32 Cdo 2394/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Flídr plast s. r. o., se sídlem v Širokém Dole 200, PSČ
572 01, identifikační číslo osoby 25 29 39 31, zastoupené JUDr. Zdeňkou
Flídrovou, advokátkou, se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, PSČ 570
01, proti žalovanému Ing. Š. S., o zaplacení částky 557.540,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm
14/2001, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 1
Cmo 137/2006-426, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 1 Cmo 137/2006-426,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 42 Cm
14/2001-376, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 400.975,90 Kč s 8%
úrokem z prodlení od 21. července 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení
(výrok I.), žalobu co do částky 156.564,10 Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.
července 2000 do zaplacení zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě znalečného
(výroky III. a IV.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba účastníci odvolání. Po
předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání žalovaný Ing.
Štěpán Sedláček zemřel 9. listopadu 2006. Usnesením ze dne 13. dubna 2007, č.
j. 1 Cmo 137/2006-416, Vrchní soud v Praze rozhodl o přerušení řízení podle
ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a § 107 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že před Krajským soudem v Hradci Králové
probíhá dědické řízení po zemřelém Ing. Š.S. pod sp. zn. 20 D 1619/2006, Nd
330/2006, které nebylo dosud ukončeno a v řízení bude pokračováno po odpadnutí
této překážky. Následně usnesením označeným v záhlaví odvolací soud rozhodl s
odkazem na ustanovení § 107 odst. 2 a § 111 odst. 2 o. s. ř., že v řízení bude
na straně žalovaného pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,
Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180. Odvolací soud uvedl, že byla
odstraněna překážka, jež způsobila přerušení řízení, když ze sdělení notářky
JUDr. M. F. vyplývá, že „všichni zákonní dědici dědictví odmítli“ a „že z
tohoto důvodu se účastníkem řízení stala Česká republika zastoupená Úřadem pro
zastupování ČR ve věcech majetkových“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na
ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož je procesním nástupcem původního žalovaného.
Namítá, že je sice účastníkem dědického řízení po zemřelém Ing. Š. S., avšak
dosud není postaveno najisto, že dědictví „bude státu potvrzeno“ a budou tak
splněny podmínky pro procesní nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2
o. s. ř. Dovolatelka považuje za pravděpodobné, že státem bude navrhována
likvidace dědictví. Na podporu svého názoru odkazuje na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 3278/2008.
Proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně k podanému dovolání uvedla, že jí není znám stav dědického řízení, a
proto se nemůže k dovolání vyjádřit.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i
důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení
dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda
v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení
přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107
odst. 1 o. s. ř.).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha
věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak,
její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení
převzali právo nebo povinnost,
o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.). Povahou věci se z hlediska
ustanovení § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotně právní povaha
předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení
jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na
někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí,
zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno.
Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu
řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě
též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Z dosavadního zjištění odvolacího soudu vyplývá, že všichni, kteří by mohli být
dědici žalovaného, dědictví odmítli. Za této situace je tedy nepochybné, že
procesním nástupcem žalovaného nemohou být jeho dědici.
Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu [§ 462 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“)]; také ve vztahu k dědictví připadnuvšího státu platí,
že se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Nejvyšší soud již v usnesení
ze dne 25. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2358/2007 (jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) vysvětlil, že ze
skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici
jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt)
žádný dědic, však nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy
potvrdit připadnutí dědictví státu. Dědické řízení totiž může být skončeno také
schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě
dluhů, je-li dědictví předluženo, a soud může též nařídit likvidaci dědictví,
je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví
připadnout podle ustanovení § 462 obč. zák., jestliže není možné uhradit
peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl
přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není
předluženo.
Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalovaném
neumožňoval pokračování v řízení, a odvolací soud měl vyčkat výsledku dědického
řízení (vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 D 1619/2007,
Nd 330/2007). V případě, že bude k návrhu dovolatelky nařízena likvidace
dědictví, nelze totiž předjímat výsledek dědického řízení ani to, kdo se stane
právním a tudíž i procesním nástupcem žalovaného, či zda dědické řízení skončí
bez právního nástupce.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně
senátu