30 Cdo 209/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci
žalobců: a) K. J., b) A. M.,
c) Z. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému E. L., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod
sp.zn. 10 C 1189/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 31 Co 481/2004-86, takto:
Dovolání žalovaného se zamítá.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 19.11.2003 se v dané věci B.
Z., zemřelá dne 26.12.2003, domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že
je „výlučnou vlastnicí domu č.p. 562/III v M. ulici v P. se st. parcelou č.
2358 (zastavěná plocha - objekt bydlení) o výměře 273 m2 a pozemkové parcely č.
2359 (zahrada)
o výměře 121 m2, garáže, dřevníku, venkovních úprav, trvalých porostů a
oplocení“. V odůvodnění žaloby uvedla, že předmětné nemovitosti, společně se
svým zemřelým manželem, darovala smlouvou ze dne 23.5.1996 žalovanému, že ale
dopisem ze dne 29.8.2003 „požádala žalovaného o vrácení daru, ten to však
odmítl“.
Usnesením ze dne 30.3.2004, č.j. 10 C 1189/2003-33, Okresní soud v Nymburce
rozhodl, že „soud namísto žalobkyně pokračuje v řízení s a) K. J., b) A. M. a
c) Z. S.“. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně v průběhu řízení zemřela a
ztratila tak způsobilost být účastníkem řízení“; že „dědici žalobkyně, kteří
dědictví neodmítli, jsou K. J., A. M. a Z. S.“.
Usnesením ze dne 8.10.2004, č.j. 10 C 1189/2003-67, Okresní soud v Nymburce
rozhodl, že „namísto žalobkyně b) pokračuje v řízení s A. M.“. Vycházel ze
závěru, že „žalobkyně b) A. M., v průběhu řízení zemřela a ztratila tak
způsobilost být účastníkem řízení“; že „dědičkou žalobkyně b), která dědictví
neodmítla, je A. M.“; že „vzhledem k povaze věci, kdy předmětem řízení je
určení práva, lze podle názoru soudu pokračovat už během dědického řízení s
dědičkou jako právní nástupkyní“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2004, č.j. 31
Co 481/2004-86, shora uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel
ze stejných závěrů jako soud prvního stupně a dodal, že „námitka žalovaného, že
paní A. M. nevstoupila do práv a povinností původní žalobkyně paní B. Z.
neobstojí, neboť jmenovaná se stala jedním z dědiců ze zákona a jako s právním
nástupcem s ní jednal i soud prvního stupně, který poprvé o právním
nástupnictví rozhodl usnesením č.j. 10 C 1189/2003-33, ze dne 30.3.2004, …
žalovaným tvrzené rozhodnutí Okresního soudu v Nymburku č.j. D 18/2004-28, ze
dne 13.5.2004, o zastavení řízení o projednání dědictví z důvodu dle ustanovení
§ 175h o.s.ř. nemá vliv, neboť i za situace, že řízení bylo zastaveno proto, že
zůstavitel nezanechal žádný majetek, případně zanechal majetek nepatrné
hodnoty, který byl vydán vypraviteli pohřbu, jsou procesními nástupci všichni
dědicové zůstavitele, kteří přicházejí v úvahu jak ze zákona, tak ze závěti; že
„navíc ve stavu, kdy o právních nástupcích B. Z. bylo již pravomocně rozhodnuto
… nemůže odvolací soud tuto otázku přezkoumávat“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
„dědické řízení po původní žalobkyni B. Z., které probíhalo u Okresního soudu v
Nymburku pod sp.zn. D 18/2004, bylo na návrh dědiců s ohledem na nepatrný
majetek zůstavitelky v souladu s ustanovením § 175h občanského soudního řádu
zastaveno“; že „s ohledem na to, že nejsou žádní právní nástupci po zemřelé B.
Z., nestala se dědičkou paní A. M., ani nemohla vstoupit do jejích práv a
povinností“; že „z tohoto důvodu není možné, aby se její právní nástupkyní
stala A. M., s níž má být pokračováno v řízení“; že „jak soud prvního stupně,
tak soud druhého stupně nesprávně vycházel ze závěru, že dědicem a tedy právním
nástupcem účastníka řízní je bez dalšího každý, kdo se uchází o dědictví“; že
„za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo
rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno, nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné
části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku
podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví“; že „do té doby je tak
možné osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který
ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se
jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti až na základě
výsledku řízení o dědictví“; že „dědicem se dotčená osoba nestává již tím, že
je v příbuzenském poměru k zůstaviteli, resp. že je označena v závěti, ale
významné je to, že dědí, tj. nabývá dědictví smrtí zůstavitele s následným
potvrzením soudu o tom, že dědictví nabyl“; že „v předmětné věci však jde dle
ustanovení § 175h odst. 1 a 2 o.s.ř. o případ, kdy zůstavitelka zanechala
majetek nepatrné hodnoty … řízení o dědictví proto v tomto případě neskončilo
rozhodnutím o potvrzení nabytí dědictví, ale zastavením řízení“. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, i tímto usnesením
potvrzené usnesení soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde
o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř., jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem
řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou
procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde.
Podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., neumožňuje-li povaha věci v řízení
pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li
manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo
o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v
řízení pokračovalo; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto
rozhodnutí zruší.
Podle ustanovení § 175h odst. 1 a 2 o.s.ř., nezanechal-li zůstavitel majetek,
soud řízení zastaví. Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty,
může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví.
Ustanovení § 107 platí pro sporné i nesporné řízení. Upravuje se v něm postup
soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení, tj. v období od jeho
zahájení do jeho pravomocného skončení, způsobilost být účastníkem řízení, a
řeší z toho vyplývající tzv. procesní nástupnictví.
Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení během řízení (v době
po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno), soud nejprve
podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu
pokračování
v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí
hmotněprávní povaha předmětu řízení.
Povaha věci brání pokračování v řízení například tam, kde práva a povinnosti,
o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení
a nepřechází na právní nástupce (např. nárok na výživné, nárok na odškodnění
bolesti a za ztížení společenského uplatnění a další); kde je určitá skutková
podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení
(např. v řízení o způsobilosti
k právním úkonům zemřel vyšetřovaný); kde smrtí (zánikem) účastníka řízení
dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo
(např. v řízení
o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství
je nebo není, kdy zemřel manžel), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení
pokračovalo (srov. například § 16 a 56 zákona o rodině); kde účastník nemá
žádného právního nástupce (např. při zastavení dědického řízení po zemřelém
účastníku řízení podle § 175h odst. 1 a 2 o.s.ř., ledaže by bylo prokázáno, že
zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnické
osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů
uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v
řízení jde. V těchto (popřípadě i v dalších) případech nelze v řízení
pokračovat, a proto soud řízení zastaví.
Nebude-li řízení zastaveno, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned
pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom,
zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od
osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu
řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci. Odpadla-li překážka, pro
kterou bylo řízení přerušeno, je soud povinen v řízení i bez návrhu bez průtahů
pokračovat. Kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být
účastníkem řízení, se uvádí v § 107 odstavci 2 a 3 o.s.ř. Procesní nástupnictví
je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy
ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela (byla prohlášena za mrtvou),
jsou zpravidla její dědici. I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§ 460
obč. zák.), není v této době většinou okruh zůstavitelových dědiců ještě znám.
V situaci, kdy nejsou známi zůstavitelovi dědici, může soud v řízení ihned
pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s opatrovníkem, kterého
neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat do doby, než budou v
dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší. Přerušení řízení trvá obvykle
až do skončení řízení o dědictví. Teprve až poté je totiž zřejmé, který z
dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, popřípadě zda
povinnost nezanikla zcela nebo zčásti podle § 470 obč. zák. Má-li zůstavitel
jediného dědice nebo patří-li do dědictví dostatečný majetek, je-li předmětem
řízení nepeněžité plnění (např. vydání věci), nebo je-li zřejmé, který z více
dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení
napadena), lze v řízení
v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického
řízení, pokud to nevylučuje povaha věci.
Nebude-li řízení zastaveno a v řízení je možné ihned pokračovat nebo odpadla-li
překážka bránící pokračování v řízení, soud zjistí (bez návrhu z úřední
povinnosti), kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka ohledně
práv nebo povinností, o něž v řízení jde. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení
(tedy kdo je jeho procesním nástupcem
v projednávaném sporu nebo v jiné právní věci), soud vždy rozhodne usnesením.
Soud může v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o procesním
nástupnictví.
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty,
nemá zůstavitel právního nástupce, který by vstoupil do jeho práv a povinností;
soud proto řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.) a případný majetek
nepatrné hodnoty vydá vypraviteli zůstavitelova pohřbu, který tento majetek
nabude nikoliv z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu (§ 132 občanského
zákoníku).
Zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle ustanovení
§ 175h o.s.ř., není tím (a nemůže tím být) pro účely jiného řízení (řízení, v
němž žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) ještě závazně stanoveno,
že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty.
Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli nebo ten, proti komu
zůstavitel uplatnil své nároky, totiž není účastníkem řízení o dědictví a
usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h o.s.ř. pro něj
není závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Soud nemůže v jiném než dědickém řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký
majetek zůstavitele z titulu dědění nabyl. Vzhledem k tomu, že však pravomocné
usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy i usnesení o zastavení
dědického řízení podle ustanovení § 175h o.s.ř.), není pro účastníka jiného
řízení závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil,
jaký majetek, popřípadě
v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě
závěti, popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po zůstaviteli, a aby z
tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení
podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. zastaveno nebo zda v něm může být
pokračováno a - po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp.zn. 21 Cdo 857/2004,
uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě soudy postupovaly správně,
když - s ohledem na zjištěné skutečnosti – rozhodly, že procesními nástupci
zemřelé žalobkyně B. Z. jsou K. J., A. M., a Z. S., kteří jako jediní
přicházejí v úvahu jako dědici B. Z. a kteří v řízení o dědictví po jmenované
dědictví neodmítli, a to i přes to, že řízení o dědictví po B. Z. bylo ve
smyslu ustanovení § 175 h o.s.ř. zastaveno. V důsledku toho je pak správné i
rozhodnutí o procesním nástupnictví A. M. na místě následně zemřelé A. M.,
bylo-li zjištěno, že A. M. jako jediná přichází v úvahu jako dědička A. M. a
dědictví po jmenované neodmítla.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení
odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Roman Fiala,
v.r.
předseda
senátu