USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce P. L. T., zastoupeného JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, proti žalovanému P. N., zastoupenému Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem, sídlem v Olomouci, Riegrova 394/17, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 198/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. března 2024, č. j. 69 Co 302/2023-367, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 16 C 198/2021-331 určil, že žalobce je dědicem a účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstaviteli P. N., narozeném XY, zemřelém dne XY, posledně bytem XY. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. března 2024, č. j. 69 Co 302/2023-367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
2. Soudy rozhodovaly o žalobě podané podle § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a vycházely z následujícího skutkového stavu: V dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 66 D 706/2021, v rámci projednání dědictví po zůstaviteli P. N., narozeném XY a zemřelém dne XY, bylo zjištěno prohlášení o vydědění a závěť zůstavitele sepsaná dne 8. 9. 2015 notářkou JUDr. Annou Elšíkovou. Zůstavitel vydědil žalobce, který s vyděděním nesouhlasil. Proto notářka uložila žalobci povinnost, aby do dvou měsíců podal žalobu proti zůstavitelovu synovi P. N. na určení, že žalobce je dědicem a účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstaviteli P. N. Zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou notářským zápisem ze dne 8. 9. 2015, v níž vydědil svého syna P. L. T. proto, že mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, když byl zůstavitel stár a nemocen, přestože o této nouzi věděl a neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem. Dalším důvodem pro vydědění byla skutečnost, že žalobce 10 let za zůstavitelem a jeho manželkou vůbec nepřišel, k narozeninám zůstavitele ani k svátkům mu nepopřál, zůstavitele a jeho manželky si nevšímá. Jako další důvod uvedl, že si syn změnil příjmení, a to před úmrtím manželky zůstavitele a žádal je opakovaně o peníze. Svého syna zůstavitel po smrti manželky a projednání dědictví dne 5. 11. 2014 již neviděl.
3. Na základě rozsáhlým dokazováním zjištěného skutkového vztahu dospěly soudy obou stupňů k závěru, že podmínky naplnění důvodu vydědění žalobce pro neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi a neprojevení opravdového zájmu nebyly splněny a jiný zákonný důvod vydědění (vyjma těch, které uvedl zůstavitel v listině o vydědění) v řízení prokazován nebyl. Žalobce v řízení prokázal, že o zůstavitele projevoval opravdový zájem, jaký by projevovat měl, a že nebylo prokázáno, že by zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, a to jak k okamžiku, kdy zůstavitel sepsal listinu o vydědění, tak i do doby jeho smrti.
Chování žalobce k zůstaviteli bylo po určitá období narušeno, nikoliv však vinou pouze žalobce, zůstavitel sám k této situaci významně přispěl, po určitou dobu tak žalobce neměl reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc osobně poskytnout. K tíži žalobce nelze přičíst ani období, ve kterém se ocitl zůstavitel po propuštění (na vlastní žádost) z hospicové péče a nelze tak dospět k závěru, že takovou situaci zavinil žalobce, který zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi. Soudy se zabývaly i okolnostmi směřujícími k naplnění důvodů vydědění, které nastaly až po sepsání listiny o vydědění do smrti zůstavitele.
Tyto neshledaly a neshledaly ani porušení dobrých mravů ve vztahu mezi žalobcem a zůstavitelem.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný včas dovolání. Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že dovolacím soudem by měla být jinak posouzena právní otázka hmotného práva, zda byl žalobce vyděděn zůstavitelem v souladu s právním řádem České republiky či nikoliv. Podmínky nezbytné pro platnost vydědění z důvodu neposkytnutí pomoci v nouzi vymezené ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu považuje žalovaný za nepřiměřeně přísné a dotvářené judikaturou nad rámec zákona. Odkazuje přitom na následující rozhodnutí Nejvyššího soudu: usnesení ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, usnesení ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, a rozsudek ze dne 24.11.2021, sp. zn. 24 Cdo 2440/2021. Dále se domáhá přehodnocení podmínek vymezených ustálenou judikaturou ohledně vydědění z důvodu neprojevování opravdového zájmu. Zde odkazuje na tato rozhodnutí Nejvyššího soudu: rozsudek ze dne 08.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, rozsudek ze dne 26.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, rozsudek ze dne 20.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, a rozsudek ze dne 15.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006. Žalovaný nesouhlasí ani s poměřováním chování vyděděného potomka s dobrými mravy. Tuto podmínku zákonodárce nestanovil. Žalovaný nezpochybňuje soulad napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou. Naopak. Ve svém dovolání výslovně uvádí: „V souladu s výše zmíněnou ustálenou judikaturou bylo mnou napadeným rozhodnutím potvrzeno, že žalobce je dědicem a účastníkem řízení o pozůstalosti po mém zemřelém otci.“ Přípustnost dovolání tedy odůvodňuje tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
5. Své tvrzení o nutnosti „překonání“ ustálené judikatury dovolacího soudu žalovaný opírá zejména o autonomii vůle zůstavitele. Zákonné podmínky pro vydědění srovnává s podmínkami umožňujícími domáhat se vrácení daru. Zákonné podmínky pro vrácení daru jsou dle žalovaného nastaveny přísněji. Zákonodárce tedy mohl přísněji stanovit i podmínky pro vydědění, ale neučinil tak. Nicméně judikaturou nastavené podmínky pro vydědění jsou natolik přísné, „že potomka prakticky není možné platně vydědit“.
6. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalovaný v dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud ohledně podmínek pro vydědění „překonal“ svou ustálenou judikaturu a tyto podmínky nadále vykládal méně přísně. Jak vyplývá i z argumentace žalovaného, judikatura Nejvyššího soudu je skutečně ustálená, jednotlivá rozhodnutí na sebe v čase i v argumentaci navazují a není mezi nimi logický rozpor. Dosud poslední rozhodnutí, které se podmínkami vydědění podrobně zabývá, je i žalovaným zmíněný rozsudek ze dne 24. 11. 2024, č. j. 24 Cdo 2440/2021-457. Tento rozsudek vychází z předchozí judikatury Nejvyššího soudu, odkazuje na ni a rozvíjí ji. Byl přijat poměrně nedávno a žalovaný nepředkládá natolik závažné důvody, které by měly vést k překonání této judikatury. Tuto judikaturu nezpochybňuje ani odborná literatura, ale naopak na ni odkazuje. Za všechny lze uvést: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1689 – 1693; Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 961 – 979, či Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 385 – 405. K námitce stran používání poměřování dobrými mravy lze uvést, že se jedná o obecný korektiv výkladu právního předpisu a dopadající prakticky na všechna právní jednání – viz § 2 odst. 3 a § 580 odst. 1 občanského zákoníku.
11. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a právní otázka předložená žalovaným nemá být vyřešena jinak. Dovolání žalovaného tedy Nejvyšší soud shledal nepřípustným a bez potřeby nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu