24 Cdo 1770/2020-372
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera,
Ph.D., ve věci žalobkyně AKIM nakladatelství, s.r.o., se sídlem v Praze 5,
Losinská č. 870, IČO 28531329, zastoupené JUDr. Markétou Vaňkovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Lojovická č. 797/20, proti žalované JIRI MODELS
a.s., IČO 26030110, se sídlem v Písku, Vladislavova č. 250, zastoupené Mgr.
Ing. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova č.
1847/5, o zdržení se prodeje, šíření a distribuce výrobků, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 86/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 5 Co
43/2017-331, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2020, č. j. 5 Co
43/2017-354, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 23. února 2017, č j. 11 C 86/2016-268, se zrušují a věc se vrací Krajskému
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.4.2018, č.j. 5 Co 43/2017-331, potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.2.2017, č.j. 11 C
86/2016-268, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž „se žalobkyně proti žalované
domáhá uložení povinnosti od právní moci tohoto rozsudku do 31.12.2022 zdržet
se na území České a Slovenské republiky prodeje, šíření a distribuce výrobků –
omalovánek všech formátů a provedení včetně výrobku nazvaného OMALOVÁNKY se
samolepkami a pexesa z kartonu vystřihovacího, vše obsahující ilustrace k dílu
XY a jeho přátelé autora Z. M., nar. XY“. Soudy obou stupňů vycházely z názoru,
že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť jí nesvědčí právo
k označenému dílu, když jednání správce dědictví po zůstaviteli Z. M. (zemřelém
dne 30.11.2011), kterým došlo dne 15.5.2015 k uzavření dodatku č. 12 k licenční
smlouvě se žalobkyní, překračuje meze tzv. obvyklé (prosté) správy dědictví
podle ustanovení § 480a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jelikož
tento úkon neučinil se souhlasem dědiců, ani se svolením dědického soudu (ani
dodatečným), jde o úkon neplatný podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb.
Obvyklému hospodaření podle soudu neodpovídá především délka prodloužení
licence (fakticky o 7 let, když smlouva byla uzavřena více než 1 rok před
vypršením původně sjednané lhůty), což vylučuje jakoukoli úpravu ve prospěch
dědiců na poměrně dlouhou dobu, a také to, že smlouva byla uzavřena za stejných
podmínek jako smlouva prodlužovaná (jak finančních, tak pokud jde o rozsah
poskytnutých práv).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, konkrétně
jde o posouzení, co lze považovat za úkony obvyklého hospodaření správce
dědictví podle § 480a občanského zákoníku a co za úkony přesahující obvyklé
hospodaření při správě dědictví autorských práv. Je přesvědčena, že uzavření
dodatku č. 12 k licenční smlouvě není v rozporu se zákonnou úpravou; jde o
úkon, který je třeba vykládat s přihlédnutím k povaze a skladbě zanechaného
majetku - správa autorských práv se vyznačuje určitými specifiky. Předmětem
správy v posuzovaném případě jsou autorská práva velmi rozsáhlá, portfolio
smluv čítá cca 372 aktivních autorských licenčních smluv. Z podstaty správy
dědictví plyne pro správce autorských práv povinnost udržovat rozsah samotného
majetku, aby se nezmenšoval a přinášel odpovídající příjem, což zajistilo právě
prodloužení licence. Prodloužení licence na dobu dalších 6 let je obvyklou
praxí, a to především z důvodu potřeby plánování výroby, vypracování edičního
plánu i jednání s odběrateli. Soudy se blíže nezabývaly podmínkami licenční
smlouvy ani skutečností, že dovolatelka je dlouholetým držitelem předmětné
licence (od roku 1994) a úzce s autorem Z. M. spolupracovala. Závěr odvolacího
soudu je věcně nepodložený, nepřezkoumatelný, vychází z neúplného a
jednostranného hodnocení důkazů, resp. skutkových zjištění. Poukazuje také na
to, že nebyla poučena o povinnosti tvrzení o platnosti dodatku č. 12, a i na
to, že ačkoli soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že žalovaná licenci k
dílu Z. M. nezískala, fakticky jí umožňují, aby předmětné výrobky na trh
dodávala. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není dovolání
žalobkyně přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky
dovolacím soudem dosud neřešené – již soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, obsah
pojmu obvyklé hospodaření nastínil dovolací soud i v rozhodnutích sp. zn. 26
Cdo 5258/2006 a sp. zn. 30 Cdo 967/2004. Je zřejmé, že obvyklým hospodařením je
takové nakládání s dědictvím, které dědice významně nezavazuje či do budoucna
neomezuje. Podmínky uzavření dodatku, které byly nalézacím soudem shledány,
jsou pro dědice omezující a zavazující, proto měl být vyžádán jejich souhlas,
bez něj je uzavření dodatku správkyní dědictví neplatným právním úkonem. To
platí tím spíše, že mezi jednotlivými potencionálními dědici existují značné
rozpory a že správkyně dědictví věděla, že o uzavření licenční smlouvy na daný
segment tržního využití autorských práv má zájem více subjektů, a tudíž je
patrně možno uzavřít smlouvu i výhodněji.
Pokud žalobkyně tvrdí, že
prodlužování licenčních smluv na dobu šesti let je obvyklou praxí, jedná se
nejen o neprokázané tvrzení, ale i tvrzení nepravdivé; trend je přesně opačný,
totiž uzavírat smlouvy na co nejkratší dobu (1 - 3 roky), neboť v mezidobí
došlo k významnému nárůstu možností licenčního využití díla v důsledku nástupu
nových technologií. Protože závěry soudů obou stupňů o překročení práv správce
dědictví, tedy i neplatnosti dodatku č. 12, jsou správné, a za správné lze tak
považovat i dovoláním napadené rozhodnutí, navrhuje, aby dovolací soud podané
dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl. Podle ustanovení § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že pro
rozhodnutí o žalobě bylo významné posouzení, zda je žalobkyně aktivně
legitimována k podání předmětné žaloby, k čemuž bylo třeba jako otázku
předběžnou vyřešit platnost právního jednání – prodloužení licenční smlouvy –
který učinila dne 15.5.2015 správkyně autorských práv zemřelého autora. Protože
otázku kompetencí správce dědictví podle právní úpravy rozhodné pro posouzení
věci Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil, dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Ze soudy zjištěného skutkového stavu vyplývá, že notářským zápisem notáře JUDr. Tomáše Oulíka ze dne 16.10.2006, NZ 375/2006, byla za přítomnosti Z. M.,
narozeného dne XY, a JUDr. Mileny Fišerové sepsána listina o ustanovení správce
dědictví, kterou Z. M. stanovil, aby po jeho smrti až do ukončení dědického
řízení JUDr. Milena Fišerová, advokátka, spravovala v plném rozsahu a bez
jakéhokoli omezení veškerá jeho autorská práva a s nimi související agendu,
včetně uzavírání smluv a dohod a kontroly jejich plnění, inkasa honorářů,
správy a vymáhání pohledávek, plnění souvisejících povinností, správy daní,
ochrany autorských práv a uplatnění nároků vyplývajících z oprávněného či
neoprávněného užití autorského díla právní cestou, s tím, že tato je oprávněna
soustřeďovat inkasa honorářů na zvláštním účtu, z něhož může hradit veškeré
související platební povinnosti a výlohy, a po skončení správy dědictví je
povinna vypracovat řádné vyúčtování výkonu správy dědictví. Součástí notářského
zápisu je i souhlas JUDr. Mileny Fišerové s tímto o ustanovením do funkce
správce dědictví. Po smrti Z. M. (dne 30.11.2011) uzavřela JUDr. Milena
Fišerová, jako správce veškerých autorských práv zůstavitele, se žalobkyní
dodatek č. 12 k licenční smlouvě uzavřené dne 2.1.2009 samotným Z. M. (včetně
dalších dodatků) k výlučnému užívání ilustrací autora Z.
M., mimo jiné i
postaviček z díla „XY“, na dobu do 31.12.2016. Podle dodatku č. 12, který byl
podepsán žalobkyní dne 21.4.2015 a JUDr. Milenou Fišerovou dne 15.5.2015, se
platnost licence prolonguje do 31.12.2022. Jelikož Z. M. (dále jen „zůstavitel“) zemřel dne 30.11.2011, na projednání
dědictví po něm se ve smyslu čl. II. bodu 3. zákona č. 293/2013 Sb., změna
občanského soudního řádu a některých dalších zákonů, použijí ustanovení zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013, a při
dědění se podle ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
použije právo platné v den smrti zůstavitele, tj. zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Součástí právní úpravy projednání dědictví a dědění podle uvedených právních
předpisů jsou i ustanovení o správci dědictví. Tato ustanovení jsou proto
rozhodující i pro posuzování kompetencí správkyně dědictví v dané věci. Vycházeje z ustanovení rozhodné právní úpravy o správci dědictví, Nejvyšší soud
po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Správce dědictví vykonává až do skončení projednání dědictví soudem správu
dědictví nebo jeho části, jestliže tak zůstavitel stanovil podle § 480d nebo
jestliže o tom rozhodl soud v řízení o dědictví (§ 480a odst. 1 obč. zák.). Správce dědictví při výkonu své funkce vykonává práva a plní povinnosti, které
ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli. Úkony přesahující rámec obvyklého
hospodaření však může učinit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. O
úkonech přesahujících rámec obvyklého hospodaření rozhodují dědici nadpoloviční
většinou. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny, rozhodne na návrh
kteréhokoliv dědice soud (§ 480a odst. 2 obč. zák.). Správce dědictví je povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. Za
škodu, kterou způsobil porušením svých povinností, odpovídá podle § 420 (§ 480a
odst. 3 obč. zák.). Zůstavitel může stanovit, aby po jeho smrti až do skončení řízení o dědictví
spravoval veškerý jeho majetek náležející do dědictví nebo podnik, nemovitost
nebo jinou část jeho majetku náležejícího do dědictví správce dědictví (§ 480d
odst. 1 obč. zák.). Citovaná ustanovení o správci dědictví se stala součástí obč. zák. s účinností
od 1.1.2005 (zákon č. 554/2004 Sb.). Do té doby byl institut správce dědictví
upraven pouze procesním předpisem (občanským soudním řádem), a to jako jedno z
možných neodkladných opatření, které může učinit soud v řízení o dědictví,
vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků; soudem ustanovený
správce byl oprávněn k úkonům nezbytným k uchování majetkových hodnot
náležejících do dědictví, v rozsahu vymezeném soudem (srov. § 175e odst. 1, §
175f odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2004). Nejvyšší soud České
republiky se v rozsudku ze dne 14.1.2009, sp. zn.
21 Cdo 1246/2008, v němž byla
na činnost správce aplikována tato právní úprava, shrnul, že zcizovat
(prodávat) nebo jinak nakládat s věcmi, právy a dalšími majetkovými hodnotami
náležejícími do dědictví nebo činit se zůstavitelovým majetkem jiná opatření,
přesahující rámec obvyklého hospodaření, mohli během řízení o dědictví jen
dědici a pouze se svolením soudu podle § 175r o.s.ř., a uzavřel, že úkon soudem
ustanoveného správce dědictví, kterým došlo k postoupení pohledávky náležející
do dědictví, je úkonem neplatným, neboť zjevně není nezbytný k uchování majetku
náležejícího do dědictví. Zásadní změnou pro činnost správce dědictví provedenou zákonem č. 554/2004 Sb. bylo to, že byl oprávněn činit nejen úkony nezbytné k zachování majetku
náležejícího do dědictví, ale i vykonávat všechna práva a plnit povinnosti,
které k tomuto majetku příslušely samotnému zůstaviteli. Tím se jeho kompetence
oproti stavu podle předcházející právní úpravy značně rozšířily. Z toho
vyplývá, že při posuzování platnosti úkonů správce dědictví, na které dopadá
právní úprava účinná od 1.1.2005, již nelze bez dalšího odkazovat jen na výše
uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, jehož závěry
vycházejí z právní úpravy účinné do 31.12.2004 a na který v odůvodnění rozsudku
v dané věci odkázal soud prvního stupně a ve vyjádření k dovolání i žalovaná. Nová právní úprava již nevyžadovala, aby soud v rozhodnutí o ustanovení správce
určoval rozsah jeho oprávnění ve vztahu k majetku, který má spravovat, neboť
toto oprávnění bylo dáno přímo zákonem. Zůstavitelem nebo soudem ustanovený
správce, ať již celého dědictví nebo jeho části, měl podle ustanovení § 480a
odst. 2 obč. zák. vykonávat všechna práva a plnit všechny povinnosti, které ke
správci svěřenému majetku patřily zůstaviteli. Jediným omezením správce při
vykonávaní těchto práv a plnění povinností byl souhlas dědiců a svolení soudu v
případě úkonů přesahujících rámec obvyklého hospodaření. Pojem „obvyklé hospodaření“, ani „úkon přesahující rámec obvyklého
hospodaření“, v obč. zák. definován nebyl. A nebylo tomu ani za předcházející
úpravy, kdy ustanovení § 175r o.s.ř. umožňovalo dědicům věci náležející do
dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná vhodná opatření
přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením soudu. Podle tehdejší
soudní praxe i judikatury bylo za opatření přesahující rámec obvyklého
hospodaření považováno např. darování věci, přestavění nemovitosti, ukončení
členství v bytovém družstvu apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, nebo ze dne 7.7.2006, sp. zn. 26 Cdo
637/2006). V reakci na novou právní úpravu se odborná literatura (Protivová M. Správce dědictví de lege ferenda. Ad Notam, 2004, č. 2, s. 30 a násl.; Jindřich
M. Nová právní úprava institutu správce dědictví v českém právním řádu. Právní
zpravodaj, 2004, č. 11, s. 1 a násl.; Barák J. Institut správce dědictví podle
zákona č. 554/2004 Sb. Právní rozhledy, 2005, č. 3, s. 77 a násl.; Karhanová M. Správce dědictví jako hmotněprávní institut českého právního řádu. Ad Notam,
2006, č. 5, s.
141 a násl.; Mikeš J., Muzikář L. Dědické právo. Praha: Linde,
a.s., 2007, s. 104 a násl.) shodovala v tom, že „obvyklé hospodaření“ bude
nutno posuzovat podle okolností případu s přihlédnutím k charakteru majetku,
který má správce spravovat, že jiný obsah budou mít právní úkony, jimiž je
zabezpečován běžný chod domácnosti zůstavitele, a jiný obsah úkony, jimiž je
zabezpečován chod jeho podniku. Jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení
či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, inkaso, platby zajišťující
chod podniku (např. nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové
povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé hospodaření pak byly uváděny např. investiční činnost, která by měnila činnost podniku, zcizení či zastavení
nemovitosti. Z toho, že se po 1.1.2005 institut správce dědictví stal součástí hmotného
práva, že zákonodárce jednoznačně stanovil, že správce při výkonu své funkce
vykonává práva a plní povinnosti, které příslušely zůstaviteli, pouze k úkonům
přesahujícím rámec obvyklého hospodaření potřebuje souhlas dědiců a svolení
soudu, a že o ustanovení správce dědictví může rozhodnout sám zůstavitel za
svého života, lze dovodit posílení kompetencí ustanoveného správce a důraz na
to, aby majetek patřící do dědictví byl v době od smrti zůstavitele do skončení
řízení o dědictví nejen pro dědice uchován, ale aby sloužil dosavadnímu účelu,
zejména, jde-li o majetek značného rozsahu či hodnoty, nebo nebyl-li zatím
zjištěn okruh dědiců. Tomu odpovídá, aby posuzování „obvyklého hospodaření“
vycházelo z okolností konkrétního případu, především z toho, jaká je povaha a
rozsah majetku a jiných majetkových hodnot, které byly ustanovenému správci
svěřeny, s uvážením, jaké dispozice tento majetek vyžaduje, aby nedošlo k jeho
poškození, ztrátě, aby nepřestal sloužit svému účelu, nestal se nefunkčním, a
případně i přihlédnutím k tomu, jak sám zůstavitel ustanovení správce v listině
o ustanovení správce odůvodnil a uvedl své představy o jeho činnosti. Přehlédnout nelze, že podle ustanovení § 480a odst. 3 obč. zák. byl správce
povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a že za škodu, kterou
způsobil porušením svých povinností, odpovídal podle § 420; právě z tohoto
ustanovení se nabízí, aby v případě pochybností, zda správcem učiněný úkon byl
v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást
obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné
prostřednictvím odpovědnosti správce za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s
péčí řádného hospodáře. Z uvedeného pohledu se v dané věci jeví prodloužení platnosti licenční smlouvy
učiněné v průběhu řízení o dědictví zůstavitelem ustanovenou správkyní jeho
autorských práv o dalších 6 let (za jinak v zásadě stejných podmínek) jako úkon
v mezích obvyklého hospodaření. Dovolací soud nesdílí soudy prvního i druhého
stupně zastávaný názor, že právě v době, na kterou byla licenční smlouva
prodloužena, aniž byla předběžně ověřena aktuální hodnota majetkových práv
poskytovaných i nadále žalobkyni, spočívá překročení rámce obvyklého
hospodaření.
Vychází především z toho, že prodloužením licenční smlouvy
nedochází ke zcizení předmětných autorských práv, nemění se jejich podstata ani
účel, že to byl sám zůstavitel, kdo licenční smlouvu dne 2.1.2009 uzavřel,
dohodl také její prodloužení do 31.12.2016 a nebylo zjištěno, že by druhá
smluvní strana smlouvu nedodržovala. Vycházeje ze závěru, že prodloužení licenční smlouvy správkyní autorských práv
zůstavitele v dané věci nepřesahuje rámec obvyklého hospodaření, shledal
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu jako nesprávný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu napadeného rozsudku, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1
o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu
v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu