24 Cdo 2700/2024-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci řízení o soudní úschově částky 1 710 129 Kč, za účasti složitele E. R. O. C. s. r. o., se sídlem v Praze 5, Petřínská 489/5, identifikační číslo osoby 63672332, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, za účasti příjemce DELTA CENTER a. s., se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306/13, identifikační číslo osoby 45148007, a osoby uplatňující právo na předmět úschovy (přihlašovatele) Hlavního města Prahy, se sídlem pod adresou Magistrátu hlavního města Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o návrhu přihlašovatele na vydání předmětu úschovy v částce 312 604,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 42 Sd 444/2013, o dovolání přihlašovatele Hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 29 Co 171/2024-329, takto:
Dovolání hlavního města Prahy se odmítá.
1. Na základě návrhu složitele E. R. O. C. s. r. o., došlého Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 10. 7. 2013 bylo v dané věci zahájeno řízení o úschově ve smyslu § 185a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ (ve znění účinném do 31. 12. 2013), na jeho základě pak soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 7. 2013, č. j. 42 Sd 444/2013-129, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2013, vyslovil, že částku 1 710 129 Kč (dále jen „předmět úschovy“) přijímá do úschovy. Složitel, odkazuje na ustanovení § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve svém návrhu deklaroval, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, a to ve vztahu k jeho závazku plynoucímu z užívání blíže označené nemovité věci (nebytových prostor) v období třetího čtvrtletí roku 2013, když příjemce DELTA CENTER a. s., (coby nájemce) vede s přihlašovatelem – hlavním městem Prahou (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem užívaných prostor) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy, od níž složitel odvozoval ve vztahu k oběma zbývajícím účastníkům své právní postavení.
2. K odvolání přihlašovatele – hlavního města Prahy – Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 29 Co 10/2022-249, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v upřesněném znění, že předmět úschovy – částka 1 710 129 Kč se vrací složiteli. Soudy obou stupňů dospěly tehdy ke shodnému závěru, že důvod pro složení peněžitého plnění do úschovy u soudu neměl opory v hmotném právu (§ 568 obč. zák.), pročež je namístě předmět úschovy vydat složiteli.
3. Proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu podal dovolání přihlašovatel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2023, č. j. 29 Cdo 907/2022-269, dovolání zamítl v rozsahu, v němž odvolací usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 29 Co 10/2022-249, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 1 397 524,80 Kč (výrok I usnesení dovolacího soudu), v rozsahu částky 312 604,20 Kč jej naopak změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2021, č. j. 42 Sd 444/2013-321, změnil s tím, že se zamítá návrh složitele, aby mu ze soudní úschovy byla vrácena částka 312 604,20 Kč (výrok II usnesení dovolacího soudu).
4. Nejvyšší soud k tehdy jím řešené problematice zaujal (ve stručnosti řečeno) závěr, podle něhož důvod pro složení částky 1 397 824,80 Kč do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl – v obecné rovině - vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu (zda příjemci či naopak přihlašovateli) náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období, když důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci. Důvod částečného zamítnutí dovolání pak tkvěl v tom, že přihlašovatel – hlavní město Praha – se způsobem tvrzeným v návrhu na přijetí nemohl stát věřitelem z titulu bezdůvodného obohacení nabytého plněním (užíváním) bez právního důvodu (konkurujícím příjemci) za celou tvrzenou dobu. Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě zániku podnájemního vztahu složitele vzniká bezdůvodné obohacení postupně za každý den užívání předmětu podnájmu bez právního důvodu. Ke složení prostředků do úschovy (na účet soudu) došlo 17. 7. 2013, přičemž složitel do úschovy skládal plnění za celé třetí čtvrtletí 2013. V období od 1. 7. 2013 do 17. 7. 2013 (to je v rozsahu částky 312 604,20 Kč) tak tvrzený důvod (pro nejistotu složitele o osobě věřitele) byl dán, zatímco ve zbývajícím období od 18. 7. 2013 do 30. 9. 2013 (jemuž odpovídá částka 1 397 824,80 Kč) důvod k jejímu složení do soudní (soluční) úschovy nebyl dán.
5. Posléze přihlašovatel – hlavní město Praha – podal (v intencích právního závěru předchozího usnesení Nejvyššího soudu) návrh, aby mu byla ze soudní úschovy vyplacena částka 312 604,20 Kč, řízení o něm bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2023, č. j. 44 Sd 444/2013-277, zastaveno z důvodu, že předmět soudní úschovy byl již vydán jiné osobě. Odvolací soud svým usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. 29 Co 214/2023-291, rozhodnutí o zastavení řízení o vydání (zbylého) předmětu úschovy potvrdil, avšak k dovolání přihlašovatele Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3445/2023, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že absence předmětu úschovy není na překážku dokončení řízení o úschově.
6. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 3. 2024, č. j. 42 Sd 444/2013-317, zamítl návrh přihlašovatele ze dne 26. 4. 2023 na vydání (zbývající části) předmětu úschovy. Učinil tak poté, co předtím bezvýsledně usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 42 Sd 444/2013-313, vyzval složitele ke sdělení ve stanovené lhůtě k tomu, zda souhlasí s vydáním zbývající částky předmětu úschovy přihlašovateli. Složitel podáním ze dne 20. 3. 2024 vyjádřil svůj nesouhlas. Soud prvního stupně, cituje § 298 a § 299 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) dospěl k závěru, že přestože souhlas příjemce s vydáním předmětu úschovy byl již nahrazen pravomocným rozhodnutím, k vydání předmětu úschovy (resp. její zbývající části) přihlašovateli stále ještě chybí souhlas složitele, popř. pravomocné rozhodnutí
7. K odvolání přihlašovatele, který kladl důraz na znění § 298 odst. 1 a 4 z. ř. s., podle nichž souhlasu složitele k vydání předmětu úschovy není třeba, odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil, maje za zcela správné jeho právní závěry (byť v odůvodnění odkázal v důsledku zjevného písařského pochybení nesprávně na § 198 z. ř. s.) Odvolací soud se sice shodl s přihlašovatelem v tom, že se v posuzovaném případě nejedná o situaci, kdy došlo k plnění do úschovy pro neznámého věřitele, nýbrž do úschovy bylo plněno z důvodu pochybností složitele o tom, kdo je věřitelem, zda příjemce nebo přihlašovatel, přesto ale nebylo možno uzavřít, že souhlas složitele s vydáním předmětu úschovy není nutný s odkazem na § 298 odst. 1 z.
ř. s. V posuzovaném případě totiž nežádá o vydání předmětu úschovy příjemce, nýbrž přihlašovatel, který je tzv. „jinou osobou“ ve smyslu § 298 odst. 4 z. ř. s., žádající o vydání předmětu úschovy. Je tedy nutné postupovat dle odst. 4 citovaného ustanovení a zde je souhlas složitele nutný (odvolacím soudem bylo odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 293/2009, a sp. zn. 21 Cdo 2429/2013). Složitel však zatím souhlas k vydání předmětu úschovy nedal a ani jeho souhlas, na rozdíl od příjemce, nebyl rozhodnutím soudu ve sporném řízení nahrazen.
8. Usnesení odvolacího soudu napadl přihlašovatel – hlavní město Praha dovoláním. Zopakoval argumentaci uplatněnou již v odvolání, když za dosud judikatorně nevyřešenou považoval otázku, zda je v této věci možno postupovat podle § 298 odst. 4 z. ř. s., když přihlašovatel není podle mínění dovolatele „jinou osobou“ v uvedeném ustanovení uvedenou. Dovolatel má naopak za to, že je namístě vycházet důsledně ze znění § 298 odst. 1 až 3 z. ř. s. Z prvého odstavce je zřejmé že je k vydání úschovy třeba souhlasu „všech účastníků“, avšak souhlasu složitele jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého příjemce, což ovšem není případ právě projednávané věci. Jestliže souhlas příjemce byl v této věci již pravomocným soudním rozhodnutím nahrazen, souhlasu dovolatele (který o vydání části předmětu úschovy žádá) není logicky třeba, pak není nutný ani souhlas složitele pro vydání úschovy. Řečeno jinak dovolatel je „osobou, která uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy“ a nejde o „jinou osobu, než která je uvedena v odstavcích 1 až 3 [§ 298 z. ř. s.]“. Zákon podle dovolatele nepřipouští jiný výklad, než ten, že souhlasu složitele v poměrech projednávané věci k vydání předmětu úschovy (její části) není zapotřebí. Opačný závěr podle něj nedává smysl, neboť složitel jasně deklaroval již v návrhu na zahájení řízení, že mu předmět úschovy nenáleží, nevěděl toliko, má-li plnit příjemci či přihlašovateli. Byl-li souhlas příjemce již nahrazen soudním rozhodnutím, není zapotřebí ještě lpět na souhlasu složitele. Ustanovení § 298 odst. 4 z. ř. s. totiž míří na zcela jinou situaci, kdy se až v průběhu úschovního řízení ukáže, že je tu další osoba (jež se řízení neúčastnila od jeho počátku a ani nebyla v návrhu na zahájení řízení složitelem za příjemce označena), která si činí nárok na předmět úschovy. Již složením věci do soudní úschovy podle mínění dovolatele deklaruje složitel, že předmět úschovy patří tomu (příjemci) či onomu (přihlašovateli) a musí být logicky srozuměn s tím, že jednomu z nich bude předmět úschovy též vydán. Hlavní město Praha proto závěrem navrhovalo, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Složitel ve svém vyjádření s podrobnější argumentací vyvracel důvody podaného odvolání, shodně jako odvolací soud odkázal na dostupnou judikaturu, když i on měl za to, že přihlašovatel je jinou osobou ve smyslu § 298 odst. 4 z. ř. s., jíž nemůže být předmět úschovy ani jeho část vydána bez souhlasu všech ostatních účastníků řízení, tedy včetně samotného složitele. Připomenul, že v návrhu na zahájení úschovního řízení nevyslovil žádný apriorní souhlas s vydáním předmětu úschovy přihlašovateli, když naopak zdůraznil, že má – s ohledem na nevyjasněné hmotněprávní vztahy mezi příjemcem a přihlašovatelem – důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud složitelem podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
10. Příjemce se k podanému dovolání nevyjádřil.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Vzhledem k tomu, že řízení o úschově bylo zahájeno před účinností zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, vycházel Nejvyšší soud v tomto ohledu z právní úpravy obsažené v ustanoveních § 185a a násl. Zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř. 2013“). Okolnost, že odvolací soud nepřesně postupoval podle z. ř. s. ve znění nyní účinném, ačkoliv bylo – s ohledem na výše zmíněná intertemporální ustanovení – třeba se řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 [obdobně vycházel z nesprávného právního předpisu i samotný dovolatel] není na překážku (kvazi)přezkumu napadeného usnesení ze strany Nejvyššího soudu, neboť právní úprava nedoznala v potřebném rozsahu žádné zásadnější změny, když sice do § 298 z. s. ř. byl nově přidán odstavec druhý, jež se specificky (a pro tuto věc nepodstatně) týká rozhodování soudu o úschovách týkajících se výše protiplnění a náhrady škody, nicméně v ostatním je vyjma jiného číslování odstavců znění nynějšího § 298 z. ř. s. s textací § 185d o. s. ř. 2013, prakticky totožné.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (přihlašovatelem), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Otázka, kterou dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení však již byla (jak správně uvedl v napadeném usnesení odvolací soud a jak zdůrazňoval ve svém vyjádření i složitel) jednoznačně vyřešena, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, a rovněž v usnesení ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, v nichž Nejvyšší soud zdůraznil, že z § 568 zákona č. 40/1961 Sb., občanský zákoník (účinný do 31. 12. 2013) mimo jiné vyplývá, že při složení do úschovy soudu je třeba rozlišovat stav, kdy má dlužník důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, od situace, kdy dlužník svého věřitele nezná.
Zatímco dlužník nezná svého věřitele zpravidla tehdy, jestliže dosavadní věřitel zemřel (zanikl) a jestliže jeho dědicové (jiní právní nástupci) dosud nejsou známi, při složení do úschovy z důvodu pochybností o tom, kdo je věřitelem, dlužník zná osoby, které si činí právo na plnění, nemá však možnost (objektivně vzato) rozpoznat, komu z nich plnění náleží. Dá-li tedy složitel plnění do soudní úschovy, protože má důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, vyplývá z toho mimo jiné, že je srozuměn s tím, že bude plnění vydáno tomu z nich, pro něhož plnění určil (tj. příjemci), a to (samozřejmě) tehdy, vysloví-li s tím souhlas ti, kteří po něm (rovněž) požadovali plnění a pro jejichž postoje plnění složil do úschovy, nebo bude-li jejich souhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.
Další souhlas složitele s vydáním předmětu úschovy jím určenému příjemci se již z tohoto důvodu nevyžaduje; souhlas složitele s vydáním předmětu úschovy má své opodstatnění jen v případě, že složitel v době složení plnění do úschovy věřitele neznal (nevěděl o osobě, které by mohl plnit), a že tedy žádá o vydání plnění někdo, pro něhož složené plnění nemohl určit a ve vztahu k němuž složitel má (jako dlužník) důvod se vyjádřit, zda na plnění má vskutku právo. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že souhlasu složitele k vydání předmětu úschovy příjemci není třeba, bylo-li plnění složeno do úschovy proto, že složitel měl důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Uvedený závěr samozřejmě neplatí, žádá-li [jako i v nyní projednávané věci] o vydání předmětu úschovy někdo jiný než příjemce, tedy ten, pro něhož složitel plnění dané do soudní úschovy neurčil, ačkoliv po něm plnění požadoval a pro jehož postoj došlo ke složení plnění do úschovy. Této osobě lze předmět úschovy vydat – jak vyplývá z § 185d odst. 3 o. s. ř. – jen se souhlasem složitele a příjemce nebo bude-li jejich souhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud znovu jednoznačně přihlásil v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2914/2010, a znovu v rozsudku ze dne 16. 7.2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013.
16. Nejvyšší soud pak nemá důvod odchylovat se od uvedeného závěru, jež představuje dlouhodobě ustálenou judikaturu, odpovídá jazykovému a konečně i teleologickému výkladu příslušných zákonných ustanovení a rovněž plně konvenuje i se závěry odborné literatury. Lze odkázat na závěry Levého (LEVÝ, Jiří. § 298 [Vydání úschovy]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2020, s. 607–608, marg. č. 7–8.), který výslovně uvádí, že „další osobě, která uplatnila právo k předmětu úschovy (přihlašovateli), lze předmět úschovy vydat, jestliže s tím souhlasí všichni ostatní účastníci, tj. složitel, příjemce a všichni ostatní přihlašovatelé (tj. další osoby, které uplatnily právo na předmět úschovy). Také v případě vydání předmětu úschovy přihlašovateli, bude-li zapotřebí souhlasu dalších účastníků a [dokud] souhlas nebude dán, bude jej možno nahradit jen postupem podle § 299“.
Obdobně Svoboda (SVOBODA, Karel. 9.2.2 Vydání úschovy tomu, kdo uplatnil právo na vydání úschovy. In: SVOBODA, Karel. Nesporná řízení I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 213, marg. č. 90.) zdůrazňuje, že jestliže právo na vydání předmětu úschovy uplatnil někdo jiný než ten, koho složitel výslovně označil za příjemce, nebo někdo jiný než složitel, soud úschovu vydá na jeho žádost, jen pokud s tím souhlasí jak složitel, tak jím označení příjemci úschovy (§ 298 odst. 4 z. ř. s.). Stejné závěry zaujímala ostatně odborná komentářová literatura k § 185d o.
s. ř. (srov. DRÁPAL, Ljubomír. § 185d [Vydání úschovy].
In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1375, marg. č. 2.).
17. Se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, je třeba uvést, že znění nyní účinného § 298 odst. 1 a 2 z. ř. s. (obdobně jako rozhodné znění § 185d odst. 1 o. s. ř. 2013), postihuje výlučně situace, kdy o vydání předmětu úschovy požádá příjemce. Znění § 298 odst. 3 z. ř. s. a § 185d odst. 2 o. s. ř. 2013 lze aplikovat, jen požádal-li o vydání (vrácení) předmětu úschovy složitel , kdežto § 298 odst. 4 z. ř. s. (resp. § 185d odst. 3 o. s. ř. 2013) upravují / pro věc rozhodnou/ situaci, kdy o vydání předmětu úschovy požádá „jiná osoba“, tedy přihlašovatel či některý z více přihlašovatelů.
V takovém případě je návrhu přihlašovatele možno vyhovět jen, souhlasí-li s tím složitel i příjemce, popř. byl-li jimi odepřený souhlas nahrazen rozhodnutím soudu ve sporném řízení. Doplnit lze, že i řízení o úschovách lze zahájit jen na návrh (§ 185a odst. 2 o. s. ř. 2013), je ovládáno dispoziční zásadou, složitelem je vždy ten, kdo návrh na zahájení řízení o úschově k soudu podal. Není-li úschova určena pro neznámého příjemce, je příjemcem ten, jemuž složitel svůj návrh adresoval (a jehož v návrhu za příjemce výslovně označil), přihlašovateli jsou pak všechny další osoby, které (ač nejsou označeni za příjemce) uplatňují právo na předmět úschovy (§ 292 z.
ř. s., 185b odst. 1 o. s. ř. 2013). To, že dovolatelka si činila nárok na uspokojení pohledávky, ve vztahu k níž byly peníze složeny do soudní úschovy a že ji složitel za takovou osobu označil z ní za popsané procesní situace nečiní příjemce, nýbrž i nadále zůstává onou „jinou osobou“ v pozici přihlašovatele.
18. Právní posouzení odvolacího soudu, který potvrzením usnesení soudu prvního stupně návrh dovolatele na vydání předmětu úschovy jako předčasný (tzv. pro tentokráte) zamítl, se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlilo, čímž je dán závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (§ 237 o. s. ř.), které Nejvyšší soud bez potřeby nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že se řízení o úschově tímto rozhodnutím nekončí,
nerozhodoval Nejvyšší soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu