USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci otce T. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 183/33, proti nezletilé AAAAA (pseudonym), zastoupené kolizním opatrovníkem městem Vimperk, se sídlem městského úřadu ve Vimperku, Steinbrenerova č. 6/2, a matce M. K., o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 0 Nc 490/2023, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2024, č. j. 19 Co 424/2024-54, takto:
I. Dovolání otce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Matrikový otec se návrhem doručeným soudu dne 3. 11. 2023 domáhal určení, že není otcem nezletilé, přičemž současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Návrh odůvodnil tím, že je zapsán jako otec nezletilé, neboť se narodila za doby trvání manželství (které bylo uzavřeno dne 26. 8. 2022), avšak o těhotenství matky nezletilé se dozvěděl až v den porodu nezletilé dne 13. 9. 2022, a tvrdil, že je vyloučeno, že by byl biologickým otcem nezletilé (protože v době rozhodné pro početí dítěte s matkou nezletilé neudržoval intimní vztah), že mezi ním a nezletilou nedošlo ke vzniku citového vztahu a že dne 4. 6. 2023 opustil společnou domácnost s matkou nezletilé a od té doby nezletilou neviděl.
2. Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 19. 2. 2024, č. j. 0 Nc 490/2023-42, 5 P a Nc 80/2023, zamítl návrh otce na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství vůči nezletilé. Podle názoru soudu prvního stupně je prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství mimořádným opatřením, přičemž v předmětné věci „je třeba vycházet ze stability poměrů, kdy si matka i právní otec v době narození nezletilé museli být vědomi právních následků přijetí cizího dítěte za vlastní, ať již formou uzavření manželství s matkou nezletilé nebo nepodáním návrhu na popření otcovství v zákonné popěrné lhůtě“. Soud prvního stupně dále konstatoval, že „ačkoli se vztah právního otce a nezletilé žádným způsobem nevyvíjí, stále je zde zájem nezletilé na tom, aby jí bylo hrazeno výživné za situace, kdy zde není jiný muž, který by se chtěl stát otcem nezletilé“ a že „je na matce a na právním otci, aby nesli následky svého rozhodnutí, že právní otec bude uveden v rodném listu nezletilé, ačkoli věděl nebo vědět musel, že nezletilá není jeho biologickým potomkem“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty, když chybí podmínka veřejného pořádku, který soud v této věci hodnotí současně jako zájem na stabilitě poměrů dítěte, nutnosti zvažovat závažná rozhodnutí dostatečným způsobem a současně zasahovat do těchto poměrů pouze v situaci, která je naprosto výjimečná a směřuje ke zlepšení postavení dítěte, což v této situaci naplněno není, neboť nezletilá by touto formou přišla o právo na výživné – není tak dána ani podmínka, že prominutí lhůty je v zájmu nezletilého dítěte.
3. K odvolání otce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 19 Co 424/2024-54, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se sice ztotožnil s námitkou otce, že „okresní soud při odůvodnění svého rozhodnutí jednostranně akcentuje pouze ta kritéria, která vyznívají v neprospěch návrhu otce“, avšak s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že v zájmu dítěte (jako jednoho z kritérií pro posouzení důvodnosti návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství) je především právo znát svůj původ, tedy své biologické rodiče a sladit své právní poměry s poměry sociálními a biologickými, pokud je takový soulad pro dítě prospěšný, resp. pokud zachování stávajícího právního stavu bude pro dítě nepříznivé.
Druhé kritérium veřejného pořádku naopak představuje požadavek na zachování stability ve statusových poměrech, tato stabilita však nesmí být samoúčelná, neboť matriční zápis nesmí mást. Pokud tedy matriční zápis nemá oporu v biologickém, ale ani v sociálním rodičovství, není možné trvat na jeho stabilitě. Zájem dítěte na stabilitě poměrů musí převážit na nezájmem matrikového otce, zejména v situaci, pokud matrikový otec věděl již v době před narozením dítěte, že toto dítě nemohl zplodit. Dále odvolací soud shrnul zjištěný skutkový stav a kritéria ve prospěch i v neprospěch vyhovění návrhu otce a konstatoval, že ve prospěch vyhovění návrhu svědčí základní zájem dítěte znát svého biologického otce, sladění poměrů právních s poměry sociálními a biologickými a matrikový zápis nebude mást, skutečnost mezi rodiči, že mezi matrikovým otcem a nezletilým dítětem nedošlo ke vzniku rodičovského pouta a relativně krátká doba, která uběhla mezi zmeškáním lhůty a podáním návrhu na popření otcovství.
Naopak tato kritéria jsou podle odvolacího soudu v tomto případě silně oslabena tím, že matka zastává jednoznačný postoj neuvádět identitu skutečného biologického otce a že otec ve svém původním návrhu neuváděl pravdu, když tvrdil, že o těhotenství manželky před uzavřením sňatku nevěděl. Nadto je třeba zohlednit zájem dítěte na řádném materiálním zabezpečení, přičemž toto kritérium je podle odvolacího soudu zvláště důležité vzhledem ke zjištěné situaci matky. Po zvážení těchto kritérií odvolací soud dospěl k závěru, že nastává rozpor mezi zájmem matrikového otce a zájmem nezletilého dítěte, když s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu, zejména s ohledem na rozhodnutí matky neuvádět identitu biologického otce a sociální a výdělkové poměry matky, je pro nezletilé dítě příznivější zachovat stávající právní stav, když jeho změna za uvedených okolností by mohla znamenat ohrožení zdárného vývoje dítěte.
I s
ohledem na kritérium veřejného pořádku zde převažuje zájem na zachování stability statusových poměrů a není v rozporu s veřejným pořádkem neúspěch otce se svým návrhem v situaci, když, jak před uzavřením sňatku, tak před narozením dítěte, věděl o těhotenství matky i o tom, že sám nemůže být biologickým otcem, tuto situaci akceptoval a přijal dítě za vlastní tím, že v řádné lhůtě nepodal návrh na popření otcovství.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal otec prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Má za to, že soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1369/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020), když z ní vyplývá, že z důvodu vyživovací povinnosti nelze zachovávat otcovství nebiologického otce. Dovolatel namítá, že „bude fungovat prakticky pouze jako bankomat pro dítě, které není jeho a se kterým nemá (a v budoucnu ani nebude mít) žádný vztah“, že „ani matka nezletilé nejeví žádný zájem, aby byl s nezletilou v kontaktu či jí finančně přispíval výživným“ a že „i majetkové poměry matky nezletilé se můžou kdykoli změnit k lepšímu“. Dovozuje proto, že v důsledku rozhodnutí soudů nebude uveden do souladu právní stav se stavem faktickým, biologickým, což je v nejlepším zájmu nezletilé, a že dovolatel tak bude „bit“ za rozhodnutí matky nezletilé neuvést právní a biologické poměry do souladu a nesdělit identitu biologického otce. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství vyhoví, nebo eventuelně aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítne.
8. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2024, č. j. 19 Co 424/2024-54, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení § 792 o. z.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
9. Za situace, kdy dovolatel jako matrikový otec podal návrh na popření otcovství zjevně po uplynutí popěrné lhůty stanovené v § 790 o. z., musely soudy zvažovat případnou aplikaci ustanovení § 792 o. z. (i navazujícího ustanovení § 425 odst. 1 z. ř. s.), podle něhož může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty k podání takového návrhu promine, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí, zda zmeškání lhůty bude prominuto či nikoliv, záleží na soudním uvážení. Jedinými hledisky, která přitom soudy zvažují, jsou zájem dítěte a veřejný pořádek.
10. Rovněž Nejvyšší soud v dosavadní praxi vyslovil, že o prominutí zmeškání popěrné lhůty – jak vyplývá z ustanovení § 792 o. z. – smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Je mimo pochybnost, že citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 792 o. z., je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru této právní normy – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020).
11. K podmínce nejlepšího zájmu dítěte se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013, nebo dovolatelem rovněž zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015) – přičemž závěry dosažené ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 91/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, lze aplikovat i ve vztahu k právní úpravě obsažené v o. z. – tak, že v řízení o popření a následném určení otcovství je v nejlepším zájmu dítěte bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019).
12. Druhá z kumulativních podmínek uvedených v ustanovení § 792 o. z. pro možnost popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty předepisuje, že prominutí zmeškání popěrné lhůty musí vyžadovat veřejný pořádek. Podmínka veřejného pořádku je na rozdíl od podmínky zájmu dítěte podmínkou objektivní, a nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu – konkrétní situaci rodičů či dítěte (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2016/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 551/2022).
13. Proto je prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 95, ročník 2019; a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1863/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3536/2020).
14. Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že se odvolací soud při posouzení výše uvedených kritérií plynoucích z ustanovení § 792 o. z. soustředil na zjištění všech rozhodných okolností, posoudil kritéria pro vyhovění i pro zamítnutí návrhu otce a uzavřel, že v posuzovaném případě nastává rozpor mezi zájmem matrikového otce a zájmem nezletilého dítěte, když s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu, zejména s ohledem na rozhodnutí matky neuvádět identitu biologického otce a sociální a výdělkové poměry matky, je pro nezletilé dítě příznivější zachovat stávající právní stav, když jeho změna za uvedených okolností by mohla znamenat ohrožení zdárného vývoje dítěte. I s ohledem na kritérium veřejného pořádku odvolací soud shledal, že zde převažuje zájem na zachování stability statusových poměrů a není v rozporu s veřejným pořádkem neúspěch otce se svým návrhem v situaci, když, jak před uzavřením sňatku, tak před narozením dítěte, věděl o těhotenství matky i o tom, že sám nemůže být biologickým otcem, tuto situaci akceptoval a přijal dítě za vlastní tím, že v řádné lhůtě nepodal návrh na popření otcovství.
15. Ačkoli dovolací soud chápe dovolatelův „subjektivní pocit nespravedlnosti“, tak přesto nelze s přihlédnutím k výše popsaným okolnostem přijmout závěr, že by zájem dovolatele na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem nezletilé na zachování statu quo a na zajištění jejích životních potřeb. Přes námitky dovolatele tedy současný právní stav zájmu nezletilé zásadně neodporuje, což však nezletilé nebrání v tom, aby se v budoucnu případně dozvěděla, kdo je jejím biologickým otcem (k tomu srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 12.4.2016, sp. zn. II. ÚS 179/15)
16. Usnesení odvolacího soudu tak nestojí výlučně na otázkách, které podle dovolatele zakládají přípustnost dovolání (tj. výživné jako jediný důvod pro zachování statusu), ale na zvážení okolností svědčících pro popření otcovství a okolností svědčících pro zachování otcovství. Úvaha odvolacího soudu tak není podle názoru dovolacího soudu zjevně nepřiměřená zjištěným okolnostem případu (správnost skutkových zjištění soudů však přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá). Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že za dané situace není prominutí zmeškání popěrné lhůty ani v zájmu nezletilé, ani ho nevyžaduje veřejný pořádek, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem i konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
17. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání otce směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2024, č. j. 19 Co 424/2024-54, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu