24 Cdo 2299/2022

24 Cdo 2299/2022-263

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6, proti žalovanému P. B., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr č. 433, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 225/2019, o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2021, č. j. 84 Co 52/2021-184, takto:

I. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 84 Co 52/2021-184, se zamítá. II. Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 84 Co 52/2021-184, se v části výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-148, v jeho výroku II. o nákladech řízení, jakož i ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

Žalobkyně se svou žalobou ze dne 5. 8. 2019 domáhala, aby soud určil, že v žalobě specifikované nemovitosti byly ke dni 9. 8. 2018, tj. ke dni úmrtí J. B., naposledy bytem v XY (dále jen „zůstavitel“), ve výlučném vlastnictví zůstavitele. Dále dne 28. 8. 2019 podala žalobkyně k soudu prvního stupně návrh na přerušení řízení, který Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-140, zamítl s tím, že neshledal důvodnost tohoto návrhu.

Okresní soud v Litoměřicích dále usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-148, zamítl žalobu na určení, že v žalobě specifikované nemovitosti byly ke dni úmrtí zůstavitele v jeho výlučném vlastnictví (výrok

I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud neshledal „naléhavý právní zájem na požadovaném určení“ a uzavřel, že „neúčastní-li se řízení o určení vlastnictví zůstavitele všichni jeho známí dědicové, nemůže v tomto řízení dojít k vydání rozhodnutí, které by bylo způsobilé odstranit stav nejistoty v právním vztahu a které by bylo spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 84 Co 52/2021-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud především dovodil, že „dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli lze žádat teprve tehdy, je-li ve sporném řízení určeno, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem majetku, který má být předmětem dodatečného projednání dědictví“, a proto soud prvního stupně „správně zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení odůvodněný tím, že je nejprve třeba, aby bylo v pozůstalostním řízení zjištěno, kdo je v úvahu přicházejícím dědicem zůstavitele“. Proto odvolací soud uzavřel, že „není možné uzavřít, že žalobkyně má ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných pozemků, neboť není zřejmé, zda jsou dány důvody, pro něž by synové zůstavitele byli vyloučeni z dědictví po zůstaviteli“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, přičemž současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k dovolání k návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku neuvedl ničeho. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Z obsahu procesního spisu se podává, že žalobkyni bylo pro řízení před soudy nižších stupňů i pro dovolací řízení rozhodnutím soudu prvního stupně přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 80 %. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 404/2012 Sb. [sněmovní tisk číslo 686, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010-2013, s. 42] nebyla dřívější úprava „odkladu účinků napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, která dovolacímu soudu umožňovala odložit pouze vykonatelnost rozhodnutí (ukládajícího povinnost k plnění) a podle které bylo odvrácení jiných dovolateli hrozících následků možné jen prostřednictvím předběžného opatření, o němž rozhodoval soud prvního stupně, vyhovující“.

Proto bylo navrženo, aby mohl dovolací soud odložit nejen vykonatelnost napadeného rozhodnutí, ale také jeho materiální právní moc, a to s tím, že „okolnost, zda dovolací soud odloží vykonatelnost nebo právní moc rozhodnutí, se odvíjí od povahy napadeného rozhodnutí“. Z uvedeného se podává, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) beze zbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti [například proto, že jde o rozhodnutí, které není podkladem pro soudní výkon (exekučním titulem).

Vzhledem k tomu, že v poměrech projednávané věci navrhla dovolatelka jak odklad právní moci, tak odklad vykonatelnosti, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda by bylo možné zcela zamezit negativním dopadům napadených výroků do poměrů dovolatelky již jen odkladem vykonatelnosti (byl-li by návrh na odklad vykonatelnosti shledán důvodným), přičemž dospěl k pozitivní odpovědi na tuto otázku. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn.

29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně); 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci; 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech; 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, a 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).

Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. K návrhu dovolatelky, aby podle § 243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že rozsudek, jímž byla žaloba na určení zamítnuta (resp. takové rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem potvrzeno), se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1642/2022). Nicméně lze požadovat, aby byla odložena vykonatelnost výroku, jímž byla neúspěšnému účastníku uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Jelikož by neprodleným výkonem (exekucí) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) ve výroku o nákladech řízení hrozila žalobkyni, která je (podle zjištění soudu prvního stupně, jenž žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků pro všechna řízení ve výši 80 %) nemajetná, závažná újma, Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že se jeho vykonatelnost - v rozsahu vyplývajícím z výroku tohoto usnesení - odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání (§ 243 písm. a/ o.

s. ř.; k tomu srov. rovněž závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3167/2019). S přihlédnutím k výše uvedenému byl pak zamítnut návrh žalobkyně na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné řešení právní otázky, kdo je věcně legitimován ve sporu o určení vlastnického práva zůstavitele, jestliže řízení o dědictví po tomto zůstaviteli bylo zastaveno, protože zůstavitel zanechal nepatrný majetek. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o.

s. ř. přípustné. Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. podle důvodů vymezených v dovolání, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby.

Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat) při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem řízení o pozůstalosti je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005, který sice řeší danou problematiku za účinnosti § 175 h o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, ale jeho právní závěry jsou uplatnitelné i za aktuální právní úpravy podle z. ř. s.). Usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.

12.

2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009). Podle ustanovení § 192 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§ 153 a § 154 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Právní doktrína i soudní praxe již dříve dospěly k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.], po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.

4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován. Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován – jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může týkat) jeho práv (právní sféry) [srov. například obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.

10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 18, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 144, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015].

Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o rozdělení pozůstalosti. V případě, že řízení o pozůstalosti dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 188 z. ř.

s.) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení § 1489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s.) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen.

Výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než pozůstalostním řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015). Z uvedeného tedy mimo jiné vyplývá, že žaloba podaná ve smyslu § 189 odst. 1 z. ř. s. nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o pozůstalosti (případně v navazujícím sporném řízení vyvolaném žalobou podle § 170 z. ř. s.) nebylo určeno, kdo je dědicem zůstavitele; nebylo-li řízení o pozůstalosti dosud skončeno, je jedním z předpokladů přípustnosti žaloby, aby v řízení o pozůstalosti bylo postaveno najisto, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli (takový stav nastane zejména, není-li zde spor o dědické právo).

V projednávané věci bylo řízení o pozůstalosti po zůstaviteli J. B. zastaveno podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a nepatrný majetek zůstavitele byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu, když v řízení o pozůstalosti nebylo – z tohoto důvodu – zkoumáno dědické právo po zůstaviteli. Protože dědické právo v jiném než v řízení o pozůstalosti – jak bylo zdůvodněno shora – ani posuzováno být nemůže (a to ani jako otázka předběžná), je nutno uzavřít, že žalobkyně nebyla k požadovanému určení zůstavitelova vlastnictví věcně legitimována.

Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014: „je zřejmé, že v konkrétním řízení o dědictví může dojít k situaci, kdy soud (soudní komisař) rozhodne o zastavení dědického řízení podle § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ v rozporu s výše uvedeným, tj. aniž by dříve, než učiní závěr o existenci sporného majetku ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ“ [pozn. nyní ve smyslu § 172 odst. 2 a § 173 z. ř. s.], „zjišťoval dědické právo po zůstaviteli. V takovém případě tedy - jestliže bylo řízení o dědictví zastaveno podle § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ“ [pozn. nyní podle § 153 nebo § 154 z.

ř. s.], „a jestliže byla podaná žaloba o určení vlastnického práva zůstavitele k majetku, k němuž se v řízení o dědictví z důvodu spornosti nepřihlíželo, resp.

bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dědictví jako kdyby dotčený majetek zůstavitel vůbec neměl - bude zapotřebí řízení o určení vlastnického práva zůstavitele přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud v tomto řízení oprávněn vyřešit, a vyčkat, zda bude na návrh žalobce (případně z jiného podnětu) zahájeno řízení o dodatečném projednání tohoto zůstavitelova majetku (případně také dluhu) vedené ve smyslu ustanovení § 175x OSŘ“ [pozn. nyní ve smyslu § 192 z.

ř. s.]. „Bude-li řízení o dědictví dodatečně zahájeno, může být ve sporném řízení o určení vlastnického práva zůstavitele pokračováno až poté, co bude v tomto dodatečném řízení o dědictví dědické právo strany žalobce (resp. také dědické právo žalovaného) zjištěno. Nebude-li řízení o dědictví podle § 175x OSŘ v přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné žalobu o určení vlastnického práva zůstavitele z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce i pasivní legitimace žalované zamítnout“.

Z výše uvedeného vyplývá, že již soud prvního stupně pochybil, když návrh žalobkyně na přerušení řízení o určení vlastnického práva zůstavitele usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-140, zamítl. Soud prvního stupně tedy měl přerušit řízení s tím, že bude možné pokračovat teprve poté, kdy bude v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti určen okruh dědiců zůstavitele, tedy tehdy, až řízení dospěje alespoň do té fáze, kdy se v úvahu přicházející dědicové ve stanovené lhůtě vyjádří, že dědictví neodmítají, resp. jim marně uběhne lhůta k vyjádření. V řízení o pozůstalosti soud naopak není oprávněn bez dalšího posuzovat spornou otázku, zda zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem sporných nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Bude-li žalobě o určení vlastnického práva zůstavitele vyhověno, otevře to cestu k dodatečnému projednání sporných nemovitostí v pozůstalostním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019). Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není (v otázce procesního postupu v případě nedostatku věcné legitimace žalobkyně ve sporu o určení vlastnického práva zůstavitele) správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodování soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-148, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Litoměřicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 10. 2022

JUDr. Roman Fiala předseda senátu