24 Cdo 221/2022-142
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní
věci žalobkyně ESSOX s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera
č. 52, IČO 26764652, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Na Královně č. 862, proti žalovanému V. Š., narozenému dne XY, bytem v
XY, zastoupenému Mgr. Klárou Kořenovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Palackého č. 715/15, o zaplacení 71 998,56 Kč, vedené u Okresního soudu v Písku
pod sp. zn. 12 C 279/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2021, č. j.
7 Co 703/2021-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č .j. 12 C 279/2020-49,
rozhodl, že se zamítá žaloba žalobkyně proti žalovanému ze dne 28. 7. 2020
ohledně nároku na zaplacení částky 71 998,56 Kč, s úrokem z prodlení p. a. ve
výši 8,5 % od 9. 6. 2018 do zaplacení z částky 71 998,56 Kč (výrok I.), a že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 14 560 Kč do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného
(výrok II.). Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne
20. 10. 2016, č. j. 9 C 202/2016-15, byla M. P. uložena povinnost zaplatit
žalobkyni ESSOX s.r.o. částku 58 312,54 Kč s příslušenstvím (závazek
vyplývající ze smlouvy se žalobkyní o poskytnutí kreditní karty a
revolvingového úvěru ze dne 28. 7. 2006, č. 0103143493), že M. P. tuto
povinnost nesplnil, dne 27. 9. 2017 zemřel, že žalobkyně přihlásila svou
pohledávku v celkové výši 69 932,85 Kč do řízení o pozůstalosti a že podle
usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 16 D 164/20117-95,
jediným dědicem zůstavitele M. P. s výhradou soupisu byl jeho bratr V. Š.,
přičemž předmětem dědictví byla i pohledávka žalobkyně za zůstavitelem ve výši
42 573,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení s náklady nalézacího řízení ve výši
15 981,80 Kč a náklady exekuce 1.011 Kč. Dále bylo zjištěno, že usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2018, č. j. KSCB 27 INS XY,
byl zjištěn úpadek žalovavého V. Š. a bylo povoleno řešení úpadku dlužníka
oddlužením a usnesením téhož soudu ze dne 17. 9. 2018, č. j. KSCB 27 INS XY,
bylo rozhodnuto o osvobození dlužníka od placení pohledávek věřitelů, k jejichž
pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří své
pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Žalobkyně svou pohledávku za
žalovaným v tomto insolvenčním řízení nepřihlásila, dne 23. 7. 2019 však
vyzvala žalovaného k úhradě škody z titulu smlouvy o poskytnutí kreditní karty
a revolvingového úvěru č. 0103143493, na což žalovaný sdělil, že měla uplatnit
svou pohledávku v rámci insolvenčního řízení. Žalobkyně pak podala u soudu
návrh na rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí
částku 71 998,56 Kč, s tvrzením, že jí v této výši vznikla škoda tím, že
žalovaný ve smyslu ustanovení § 1677 o. z. spravoval pozůstalost po M. P., jako
jeho jediný dědic, nesplnil povinnost podle ustanovení § 190 z. ř. s. oznámit
známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo nabyl pohledávku nebo dluh, a v
důsledku toho žalobkyně nemohla přihlásit svou pohledávku do insolvenčního
řízení do 30 dnů od zveřejnění usnesení o úpadku žalovaného. Na základě
zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že „žalovaný, jenž byl v rámci
dědického řízení správcem pozůstalosti ve smyslu § 1677 o. z., a byl mj. povinen dle § 190 z. ř. s.
oznámit po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti
známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo podle rozhodnutí o pozůstalosti
nabyl pohledávku nebo dluh zůstavitele, tuto povinnost nesplnil, přestože
pohledávku žalobkyně v návrhu na zahájení insolvenčního řízení uvedla, a bylo
by možné v jeho nekonání shledat porušení zákonné povinnosti, v důsledku
kterého vznikla škoda ve výši 71 998,56 Kč, kterou by byl povinen zaplatit
žalobkyni žalovaný v souladu se žalobním petitem, nárok žalobkyně však soud
neshledal důvodným, neboť žalovaný byl ve smyslu § 414 odst. 1, 2 ins. zák. osvobozen od placení pohledávek věřitelů, kteří se nepřihlásili do
insolvenčního řízení, přestože se přihlásit mohli a měli, což je i případ
pohledávky žalobkyně“. Žaloba byla proto zamítnuta. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 12 C 279/2020-49, potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.015 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalobkyně neprokázala, že žalovaný byl
správcem pozůstalosti během zmíněného řízení o pozůstalosti, tak nelze
(automaticky, bez dalšího) učinit závěr, že porušil povinnost stanovenou § 190
odst. 2 z. ř. s. a odpovídá za škodu vymezenou žalobcem“. Dále odvolací soud
uvedl, že s ohledem na své závěry nepovažuje za nutné dále se zabývat právním
hodnocením věci soudem prvního stupně a tomu odpovídajícími odvolacími
námitkami, protože by to nemělo vliv na jeho rozhodnutí. Dodal, že žalobkyně
měla možnost postupovat podle § 417 insolvenčního zákona, který umožňuje
odejmutí osvobození dlužníka od placení pohledávek přiznaného podle § 414
insolvenčního zákona, čímž by mohl pokračovat ve vymáhání své pohledávky vůči
žalovanému a vznik škody by mu nehrozil. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 Co 703/2021-78, podala žalobkyně dovolání, argumentujíce zejména tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky vzniku škody, neboť
„odvolací soud konstatoval, že odvolání není důvodné, přičemž se vůbec
nezabýval vyřešením sporné otázky – okamžiku vzniku škody“. Je toho názoru, že
„místo rozhodování o meritu věci si odvolací soud otevřel zcela nový, dosud
neřešený a neexistující problém toho, kdo je správcem dědictví“, přitom tato
otázka nebyla sporná v žádném jednání, nebyla rozporována ani soudem prvního
stupně, ani žalovaným, který nikdy za řízení nenamítal, že by nebyl správcem
dědictví, pouze namítal, že o povinnosti informovat věřitele nevěděl. Taková
nepředvídatelnost v počínání soudu „je minimálně nesprávným právním posouzením
jak věci, kterou odvolací soud měl řešit, tzn. předmětu sporu, tak i věci, o
které odvolací soud nakonec svévolně rozhodoval, přičemž ani jedna z těchto
věcí dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena“. Ohledně první
otázky (meritum věci, tj.
okamžik vzniku škody) žalobkyně vyslovuje nesouhlas s
tím, jak soud prvního stupně, ačkoliv byl na to upozorněn, zaměnil souvislost
časovou za souvislost příčinnou, a konstatuje, že od odvolacího soudu očekávala
„osvětlení“, zda klíčovým okamžikem vzniku škody bylo už marné uplynutí
propadné lhůty nebo až pravomocné osvobození žalovaného od placení dosud
neuhrazených pohledávek, přičemž žalobkyně sama se přiklání spíše k okamžiku
nabytí právní moci usnesení, jímž byl žalovaný osvobozen. K předmětu
rozhodování odvolacího soudu pak žalobkyně odkazuje na k žalobě připojené
odpovědi dědického soudu na dotazy ohledně okruhu dědiců odpovídajících za
dluhy zůstavitele, právní moci rozhodnutí o dědictví, data, kdy byl znám okruh
dědiců a kdo byl správcem dědictví, a dále na to, že během celého
prvostupňového řízení považoval osobu správce dědictví za zjištěný stav na
základě shodného tvrzení účastníků, resp. tvrzení, které nebylo vyvraceno ani
zpochybňováno, proto nebylo třeba tuto skutečnost známou ze spisu dokazovat. Cituje ustanovení § 1677 odst. 1 občanského zákoníku, se zdůrazněním, že
nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti ani vykonavatele závěti, spravuje
pozůstalost dědic, a dovozuje, že pokud není ustanoven správce pozůstalosti
rozhodnutím soudu, je správcem již ze zákona (aniž se k tomu vydává usnesení)
jediný dědic, tj. žalovaný. Odvolacím soudem zvolený postup, který není v
souladu s principy občanského soudního řízení a porušuje právo žalobkyně na
soudní ochranu a spravedlivý proces, dává z pohledu věřitelů dědicům, kteří
jsou zároveň správci dědictví, možnost prostřednictvím své nečinnosti, ať už
vědomé či nedbalostní, ze sebe sejmout břemeno dědictvím nabytých dluhů
zůstavitele v podobě nesplnění informační povinnosti, kterou ukládá ustanovení
§ 190 odst. 2 z. ř. s., a posléze prohlášením úpadku a soudním osvobozením od
placení pohledávek. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že nejsou zákonné důvody pro
jeho meritorní projednání. Má za to, že podanou žalobou se žalobkyně snaží
zhojit vlastní opomenutí spočívající v nepřihlášení pohledávky do insolvenčního
řízení žalovaného. Není si vědom toho, že by v rámci dědického řízení bylo
vydáno rozhodnutí o jeho ustanovení do funkce správce pozůstalosti, ani nebyl
notářem poučen o případných povinnostech, které by s touto funkcí souvisely. Zcela logicky tak nešlo o úmyslné zatajení vůči věřitelům, zvláště když
věřitelé o dědickém řízení věděli a své nároky v něm uplatnili. Žalovaný proto
navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení),
zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudí věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně vybranou, nesprávně vyloží, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V dané věci dovoláním napadené rozhodnutí záviselo výlučně na odvolacím soudem
řešené otázce, zda žalovaný v řízení o pozůstalosti po M. P. vykonával jako
jediný dědic správu pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 1677 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Protože tato otázka, kterou
dovolatel také uvedl jako dovolací důvod, nebyla v dosavadní rozhodovací praxi
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení
§ 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Účelem správy pozůstalosti je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do
doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento
majetek zachován pro dědice, popř. věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021).
Právní úprava správy pozůstalosti je obsažena především v občanském zákoníku (§
1677 a násl. o. z.).
Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje
pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak
vykonavatel závěti Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost
dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost
všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o. z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává
její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o. z.). Kdo vykonává prostou správu cizího
majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování (§ 1405 o. z.).
Při aplikaci uvedených hmotněprávních ustanovení se nelze obejít bez ustanovení
procesních, která jsou součástí úpravy řízení o pozůstalosti v zákoně č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen („z.ř.s.“), obdobně jako
tomu je i u dalších institutů dědického práva, pro které je značná provázanost
hmotněprávní a procesněprávní úpravy charakteristická. Ostatně i důvodová
zpráva k § 156 až § 161 z. ř. s. uvádí, že se v těchto ustanoveních rovněž
procesně provádí úprava obsažená v § 1677 až § 1680 nového občanského zákoníku.
Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, může soud i bez návrhu usnesením
jmenovat správce pozůstalosti, jestliže a) vykonavatel závěti nebyl jmenován
nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat
pozůstalost, a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost, b)
je třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti, nebo c) je k tomu
jiný vážný důvod (§ 157 odst. 1 z. ř. s.).
Ten, kdo spravoval pozůstalost, oznámí po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti
známým věřitelům a dlužníkům zůstavitele, kdo podle rozhodnutí o pozůstalosti
nabyl pohledávku nebo dluh zůstavitele, a bance, pobočce zahraniční banky nebo
spořitelnímu a úvěrnímu družstvu, kdo se stal majitelem zůstavitelova účtu (§
190 odst. 2 z. ř. s.).
Z uvedených zákonných ustanovení je především zcela zřejmé, že správa
pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti,
ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu
během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale že pozůstalost
mohou spravovat i dědici. Z ustanovení § 157 z. ř. s. pak lze dovodit, že
dědici provádí správu pozůstalosti bez toho, aby o tom soud rozhodl. Argumentem
je právě to, že zákonodárce vydání usnesení s rozhodnutím soudu předpokládá jen
tehdy, vzniknou-li pochybnosti, že dědici nejsou schopni pozůstalost řádně
spravovat, a v tomto případě jmenuje správce pozůstalosti. Dále je třeba
vycházet z toho, že o majetek zůstavitele by mělo být postaráno již
bezprostředně po smrti zůstavitele, a není pochyb o tom, že se tak děje právě
prostřednictvím těch, kterým svědčí dědické právo. Tyto osoby zpravidla
zajišťují, aby byl po smrti zůstavitele uzamčen jeho byt (pokud v něm bydlel
sám), aby v něm nezůstaly potraviny podléhající rychlé zkáze, aby bylo
postaráno o případné domácí zvířectvo, apod., což jsou činnosti, které je třeba
uskutečnit ještě dříve, než je zahájeno řízení o pozůstalosti, postupně se k
tomu podle okolností konkrétního případu připojují činnosti další. Již tyto
činnosti či úkony, ve vztahu k majetku, o němž lze předpokládat, že bude
součástí pozůstalosti, představují správu pozůstalosti. Právě proto, že
bezprostředně po smrti zůstavitele není žádný časový prostor k tomu, aby soud
dědice pověřil výkonem správy pozůstalosti, nelze než uzavřít, že pokud dědic
nezbytné činnosti ve vztahu k pozůstalosti činí, provádí správu pozůstalosti
fakticky (správa je odvozena přímo ze zákona). A pokud po zahájení řízení o
pozůstalosti a v jeho průběhu nevzniknou žádné pochybnosti, že by dědici
spravující pozůstalost dosud fakticky nebyli schopni (ať již z důvodů
zdravotních, časových, nerespektování zákonných ustanovení o správě cizího
majetku, apod.) správu pozůstalosti dále provádět, nebude ani důvodu k
rozhodnutí soudu podle ustanovení § 157 z. ř. s. Pokud je jediný dědic, platí
to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu mohlo být v
případě, kdy je dědiců více.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že bylo-li zjištěno, že zůstavitel M. P.
nepovolal za svého života správce pozůstalosti ani vykonavatele závěti, že jeho
jediným dědicem byl V. Š. (v dané věci žalovaný), že řízení o pozůstalosti již
bylo skončeno a žalovaný sám tvrdí, že nebyl v průběhu řízení o pozůstalosti
ustanoven správcem pozůstalosti rozhodnutím soudu, pak platí, že pozůstalost
byla spravována (ze zákona) právě žalovaným, a to od smrti zůstavitele až do
pravomocného skončení řízení o pozůstalosti.
Pokud odvolací soud vyložil ustanovení § 1677 o. z. bez souvislosti s
ustanoveními z. ř. s. o správě pozůstalosti (zejména ustanovení § 157) a
ztotožnil správu pozůstalosti vykonávanou dědicem s funkcí správce pozůstalosti
ustanoveného soudem, jde o nesprávné právní posouzení věci.
V důsledku nesprávného právního posouzení výkonu správy pozůstalosti žalovaným
není rozsudek odvolacího soudu správný. A protože nebyly dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Návrh dovolatelky na zrušení i rozsudku soudu prvního stupně nebyl shledán jako
opodstatněný, neboť důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, na
rozhodnutí soudu prvního stupně neplatí (když vycházel z toho, že žalovaný „byl
v rámci dědického řízení správcem pozůstalosti ve smyslu § 1677 o. z.“, a
důvody vedoucí soud prvního stupně k zamítnutí žaloby odvolací soud
neposuzoval). Pro úplnost dovolací soud dodává, že vzhledem k tomu, že se
odvolací soud nezabýval tvrzením žalobkyně o vzniku škody v důsledku nesplnění
povinnosti žalovaného jako „správce pozůstalosti“ podle ustanovení § 190 odst.
2 z. ř. s. a že na řešení této otázky tak jeho rozhodnutí nezáviselo, nemohl se
jí zabývat ani soud dovolací (není dán způsobilý dovolací důvod podle § 237 o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
226 odst. 1, § 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu