30 Cdo 967/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu N.,
zastoupenému advokátem, o vydání členského podílu a o vydání bytu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 30/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14 Cmo
397/2003-51, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č.j. 14 Cmo
397/2003-51, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č.j. 51
Cm 30/2001-31, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 17.8.2000 se žalobce domáhal
vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost „vydat žalobci
členský podíl v bytovém družstvu N. P., V. 38/1499 s bytem č. 9 v domě čp. 1499
V. 38, P.“. Uvedl, že je jediným dědicem po F. Č., zemřelém dne 14.6.1996, že
„zemřelý“ byl „členem bytového družstva žalovaného a zároveň držitelem“ výše
uvedeného bytu; že v průběhu řízení o dědictví
po F. Č. mu žalovaný sdělil, že „na předmětném bytě a na majetku zemřelého
vázne vysoký dluh a že jej na něm nebude vymáhat a zároveň mu nabídl, že je
ochoten od tohoto dluhu ustoupit za předpokladu, že byt zemřelého odevzdá
žalovanému a ukončí členství u žalovaného“; že „pod tímto nátlakem uzavřel se
žalovaným dohodu o odevzdání bytu a ukončení členství v družstvu dne 7.2.2000 a
zároveň předal klíče … místopředsedovi družstva žalovaného“; že „tak činil pod
nátlakem a v omylu, neboť nebyl seznámen se všemi skutečnostmi“.
Usnesením ze dne 12.3.2001, č.j. Ncp 39/2001-25, Vrchní soud v Praze rozhodl,
že k „projednání a rozhodování“ věci je příslušný krajský soud a postoupil věc
k „projednání a rozhodování“ Městskému soudu v Praze.
Rozsudkem ze dne 20.5.2003, č.j. 51 Cm 30/2001-31, Městský soud v Praze žalobě
vyhověl (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení částku 3.225,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalobce,
do 3 dnů
od právní moci rozsudku (výrok II.). Dospěl k závěru, že „dohoda o odevzdání
bytu a ukončení členství v bytovém družstvu ze dne 7.2.2000 uzavřená mezi
žalobcem a žalovaným je neplatná“, neboť „žalobce, dokud rozhodnutí o
projednání pozůstalosti
po zemřelém F. Č. nenabylo právní moci, což se stalo 13.7.2000, nemohl jako
dědic zemřelého činit žádné úkony týkající se pozůstalosti“.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11.12.2003, č.j. 14
Cmo 397/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před
soudem prvního stupně 2.300,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.175,- Kč,
to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám „právního zástupce“ žalovaného.
Vycházel ze závěru, že „smlouva ze dne 7.2.2000 uzavřená mezi žalobcem a
žalovaným není neplatná z důvodu, který shledal soud prvního stupně“, že
žalobce ani netvrdil ani nedokládal, že by smlouvu uzavřel v omylu nebo pod
nátlakem“; že „ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák. se smlouva, k níž je
zapotřebí rozhodnutí příslušného orgánu (zde soudu) stává účinnou dodatečným
souhlasem“, a že za tento souhlas lze v daném případě považovat „pravomocné
rozhodnutí soudu o potvrzení dědictví jedinému dědici“; že „požadavek žalobce
na vydání členského podílu s bytem nemá oporu v hmotném právu“, neboť
„předmětem žaloby na vydání může být jedině hmotná věc, nikoli nehmotný statek
nebo právo“; že rozsudek soudu prvního stupně změnil proto, že „se neztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, který shledal neplatnost předmětné dohody“ a
že „navíc (což uvádí odvolací soud podpůrně) by žalobě s ohledem na její petit
ani vyhovět nešlo“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
„usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 22 D 382/99, Nd 125/99 ze dne
7.6.2000, které nabylo právní moci dne 13.7.2000 a které potvrdilo nabytí
dědictví žalobcem, mimo jiné i členského podílu v bytovém družstvu N. P., V.
38,“ lze považovat za „res iudicata“ a „byla-li žaloba podána na základě
pravomocného rozhodnutí“ nelze „takové rozhodnutí zpochybnit“; že „v době
podpisu smlouvy nebylo zřejmé, kdo je dědicem, ani nebyl znám rozsah celého
majetku … nebyl učiněn
ze strany žalobce žádný úkon vyjadřující, zda dědictví přijímá nebo odmítá,
nebyly známy případné pohledávky“; že soudní komisař projednávající dědictví
označil smlouvu za neplatný úkon a při projednání pozůstalosti k uzavřené
smlouvě nepřihlédl; že i jediný dědic nemůže nakládat s majetkem „bez souhlasu
soudu, příp. před pravomocným rozhodnutím o projednání pozůstalosti“; že „ze
strany žalovaného se jednalo o snahu obohatit se na účet žalobce“. Navrhuje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j. 22 D 382/99-78, bylo, mimo
jiné, potvrzeno, že žalobce nabyl „veškerý majetek“ F. Č., zemřelého dne
14.6.1999, posledně bytem v P., V. č. 1499/38 (dále též jen „zůstavitel“), s
tím, že součástí tohoto majetku byl i „členský podíl v Bytovém družstvu N., P.,
V. 38/1499 ve výši 2.000,- Kč“. Současně bylo zjištěno, že dne 7.2.2000 uzavřel
žalobce se žalovaným „dohodu o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém
družstvu“, podle níž zejména „zanikají ke dni podpisu této dohody veškerá práva
a povinnosti vyplývající z členství v BD N. po zemřelém F. Č., jakož
i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu týkajícího se bytu
č. 9, II. poschodí v domě čp. 1499, V. 38, P.“.
Žalobce v dovolání namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „požadavek
žalobce na vydání členského podílu s bytem nemá oporu v hmotném právu“, neboť
„předmětem žaloby na vydání může být jedině hmotná věc, nikoli nehmotný statek
nebo právo“.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. a mimo jiné
z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou
o.s.ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud - jak správně uvedl odvolací soud - musí za
řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s
výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům
přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby
žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně,
převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že
by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný,
určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí
žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo
(z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které
žalobce zahájením řízení sledoval.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze
vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá (například
na rozdíl od ustanovení § 71 odst. 1 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., správní
řád soudní) formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby
bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v
žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu
žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena
rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., aby
bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního
vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo
právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. nebo
podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo
právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z
žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce
svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §
155 odst. 1 o.s.ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných
slov vyjádří
ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.
Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným
návrhem žalobce
na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí
soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se
žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více,
než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit
i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky
(§ 153 odst. 2 o.s.ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák., jestliže zemře nájemce družstevního
bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho
členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
V posuzovaném případě je z obsahu žaloby patrno, že se žalobce domáhá umožnění
realizace svých práv deklarovaných shora citovaným usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j. 22 D 382/99-78, a dále vyplývajících z
ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák. Současně je také zřejmé, že tento záměr
žalobce nekoresponduje s žalobním petitem. Za této situace bylo na místě, aby
soud postupoval ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř. Protože však soud prvního
stupně takto nepostupoval a odvolací soud nezjednal nápravu je řízení postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp.zn. 21
Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 152, ročník 2003 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1998, sp.zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 2000].
Žalobce v dovolání dále namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „smlouva
ze dne 7.2.2000 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným není neplatná z důvodu,
který shledal soud prvního stupně“, a že „ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1
obč. zák. se smlouva, k níž je zapotřebí rozhodnutí příslušného orgánu (zde
soudu) stává účinnou dodatečným souhlasem“, a že za tento souhlas lze v daném
případě považovat „pravomocné rozhodnutí soudu o potvrzení dědictví jedinému
dědici“.
Podle ustanovení § 175r o.s.ř. dědici mohou věci náležející do dědictví během
dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého
hospodaření, jen se svolením soudu.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví
(všech věcí a majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však
nedochází jen
na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu
ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po
každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto.
Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě nebylo skončeno, věci
náležející
do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná opatření, přesahující rámec
obvyklého hospodaření (např. věc darovat, pronajmout, přestavět nemovitost
apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a jinými majetkovými hodnotami
patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou učinit jen se svolením
soudu. Soud je povinen dbát, aby prodejem věcí náležejících do dědictví nebo
jiným opatřením dědiců, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, nebyl
žádný z dědiců poškozen nebo aby tím nebylo ohroženo uspokojení pohledávek
věřitelů. Soud může k prodeji věci náležející
do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit
souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců,
jestliže se všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli. Svolení je možno
udělit i dodatečně. Výtěžek z prodeje věci náleží do dědictví jako jeho
aktivum. Usnesení, kterým soud přivolí
k prodeji nebo k jinému opatření, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření,
je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy (§ 39 obč. zák.); nejedná se
o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák. (srov. např. nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 7.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 96).
V dané věci bylo zjištěno, že v řízení o dědictví po zůstaviteli žádné
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 175r o.s.ř. vydáno nebylo a že usnesením
Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j. 22 D 382/99-78, byl jako aktivum dědictví
po zůstaviteli deklarován i sporný členský podíl v bytovém družstvu. S ohledem
na tyto okolnosti je smlouva, kterou žalobce se žalovaným dne 7.2.2000 uzavřel,
neplatná
(§ 175r o.s.ř., § 39 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) Vzhledem k
tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu