USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. Z., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kremplem, advokátem, se sídlem v Brně, Okružní 433/1, proti žalované M. P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Brno-venkov pod sp. zn. 42 C 69/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, č. j. 70 Co 243/2024-180, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 8. 2024, č. j. 42 C 69/2024-164, připustil změnu žaloby učiněnou žalobcem podáním ze dne 20. 5. 2024 (výrok I), a zastavil řízení v části, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem id. ? nemovitých věcí zapsaných u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro katastrální území a obec XY, a to pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, stavba pro rodinnou rekreaci (výrok II).
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně ve výroku II, o částečném zastavení řízení, potvrdil.
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly v průběhu řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je dědicem zůstavitele (svého otce) F. Z., zemřelého 25. 2. 2020, a že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem: - bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, postavené na parc. č. XY a XY, k. ú. XY, obec XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY, - podílu o velikosti XY k pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY, zapsané u Katastrální úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY, - pozemku parc. č. XY, k. ú. a XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY, - pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, k. ú. a XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY.
4. Řízení o určení dědice bylo vyloučeno k samostatnému řízení, které je nadále vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 170/2023. V části, kterou se žalobce domáhal určení vlastnictví k nemovitým věcem situovaným v katastrálním území a obci XY, respektive podílu na nich [dále též jen „předmětné nemovité věci“], bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2024, č. j. 104 C 55/2021-146, vyloučeno k samostatnému projednání, soudem byla v tomu odpovídajícím rozsahu vyslovena místní nepříslušnost a věc byla k projednání a rozhodnutí postoupena Okresnímu soudu Brno-venkov.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
6. Otázka dovolatele „zda úmrtí zůstavitele představuje pozdější změnu poměrů, která ruší překážku věci rozhodnuté, je-li předmětem řízení určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu k nemovitostem, jejichž spoluvlastníkem byl ke dni své smrti též zůstavitel“ nemůže založit přípustnost dovolání. Nejedná se ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a ani o otázku, kterou by odvolací soud právně posoudil v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
7. Tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví. Tato překážka znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008]. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastane, pokud má být stejná věc, o které již bylo rozhodnuto, mezi týmiž účastníky (či jejich právními nástupci) znovu projednána v novém řízení. Podle ustálené soudní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 436/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008) je totožnost věci dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků; stejný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
8. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah na větší množství rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, které se zabývají otázkou, kdy projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, potom přehlíží, že zmíněná rozhodnutí vesměs korespondují se shora vyloženými právními závěry, jež při vydání napadeného usnesení náležitě sledoval i odvolací soud, který se při vyřešení zpochybňované otázky procesního práva od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
9. V podmínkách materiálního právního státu platí, že soudy jsou ve své činnosti vázány pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími (ať už soudů nebo orgánů veřejné moci), tato tzv. subjektivní vázanost pak dopadá i do poměrů účastníků řízení, z něhož dřívější rozhodnutí vzešlo. Pro stručnost lze poukázat na argumentaci v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, v němž bylo zdůrazněno, že „vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu, k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v minulosti nalezl povinnost zákonodárce respektovat pravomocné rozsudky soudů a svobodně a platně uzavřené soukromoprávní smlouvy. Je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim dnes ukládá ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.“
10. V posuzovaném případě (jak z obsahu spisu vyplývá) se dovolatel domáhá určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? předmětných nemovitých věcí, které zdědil po matce a které byly následně postiženy v rámci exekučního řízení, v němž onu ideální polovinu nemovitých věcí nabyla k tíži žalobce jako původního vlastníka (originárně) žalovaná, a to na základě pravomocného usnesení o příklepu vydaného soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Brno-město, o příklepu, ze dne 11. 7.
2012, č. j. 006 Ex 891/2010-142, o němž žalobce tvrdí, že bylo „vykonstruované“. Určení, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí (podílu na nich) se však žalobce – rovněž s odkazem na údajnou „vykonstruovanost“ usnesení o příklepu – domáhal v již pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 104/2013, jenž jeho žalobu pravomocně zamítl s tím, že žalovaná je vlastníkem id. ? sporných nemovitých věcí právě na základě usnesení o příklepu (které nebylo v řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích zrušeno).
Žalobce následně nebyl úspěšný ani v odvolacím a ani v dovolacím řízení. V posledně zmíněném řízení, stejně jako v nyní probíhajícím sporu (po připuštění změny žaloby) je tak v rozsahu podílu nabytého žalovanou v dražbě dána totožnost účastníků, kteří nadto vystupují v totožném procesním postavení, stejně tak jsou tvrzeny shodné skutkové okolnosti. Odvolací soud tak zcela správně vyhodnotil a podložil korektní argumentací, že se v uvedeném případě o překážku věci pravomocně rozhodnuté jedná.
11. Platí i nadále, jak bylo uvedeno výše, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. důvody usnesení velkého senátu [občanskoprávního a obchodního kolegia] Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, uveřejněného pod číslem 55/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně též usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozhodovací praxi dovolacího soudu se přitom ustáleně konstatuje, že jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, avšak z různých důvodů tak v původním řízení řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu z odborné literatury srov. Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.).
12. V podané žalobě (ani po její změně) žalobce netvrdí žádné nové, právně relevantní skutečnosti, jež by se, co do skutkového vymezení nároku, odlišovaly od těch, na nichž bylo vybudováno předchozí rozhodnutí, jímž byla jeho žaloba směřující proti žalované zamítnuta. Především je nepřesná dovolatelova úvaha, že se negativní podmínka řízení tkvící v překážce věci rozhodnuté „ruší“ pozdější změnou poměrů. Změněné (odlišné) skutkově odlišné poměry jsou okolností, pro níž účinky závaznosti předchozího rozhodnutí vůbec neprosadí (řečeno jinak překážka věci rozsouzené platí jen při zásadně totožných skutkových poměrech). Na druhé straně platí, že má-li jít v pozdějším řízení o jiný /“nový“/ skutek, musí žalobce jednoznačně tvrdit existenci právně relevantních okolností, zásadně odlišných od těch, k nimž se vztahovalo původní pravomocné rozhodnutí. Tvrzení okolností zjevně nevýznamných či s věcí nesouvisejících nemůže z důvodů vyložených již výše logicky představovat důvod pro absenci respektu k předchozímu konečnému rozhodnutí soudu.
13. V podmínkách dané věci odvolací soud zcela správně vystihl, že předchozí žaloba žalobce (a nikoliv jeho otce) směřující proti žalované byla soudy v roce 2016 pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že žalovaná sporný podíl na nemovitých věcech nabyla v exekuční dražbě na základě pravomocného usnesení o příklepu, jehož správnost soudy nejsou oprávněny, vzdor subjektivní představě dovolatele o jeho údajné „vykonstruovanosti“, mimo rámec exekučního řízení přezkoumávat. Tento její vlastnický titul není nijak dotčen nyní dovolatelem akcentovanou smrtí jeho otce. Lze proto uzavřít, že „nové“ tvrzení žalobce, vzdor vágní úvaze o „materiální souvislosti“, nemá právně relevantní vztah k tomu ideálnímu podílu na nemovitých věcech situovaných v katastrálním území XY, jež žalovaná nabyla exekučním příklepem a ve vztahu k němuž bylo soudy nižších stupňů řízení o vlastnické žalobě zastaveno (k tomu srovnej výstižnou argumentaci odvolacího soudu v odstavcích 16 a 17 přezkoumávaného usnesení). Naproti tomu úmrtí otce a určení, že ke dni své smrti byl spoluvlastníkem zbývající „druhé“ ideální poloviny výše specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území XY, kdy žalobce tvrdí, že darovací smlouva ze dne 7. 9. 2012, uzavřená mezi zůstavitelem a žalovanou, kterou zůstavitel předvedl na žalovanou spoluvlastnictví podíl o velikosti id. ?, je neplatná, je právně významná a touto novou skutkovou argumentací se (v nezastavené části řízení) budou soudy nižších stupňů v dalším řízení zabývat.
14. K dalším námitkám dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zjevné chybě v psaní, kdy v jeho bodech 16 a 17 je uvedeno původní řízení pod sp. zn. 24 C 104/2023, ač v bodě 2 je správně uvedena odpovídající sp. zn. 24 C 104/2013. Takováto písařská chyba (tzv. lapsus calami) v ročníku dané spisové značky, nemůže mít za následek to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bude ve svém celku označeno jako nedostatečné a nepřesvědčivé. Ostatně dovolatel si sám uvedeného rozporu přiléhavě povšiml a bezesporu nemohl být v pochybnostech o tom, na jaké řízení odvolací soud správně pomýšlel. Lze přiměřeně odkázat i na znění § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Tato námitka tak nemůže založit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Stejně tak námitka dovolatele, že došlo k porušení jeho práva na spolehlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je v tomto případě lichá. Právo na spravedlivý proces nelze v žádném případě vnímat tak, že tomu či onomu účastníkovi ve sporu zakládá právo na příznivý výsledek. V projednávané věci nejde o případ, že by soudy nižších stupňů pominuly významnou část skutkové a právní argumentace dovolatele. Okolnost, že závěry a odůvodnění daných závěrů nekonvenují představám dovolatele, zásah do práva na spravedlivý proces samozřejmě nepředstavuje.
15. Lze proto shrnout, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu při výkladu § 159a o. s. ř. neodchýlil, dovolání žalobce proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je s přihlédnutím k § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16 Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení o
věci jako celek nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu