24 Cdo 2444/2024-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci umístěného Z. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 94/8, za účasti zdravotního ústavu Nemocnice Šumperk a.s., se sídlem v Šumperku, Nerudova č. 640/41, zastoupené doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, o vyslovení přípustnosti omezení ve volném pohybu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 30 L 12/2022, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. února 2022 č.j. 70 Co 64/2022-30, takto:
I. Dovolání umístěného Z. V. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Nejvyšší soud dovolání umístěného Z. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18.2.2022 č.j. 70 Co 64/2022-30 ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o.s.ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, ročník 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o.s.ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26.6.2014 sp. zn. III. ÚS1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
4. Současně z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod (umístěný v podaném dovolání mj. namítá porušení některých „aspektů“ práva na spravedlivý proces), může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11.2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.1.2019 sp. zn. III. ÚS 3963/18).
5. Dovolatel, v kontextu výše uvedeného obligatorního obsahového požadavku, ve svém dovolání nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Jak bylo vysvětleno výše, pouze obecné konstatování, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo má být tato otázka posouzena dovolacím soudem jinak“, bez vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud podle názoru dovolatele vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nebo která má být posouzena dovolacím soudem jinak, nepostačuje k tomu, aby dovolací soud mohl považovat předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. za splněné.
6. Výtky dovolatele (že „mu nebyla dána možnost se komplexně vyjádřit před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně“ a že „soud prvního stupně měl k rozhodování přizvat také manželku umístěného, která byla se zdravotním stavem dovolatele seznámena, aby se vyjádřila“) nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohly by (kdyby byly opodstatněné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
– pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání však může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Ostatně napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani namítanými vadami řízení netrpí. Dovolatel přehlíží, že soudy obou stupňů měly jeho „komplexní“ vyjádření k dispozici nejen v rámci šetření Policie ČR (viz zpráva Policie ČR, obvodního oddělení Šumperk ze dne 6.1.2022), ale odvolací soud také z písemného odvolání umístěného, sepsaného jeho procesním opatrovníkem z řad advokátů.
Vyjádření manželky umístěného, která nebyla osobně přítomna incidentu, jenž vedl k použití omezovacích prostředků, nýbrž byla s umístěným toliko v telefonickém kontaktu, a tudíž celou situaci vnímala pouze zprostředkovaně (skrze informace podané umístěným), nemohlo přinést skutkové poznatky významné pro posouzení věci.
7. Namítá-li dále dovolatel, že v jeho případě „byla porušena pravidla kurtace, kdy tato může být uskutečněna toliko v rozsahu 3 hodin (v daném případě trvala od 18.00 hodin do 7.00 hodin následujícího dne), pacient musí být sledován, je třeba mu podat tekutiny, léky, stravu a umožnit mu výkon velké a malé potřeby“, potom přehlíží, že možnost použití omezovacích prostředků není zákonem časově omezena a zásadně trvá po celou dobu, po kterou trvají důvody pro jejich použití (srov. § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách). V projednávané věci okolnosti použití omezovacích prostředků vyplývají z výpovědí a vyjádření policistů, ošetřujících lékařů, dalších zdravotnických pracovníků, příslušníků ostrahy nemocnice, spolupacienta ležícího na témže pokoji i zápisů ve zdravotnické dokumentaci, ze kterých se podává jednoznačný skutkový závěr, že k použití omezovacích prostředků (kurtů horních a dolních končetin a zklidňujících psychofarmak) „vedlo verbální vyhrožování umístěného, že si ublíží pádem z postele na zem, souběžně provázané jednak jeho fyzickou aktivitou úměrnou váze 163 kg a sledující proklamovaný záměr pádu, a jednak neklidným chováním“. Použití omezovacích prostředků indikoval ošetřující lékař a následně – jak se rovněž podává z obsahu spisu – byl umístěný pravidelně (každé 3 hodiny) kontrolován zdravotnickým personálem, který náležitě reagoval na aktuální zdravotní stav i potřeby umístněného (po dvou hodinách byly umístěnému uvolněny zápěstní kurty a byl mu poskytnut jeho telefon, ovšem později v průběhu noci byl opět neklidný, agresivní, rozhazoval výkaly po okolí, následovalo opětovné nasazení zápěstních kurtů a aplikace zklidňujících psychofarmak), důvody pro použití omezovacích prostředků trvaly až do rána, kdy byl umístěný neprodleně propuštěn.
8. Umístěný v dovolání rovněž poukazuje na skutečnost, že mu byl během hospitalizace „zničen telefon a nabíječka v hodnotě 65 tis. Kč“, že ho „nechali 6 hodin ležet zcela nahého na mrazu při čtyřech otevřených oknech“, že mu nebyly ošetřeny vzniklé rány, že mu „byly podány čtyři dávky injekčně aplikovaných preparátů, po kterých mu omrzla končetina a vypadalo ochlupení“, že mu „byly utrženy dva nehty na nohou“ a „bylo mu rozkopnuto přirození a žaludek, s čímž se dodnes léčí“. Uvedené stížnosti dovolatele na postup (chování) zdravotníků při poskytování zdravotní péče ovšem přesahují předmět tohoto řízení, jímž je toliko posouzení, zda k použití omezovacích prostředků došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 39 odst. 2 zákona o zdravotních službách.
9. Z výslovného vyjádření dovolatele, že jeho dovolání směřuje „proti všem výrokům napadeného rozhodnutí“, je zřejmé, že napadá dovoláním rovněž část usnesení odvolacího soudu, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ani v tomto směru však není dovolání umístěného podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu