30 Cdo 2401/2018-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve
věci posuzované L. T., zastoupené opatrovníkem pro řízení Mgr. Janem Röhrichem,
advokátem se sídlem v Písku, Tylova 382/2, za účasti dosavadní opatrovnice J.
T. , nezletilé , zastoupené opatrovníkem městem Písek, se sídlem v Písku, Velké
náměstí 114/3, nezletilé , zastoupené opatrovníkem městem Písek, se sídlem v
Písku, Velké náměstí 114/3, P. T., obce Albrechtice nad Vltavou, se sídlem v
Albrechticích nad Vltavou 79, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se
sídlem v Písku, tř. Národní svobody 32/11 a Krajského státního zastupitelství v
Českých Budějovicích, o omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Písku
pod sp. zn. 1 P 19/2008, o dovolání obce Albrechtice nad Vltavou proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2018, č. j. 7 Co
1328/2017 - 334, t a k t o :
I. Dovolání obce Albrechtice nad Vltavou se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Písku (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. července 2017, č. j. 1 P 19/2008-308, změnil rozsudek Okresního soudu v Písku
č.j. 1 Nc 582/2007-20 ze dne 6.11.2007 ve výroku I. tak, že posuzovaná se na
dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti tak, že
není způsobilá 1) nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje 700 Kč týdně, 2)
nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 700 Kč a ve stejném rozsahu se
zavazovat, 3) posoudit poskytnutí zdravotních služeb a důsledky jejich
poskytnutí, 4) uzavírat žádné písemné smlouvy a smlouvy zavazující se k
opakujícím se plněním, zejména úvěrové, leasingové, pojistné, smlouvy o
zápůjčce a smlouvy o poskytnutí bankovních produktů, 5) pořizovat pro případ
smrti, 6) k právnímu jednání souvisejícímu s podáním žádostí o vymáhání dávek
důchodového a nemocenského zabezpečení, dávek státní sociální podpory, dávek
systému pomoci v hmotné nouzi, dávek pro osoby se zdravotním postižením a
příspěvku na péči, 7) uzavírat smlouvy o sociálních službách, 8) k zakládání,
změně nebo rušení pracovněprávních vztahů, 9) k uzavírání, změně či výpovědi
nájemních smluv, 10) k výkonu rodičovské odpovědnosti s výjimkou práva osobního
styku se svými nezl. dětmi, 11) k uzavření manželství, 12) jednat ve věcech
osvojení, včetně udělení souhlasu k osvojení, 13) ke správě cizího majetku. Usnesení Okresního soudu v Písku č.j. 1 P 19/2008-34 ze dne 4.3.2008 změnil
tak, že opatrovníkem posuzované jmenoval obec Albrechtice nad Vltavou a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a České
republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) k odvolání
posuzované a veřejného opatrovníka obce Albrechtice nad Vltavou rozsudkem ze
dne 23. února 2018, č. j. 7 Co 1328/2017-334, změnil ve výroku I. rozsudek
soudu prvního stupně tak, že posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti tak, že není
způsobilá 1) nakládat s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 9.500 Kč
měsíčně, 2) spravovat cizí majetek, 3) brát na sebe závazky ze smluv, 4)
posoudit poskytnutí zdravotních služeb a zásah do osobní integrity, 5) k
právnímu jednání ve věcech sociálního, důchodového a nemocenského zabezpečení,
6) uzavírat smlouvy o sociálních službách, 7) uzavírat smlouvy o nájmu, o změně
a výpovědi nájemních vztahů, 8) jednat v pracovněprávních vztazích, 9) činit
pořízení pro případ smrti, 10) zříci se dědického práva, 11) odmítnout
dědictví, vzdát se dědictví, 12) k výkonu rodičovské odpovědnosti s výjimkou
práva a povinnosti na osobní styk a péči o nezletilé děti, 13) udělit souhlas k
osvojení dítěte a dítě osvojit, 14) určit a popřít otcovství, 15) uzavřít
manželství, 16) udělit plnou moc k zastupování své osoby, a to vše na dobu 5
let. Ve výroku II. soud jmenoval opatrovníkem posuzované obec Albrechtice nad
Vltavou a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti výroku II.
rozsudku odvolacího soudu podal veřejný opatrovník obec
Albrechtice nad Vltavou (dále též „dovolatel“) dne 14. května 2018 včasné
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s ustanoveními § 237 a § 238
o.s.ř. v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva „tj. zda lze
obec proti její vůli jmenovat opatrovníkem osoby zbavené svéprávnosti“ má být
posouzena jinak a to tak, že „jmenování obce veřejným opatrovníkem proti vůli
této obce Ústava ani obecně závazné předpisy v aktuálně platném a účinném znění
nepřipouštějí a neumožňují“. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok
II. napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Posuzovaná ani další účastníci řízení se k podanému dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn.
30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze
dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Podle § 471 odst. 3 o.z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má
opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů
tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno
na jeho souhlas. Podle čl. 105 Ústavy výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen
tehdy, stanoví-li to zákon. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost,
že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti (kromě
předchozích judikatorních výkladů to nyní vyplývá z ustanovení § 149b odst. 3
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Výkon přenesené působnosti vykonávají ve
smyslu § 61 odst. 1 obecního zřízení obce tří kategorií: a) tzv. obce I, neboli
obce s běžnými obecními úřady, b) obce II, neboli obce s pověřeným obecním
úřadem a c) obce III, neboli obce s rozšířenou působností. V případě posuzovaného rozhodnutí odvolací soud při svém rozhodování z výše
vyložených zásad vycházel. Striktně vzal v úvahu úpravu obsaženou v ustanovení
§ 471 odst. 3 o.z., podle něhož způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec,
kde má opatrovanec bydliště, přičemž nikterak nepopřel instrukci vyplývající z
ustanovení § 80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v
místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale s výhradou změny okolností. Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel zejména nesouhlasí se zákonnou
úpravou umožňující soudu jmenovat posuzované veřejného opatrovníka bez jeho
souhlasu.
Jak správně uvedl odvolací soud, není přípustná situace, v níž by
osoba omezená ve svéprávnosti nebyla zastoupena opatrovníkem v oblastech, jichž
se omezení svéprávnosti dotýká. Není-li tak v blízkosti opatrovance fyzická
osoba vhodná pro výkon funkce opatrovníka, kterou by i v ideálním případě
opatrovanec sám navrhl či jiná osoba opatrovanci blízká (u kterých se pro výkon
funkce opatrovníka vyžaduje souhlas), je do této funkce soudem jmenován veřejný
opatrovník (jehož souhlas se nevyžaduje). Tento postup slouží k ochraně
opatrovancových zájmů a k naplňování jeho práv. Dlužno pak dodat, že nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu
přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá
právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem, tj. jeho
nesouhlas se zákonnou úpravou, nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. K námitce dovolatele, že menší obce nemusí mít jak vlastní personální, resp. případně ekonomické zdroje potřebné pro vykonávání funkce veřejného opatrovníka
lze poznamenat, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17.8.2016, sp. zn. I.ÚS 2936/15, uvedl, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění
úkolů v přenesené působnosti (§ 62 obecního zřízení). Je povinností státu
poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové
finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity
opatrovnickou funkci řádně vykonávat [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007 (U 9/46 SbNU 519) a usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 907/17 ze dne 9. 5. 2017]. Náklady, které stát obci jako
veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které
se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského
zákoníku. Má-li obec více než jednoho opatrovance, náklady na výkon funkce se
logicky násobí. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání navrhovatelky ve své podstatě
nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu
Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.