24 Cdo 2393/2020-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. Š., narozeného dne XY, a b) Z. Š.,
narozené dne XY, obou společně bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Tomášem
Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalované Z.
V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou
se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C
246/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. března 2020, č. j. 15 Co 342/2019-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vlastníky (ve společném jmění manželů) označených pozemků, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, v níž žalobci svůj požadavek na soudní
věcně právní deklaraci jimi tvrzeného vlastnického práva (v režimu společného
jmění manželů) k označenému nemovitému majetku odvozovali od tvrzení, že dne
29. dubna 2015 uzavřeli s žalovanou darovací smlouvu, na jejímž základě
darovali žalované nyní žalobou dotčený nemovitý majetek „za podmínky, že budou
moci nadále užívat výhod své rekreace na převáděných nemovitých věcech, sběru
ovoce a možnosti parkování osobního vozidla uvnitř objektu. Úmyslem stran
darovací smlouvy byla dohoda, že v případě, že nebudou moci (žalobci) užívat
výhod své rekreace na převáděných nemovitých věcech, sběru ovoce a možnosti
parkování osobního vozidla uvnitř objektu, tak se darovací smlouvy ruší.“
Žalobci poukazovali na čl. II. bod 2 darovací smlouvy, který je formulován
následovně: „2. Obdarovaný uvedený dar přijímá do svého výlučného vlastnictví a
souhlasí s podmínkou, aby dárci mohli i nadále užívat výhod své rekreace na
nemovitosti, sběru ovoce a měli možnost parkování osobního vozidla uvnitř
objektu.“ Jelikož žalovaná znemožnila
– způsobem žalobci popsaným v čl. IV. žaloby – užívat darované nemovitosti,
došlo podle žalobců „k naplnění rozvazovací podmínky a účinky výše citované
smlouvy zanikly. Žalobci se tak opět stali vlastníky výše uvedených nemovitých
věcí ve společném jmění manželů.“
Podle soudu prvního stupně „základem…právního hodnocení a…i meritem sporu mezi
účastníky bylo, zda ujednání v čl. II. odst. 2 předmětné darovací smlouvy má
povahu podmínky či nikoli, a podle výsledku tohoto posouzení pak následně, zda
se jedná o podmínku odkládací nebo rozvazovací, zda byla sjednána platně, resp. zda je dostatečně určitá a srozumitelná, a při kladné odpovědi, zda došlo k
naplnění předpokladů této podmínky a jaké jsou následky naplnění těchto
předpokladů; při záporné odpovědi pak, zda její neplatnost způsobuje neplatnost
celé smlouvy či nikoliv…“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že shora uvedené ujednání účastníků
darovací smlouvy představuje rozvazovací podmínku, neboť „skutečnost, že
naplnění podmínky je vázáno na zánik práv a povinností z předmětné darovací
smlouvy je zřejmý z použití podmínky ihned v souvislosti s vyjádřením vůle
žalované k přijetí daru, tedy je vázána bezprostředně k perfekci právního
jednání (‚…dar přijímá a souhlasí s podmínkou…‘)…“
Podle soudu prvního stupně došlo k naplnění předpokladů této podmínky, „a to
jednak tím, že se změnil rozsah možností užívání nemovitostí žalobci a také
tím, že žalovaná podmiňuje vstup žalobcům do nemovitosti až po předchozí
domluvě za její účasti, přičemž vstup na pozemek bude platit pouze pro ně
osobně a nikoliv pro další osoby bez jejich písemného souhlasu.“ Jelikož došlo
ke splnění této rozvazovací podmínky, soud prvního stupně podané žalobě
uvedeným rozsudkem vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 17. března 2020, č. j.
15 Co 342/2019-269, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud svůj právní názor odůvodnil tím, že: „v předmětném ujednání čl. II. odst. 2 darovací smlouvy, ale ani na jiném místě písemné darovací smlouvy,
není nikde obsaženo žádné ujednání (není obsažen žádný písemný projev vůle
stran smlouvy), z kterého by bylo možno dovodit, že se účastníci kromě toho, že
se žalovaná zavázala umožnit žalobcům užívat ‚výhod rekreace nemovitosti, sběru
ovoce a možnosti parkování vozu‘, strany písemně dohodly na tom, že s porušením
těchto povinností bude spojen účinek zániku vlastnického práva žalované k
předmětným nemovitostem a obnovení vlastnického práva žalobců, což je podstatný
znak ujednání o rozvazovací podmínce. Takovéto ujednání v předmětné darovací
smlouvě vskutku absentuje a toto chybějící ujednání nelze nahrazovat výkladem,
jak učinil okresní soud…Dle názoru odvolacího soudu nelze pouze z toho, že v
textu čl. II. odst. 2 smlouvy bylo použito slovo ‚podmínka‘, dovozovat, že se
musí jednat o podmínku ve smyslu § 548 o. z. Ve smlouvě by se totiž muselo
zároveň nacházet ujednání, že právě s nesplněním tam konkrétně stanovených
ujednání (není nutno, aby byla ujednání nazvána podmínkou) účastníci spojili
zásadní následek v podobě vzniku, nebo změny či zániku práv (v tomto případě
vlastnického práva k nemovitostem). Takové ujednání (byť vyjádřeno třeba i
laicky a jakkoliv jinak) ve smlouvě vskutku zcela absentuje a jeho absenci
nelze nahradit výkladem.“
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím
svého advokáta, a to obou jeho výroků (tj. meritorního i nákladového), včasné
dovolání. Uplatňují v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím,
že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud nedospěl k závěru, že
předmětné (shora již citované) ujednání v darovací smlouvě představuje
rozvazovací podmínku, která v daném případě byla naplněna a dovolatelé jsou
vlastníky (v režimu společného jmění manželů) předmětného nemovitého majetku. Předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelé vymezili s tím, že: „napadené
rozhodnutí záleží na vyřešení dvou otázek hmotného práva, přičemž jedna z nich
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a u řešení druhé otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Podle dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka
(na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu), „zda je
podstatným (obligatorním) znakem rozvazovací podmínky dle ustanovení § 548 obč. zák. ujednání v tom směru, že v případě, kdy nastane dohodnutá nejistá
skutečnost, nastane následek v podobě vzniku, změny nebo zániku práv.“
Dovolatelé mají za to, že závěr odvolacího soudu, který pro platné sjednání
rozvazovací podmínky vyžaduje dohodu stran v tom směru, co se stane, bude-li
podmínka splněna, je přepjatý formalismus a tato povinnost z ničeho nevyplývá. „Rozvazovací i odkládací podmínky jsou upraveny v ustanovení § 548 a 549 obč. zák. Tato ustanovení neobsahují určení žádných speciálních podstatných
náležitostí podmínky, tedy ani nutnost existence konkrétního ujednání, že
nastane-li dohodnutá nejistá událost, dojde ke vzniku, změně nebo zániku
nějakého práva. Nutnost existence takovéhoto konkrétního ujednání nevyplývá ani
z obecných ustanovení o formě či obsahu právních jednání.“
Dovolatelé dále namítají, že: „odvolací soud ve svém rozhodnutí neoznačuje
ujednání, o kterém žalobci tvrdí, že je rozvazovací podmínkou, za neplatné. Pokud ale dospěl k závěru, že neobsahuje podstatnou náležitost rozvazovací
podmínky, tak neplatné nutně je. Za této situace měl pak zkoumat i případnou
neplatnost celé darovací smlouvy…“ V návaznosti na tuto argumentaci pak
dovolatelé formulují právní otázku: „zda neplatnost rozvazovací podmínky má za
následek neplatnost jí podmíněného úkonu“, když mají za to, že v řešení této
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, který např. „ve věci sp. zn. 22 Cdo 471/99 dospěl k závěru, že
neplatnost (v daném případě pro neurčitost) rozvazovací podmínky vede k
neplatnosti celého podmíněného právního úkonu.“
Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení
„za současného zaujetí závazného právního názoru v intencích podaného
dovolání.“
Žalovaná se k podanému dovolání žalobců písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalobců proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu není – jak bude dále
rozvedeno – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, když dovolání žalobců proti
nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu není zase objektivně přípustné
ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Předně je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení
dovolateli zformulované druhé právní otázky. Z odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku odvolacího soudu zcela jednoznačně vyplývá, že odvolací soud oproti
soudu prvního stupně nedospěl k závěru, že inkriminované ujednání v čl. II. odst. 2 darovací smlouvy představuje rozvazovací podmínku, nýbrž „jedná se
zcela zjevně o obligační závazek žalované ve vztahu k dárcům.“ Úvaha dovolatelů
vztahující se k jimi druhé zformulované právní otázce by měla relevanci pouze v
tom případě, dospěl-li by odvolací soud k závěru, že účastníci darovací smlouvy
směřovali k uzavření rozvazovací podmínky, leč podle názoru odvolacího soudu v
této rozvazovací podmínce absentovalo odpovídající formulační vyjádření, že
nastane-li ta či okolnost, dojde k naplnění (realizaci) rozvazovací podmínky. Odvolací soud ovšem svůj závěr postavil na úsudku, že v darovací smlouvě bylo
účastníky sjednáno vedlejší ujednání, které nepředstavuje rozvazovací podmínku,
nýbrž založení předmětného obligačního závazku žalované (obdarované) vůči
žalobcům (dárcům). Pak tedy na řešení takto dovolateli zformulované právní
otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, pročež se dovolatelům tímto
způsobem (na podkladě této otázky) přípustnost jejich dovolání nepodařilo
založit. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení dovolateli prvně
zformulované právní otázce, která ovšem v rozhodování Nejvyššího soudu byla již
vyřešena a odvolací soud – jak bude dále osvětleno – při řešení této otázky se
nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 548 odst. 1 o. z. vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění
podmínky. Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku,
nepřihlíží se k ní. Podle § 548 odst. 2 věty druhé o. z. podmínka je rozvazovací závisí-li na jejím
splnění, zda právní následky již nastalé pominou. Evropské (kontinentální) právo se vyvinulo z pojetí římského práva, které –
nyní již vztaženo k sledovanému právnímu institutu rozvazovací podmínky – v
souvislosti s obsahem právního jednání reflektovalo projev smluvních stran také
ohledně sjednávání vedlejších ujednání. Jednalo se o tzv. accidentalia negotti
coby „náhodné“ kusy obsahu právního jednání, které předpokládaly výslovný
projev stran nebo jednajícího. Šlo o vedlejší ustanovení (ujednání), která
podle vůle stran např. odkládala účinky jednání či jinak je modifikovala. Mezi
accidentale negotti náležela např. podmínka (condicio) nebo určení dne
splatnosti při zápůjčce, modus (určení účelové) atd. (in Kincl, Jaromír: Římské
právo. Panorama Praha, 1990, s. 133 a násl.). Mimochodem takto prof. Kinclem
zprostředkovanou římskoprávní definici či vymezení accidentalia negotti do
poměrů nového civilního práva reflektuje např.
Leges komentář, v němž se k §
548 mj. uvádí, že: „Podmínkou je jen to, co si strany (jednající) samy
ujednaly. Podmínka je tzv. náhodným kusem obsahu právního jednání (accidentalia
negotti), vedlejším ujednáním, které, aby bylo obsahem právního jednání, musí
být zvláště ujednáno.“(in MELZER, F., TÉGL, P a kolektiv: Občanský zákoník –
velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 548-549). Při návrhu úpravy podmínek v novém civilním kodexu (zákon č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) přitom zákonodárce vyšel z
dosavadní civilní úpravy, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
rozhodném znění, který v § 36 odst. 1 větě první stanovil, že vznik, změnu nebo
zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky, a ve svém druhém
odstavci větě druhé reglementoval, že podmínka je rozvazovací, jestliže na
jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (k tomu srov. např. Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, s. 251). Z toho také plyne, že dosavadní judikatura Nejvyššího
soudu k této dílčí materii je přiměřeně využitelná i v poměrech nové civilní
úpravy.
Již v poměrech předchozí civilní úpravy bylo právní doktrínou i judikaturou (k
tomu srov. poznámky níže) považováno, že esenciálním pojmovým znakem podmínky
je, že musí být součástí daného právního úkonu, tj. že musí být zahrnuta do
projevu vůle, a to případně v podobě vedlejšího ujednání, neboť podmínkami
nejsou projevem vůle nezahrnuté předpoklady anebo pohnutky, i když z nich
smluvní strany při uzavírání právního úkonu vycházely (k tomu srov. např. Luby,
Š.: Výber z diela a myšlienok. Bratislava: IURA EDITION, 1998, s. 164). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011 (in
https://nsoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že podmínkou podle § 36
obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost právního úkonu (smlouvy), je třeba
odlišovat od „podmínky“, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako
předpoklad (náležitost) pro vznik určitého právního vztahu. Rozvazovací
podmínka nemusí být vždy výslovně sjednána, ovšem úmysl ji sjednat musí být z
obsahu smlouvy patrný. Ve skutkových poměrech uvedené věci pak Nejvyšší soud
závěrem zdůraznil: „V projednávaném případě nelze z článků III a IV smlouvy o
budoucí smlouvě kupní z 12. 2. 2009 dovodit, že její účinnost byla vázána na
okolnost spočívající v tom, zda žalovaný zaplatí ve sjednané době zálohu kupní
ceny. Uhrazením zálohy účastníci ‚podmínili‘ uzavření následné kupní smlouvy,
aniž projevili vůli spojit s nesplněním uvedené povinnosti žalovaným zánik
právních účinků vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí. Z vyloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy vyplývá, respektive závěry z
tohoto rozhodnutí lze využít i pro poměry nynější civilní úpravy s tím, že
rozvazovací podmínka podle § 548 odst. 2 věty druhé o. z. nemusí být vždy
výslovně sjednána (roz. ve smyslu striktního formulačního vyjádření, že je
sjednávána rozvazovací podmínka daného obsahu), ovšem esenciální je, aby úmysl
smluvních stran sjednat takovou rozvazovací podmínku, tj. projevit – a to při
jakémkoliv interpretačně seznatelném formulačním vyjádření
– že při naplnění toho kterého předpokladu takové podmínky nastalé právní
následky jednání pominou, byl z obsahu předmětné smlouvy (právního jednání)
zřejmý (interpretovatelný). Je třeba si také uvědomit, že v právní praxi slovo „podmínka“ je využíváno jak
ve smyslu např. podmínek obchodních či dalších smluvních podmínek, jež mohou
obsahovat různé další sjednané (obligační) závazky, tak i stricto senzu
podmínky ve smyslu § 548 o. z., dříve § 36 obč. zák. A právě v tomto směru je
třeba též pohlížet na dosah § 545 o. z., jenž stanoví, že právní jednání
vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky
plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Jinými slovy řečeno, z pouhého vyjádření slova podmínky ve vedlejším ujednání
smlouvy nelze bez dalšího dovozovat, že se jedná o podmínku ve smyslu § 548 o. z., pakliže ani výkladem z inkriminované formulace dané části smlouvy nelze
dovodit, že se má jednat o podmínku, která se má vázat na vznik, změnu nebo
zánik konkrétního práva.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že odvolací soud dovoláním napadeným
rozhodnutím se – v poměrech jím zjištěného skutkového stavu, který v dovolacím
řízení nelze jakkoliv revidovat – neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe,
respektive, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněné varianty předpokladu
přípustnosti dovolání (tj. že označená právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena) přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu