24 Cdo 1286/2021-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci
žalobce V. V., se sídlem v XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19.
dubna 2020, posledně bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO
01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Pobřežní č. 370/4, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 187/2019, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. prosince
2020, č. j. 23 Co 344/2020-249, takto:
Dovolání se zamítá.
Návrhem ze dne 27.12.2017 se V. M. domáhala nahrazení projevu vůle žalované
mimo jiné k převodu pozemků p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY XY v
k.ú. XY a pozemků p.č. XY, XY, XY, XY, XY v k.ú. XY, s tvrzením, že je
restituentkou, které byl přiznán nárok na náhradu za vyvlastněné pozemky, které
pro překážku zastavění nebylo možné vydat, žalovaná však postupuje liknavě v
nabídce náhradních pozemků a neumožnila jí nárok realizovat ve veřejných
nabídkách.
Po zahájení řízení o žalobě žalobkyně V. M. dne 19.4.2020 zemřela. Okresní soud
v Ústí nad Orlicí (místně příslušný k rozhodnutí o návrhu ohledně pozemků v
k.ú. XY a k.ú. XY) usnesením ze dne 1.9.2020, č.j. 14 C 187/2019-223, rozhodl,
že v řízení bude na místě žalobkyně dále pokračováno s V. V., advokátem se
sídlem XY.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 22.12.2020, č.j. 23 Co 344/2020-249, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil v tomto správném znění: V řízení bude namísto žalobkyně
pokračováno s V. V., správcem pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19.4.2020,
advokátem se sídlem XY. Vycházel ze zjištění, že řízení o pozůstalosti po
zemřelé V. M. probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 10, není skončeno, že V. M.
závětí sepsanou notářským zápisem dne 2.7.2019 povolala správcem své
pozůstalosti advokáta V. V. a že tento ustanovený správce se po vyrozumění
soudem o její smrti ujal funkce správce. Uzavřel, že soud prvního stupně
správně vyhodnotil, že lze v řízení pokračovat i před skončením pozůstalostního
řízení, a to s tím, kdo spravuje pozůstalost, vykonává tak práva a povinnosti v
rozsahu prosté správy a činí vše, co je nutné k zachování pozůstalosti, včetně
vymáhání a uplatňování práv týkajících se spravovaného majetku. Uvedl, že
nesdílí námitky žalované, že by správce pozůstalosti v režimu prosté správy
nebyl oprávněn vést tento soudní spor, když žalobkyně své majetkové nároky
uplatnila, a správce pozůstalosti tak má stejná oprávnění jako žalobkyně, tedy
v uplatněném majetkovém nároku v tomto soudním řízení pokračovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost
dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 15.12.2010, sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo
3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace,
kdy účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem
řízení, řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování
v soudním řízení (o nahrazení projevu vůle) lze podřadit pod prostou správu
pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti oprávněn bez dalšího“. Podle jejího
názoru je nepřerušení řízení v rozporu s ustálenou praxí vyčkat skončení
projednání pozůstalosti a vydání pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení tak,
aby bylo postaveno najisto, jaká konkrétní osoba nebo osoby vstoupily do práv a
povinností zemřelého účastníka řízení. Odlišný postup soudní praxe připouští
pouze ve zcela výjimečných případech, a to se zřetelem ke všem rozhodným
skutečnostem, přičemž musí být řádně zdůvodněn. V dané věci však soud prvního
stupně ani soud odvolací v rozhodnutí neuvedly důvody, pro které bylo nutné
projednávanou věc podřadit pod některou z výjimek. I pokud by byly dány
mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje žalovaná napadené usnesení
za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení otázky způsobilosti
správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní nástupce zemřelé původní
žalobkyně. Poukazuje na rozdíl mezi správou prostou a úplnou, s tím, že cílem
správy prosté je zachování spravovaného majetku, konzervace stavu, jaký byl na
začátku správy, účelem není rozmnožení majetku, změna účelu spravovaného
majetku přichází v úvahu pouze v případě, že s takovým krokem vysloví souhlas
beneficienti dané správy. Z toho pak dovozuje, že správce pozůstalosti má svou
činnost zaměřit pouze na úkony nezbytně nutné k zachování pozůstalosti, a to v
takovém rozsahu, v jakém byla v okamžiku smrti zůstavitele, a je přesvědčena,
že nelze dospět k závěru, že správce pozůstalosti disponuje bez dalšího
oprávněním vést soudní řízení týkající se pozůstalosti, disponovat s jeho
předmětem a vystupovat tak jako plnohodnotný účastník takového řízení. Pokračováním v soudním řízení se správcem pozůstalosti v dané věci fakticky
dochází ke změně účelu spravovaného majetku a dědicům se znemožňuje zvolit
případně jiný způsob uspokojení přiznaného restitučního nároku, než převodem
náhradních pozemků. S odkazem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud
změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení na místo zemřelé původní
žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V., a rozhodl, že se řízení přerušuje do
pravomocného skončení dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 27 D 837/2020.
K dovolání žalované podal správce pozůstalosti V. V. vyjádření. Především má za
to, že se odvolací soud při posouzení otázky přerušení řízení v případě ztráty
procesní způsobilosti účastníka řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu nijak neodchýlil, naopak z ustálené rozhodovací praxe přímo vycházel. Z
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí
účastníka řízení dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a
s kým, je pouze na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet
situací ani osob, s nimiž je možné v řízení dále pokračovat. Povaha řízení, v
němž se původní žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v minulosti
způsobeny, je pak natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi řízení, v nichž
hrozí nebezpečí z prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní zvolené náhradní
pozemky již nebudou ve vlastnictví žalované, která při své činnosti převádí
pozemky i jiným oprávněným osobám. Na specifickou povahu restitučního řízení
opakovaně upozorňuje jak Nejvyšší soud České republiky (např. rozsudek ze dne
29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011), tak i Ústavní soud (např. nález ze dne
18.7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Dále je správce pozůstalosti toho názoru,
že vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků, které byly zemřelé
žalobkyni přiznány již za jejího života, lze považovat za prostou správu
existujícího majetku, když podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k
zachování majetku v pozůstalosti. Za součást prosté správy se považuje i
uplatňování všech práv týkajících se spravovaného majetku a řádné hospodaření
se svěřeným majetkem, jakož i vymáhání dluhů a uplatňování pohledávek. Hranici
pravomoci správce upravuje ustanovení § 1406 občanského zákoníku, které
zakazuje změnit účel spravovaného majetku, k čemuž v dané věci v žádném případě
nedochází, když nárok na náhradu za odejmuté pozemky podle zákona o půdě byl
zůstavitelce přiznán za jejího života a ona také vybrala konkrétní pozemky,
jejichž vydání se předmětnou žalobou domáhá – správce tak bude pouze pokračovat
v její snaze vymoci tyto konkrétní pozemky. Pokud žalovaná v dovolání uvádí, že
volbou uspokojení nároků správce pozůstalosti zmaří volbu oprávněných dědiců na
uspokojení nároku finanční náhradou, úmyslně opomíjí to, že volbu uspokojení
nároku provedla sama žalobkyně tím, že podala návrh na vydání náhradních
pozemků, navíc právo na finanční náhradu ani nevzniklo, když nebyly splněny
podmínky uvedené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, a žaloba na takové
uspokojení restitučního nároku by proto musela být zamítnuta. Z uvedených
důvodů považuje správce pozůstalosti dovolání žalované za nedůvodné a navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož
správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, srov. ustanovení § 241a
odst. 1 o.s.ř.), vyplývá, že po úmrtí žalobkyně V. M. bylo třeba posoudit, zda
lze v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované pokračovat, případně s
kým namísto této žalobkyně. Soudy obou stupňů řešily vzniklou situaci aplikací
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. za současného použití hmotněprávní úpravy
dědického práva, a to ustanovení § 1677 odst. 1, § 1678 odst. 1, § 1405, § 1406
a § 1703 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), o správě
pozůstalosti. Otázka aplikace uvedených ustanovení o.z. pro účely rozhodování
podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu jako dovolací důvod dosud řešena (v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
10.7.2019, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, kterým bylo rozhodováno ve věci samé „o
nahrazení projevu vůle“, dovolací soud bez dalšího konstatoval, že jelikož
žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel, stal se jeho nástupcem správce
pozůstalosti jmenovaný soudem v řízení o pozůstalosti). Nejvyšší soud České
republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), učinil Nejvyšší
soud České republiky závěr, že dovolání není opodstatněné. Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem
řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy
věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat,
soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne
usnesením (§ 107 odst. 1 o.s.ř.). Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje
pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak
vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje
pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují
pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o.z.). Kdo spravuje pozůstalost,
vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o.z.). Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho
zachování (§ 1405 o.z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva
týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez
souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o.z.). Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen
vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku
náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o.z.).
Dovolací soud především poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení
pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. na povaze projednávané věci. Dlouhodobě
ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v
řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k
zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na
samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v
řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto
případy, soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení,
nebo lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení
pokračováno. Povahu předmětu řízení při posuzování, zda lze v řízení pokračovat
bez přerušení řízení, ostatně zdůrazňují i rozhodnutí dovolacího soudu, která v
dovolání označila žalovaná (na doložení toho, že se od v nich uvedených
názorech dovolacího soudu odvolací soud odchýlil), navíc poukazují i na další
okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, např. stav řízení, v němž jsou
zjišťováni právní nástupci zemřelého účastníka řízení, ale také nemožnost
předjímat výsledek řízení o dědictví. Pokud v označených rozhodnutích dovolací
soud vyslovil, že pokračování v řízení před skončením řízení o dědictví není na
místě, bylo to dáno právě povahou projednávané věci. Vzhledem k tomu, že v dané věci smrt žalobkyně nepochybně neznamená zánik práva
na uspokojení přiznaného restitučního nároku, nelze mít za to, že by se
odvolací soud, pokud vycházel z názoru, že lze v řízení pokračovat, a to bez
přerušení řízení, odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno, pak nelze přehlédnout
změny, k nimž došlo na základě nové úpravy dědického práva občanským zákoníkem
účinným od 1.1.2014, především novou úpravu o správě pozůstalosti, která určila
kompetence toho, kdo vykonává správu pozůstalosti, tj. má se postarat o
zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o
pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především správce pozůstalosti
a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel za svého života,
nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§ 1677 odst. 1 o.z.),
popř. správce jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2 o.z. ve spojení s § 157 zákona
č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních). Pro všechny, kteří spravují
pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o.z. platí, že vykonávají její
prostou správu. Prostá správa je v současném občanském zákoníku upravena v ustanovení § 1405 až
1408, jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Podstatou
prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku (§
1405).
Správce uplatňuje všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně
s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí změnit účel spravovaného
majetku (§ 1406), peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně (§ 1407), se
souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo ztráta
na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco zcizit,
je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo
je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak jen za
protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako jistotu
(§ 1408). Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné
„zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své
funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v
dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný
zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění
povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i
zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní
jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející
právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v
zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností
případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a
jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného,
zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin,
mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé
hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku,
zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 25.2.2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Dovolací soud doplňuje, že má-li být
tato činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění
spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat
procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že pokud V. M. za svého života podala
žalobu, kterou se vůči žalované domáhá realizace práva na náhradu za odňaté a
nevydané pozemky podle zákona o půdě, přitom označila konkrétní pozemky ve
vlastnictví žalované, ohledně nichž má být rozhodnutím soudu nahrazen projev
vůle žalované k převodu do jejího vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat
v řízení právě se správcem pozůstalosti, kterého si sama zvolila, neboť jde jen
o pokračování toho, co činila ona sama. Projednáním věci může být přiznaný
restituční nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním
zemřelé žalobkyně, nelze tedy uvažovat o změně účelu v době její smrti
existujícího nároku vůči žalované. Činnost správce pozůstalosti vedoucí k
dovršení přiznaného restitučního nároku je tak činností naplňující prostou
správu podle ustanovení § 1405 o.z.
(činit vše, co je nutné k zachování
spravovaného majetku), tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu přiznaného
restitučního nároku zejména tím, že se vlivem času (kdy převod pozemků
uplatňují i další restituenti) zmenší výběr vhodných náhradních pozemků ve
vlastnictví státu. Podpůrně lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti na místo zemřelé
žalobkyně dovodit i z ustanovení § 1703 o.z., podle něhož dokud soud nepotvrdí
dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo
spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do
pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost,
mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů
zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka
zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti. Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně)na zjištěný skutkový stav aplikoval nejen ustanovení § 107 odst. 1
o.s.ř., ale i ustanovení o.z. o správě cizí věci a správě pozůstalosti, použil
správnou právní normu, kterou také správně vyložil. Z hlediska žalovanou
uplatněných dovolacích důvodů proto dovolací soud shledal dovoláním napadené
usnesení odvolacího soudu jako správné, a protože nebylo zjištěno, že by
usnesení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání žalované podle
ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního
stupně, popř. soudem odvolacím, v rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu