24 Cdo 2668/2025-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci omezeného ve svéprávnosti J. B., zastoupeného procesním opatrovníkem Mgr. Pavlem Kumštou, advokátem, se sídlem v Táboře, Palackého 356/7, a hmotněprávním opatrovníkem obcí XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Tiborem Stanem, advokátem, se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 529/6, za účasti navrhovatelky J. B., a Okresního státního zastupitelství v Táboře, se sídlem v Táboře, Kpt. Jaroše 1851, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 Nc 1715/2024, o dovolání obce XY proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. 6. 2025, č. j. 15 Co 236/2025-134, takto:
I. Dovolání obce XY se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 13 Nc 1715/2024-117, rozhodl výrokem I o omezení svéprávnosti J. B., tak, že není způsobilý samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života ve smyslu ust. § 64 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to na dobu 5 let od právní moci rozsudku, výrokem II jmenoval posuzovanému opatrovníkem obec XY, které zároveň vymezil její práva a povinnosti v souvislosti s výkonem funkce opatrovníka.
Navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že návrh na omezení svéprávnosti podala dne 5. 3. 2024 sestra J. B. (dále jen „posuzovaný“) J. B. (dále jen „navrhovatelka“) s tvrzením, že u posuzovaného došlo v důsledku nadužívání alkoholu k takovým změnám osobnosti, že není schopen se o sebe sám postarat. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, a nechal vypracovat znalecký posudek MUDr. Martou Říhovou, na jehož podkladě uzavřel, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to demencí a organickou změnou osobnosti.
Posuzovaný není schopen se o sebe postarat prakticky v žádné oblasti, a protože mu hrozí závažná újma, omezil soud prvního stupně posuzovaného způsobem co nejširším. Opatrovníkem posuzovaného jmenoval obec XY (dále také jen „dovolatelka“), jelikož se nepodařilo zjistit, že by zde bylo osoby posuzovanému blízké či příbuzné, která by funkci mohla (se svým souhlasem) vykonávat. Posuzovaný je sice v kontaktu s navrhovatelkou, ta ho navštěvuje, stará se o něho v rámci možností, avšak o opatrovnickou funkci zájem nemá.
Pakliže nebylo jiné osoby, jmenoval soud veřejného opatrovníka, a to obec XY, kde posuzovaný bydlí. K výhradám obce XY soud prvního stupně uvedl, že souhlas veřejného opatrovníka není zákonem vyžadován, a že posuzovaného nelze ponechat bez zastoupení, jelikož by mu hrozila závažná újma. K odvolání obce XY Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“), rozsudek soudu prvního stupně v napadené části /výroky II, IV a V/ potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), což odůvodnil tím, že v řízení nevyšlo najevo, že existuje osoba, která projevuje vážný zájem o opatrovnictví (a která by zároveň naplňovala zákonné podmínky pro výkon funkce opatrovníka) a ani ze strany účastníků nebyla žádná taková osoba označena.
Pokud soud prvního stupně přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka, neporušil tím žádné zákonné pořadí, když navíc jmenování osoby splňující podmínky pro výkon funkce opatrovníka, která není osobou opatrovanci blízkou, je postavené na roveň jmenování veřejného opatrovníka a záleží jen na úvaze soudu, kterého z nich jmenuje.
Není-li však jiné vhodné osoby, jež by s výkonem funkce opatrovníka souhlasila, opatrovníkem se takto stává obec, v níž má posuzovaný bydliště, a bude jen na obci, aby s ohledem na závažná vyjádření posuzovaného, na jeho postoj k cizím osobám a stupeň jeho postižení zvolila, jakým způsobem bude funkci opatrovníka vykonávat, aby případně využila pomoci sestry posuzovaného, která se tomu nebrání a společnými silami zajistily např. pobyt posuzovaného ve specializovaném zařízení. Uvedl konečně, že požadavek obce XY na určení zkušebního období opatrovníka jde nad rámec zákonné úpravy, proto se jím blíže nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu dovolatelka napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadané rozhodnutí závisí „na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny“, a dále, že napadané rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu“.
Dovolatelka, jež ovšem výslovně formulovala jen otázku jedinou, konkrétně namítala, že soudy obou stupňů postupovaly formalisticky a nezohlednily závažné riziko ohrožení života posuzovaného, které vyplývá ze znaleckého posudku. Konkrétněji „soudní znalec upozorňuje na velmi reálné riziko zkratovitého jednání posuzovaného, kdy se před znalcem vyjádřil, že pokud by mu dělal opatrovníka, s kým by nesouhlasil, raději podpálí dům, ve kterém žije a uhoří v něm“. Podle dovolatelky měly soudy aktivně hledat vhodného opatrovníka mimo obec XY, případně využít zkušební období pro navázání důvěry s posuzovaným.
Dovolatelka dále uvedla, že je obcí se 134 obyvateli, kde starostka, místostarostka a zastupitelé vykonávají svoji činnost jakožto neuvolnění zástupci obce, a obec nedisponuje úřednickým aparátem. Formulovala otázku hmotného práva, která podle ní dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena: „Lze vyložit § 471 odst. 2 a 3 o. z. ryze formálně bez aplikace čl. 6 Listiny základních práv a svobod je-li posuzovaná osoba dle provedeného dokazování před soudem bezprostředně ohrožena na životě?“, a odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2013, č. j. III. ÚS 3333/11-2, kde bylo konstatováno, že při ustanovení opatrovníka musí soud přednostně respektovat vůli opatrovance, a teprve pokud to není možné, jmenuje jinou vhodnou osobu nebo veřejného opatrovníka. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona o.
s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny nákladové výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně a výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (tedy vesměs v otázkách náhrady nákladů řízení, vůči nimž dovolání objektivně přípustné není).
Podle § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle § 471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Podle čl. 105 Ústavy výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti ve smyslu § 149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Výkon přenesené působnosti vykonávají dle § 61 odst. 1 zákona o obcích obce tří
kategorií: a) tzv. obce I, neboli obce s běžnými obecními úřady, jakou je i dovolatelka, obce II, neboli obce s pověřeným obecním úřadem a c) obce III, neboli obce s rozšířenou působností. V případě napadeného rozhodnutí odvolací soud při svém rozhodování z výše vyložených zásad vycházel. Vzal náležitě v úvahu úpravu obsaženou v ustanovení § 471 odst. 2 a 3 o.
z., kdy zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu v zákonné posloupnosti jmenování opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti, a sice že v takovémto případě, neexistuje-li osoba ochotná funkci opatrovníka zastávat, a to opatrovancem navržená, z řad jeho příbuzných nebo jemu blízkých a ani jiná vhodná osoba, je stát povinen vykonávat tuto funkci sám, činí tak ovšem zprostředkovaně, a to v rámci přenesené působnosti obce, aby byl i za této situace naplněn účel opatrovnictví, tedy zajištěna řádná a náležitá ochrana zájmů ve svéprávnosti omezeného zastoupeného a naplňování jeho práv (§ 457 o.
z.). Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, a to zcela bez ohledu na její velikost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3314/2017). Závěry odvolacího soudu tedy ustálené judikatuře Nejvyššího soudu zcela konvenují. Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka zejména nesouhlasí se zákonnou úpravou (a nadto koncipuje zákonem neupravený institut „zkušební doba“ opatrovnictví), tedy kdy a za jakých zákonných podmínek soud jmenuje posuzovanému veřejného opatrovníka bez jeho souhlasu.
Tento její nesouhlas s jasným textem zákona ovšem nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (platí zde pravidlo „dura lex, sed lex“). Jak rovněž zcela správně v důvodech svého rozhodnutí vystihl odvolací soud, není přípustná situace, v níž by osoba omezená ve svéprávnosti nebyla zastoupena opatrovníkem v oblastech, jichž se omezení svéprávnosti dotýká. Rovněž soud prvního stupně, jehož závěry aproboval soud odvolací, vystihl, že platná právní úprava zná institut jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti, nikoli však omezení svéprávnosti bez jmenování opatrovníka (k tomu srovnej SVOBODA, Karel.
5. K připojenému řízení o ustanovení opatrovníka. In: SVOBODA, Karel. Nesporná řízení III. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, marg. č. 46.) Stejně tak není zákonem upraven ani institut „krátkodobého opatrovníka“ (dovolatelkou označeno jako „zkušební období“ opatrovníka). Prozatímní opatrovník je upraven toliko v § 58 o. z., a to pouze omezeně po dobu trvání řízení o omezení svéprávnosti, kdy soud svěří třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku posuzovaného, aby se zabránilo závažné újmě.
Není-li tak v blízkosti opatrovance fyzická osoba vhodná pro výkon funkce opatrovníka, kterou by i v ideálním případě opatrovanec sám navrhl či jiná osoba opatrovanci blízká, popř. i jiná osoba, jež by garantovala řádný výkon opatrovnictví (u kterých se pro výkon funkce opatrovníka vyžaduje výslovný souhlas, kterýžto je nezbytnou podmínkou pro jeho ustanovení) je do této funkce nutno soudem jmenovat veřejného opatrovníka, a to obec, v jehož obvodu má opatrovaný bydliště. U veřejného opatrovníka, jímž je vždy obec, jde o výkon přenesené působnosti a již proto se nevyžaduje jeho souhlas se svým ustanovením.
Tento postup slouží k ochraně opatrovancových zájmů a k naplňování jeho práv (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn.
30 Cdo 2401/2018, nebo usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1686/2020). Je-li dovolatelkou (nikoliv výslovně v podobě jasně formulované otázky, ale toliko materiálně ve vlastním textu dovolání) rovněž namítán i tvrzeně ryze formalistický přístup soudů obou stupňů, konkrétně zjistit zákonem předvídanou jinou osobu, např. státní nebo neziskovou organizaci, disponující odborně zdatnými a školenými osobami, kdy ona sama takovou odborně zdatnou a proškolenou osobou nedisponuje, a navíc nemá možnost zjistit, na rozdíl od soudu, jaká z těchto organizací čerpá státní prostředky na péči osob v postavení posuzovaného, dovolací soud uvádí následující: v řízení je předmětem dokazování existence předpokladů pro výkon funkce opatrovníka, jehož účastníkem je i osoba, která má vykonávat funkci opatrovníka.
Nezbytnou podmínkou pro ustanovení opatrovníkem osobě omezené ve svéprávnosti je souhlas této navržené osoby. Pokud tento souhlas není dán, nemůže být tato osoba jmenována opatrovníkem, a tudíž nemůže být bez jejího souhlasu v opatrovnickém řízení rozhodováno o jejích právech nebo povinnostech (srovnej § 6 odst. 1. z. ř. s.). Podle § 28 odst. 1 z. ř. s. v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. K novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že odvolací řízení v nesporných záležitostech ovládá (oproti řízení spornému) princip úplné apelace. V souladu s ním jsou v odvolacím řízení připuštěny skutkové i důkazní novoty. Princip úplné apelace tak připouští, aby účastníci vnášeli do řízení nové skutečnosti a důkazní návrhy. Z provedeného dokazování u soudu prvního stupně nevyšlo najevo, že by taková jiná osoba, která projevuje vážný zájem o opatrovnictví (a zároveň naplňovala zákonné podmínky) existovala, stejně tak i v řízení u odvolacího soudu žádnou takovou osobu účastníci nenavrhli a ani v řízení nevyšla najevo (např. z údajů poskytnutých posuzovaným, ze znaleckého posudku, zprávy ošetřujícího lékaře, z výslechu navrhovatelky apod).
V uvedeném postupu soudů, jímž byla dovolatelka jmenována veřejným opatrovníkem (kdy plnění této funkce je její zákonem výslovně uložená povinnost) dovolací soud neshledává žádné pochybení, a to při absenci zákonem aprobovaných podmínek pro jmenování jiné osoby opatrovníkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1686/2020). K námitce dovolatelky, že je obcí s neuvolněnou starostkou, místostarostkou a zastupiteli (a nedisponuje odborně zdatnou osobou, a ani informacemi jaká z organizací čerpá prostředky na péči osob v postavení posuzovaného), lze poznamenat, že ačkoliv Nejvyšší soud má pro dané výhrady určité pochopení (a dokázal by si představit vhodnější institucionální úpravu vnuceného opatrovnictví), je sám ve své rozhodovací činnosti vázán zákonem.
Dlužno doplnit, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. I.ÚS 2936/15, uvedl, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§ 62 zákona o obcích).
Je povinností státu poskytnout
obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 907/17). Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle o. z. Obec jako veřejný opatrovník má právo na to, aby jí byl ze státního rozpočtu poskytnut paušální příspěvek (prostřednictvím Ministerstva vnitra České republiky).
Vedle výše uvedeného je zapotřebí uvést i skutečnost, že krajské úřady poskytují obcím, které jsou veřejnými opatrovníky, metodickou pomoc (§ 67 odst. 1 písm. c) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů), a právě tato metodická pomoc v sobě zahrnuje i poskytnutí relevantních informací pro výkon veřejného opatrovnictví. Konkrétně pro obec XY metodickou pomoc zajišťuje Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor sociálních věcí (https://socialniportal.kraj-jihocesky.cz/pomahame/verejne-opatrovnictvi).
Nutno poznamenat, že zákonodárce si je vědom nedostatků úpravy veřejného opatrovnictví, které vyvstaly v souvislosti s výkonem této činnosti obcemi v rámci přenesené působnosti (k tomu blíže: MIŠÚR, Peter. Změna právní úpravy v souvislosti s veřejným opatrovnictvím schválena vládou. Ius Focus, 29. 7. 2024). Stejně tak se k prostoru zákonodárce při úpravě veřejného opatrovnictví vyjádřil ve svém nálezu ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. III ÚS 1951/21, Ústavní soud, kde konstatoval, že obecný předpis o veřejném opatrovnictví nebyl dosud přijat (pozn. na který je odkazováno v § 471 odst. 2 o.
z. in fine). Za dané právní úpravy soudy (Nejvyšší soud nevyjímaje) nemají při jmenování veřejného opatrovníka možnost zohledňovat potencionální administrativní vytíženost dané obce. Vytýká-li dovolatelka také zásah do základních práv opatrovance (čl. 6 Listiny práv a svobod – právo na život), přehlíží, že opatrovanec, bez ohledu na svůj nepříznivý zdravotní (psychický) stav, musí mít, jak rozebráno výše, opatrovníka, přičemž nepochybně samotným ustanovením takového zástupce /ať už jím je kdokoliv/ ještě k zásahu do práva na život nedochází (a docházet pojmově nemůže).
Ostatně takto by si mohl prostřednictvím bezprávných výhrůžek každý účastník řízení nepřípustně vynucovat ve vztahu ke své osobě to či ono rozhodnutí soudu. Je proto na dovolatelce, aby za případné metodické pomoci příslušného krajského úřadu a po konzultaci s ošetřujícími lékaři zvolila vhodný způsob výkonu opatrovnictví tak, aby se naplnění výhrůžek opatrovance pokud možno eliminovalo. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání obce XY proti usnesení odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř., jako nepřípustné, odmítl.
Tímto rozhodnutím je též konzumován návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.