24 Cdo 1995/2024-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po J. V., zemřelé dne XY, za účasti 1) Z. V. a 2) T. V., obou zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí č. 5/28, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 143/2009, o dovolání účastníků 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. února 2024, č. j. 84 Co 9/2024-106, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 29. 11. 2023, č.j. 35 D 143/2009-100, zamítl návrh na dodatečné projednání pozůstalosti po J. V., zemřelé dne XY, (dále též jen „zůstavitelka“), s tím, že byl k tamějšímu soudu podán návrh na dodatečné projednání pozůstalosti po zůstavitelce, přičemž navrhovatelé (pozůstalí synové Z. a T. V.) svůj návrh odůvodnili tím, že vyšel najevo další majetek zůstavitelky, a to náhrada za nevydané pozemky u Státního pozemkového úřadu. Uvedl dále, že z usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23.
6. 2009, č. j. 35 D 143/2009-55, bylo zjištěno, že tento majetek nebyl v původním dědickém řízení po zůstavitelce projednán (tímto pravomocným usnesením okresního soudu byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví, podle níž dědictví nabývají rovným dílem pozůstalí synové Z. a T. V.), že na dotaz soudu Státní pozemkový úřad sdělil, že Krajský pozemkový úřad pro Ústecký kraj neeviduje u zůstavitelky žádný restituční nárok, a že dalším dotazem soudu bylo zjištěno, že u Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj je veden restituční nárok účastníků 1) a 2) jako oprávněných osob, přičemž je evidován zůstatek tohoto nároku dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě“).
Dospěl proto k závěru, že zde není nově najevo vyšlý majetek zůstavitelky, ohledně něhož by mělo probíhat dodatečné projednání pozůstalosti.
2. K odvolání účastníků 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 84 Co 9/2024-106, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že k přechodu vlastnického práva k majetku zůstavitele na konkrétního dědice je třeba rozhodnutí dědického soudu, byť potvrzení dědictví soudem či schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví má deklaratorní povahu a jeho účinky nastávají zpětně k okamžiku smrti zůstavitele, že to však neplatí, jestliže majetek zůstavitele přechází na dědice (či jiné osoby) přímo ze zákona, tedy bez ohledu na to, zda byl projednán v dědickém řízení – v takovém případě není majetek třeba v dědickém řízení projednat, neboť není ani třeba výše zmíněné ingerence státu při nabývání takového majetku zůstavitele.
Dále uvedl, že to je i případ restitučních nároků včas uplatněných na základě zákona o půdě, tedy i nároku, který pozůstalí synové žádají dodatečně projednat v dědickém řízení po zůstavitelce. Jak vyplývá z obsahu spisu, zůstavitelka skutečně dne 22. 12. 1992 uplatnila restituční nárok jakožto původní vlastnice nemovitostí a do jejích práv jako oprávněné osoby v podle § 4 odst. 4 zákona o půdě vstoupili okamžikem její smrti pozůstalí synové (jako její dědici dle pravomocného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23.
6. 2009, č. j. 35 D 143/2009-55). Koneckonců, jak vyplývá z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 2017, tento úřad s nimi skutečně po úmrtí zůstavitelky jako s oprávněnými osobami jednal a o restitučním nároku uplatněném původně zůstavitelkou rozhodl ve vztahu k pozůstalým synům, přičemž jejich restituční nárok považoval za uplatněný důvodně, konkrétní nemovitosti jim však nevydal, neboť dospěl k závěru, že tomu brání překážky uvedené v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, respektive k závěru, že pozůstalí synové mají nárok dle § 11a zákona o půdě na vydání jiných (náhradních) pozemků.
Vzhledem k tomu, že zřejmě vydání náhradních pozemků nebylo možné, uplatnili oba pozůstalí synové nárok na zaplacení ceny zůstavitelce odňatých pozemků ve smyslu § 16 zákona o půdě, o těchto nárocích rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 3, z jehož rozsudku ze dne 25. 11. 2022, č. j. 4 C 195/2019-170, vyplývá, že T. V. vzal svou žalobu zpět, o nároku Z. V. bylo věcně rozhodnuto, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 18 Co 23/2023-202), a byl mu byl přiznán nárok v celkové výši 450 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že zde tedy není důvodu pouze kvůli projednání restitučního nároku zahajovat řízení o dodatečném projednání dědictví.
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali účastníci 1) a 2) dovolání, neboť mají za to, že odvolací soud při právním posouzení postupoval „v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které restituční nárok na vydání pozemků či na finanční náhradu za nevydané pozemky je majetkovým nárokem, který má být jako aktivum dědictví předmětem dědického řízení“. V této souvislosti dovolatelé připomínají argumentaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedenou v rozhodnutí č. j. 4 Ads 77/2007-91, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval srovnatelnou situací nároku na jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, podle jehož ustanovení § 7 odst. 2 nárok, o němž nebylo rozhodnuto nebo nedošlo k jeho výplatě, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice, a uzavřel, že pojem dědic představuje obecný odkaz na dědické právo a nikoli zvláštní hmotněprávní pravidlo pro přechod nároku a že nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o nároku po úmrtí oprávněné osoby je proto rozhodnutí soudu o dědictví. Jsou totiž přesvědčeni, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda má být restituční nárok podle zákona o půdě předmětem dědického řízení za situace, kdy se navrhovatelé dozvěděli správnou výši hodnoty tohoto restitučního nároku pro účely poskytnutí finanční náhrady až z rozhodnutí Městského soudu v Praze v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 18 Co 23/2023. Dovolání odůvodnili dále tak, že účastník 1) vedl v minulosti se Státním pozemkovým úřadem soudní spor ohledně určení správné výše finanční náhrady ve vztahu k dalšímu rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 1. 2018, č. j. SPÚ 008595/2018/508102/Pc, přičemž soudy bylo rozhodnuto o tom, že hodnota jeho restitučního nároku odvozovaného z tohoto druhého rozhodnutí pozemkového úřadu činí správně 76-77% z průměrné hodnoty odňatých nemovitostí v k. ú. XY k datu 25. 1. 2019, tj. z částky 658,16 Kč za 1 m?. Hodnota restitučního nároku pro účely finanční náhrady u druhého rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 2017, č. j. SPÚ 289272/2017/508102/Pc, tedy správně činila minimálně 397 873 Kč (791 m? x 503 Kč). S ohledem na výše uvedené proto nelze akceptovat právní závěr odvolacího soudu, podle kterého měli navrhovatelé dle § 4 odst. 4 zákona o půdě vstoupit do práv zůstavitelky okamžikem její smrti, aniž by byl předmětný restituční nárok, o jehož správné výši se navrhovatelé dozvěděli až z rozhodnutí Městského soudu v Praze vydaného v soudním řízení pod sp. zn. 18 Co 23/2023, předmětem dědického řízení. Navrhli, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle obsahu dovolání i toho, co výslovně označují za dovolací důvod, žalobci zpochybňují nejen základní závěr odvolacího soudu, že předmětný restituční nárok přechází přímo ze zákona (jiným způsobem než děděním), ale svoji dovolací argumentaci opakovaně upínají zvláště ke stanovení hodnoty restitučního nároku a určení „správné“ výše finanční náhrady za odňaté pozemky. Jelikož je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), zabýval se proto dovolateli nastolenou otázkou.
7. Dovolatelé se odkazují na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2010, č. j. 4 Ads 77/2007-91, jež přitom otázku vázanosti pravomocným rozhodnutím vydaným v jiném (správním) řízení neřeší, tím méně v souvislostech negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví a soudního řízení o finanční náhradě ve smyslu zákona o půdě (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2775/2021).
8. Odvolací soud v posuzovaném případě zároveň vyložil, proč nepovažuje za uplatnitelný závěr o nutnosti ingerence státu ve formě vydání rozhodnutí v řízení o dodatečném projednání dědictví, a to zejména vzhledem k tomu, že účastníci 1) a 2) jako pozůstalí synové byli považováni za právní nástupce zůstavitelky, jde-li o zůstavitelkou uplatněný restituční nárok podle zákona o půdě, a že s nimi jako s takovými bylo příslušnými orgány (Státní pozemkový úřad, soudy) zacházeno. S tím koresponduje i okolnost, že „obranu“ účastníků řízení (ve smyslu ingerence státu v podobě rozhodnutí o dědictví) si žádá zvláště situace, kdy není shledána jejich aktivní legitimace k podání občanskoprávní žaloby o poskytnutí finanční náhrady dle zákona půdě, zpravidla z důvodu nepředložení důkazu prokazujícího právní nástupnictví dle § 4 odst. 4 zákona o půdě (když za důkaz není považováno samotné pravomocné rozhodnutí správního úřadu); jedná se však o situaci odlišnou od projednávané věci.
9. Shora uvedené přitom i podle názoru dovolacího soudu neznamená, že by v každém jiném souvisejícím řízení mělo být postupováno stejně, jestliže soud svůj opačný názor – tak jako v projednávané věci - přesvědčivě vysvětlil (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18). V této souvislosti je nutné taktéž zdůraznit, že zamítnutí návrhu na dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce neznamená zánik nároku, když k účastníkům 1) a 2) soudy přistupovaly jako k oprávněným osobám majícím nárok na finanční náhradu za odňaté pozemky a Z. V. (na rozdíl od T. V. nadále v jeho nároku setrvávajícímu) byla tato náhrada podle obsahu spisu již i poskytnuta (viz sdělení Státního pozemkového úřadu, č. l. 98 procesního spisu).
10. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/2012). V projednávané věci se odvolací soud od smyslu a účelu zákona neodchýlil, když mimo jiné konstatoval, že o skutečnosti, že pozůstalí synové Z. a T. V. jsou dědici zůstavitelky, bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 6. 2009, č. j. 35 D 143/2009-55, tj. původním rozhodnutím o dědictví. V původním dědickém řízení přitom dědictví po zůstavitelce, které bylo projednáno, žalobci nabyli rovným dílem, když mezi sebou uzavřeli dědickou dohodu schválenou soudem, podle níž by ani k vypořádání nemělo dojít jinak.
11. Nelze odhlédnout ani od toho, že návrh na dodatečné projednání dědictví byl podán (poněkud účelově) nikoli tehdy, když po skončení původního dědického řízení po zůstavitelce vyšel najevo dodatečný majetek (v podobě restitučního nároku), nýbrž až v návaznosti na vyčíslení hodnoty tohoto nároku soudem pro účely poskytnutí finanční náhrady dle zákona o půdě [ve smyslu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 18 Co 213/2023-202, který se k odvolání žalobce (Z. V.) podrobně zabýval mimo jiné i hodnotou odňatých nemovitostí a vzhledem k mimořádným okolnostem věci dokonce navýšil přiměřenou restituční náhradu z původní částky 100 434 Kč na finálních 450 000 Kč včetně stanoveného úroku z prodlení].
12. Nakonec, i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (zmíněné již dříve v projednávané věci taktéž účastníkem Z. V.) přiměřená finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění způsobených křivd (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
13. Nejvyšší soud proto dovolání účastníků 1) a 2) na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu