24 Cdo 2412/2020-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph. D., ve věci posuzovaného P. P., narozeného XY, bytem XY,
zastoupeného Mgr. Miladou Majerovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Pražská č.
8, za účasti navrhovatelky M. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská č. 1720/7, o
omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 Nc
5811/2019, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně –
pobočky v Jihlavě ze dne 22. ledna 2020 č. j. 54 Co 356/2019-73, takto:
I. Dovolání navrhovatelky proti výroku usnesení krajského soudu, kterým
bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výroku o zastavení řízení, se
zamítá; v dalším se dovolání navrhovatelky odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit posuzovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Milady Majerové, advokátky se sídlem v Jihlavě, Pražská č. 8.
Navrhovatelka se (návrhem podaným u soudu prvního stupně dne 18. 6. 2019)
domáhala omezení svéprávnosti svého manžela v rozsahu „dle uvážení soudu“. Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 27. 9. 2019 č. j. 2 Nc 5811/2019-62
řízení podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z.ř.s. zastavil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že ačkoli
usnesením ze dne 4. 7. 2019 č. j. 2 Nc 5811/2019-21, které bylo k námitkám
navrhovatelky usnesením téhož soudu ze dne 16. 8. 2019 č. j. 2 Nc 5811/2019-46
potvrzeno, navrhovatelku vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce předložila
lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného, a současně ji upozornil, že
pokud tak neučiní, bude řízení zastaveno, navrhovatelka ve stanovené lhůtě
požadovanou lékařskou zprávu nepředložila. Na jejím předložení je přitom podle
názoru soudu prvního stupně „nutné trvat o to více za situace“, kdy soud má
naopak k dispozici lékařskou zprávu ohledně zdravotního stavu posuzovaného,
kterou předložil soudu sám posuzovaný, „ze které nevyplývá žádná skutečnost,
pro kterou by mělo být řízení o svéprávnosti posuzovaného zahájeno z úřední
moci“, neboť v lékařské zprávě ze dne 15. 7. 2019 je uvedeno, že „posuzovaný
nevykazuje známky psychické poruchy a že dosud nikdy nebyl léčen ani
psychologem, ani psychiatrem“. K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze
dne 22. 1. 2020 č. j. 54 Co 356/2019-73 potvrdil usnesení soudu prvního stupně
ve výroku o zastavení řízení, ve výroku o nákladech řízení změnil toto
usnesení tak, že navrhovatelka je povinna zaplatit posuzovanému náklady řízení
před soudem prvního stupně ve výši 2.600,- Kč k rukám zástupkyně posuzovaného,
a rozhodl, že tamtéž je navrhovatelka povinna zaplatit posuzovanému náklady
odvolacího řízení ve výši 1.300,- Kč. Zdůraznil, že ustanovení § 35 odst. 2
z.ř.s., podle kterého soud může (pod sankcí zastavení řízení) uložit
navrhovateli, aby do přiměřené doby předložil zprávu o duševním stavu osoby, o
jejíž svéprávnosti se jedná, je třeba vykládat v souladu s právními závěry
vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16,
podle nichž „soud předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou
zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez
toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či
šikanózní“. V daném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
vyhodnotil veškerá skutková tvrzení navrhovatelky „jako taková, která v ničem
(a to samostatně, ani v jejich vzájemné souvislosti) nezakládají důvodnou obavu
z toho, že by posuzovaný měl trpět duševní poruchou“, proto soud prvního stupně
postupoval správně, jestliže navrhovatelku vyzval k předložení lékařské zprávy
o duševním stavu posuzovaného a z důvodu jejího nepředložení řízení zastavil. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani navrhovatelkou předložený zdravotní záznam
J. T. ze dne 17. 6.
2019, který se týká psychiatrického vyšetření samotné
navrhovatelky, u které lékař konstatuje diagnózu středně těžké depresivní fáze
na podkladě reakce na stres a zátěž, kdy ke zdravotnímu stavu posuzovaného se
lékař vyjadřuje pouze na základě informací sdělených navrhovatelkou jako jeho
pacientkou, bez přímého osobního vyšetření posuzovaného. Uvedený postup je pak
podle názoru odvolacího soudu „zcela přiléhavý o to spíše“, že sám posuzovaný v
rámci procesní obrany předložil soudu (byť stručnou) lékařskou zprávu M. D.,
která potvrzuje, že posuzovaný nevykazuje žádné známky psychické poruchy. Kromě
toho nelze přehlédnout, že existence údajné duševní poruchy posuzovaného se
navrhovatelka dovolávala též v rámci řízení o žalobě posuzovaného na rozvod
manželství, ve kterém figuruje jako manželka, jež nepodávala návrh na rozvod
manželství, zatímco v řízení, ve kterém se společný syn navrhovatelky a
posuzovaného domáhal proti posuzovanému výživného, žádnou námitku nedostatku
svéprávnosti posuzovaného nevznesla, nýbrž dokonce byl mezi posuzovaným a jeho
synem uzavřen formou dohody tzv. soudní smír. Z toho je podle názoru odvolacího
soudu zřejmé, že ze strany navrhovatelky se „od počátku jednalo o svévolné a
zjevné bezúspěšné šikanózní podání, jehož cílem bylo zejména oddálit věcné
projednání návrhu na rozvod manželství (řízení bylo přerušeno do pravomocného
skončení řízení o svéprávnosti posuzovaného), tedy návrhu, na jehož věcném
projednání navrhovatelka neměla jakýkoliv zájem, na rozdíl od jiných souběžně
probíhajících řízení“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podala
navrhovatelka dovolání. Namítala, že soudy nesprávně vyložily ustanovení § 35
odst. 2 z. ř. s., jestliže vyzvaly navrhovatelku k doložení lékařské zprávy o
duševním stavu posuzovaného. Jde o postup nesprávný, v rozporu se zásadou
vyšetřovací a oficiality, na čemž „se shodnou i komentáře v právním systému
ASPI“. Poukázala přitom na skutečnost, že podle ustanovení § 65 odst. 1 zákona
o zdravotních službách není osobou oprávněnou nahlížet do zdravotnické
dokumentace posuzovaného a že na rozdíl od soudu nemá žádné prostředky k tomu,
aby uložila lékařce povinnost zaslat soudu lékařskou zprávu o duševním stavu
posuzovaného. Za dané situace proto dovolatelka považuje za dostačující
zdravotní záznam „nezávislého odborníka“ T., který soudu předložila. Ve
prospěch svého názoru poukázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16 a zdůraznila, že z důkazů, které soudu předložila,
je zřejmé, že se nejedná o šikanózní návrh na omezení svéprávnosti. Opětovně
připomněla, že některá duševní onemocnění nejdou na člověku poznat na první
pohled, praktický lékař o nich nemusí v počátečních fázích vůbec vědět, proto
skutečnost, že nemocný nebyl nikdy léčen psychiatrem, neznamená, že se jedná o
návrh šikanózní a nedůvodný. V opačném případě by totiž návrh na omezení
svéprávnosti mohl být podán až ve chvíli, kdy psychická nemoc by již byla
rozpoznatelná na první pohled, tedy až v době, kdy již by si nemocný svým
jednáním velmi pravděpodobně způsobil újmu.
Lékařskou zprávou od praktické
lékařky posuzovaného ze dne 15. 7. 2019, ve které je uvedeno, že „potvrzujeme,
že výše jmenovaný nevykazuje známky psychické poruchy“, a že „dosud nikdy nebyl
léčen ani psychologem, ani psychiatrem“, tak podle názoru dovolatelky „není
možné psychickou nemoc posuzovaného vyloučit a vyvodit z ní závěr, že návrh
navrhovatelky je šikanózní“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Posuzovaný navrhl, aby dovolání navrhovatelky bylo jako nepřípustné odmítnuto,
případně jako nedůvodné zamítnuto, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je
podle jeho názoru věcně správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na
vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může soud podle ustanovení
§ 35 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), pod sankcí zastavení řízení uložit
navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním
stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná. Vzhledem k tomu, že tato právní
otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší
soud České republiky k závěru, že dovolání navrhovatelky je podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 35 odst. 1 z. ř. s. návrh na zahájení řízení o omezení nebo
vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav. Z návrhu musí vyplývat, z
jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a že
užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné. Nepodal-li návrh na
zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může soud uložit
navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním
stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“); není-li v
této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení (§ 35 odst. 2 z. ř. s.).
K podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě
legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve
smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení
svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v
němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí
svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému
podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o
záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a
vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a
tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany
třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu
navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují
předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci
hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a
nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než
zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené
lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení
(srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). I když lze přisvědčit dovolatelce, že „u soukromých osob může být předložení
takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní
dokumentaci důvěrnými –velmi obtížně splnitelné“, je třeba požadavek soudu na
předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za
ospravedlnitelný tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela
nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu
zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně
nedůvodný, či šikanózní (srov. za obsahově totožné předešlé právní úpravy
rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963 sp. zn. 2 Cz 29/1969,
uveřejněné pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle
okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti
nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam,
kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965).
Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se
podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před
šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží
navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny
podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží,
zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti
předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se
tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně
neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“ (k tomu srov. nález Ústavního soudu
ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16, ze kterého správně vycházel i
odvolací soud v projednávané věci a cituje z něj i sama dovolatelka). S názorem dovolatelky, že v projednávané věci nebyly dány podmínky pro postup
soudu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s., dovolací soud
nesouhlasí. Navrhovatelka ve svém návrhu na omezení svéprávnosti manžela vyjádřila
přesvědčení, že „posuzovaný je vážně psychicky nemocný“. Na duševní nemoc svého
manžela usuzovala z toho, že v roce 1990, když se s ním seznámila, těžce nesl
nevěru své tehdejší manželky, trpěl depresemi, neustále vyslýchal její milence
a plánoval sebevraždu pomocí služební zbraně, kterou disponoval jako příslušník
Policie ČR. Před 10 lety prodělal mozkovou mrtvici a od roku 2014 navrhovatelka
začala sledovat, že se „najednou začaly měnit životní postoje, přesvědčení a
morální zásady posuzovaného (např. opovrhování sousedem, protože nepodvádí
manželku)“, a nastaly i změny v chování posuzovaného, které spočívaly „v
neustálém lhaní, výmyslech, nadávkách, projevech zvýšené agresivity a
neoprávněného obviňování spolužijících osob“. Konkrétní projevy duševní poruchy posuzovaného navrhovatelka popsala tak, že v
roce 2016 posuzovaný „odjel nevhodně brzy“ z maturitního plesu syna D., a po
návratu domů synovi „nadával, že ho pozval na ples do společnosti, která mu
neseděla“. Poukázala dále na „nezdravou posedlost posuzovaného politikou T. O.“, kdy vylepoval jeho plakáty na nevhodná místa a v rodinném obchodě vnucoval
zákazníkům jeho politiku a vulgárně zde nadával, což vedlo ke ztrátě zákazníků
a nutnosti uzavřít obchod. Neúspěšné kandidatury do Senátu a Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR v letech 2016 a 2017 u posuzovaného vyvolávaly záchvaty
vzteku, zjišťoval, kdo všechno je odpovědný za jeho neúspěchy. Po získání
pozice asistenta poslance R. K. posuzovaný navrhovatelce i synovi říkal, že
jsou „blbí“, „pitomí“ a „ničemu nerozumí“, a „stále rodině předhazoval, kam až
se dostal v politice“. V dubnu 2018, když navrhovatelka přišla posuzovanému na
nevěru, tak téhož dne večer, dokud neusnul, vykřikoval větu: „S*r* Tě, že jsi
přišla o chlapa!“. Následně se k nové přítelkyni odstěhoval, přesto však
pravidelně každý týden navštěvoval navrhovatelku v bytě, kde „otevíral všechny
dostupné dveře a snažil se jí znepříjemňovat soužití“, navštěvoval ji i v práci
a v listopadu 2018 jí „bezdůvodně vyhrožoval, že jí nafackuje“.
Mezitím také
„bezdůvodně udal“ na policii syna D. a jeho kamarády, kteří měli údajně v XY
poškodit auto XY. Dne 28. 1. 2019 posuzovaný opět navštívil jejich společný
byt, fotil všechny movité věci s tím, že jsou z poloviny jeho, přitom
navrhovatelku bouchl pěstí do pravé tváře, čím jí způsobil zranění, kvůli
kterému musela být 3 týdny v pracovní neschopnosti; věc řešil Městský úřad v
Havlíčkově Brodě a posuzovaný se bránil tím, že navrhovatelka a syn jej
povalili. Následně syna obvinil na policii z krádeže houslí, ačkoli doma žádné
housle nikdy neměli. Začátkem února 2019 posuzovaný podal u Okresního soudu v
Jihlavě návrh na rozvod manželství „a doručil soudu vulgární přípisy“ (věc je
vedena pod sp. zn 21 C 14/2019). Podle názoru navrhovatelky za změnou chování
posuzovaného „může být i dědičná choroba (Alzheimerova demence), kterou trpí
matka posuzovaného“; tato choroba se u ní projevovala lhaním a výmysly, chodila
často po bytě nahá, močila na podlahu a do toho strhávala záclony, vyhrožovala
i sebevraždou. V průběhu řízení navrhovatelka dále poukázala na „zkratovitý a
neodůvodněný výběr peněz (80.000,- Kč) určených na pohřeb matky posuzovaného z
účtu navrhovatelky, na kterém byly dlouhodobě uloženy na přání matky
posuzovaného“, která měla v tomto ohledu „v navrhovatelku větší důvěru než ve
svého syna“. Posuzovaný rovněž inicioval změnu oprávněných osob pro případ
dožití a pro případ úmrtí ze smlouvy o důchodovém pojištění jejich dcery na
svoji osobu a v březnu 2019 prodal užitkový vůz XY za cenu 25.000,- Kč, ačkoli
se ceny tohoto modelu automobilu pohybují na inzertním serveru sauto.cz okolo
43.000,- Kč. Konečně vytkla posuzovanému, že neustále kontaktuje jejich syna,
kterého „uráží, obviňuje, porovnává se synem své nové přítelkyně“, a „svěřuje
se synovi z lásky k jiné ženě a dokonce s ním rozebírá svůj sexuální život“. Navrhovatelka „jakožto manželka posuzovaného“ současně vyjádřila ochotu se o
něj nadále starat, nechává ovšem na úvaze soudu případné umístění posuzovaného
do zdravotního ústavu. Mírnější opatření než omezení posuzovaného ve
svéprávnosti přitom podle jejího názoru nepřichází do úvahy, neboť posuzovaný
„na žádná doporučení navrhovatelky a ostatních příbuzných nereaguje“. K důkazu navrhla svoji výpověď, výpověď posuzovaného a syna D., a přiložila
snímky obrazovky facebookových stránek zachycující propagaci politického
uskupení Svoboda a přímá demokracie T. O. pro Vysočinu prostřednictvím obchodu
provozovaného dříve posuzovaným a navrhovatelkou, protokol o ústním jednání
před Městským úřadem Havlíčkův Brod ze dne 17. 5. 2019, zdravotní záznam z
vyšetření navrhovatelky psychiatrem J. T. ze dne 17. 6. 2019, články z
periodika Jihlavské listy o rozhovoru s posuzovaným a o jeho vyjádření k otázce
jeho obvinění z napadení navrhovatelky, usnesení Městského úřadu Havlíčkův Brod
ze dne 26. 6. 2019 č. j. MHB_OEOM/775/2019/MBR-22 o zastavení řízení o
přestupku, kterého se měl dopustit posuzovaný, z důvodu jeho neprokázání, výpis
z bankovního účtu navrhovatelky, vyrozumění ERGO pojišťovny a.s. ze dne 15. 6. 2018 o změně oprávněných osob, kupní smlouvu ze dne 8. 3.
2019 o prodeji
motorového vozidla posuzovaným a nabídky prodeje obdobných vozidel inzerované
na internetu. Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel
než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný)
závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud
vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale
může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z
tohoto hlediska podstatné. V daném případě dovolací soud sdílí názor odvolacího
soudu, že výše zmíněná skutková tvrzení navrhovatelky „v ničem (a to
samostatně, ani v jejich vzájemné souvislosti) nezakládají důvodnou obavu z
toho, že by posuzovaný měl trpět duševní poruchou“. Z obsahu návrhu, včetně
dalších doplňujících tvrzení navrhovatelky, je naopak zřejmé, že mezi
navrhovatelkou a posuzovaným dlouhodobě panují vyhrocené osobní vztahy, které
se promítají do chování jak posuzovaného (ve kterém navrhovatelka spatřuje
projevy jeho údajné duševní poruchy), tak samotné navrhovatelky. Posuzovaný
podle svého písemného vyjádření ze dne 14. 8. 2019 shledává manželství s
navrhovatelkou „již dlouhodobě hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno“, a
z tohoto důvodu podal návrh na rozvod manželství. Řízení je vedeno u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 14/2019, na návrh navrhovatelky však bylo
přerušeno do pravomocného skončení řízení v této věci. Nelze přitom
přehlédnout, jak přiléhavě v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje odvolací soud,
že v jiném souběžně probíhajícím sporu (mezi posuzovaným a společným synem
posuzovaného a navrhovatelky o výživné), na jehož projednání měla navrhovatelka
zájem, takový návrh neučinila. Lze tedy důvodně pochybovat o tom, že podáním
návrhu na zahájení tohoto řízení o omezení svéprávnosti posuzovaného
navrhovatelka sledovala především zájmy posuzovaného, a nikoli své vlastní. Navrhovatelkou předložený zdravotní záznam J. T. ze dne 17. 6. 2019 o aktuálním
duševním stavu posuzovaného ničeho nevypovídá, neboť obsahuje závěry z
„cíleného psychiatrického vyšetření“ samotné navrhovatelky, v rámci nichž se
lékař k duševnímu stavu posuzovaného vyjadřoval pouze hypoteticky na základě
údajů poskytnutých navrhovatelkou, bez osobní přítomnosti a přímého vyšetření
posuzovaného. Oproti tomu posuzovaný v průběhu řízení v rámci své procesní
obrany předložil lékařskou zprávu své praktické lékařky M. D. ze dne 15. 7. 2019, ve které se uvádí, že „potvrzujeme, že výše jmenovaný (P. P.) nevykazuje
známky psychické poruchy“, a že „dosud nikdy nebyl léčen ani psychologem, ani
psychiatrem“. Za tohoto stavu tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že (ve shodě se
soudem prvního stupně) vyhodnotil návrh na omezení svéprávnosti posuzovaného
podaný navrhovatelkou jako „zjevně bezúspěšné šikanózní podání“, a vyslovil
souhlas s postupem soudu prvního stupně, který vyzval navrhovatelku k
předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného, a za situace, že tak
navrhovatelka ve stanovené lhůtě neučinila, řízení podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. zastavil.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je věcně správné, a protože nebylo
zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3
o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání navrhovatelky podle ustanovení
§ 243d písm. a) o.s.ř. zamítl. Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání „proti veškerým výrokům,
tedy proti výrokům I., II. a III.“ usnesení odvolacího soudu, vyplývá, že
dovoláním napadá rovněž část usnesení odvolacího soudu, v níž odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Zde však není dovolání
navrhovatelky podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání navrhovatelky
v tomto směru – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
navrhovatelky do věci samé bylo zamítnuto a navrhovatelka je proto povinna
nahradit posuzovanému náklady potřebné k účelnému uplatňování jeho práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboťnejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou a
podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000,-
Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly posuzovanému náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst.
4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupkyně posuzovaného advokátka Mgr. Milada Majerová je plátkyní daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které posuzovanému za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (srov. §
137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Navrhovatelka je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
6.413,- Kč zaplatit posuzovanému k rukám advokátky, která posuzovaného v tomto
řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu