26 Cdo 637/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytovému
družstvu N., zastoupenému advokátem o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 230/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Co 285/2005-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 11 Co
285/2005-75, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. dubna 2005, č. j.
8 C 230/2003-55, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října
2005, č. j. 11 Co 285/2005-75, potvrdil rozsudek ze dne 1. dubna 2005, č. j. 8
C 230/2003-55, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního
stupně“) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zpřístupnit žalobci do tří dnů
od právní moci rozsudku „byt č. 9 v domě č. p. 1499 pod adresou P., V.
38“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení
účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. června 2000, č. j. 22 D
382/99-78, bylo žalobci – jako jedinému dědici zůstavitele F. Č., zemřelého dne
14. června 1999 – potvrzeno nabytí veškerého majetku zůstavitele, a to včetně
členského podílu v žalovaném Bytovém družstvu N., se sídlem v P., V. 38 (dále
též jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), a že dohodou o odevzdání bytu a
ukončení členství v bytovém družstvu ze dne 7. února 2000 (dále jen „dohoda ze
dne 7. února 2000“) vypořádali žalobce a žalovaný svá vzájemná práva a
povinnosti v souvislosti s úmrtím F. Č. mimo jiné tak, že dnem podpisu dohody
zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v družstvu po
zemřelém F. Č., jakož i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního
vztahu ohledně předmětného bytu, žalobce se zavázal předat klíče od bytu
místopředsedovi družstva M. N., žalovaný se současně zavázal na vlastní náklad
zlikvidovat veškeré věci, které zůstanou v bytě po jeho předání a předat
žalobci vyúčtování jeho vypořádacího podílu a vyúčtování nákladů za rok 1999 do
„31. dubna 2000“. Poté rovněž zjistily, že podle článku 7 odst. 1 písm. a/ a
odst. 2 stanov družstva může členství v družstvu zaniknout mimo jiné písemnou
dohodou ke dni uvedenému v dohodě. Z uvedených skutkových zjištění soudy obou
stupňů především dovodily, že podle 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský
zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí F. Č., tj. ve znění účinném do 30.
března 2006 (dále jen „obč. zák.”), připadl žalobci členský podíl v družstvu a
zároveň na něj přešel nájem k předmětnému bytu, a to ke dni úmrtí F. Č. (§ 460
obč. zák.). Dále rovněž dovodily, že dohoda ze dne 7. února 2000 „splňuje
veškeré náležitosti právního úkonu stanovené obchodním i občanským zákoníkem“ a
byla tudíž uzavřena platně. V této souvislosti se ztotožnily s právním závěrem
přijatém v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14
Cmo 397/2003-51, že „skutečnost, že dohoda o ukončení členství byla uzavřena
bez souhlasu soudu – tj. v daném případě před potvrzením dědictví – způsobila
pouze neúčinnost smlouvy a okamžikem právní moci usnesení soudu o potvrzení
dědictví žalobci se dohoda o ukončení členství stala účinnou“. Současně
neuznaly důvodnou ani námitku žalobce o tom, že dohoda ze dne 7. února 2000 je
absolutně neplatným právním úkonem proto, že byla uzavřena v omylu, a to se
zdůvodněním, že „byla uzavřena u notáře, sám žalobce vypověděl, že jej nikdo k
podpisu nenutil, že dohodu četl, že v průběhu jednání o ní mohl kdykoliv
odejít, ale nechtěl“. Za této situace žalobu (v konečném důsledku) zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém
zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci a zdůraznil, že soudy obou
stupňů vycházely mimo jiné z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
prosince 2003, č. j. 14 Cmo 397/2003-51, s jehož právním závěrem se ztotožnily.
Namítl, že soudy při svém rozhodování neměly k dispozici rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 31. května 2005, č. j. 30 Cdo 967/2004-72, kterým
byl výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 51 Cm 30/2001-31, zrušen a věc byla se
závazným právním názorem vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V
dané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „dohoda o ukončení členství žalobce
v žalovaném družstvu je neplatná, neboť bylo třeba k uzavření takové dohody
souhlasu soudu“, avšak v dědickém řízení nebylo vydáno žádné soudní rozhodnutí,
jímž by byl takový souhlas soudu udělen. Proto nemůže být správný právní názor,
podle něhož dohoda ze dne 7. února 2000 byla uzavřena platně. Podle názoru
dovolatele soud při svém rozhodování rovněž nevzal v úvahu skutečnost, že
„žalobce podepisoval dohodu o ukončení členství, aniž by znal hodnotu
předmětného bytu“, tedy „nevěděl, že se vzdává majetku v hodnotě cca 1 milión
Kč“, navíc „žalovaný ho záměrně o této skutečnosti neinformoval a využil jeho
neznalosti a neinformovanosti“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený
rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy
obou stupňů, uvedl, že – z důvodů v dovolání popsaných – se ustanovení § 175r
o.s.ř. „nevztahuje na situaci žalobce v dědickém řízení“, a navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnil dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o.s.ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil
proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy
obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění. Přehlédl však, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto
námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právních závěrech, že
dohoda ze dne 7. února 2000 byla uzavřena platně a je – z důvodů uvedených v
citovaném rozsudku – rovněž účinná. Správnost právního závěru týkajícího se
platnosti dohody ze dne 7. února 2000 dovolatel v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda lze
dohodu ze dne 7. února 2000 pokládat za platný právní úkon. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák. jestliže zemře nájemce družstevního
bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho
členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
Podle ustanovení § 175r o.s.ř. dědici mohou věci náležející do dědictví během
dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého
hospodaření jen se svolením soudu.
Ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 967/2004 (ve věci, na níž v dovolání odkázal
dovolatel) Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce J. S. proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14 Cmo
397/2003-51, rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 30 Cdo 967/2004-72, zrušil
citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a rovněž rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 51 Cm 30/2001-31, a věc vrátil k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud – s odkazem
na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7.10.1996, sp. zn. IV. ÚS
201/96, uveřejněný pod č. 6 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu – zaujal právní názor, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci
patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého
hospodaření (§ 175r o.s.ř.), je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy
(§ 39 obč. zák.); nejde o rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 1 obč. zák. V
poměrech této věci pak dovodil, že dohoda ze dne 7. února 2000 je neplatná (§
175r o.s.ř., § 39 obč. zák.), a to s ohledem na zjištění, „že v řízení o
dědictví po zůstaviteli žádné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 175r o.s.ř.
vydáno nebylo a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j.
22 D 382/99-78, byl jako aktivum dědictví po zůstaviteli deklarován i sporný
členský podíl v bytovém družstvu“. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že
dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví
(všech věcí a majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však
nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva
vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo
jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm
být rozhodnuto. Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě
nebylo skončeno, věci náležející do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná
opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření (např. věc darovat,
pronajmout, přestavět nemovitost apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a
jinými majetkovými hodnotami patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou
učinit jen se svolením soudu. Soud je povinen dbát, aby prodejem věcí
náležejících do dědictví nebo jiným opatřením dědiců, které přesahuje rámec
obvyklého hospodaření, nebyl žádný z dědiců poškozen nebo aby tím nebylo
ohroženo uspokojení pohledávek věřitelů. Soud může k prodeji věci náležející do
dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit
souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců,
jestliže se všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli. Svolení je možno
udělit i dodatečně. Výtěžek z prodeje věci náleží do dědictví jako jeho
aktivum.
Ani v posuzovaném případě nemá dovolací soud důvodu odchýlit se od právního
názoru přijatého ve věci sp. zn. 30 Cdo 967/2004, a proto shodně s tímto
právním názorem a na rozdíl od právního názoru odvolacího soudu uzavírá, že
dohoda ze dne 7. února 2000 je – z důvodů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. května 2005, č. j. 30 Cdo 967/2004-72 – neplatná (§
175r o.s.ř., § 39 obč. zák.).
Vzhledem k uvedenému byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu