24 Cdo 2814/2025-1120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci navrhovatelky T. S. (dříve D.), zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1. Pařížská č. 204/21, za účasti domnělého otce M. M., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 112/44, a nezletilého AAAAA (pseudonym), zastoupeného kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, o určení otcovství a o úpravu péče a výživy nezletilého, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 97/2013, o dovolání M. M. (domnělého otce) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025 č.j. 25 Co 90/2025-1065 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2024 č.j. 46 C 97/2013-1016, takto:
I. Řízení o dovolání domnělého otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2024 č.j. 46 C 97/2013-1016, se zastavuje. II. Dovolání domnělého otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025 č.j. 25 Co 90/2025-1065 se odmítá. III. Domnělý otec je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.876,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta se sídlem v Praze 1. Pařížská č. 204/21.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).
2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.10.2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12.12.2024 č.j. 46 C 97/2013-1016, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.). Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání domnělého otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.10.2024 č.j. 46 C 97/2013-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 12.12.2024 č.j. 46 C 97/2013-1016 (§ 243c odst.1, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním domnělého otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.5.2025 č.j. 25 Co 90/2025-1065, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že ve vztahu k námitce, že „ve věci rozhodoval místně a věcně nepříslušný soud“, dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., a že jinak byl v dovolání uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a který je jako jediný způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.
4. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že může-li být dovolání přípustné (jako je tomu v projednávané věci) jen podle ustanovení § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, ročník 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen.
zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Současně je třeba mít na zřeteli, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a ve vazbě na ustanovení § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26.6.2014 sp. zn.
III. ÚS1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28.4.2015 sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
5. Dovolatel, v kontextu výše uvedeného obligatorního obsahového požadavku, ve svém dovolání ve vztahu k námitce, že „ve věci rozhodoval místně a věcně nepříslušný soud“, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Ostatně v projednávané věci nemůže být o mezinárodní pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů pochyb. S ohledem na skutečnost, že neexistuje žádný unijní předpis, ani žádná adekvátní dvoustranná mezinárodní smlouva, které by stanovily mezinárodní pravomoc (resp. příslušnost) pro řízení o určení otcovství (z rozsahu působnosti „nařízení Brusel II bis“ jsou tyto otázky výslovně vyňaty a nevztahuje se na ně ani „nařízení Brusel I“), je třeba v dané věci, v níž byl návrh na určení otcovství podán již dne 9.5.2013, určit mezinárodní pravomoc podle ustanovení § 40 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění účinném do 31.12.2013).
V souladu s citovaným ustanovením navrhovatelka za situace, kdy domnělý otec (odpůrce) žijící v Itálii neměl v České republice obecný soud, podala návrh na určení otcovství u svého obecného soudu v České republice, v jehož obvodu měla své bydliště (srov. § 85 odst. 1 o.s.ř.). Uvádí-li dovolatel, že „v průběhu řízení se žalobkyně společně se synem odstěhovala za svým nynějším manželem do Spolkové republiky Německo“, potom zcela přehlíží, že pro určení mezinárodní pravomoci, jež je v dané věci odvozena od místní příslušnosti, jsou rozhodné skutečnosti dané při zahájení řízení (platí zde tzv. zásada perpetuatio fori, která je výslovně vyjádřena v ustanovení § 11 odst. 1 o.s.ř.), a proto není podstatné, zda následně (po zahájení řízení) dojde ke změně těchto skutečností.
6. Ve vztahu k dalším výtkám dovolací soud připomíná, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel však ani dalšími námitkami nevymezuje žádné právní otázky, ale jejich podstatou je vesměs nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že „v rozhodném období došlo k souloži mezi žalobkyní (navrhovatelkou) a žalovaným (domnělým otcem)“, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí o otcovství dovolatele na základě tzv. třetí domněnky uvedené v ustanovení § 54 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném do 31.12.2013).
Dovolatel současně podrobuje kritice způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy a předestírá vlastní hodnocení důkazů (namítá-li, že „dostatečně prokázal, že nemůže být otcem nezletilého“, jestliže „doložil potvrzení vydané firmou, u které v inkriminované době pracoval, že neměl žádnou dovolenou“, během níž měl podle tvrzení navrhovatelky počít nezletilého), a také vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (zejména poukazuje-li na výpověď svého otce o tom, jak funguje systém agenturního zaměstnávání v Itálii a v jaké době většina zaměstnanců v Itálii čerpá „závodní“ dovolenou).
Žádnou z uvedených výtek ovšem dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci rozhodující. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
7. Dovolací soud přitom podotýká, že odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) při svém rozhodování důvodně považoval za „skutkově významný konzistentně odmítavý postoj dovolatele, a na jeho přání i ostatních členů rodiny (otce a syna dovolatele), k poskytnutí biologického materiálu pro účely vypracování znaleckého posudku (o testu DNA)“, a vyvodil z něj patřičné důsledky. Ostatně k této situaci – vycházeje z premisy, že nespolupráce domnělého otce v řízení o určení otcovství nemůže jít k tíži dítěte (a to ani z hlediska rychlosti řízení) – se již v minulosti vyjádřil i ESLP ve věci Cannone proti Francii ve svém rozsudku ze dne 2.6.2015, č. stížnosti 22037/13, kde se přihlásil k závěrům vysloveným v jeho předešlých rozhodnutích (ve věci Mikulić proti Chorvatsku, rozsudek ESLP, 7.2.2002, č. stížnosti 53176/99, a ve věci Ebru a Tayfun Engin Colak proti Turecku, rozsudek ESLP, 30.5.2006, č. stížnosti 60176/00), podle nichž sice bylo připuštěno, že potřeba chránit práva třetích osob může vést k nemožnosti donutit je k podrobení se nařízeným testům DNA, zároveň však zde bylo akcentováno, že pokud stát (jako tomu bylo také v projednávané věci) nedisponuje efektivním procesním prostředkem umožňujícím přinutit domnělého otce, aby s podrobil testům DNA, „musí být zájem osoby, která se domáhá určení svého příbuzenského vztahu, chráněn jinak, není-li možné otcovství určit na základě testů DNA“, a že „princip proporcionality vyžaduje, aby takový systém vyvodil důsledky z odmítnutí domnělého otce podrobit se zkoumání a rozhodl rychle o žalobě na určení otcovství“.
V daném případě je proto postup soudů obou stupňů (po vydání kasačního usnesení odvolacího soudu ze dne 2.11.2023 č.j. 25 Co 243/2023-911) zcela souladný s touto judikaturou, jestliže odmítnutí domnělého otce (dovolatele) podrobit se testům DNA hodnotily jako další okolnost ukazující na otcovství dovolatele, která (za situace, kdy provedenými důkazy bylo prokázáno, že domnělý otec s navrhovatelkou měli příležitostný intimní vztah a podle jeho prvotního vyjádření navrhovatelka v rozhodné době „navštívila Itálii, volala mu a pak se potkali“) potvrzuje již z jiných okolností částečně vyvozený závěr.
8. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přitom není způsobilá ani námitka dovolatele, že „soudy odmítly provést důkaz“, jímž dovolatel hodlal prokázat pravost potvrzení zaměstnavatele o nečerpání dovolené v rozhodné době, v čemž dovolatel spatřuje „porušení zásady rovnosti stran a zásady projednací“. Uvedená výtka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž ovšem může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání však může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
9. Totéž platí i pro námitku dovolatele, že odvolací soud ve svém předešlém kasačním usnesení ze dne 2.11.2023 č.j. 25 Co 243/2023-911 svým postupem podle ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. „věc odňal zákonnému soudci“. Ani tato výtka není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byly opodstatněná) představovat jen tzv. zmatečnostní vadu uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., k níž však opět může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, je-li je dovolání přípustné. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
10. Z výslovného vyjádření dovolatele, že „dovolání směřuje proti všem výrokům označených rozhodnutí“ vyplývá, že dovolatel napadá rozhodnutí dovolacího soudu i části, v níž bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky a o běžném i dlužném výživném. V tomto směru však odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl ve věci [§ 466 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“)], v níž není dovolání podle ustanovení § 30 z.ř.s. přípustné. Konečně ani do výroků o nákladech řízení účastníků není dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť zde směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
11. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání domnělého otce, aniž by se mohl dále věcí zabývat, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu