24 Cdo 2890/2020-328
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka del
Favera, Ph.D., v právní věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem ve XY,
zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské
náměstí 846/1, proti žalovanému V. K., narozenému dne XY, bytem ve XY,
zastoupenému Mgr. Danielem Milićem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 10, o
určení platnosti kupní smlouvy a o vzájemné žalobě o zrušení kupní smlouvy,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 24/2018, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2020,
č. j. 25 Co 281/2019-249, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co
281/2019-249, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, ve
výroku I. o zamítnutí žaloby o určení platnosti v tomto výroku blíže označené
kupní smlouvy, jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušuje.
Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. května
2019, č. j. 8 C 24/2018-144, ve výrocích I., III. a IV. a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 30. května 2019, č. j. 8 C 24/2018-144, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení platnosti označené kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod
specifikovaných pozemků z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce (výrok
I.), dále zamítl (vzájemnou) žalobu, kterou se žalovaný domáhal zrušení
označené kupní smlouvy shora (výrok II.), a navazujícími výroky III. a IV.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Pokud jde o žalobu o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, soud prvního
stupně své rozhodnutí vystavěl na argumentaci, že žalobce „uzavřel kupní
smlouvu dne 1. 9. 2017 se žalovaným, ačkoli ten jako vlastník předmětu koupě v
době podpisu kupní smlouvy v katastru nemovitostí zapsán nebyl, což bylo
žalobci známo. V takovém případě ale dle soudu právní účinek kupní smlouvy z 1.
9. 2017 nenastal a žalobce se vlastníkem prodávaných nemovitých věcí stát
nemohl.“
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 28. května 2020, č. j. 25 Co 281/2019-249, rozsudek
soudu prvního stupně mj. ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby o určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy potvrdil, a dále výrokem II. změnil
nákladové výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a
konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud sice na straně jedné vyložil, že: „smlouva strany zavazuje a
skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co
má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost nevyvolává“, na straně
druhé se však vyjadřoval k věcněprávním účinkům převodní smlouvy (které ovšem v
daném případě nenastaly) s tím, že: „v případě nabytí věci od nevlastníka
zapsané do veřejného seznamu je třeba posoudit, zda zamýšlený věcně právní
účinek smlouvy nastane či nenastane“, a dále, že: „zásadně platí, že nikdo
nemůže převést více práv, než která mu náleží.“
Poté se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zaobíral principem materiální
publicity podle § 984 odst. 1 o. z. a také konstatoval, že: „žalobce věděl, že
žalovaný nemovitosti nevlastní a v době uzavření kupní smlouvy je rovněž
nevlastnil. O celou věc se dlouhodobě zajímal a jeho zájmem bylo získat
nemovitosti do svého vlastnictví místo žalovaného. Občanský zákoník za okamžik,
ke kterému se posuzuje dobrá víra, stanoví odlišně pro situaci, kdy právo
vzniká zápisem do veřejného seznamu a odlišně pro situace, kdy vzniká nezávisle
na zápisu ve veřejném seznamu. To, že nabyvatel vychází z údaje, který není v
rozhodném okamžiku ve veřejném seznamu uveden (z předpokladu budoucího zápisu),
může sice založit jeho dobrou víru, že v rozhodované věci žalovaný bude
oprávněn s nemovitou věcí disponovat. Nejde však o dobrou víru, která je vírou
v to, že oprávněná osoba má právo s věcí nakládat. Dobrá víra vycházející z
pouhého předpokladu provedení zápisu do katastru nemovitostí nemůže vést k
prolomení zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než která mu náleží, a
tedy k nabytí vlastnictví od nevlastníka.“
Konečně odvolací soud s odkazem na § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 o. z. uvedl, že:
„pokud žalobce uzavřel smlouvu dva dny poté, co žalovaný nemovitosti koupil od
předchozí vlastnice, aniž by vyčkal vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí ve prospěch žalobce, choval se proti obecným zásadám slušnosti a
jeho tlak na žalovaného byl motivován až zvláštním způsobem.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části jeho meritorního výroku
I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí
žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy, podal žalobce (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání a současně podal
návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu, který odůvodnil obavou,
že pokud bude žalobce s pozemky nakládat před rozhodnutím dovolacího soudu,
pozbyde žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení a rovněž právní
titul k těmto nemovitostem.
V dovolání žalobce uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
ohledně nesprávného právního posouzení věci stran zamítnutí žaloby o určení
platnosti předmětné kupní smlouvy, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání
vymezuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (zda
„prodávající musí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní
smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod nemovité věci zapsané ve veřejném
seznamu, aby vzniklo platné právní jednání“), při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Uvedený dovolací důvod a uplatněnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání
pak dovolatel (prostřednictvím svého advokáta) rozvádí v precizně koncipovaném
dovolání, jehož doménou je především poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, a v něm mj. obsažený právní názor, že
prodávající nemusí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní
smlouvy, neboť rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo
k předmětu koupě přejít na kupujícího.
Dovolatel odvolacímu soudu, ale i soudu prvního stupně vytýká, že z jejich
strany došlo k pochybení v tom směru, že:
a) nerozlišily mezi obligačními a věcněprávními účinky smluvního ujednání,
b) na daný právní vztah aplikovaly normu, která na něj nedopadá,
c) za rozhodný okamžik pro posouzení dobré víry žalobce považovaly nesprávně
okamžik uzavření kupní smlouvy, ačkoliv podle § 984 odst. 1 věty druhé o. z. je
třeba dobrou víru posuzovat k okamžiku podání návrhu na zápis vlastnického
práva,
d) ačkoliv se to z odůvodnění rozhodnutí výslovně nepodává, není vyloučeno, že
soudy posuzovaly kupní smlouvu jako neplatnou pro počáteční nemožnost plnění;
ovšem takováto rozhodovací praxe, kdy dříve soudy dovozovaly počáteční
nemožnost plnění s ohledem např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
28 Cdo 2645/2012, neobstojí.
Dovolatel dále vytkl odvolacím soudu (oběma soudům), že mu neposkytl ochranu ve
smyslu § 3 odst. 2 písm. d) o. z., poukázal v této souvislosti na nález
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04, a v otázce principu legitimního
očekávání nabytí majetku na nález sp. zn. I. ÚS 980/17, a závěrem též vyložil,
že podle jeho názoru je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť
odvolací soud „zcela rezignoval na splnění poučovací povinnosti, strany
nevyzval k přednesu závěrečných návrhů, natož aby je seznámil s vlastním
právním názorem v dané věci…byl v řízení zcela pasivní, nevyjádřil se k žádné z
námitek žalobce a neumožnil žalobci relevantně reagovat na vlastní názor
odvolacího soudu.“
Dovolatel z vyložených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v jeho dovoláním napadené části (ohledně potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně v části týkající se zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní
smlouvy) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jeho advokáta)
odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Uvedl, že žalobcem učiněný odkaz na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, je nepřiléhavý,
neboť toto rozhodnutí se týká předchozí civilní úpravy a nedopadá na nový
občanský zákoník; proto by dovolání již z tohoto důvodu mělo být odmítnuto.
Navíc jsou napadená rozhodnutí v pořádku i v meritu věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému
dovolání žalobce nelze upřít – jak bude dále rozvedeno – opodstatnění.
V posuzované věci odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumával mj. meritorní
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení
platnosti kupní smlouvy, kterou žalovaný coby prodávající uzavřel dne 1. září
2017 s žalobcem coby kupujícím, a jejímž předmětem byl úplatný převod
označených pozemků z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce. Účastníci
kupní smlouvu uzavírali v době, kdy žalovaný ještě nebyl vlastníkem těchto
pozemků, neboť tyto pozemky kupoval od původní vlastnice O. K. na základě kupní
smlouvy ze dne 30. srpna 2017, kdy již podle zjištění soudu prvního stupně
právní účinky zápisu (vkladu vlastnického práva k těmto pozemkům ve prospěch
žalovaného podle uvedené kupní smlouvy) nastaly ke dni 16. října 2017, tj. již
po uzavření kupní smlouvy mezi účastníky tohoto řízení.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale i z odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně) je zjevné, že odvolací soud (oba soudy) v daném případě
neodlišil (neodlišily) obligační a věcněprávní účinky kupní smlouvy uzavřené
mezi účastníky tohoto řízení a své rozhodnutí založil (založily) na nelogické
konstrukci odvíjející se od uplatnění principu materiální publicity a
nemožnosti převodu vlastnického práva od nevlastníka.
V souzené věci však šlo především o posouzení, zda účastníky uzavřená kupní
smlouva, k níž bylo přistoupeno v době, kdy žalovaný ještě nebyl vlastníkem
předmětných pozemků, byla uzavřena platně, a dále zda žalovaný za okolností
tvrzených žalobcem v podané žalobě, po právu od této smlouvy odstoupil, či
nikoliv.
Esenciálním tedy bylo ve zjištěných skutkových poměrech této věci posoudit
aplikační dosah § 1760 o. z., který stanoví, že skutečnost, že strana nebyla
při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno,
sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.
Ustanovení § 1760 o. z. ovšem nelze interpretovat jinak, než jak vyznívá, jak
je konstruováno. Tj. že pokud v době uzavření smlouvy převodce vlastníkem
převáděné nemovitosti (ještě) není (ale například očekává, že se jejím
vlastníkem stane a bude tedy podle této smlouvy vůči nabyvateli plnit, tj.
převede své vlastnické právo k nemovitosti na nabyvatele podle smluvního
ujednání), pak sama tato okolnost neplatnost učiněného právního jednání
nezpůsobuje. O zcela jinou situaci by se jednalo, pokud již od samého počátku
bude objektivně nemožné, aby převodce mohl splnit svůj závazek vůči nabyvateli,
neboť podle § 580 odst. 2 o. z. (jeden z hlavních důvodů neplatnosti právního
jednání), neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco
nemožného.
K této problematice (k § 580 odst. 2 o. z.) se např. v komentářové literatuře
mj. uvádí, že: „Základním obsahovým předpokladem právního jednání je vedle
dovolenosti i možnost jeho realizace...Relevantní je proto počáteční nemožnost
plnění, kterou se rozumí (obdobně jako u dodatečné nemožnosti), že plnění
nemůže být poskytnuto dlužníkem, přestože by mohlo být poskytnuto třetí osobou
(subjektivní nemožnost), nebo, že nemůže být poskytnuto nikým (objektivní
nemožnost). Nemožnost může mít faktické příčiny (jako např. že předmět kupní
smlouvy byl zničen anebo hudebník ztratil v důsledku zranění způsobilost hrát
na nástroj) nebo právní příčiny (např. poskytnutí určitého práva není právním
řádem dovoleno – viz nedovolenost, či věc dlužníku již vlastnicky nepatří.“ (in
Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I.
Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1451).
Pokud jde o judikaturu, již při výkladu právní úpravy účinné do 31. prosince
2013 Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že předcházejí-li obligační účinky kupní
smlouvy účinkům věcněprávním (tj. nabytí vlastnictví kupujícím), prodávající
nemusí být v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem prodávané věci (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015,
uveřejněný pod č. 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, a rozhodnutí v něm citovaná).
Rovněž i dovolatelem opakovaně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2645/2012 (pro poměry regulované mj. tehdejším
zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) připomíná, že:
„prodávající nemusí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní
smlouvy; rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo k
předmětu koupě přejít na kupujícího. V době uzavření kupní smlouvy nemusí
předmět koupě ještě ani existovat; lze sjednat kupní smlouvu, jejímž předmětem
jsou věci, které teprve vzniknou…Vlastnictví koupené věci totiž nepřechází na
kupujícího již pouhým uzavřením kupní smlouvy. Pro prodávajícího vyplývá z
kupní smlouvy pouze závazek odevzdat předmět koupě kupujícímu a pro kupujícího
závazek tento předmět převzít. Teprve převzetím movité věci či vkladem
vlastnického práva k nemovitosti do katastru dochází k převodu vlastnictví…“
Podle § 1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve
veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
Podle § 6 věty první a druhé zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí
(katastrální zákon) ve znění pozdějších předpisů, zápisy týkající se práv se do
katastru provádějí vkladem, záznamem nebo poznámkou. Vklad je zápis do
katastru, kterým se zapisují věcná práva, práva ujednaná jako věcná práva,
nájem a pacht.
Podle § 10 katastrálního zákona právní účinky zápisu nastávají k okamžiku, kdy
návrh na zápis došel příslušnému katastrálnímu úřadu.
Podle § 12 katastrálního zákona vklad lze provést na základě pravomocného
rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení.
Zatímco uzavřením kupní (věcné) smlouvy o převodu vlastnického práva k
nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí jsou založeny příslušné
obligační účinky, k věcněprávním účinkům této smlouvy, a tedy k nabytí
vlastnického práva podle tohoto právního titulu, dojde až zápisem vkladu do
katastru nemovitostí, a to na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního
úřadu o jeho povolení.
Jelikož právní účinky zápisu (v tomto případě vkladu podle uzavřené kupní
smlouvy) nastávají k okamžiku, kdy návrh na zápis došel katastrálnímu úřadu o
jeho povolení (tj. den podání vkladového návrhu), je pro platnost kupní smlouvy
určující, zda právě v daný okamžik podání vkladového návrhu je převádějící
vlastníkem převáděného nemovitého majetku (svědčí mu příslušný zápis
vlastnického práva v katastru nemovitostí), nikoliv okolnost, že v době
uzavření této kupní smlouvy vlastníkem těchto nemovitostí (z různých důvodů)
ještě nebyl.
V tomto smyslu a již v poměrech nové civilní úpravy Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016 (publikovaným ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2019, a pro veřejnost též dostupným na
internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz) vyložil a odůvodnil
právní názor (souznící s uplatněnou dovolací argumentací žalobce), že kupní
smlouva není neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 580 odst. 2 a §
588 o. z. jen proto, že prodávající nebyl ke dni jejího uzavření vlastníkem
předmětu koupě.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené
(shora již vyložené) části není správný; Nejvyšší soud proto v předmětném
rozsahu přistoupil k jeho kasaci, a to včetně akcesorických nákladových výroků
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k vydání tohoto kasačního rozhodnutí nebylo
již zapotřebí zabývat se dovolatelem tvrzenými vadami, k nimž mělo dojít v
odvolacím řízení. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu
dovolatele na odklad právní moci rozhodnutí, neboť uvedený návrh tímto
rozhodnutím byl konzumován.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž v předmětném
rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu