USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci
umístěné M. Š., zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M.,Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1175/48, za účasti zdravotního ústavu
Psychiatrické nemocnice Bohnice, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 8,
Ústavní č. 91/7, IČO 00064220, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve
zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 L
789/2022, o dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.
června 2024 č.j. 53 Co 100/2024-344, takto:
I. Dovolání umístěné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
20.6.2024 č.j. 53 Co 100/2024-344 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce výkladu podmínky bezprostředního o
závažného ohrožení umístěného člověka nebo jeho okolí a v otázce významu
znaleckého posudku v detenčním řízení) je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, případně Ústavního soudu, a není důvod, aby rozhodné
právní otázky byly posouzeny jinak.
2. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních
službách), pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní
poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud
hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.
3. V projednávané věci se z obsahu spisu – mimo jiné – podává, že
umístěná (t.č. pečující o čtyřměsíční dítě) byla dne 9.11.2022 v 18:01 hodin
převzata do ústavní péče k observaci (pozorování) pro podezření na závažnou
psychotickou poruchu (tzv. poporodní psychózu), jejíž projevy mohou být fatální
a mohou vést i ke smrti matky nebo k rozšířené sebevraždě. Podle sdělení
partnera (otce dítěte), které doložil písemnou komunikací s umístěnou, u
umístěné od porodu přetrvává systematizovaná bludná produkce, je paranoidně
nastražena vůči partnerovi a lékařce, co vedla porod (umístěná musela „neustále
utíkat před lékařkou, před nůžkama a nemohla rodit“), vyhrožuje její fyzickou
likvidací, obviňuje partnera z toho, že chce zabít jejich dítě, aby mohl být ve
vztahu s touto lékařkou, s partnerem se umístěná nedávno rozešla, neboť se jí
na porodním sále nezastal a byl na straně lékařky, partner verbalizuje obavy o
sebe a dítě, péče umístěné o dítě v posledních dnech kolísá, její psychický
stav se zhoršuje, umístěnou stresuje také umírající kočka. Podle výpovědi a
písemného vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Lucie Janouškové byla situace při
přijetí umístěné vyhrocená, kontakt umístěné s realitou se jevil významně
narušen, byla vyjíždivá, hostilní, výrazně paranoidní, nespolupracující, vše si
nahrávala, situaci telefonicky konzultovala s právníkem, dítě používala jako
štít; z informací, co měli lékaři k dispozici (sdělení partnera, žena nedlouho
po porodu pečující o kojence, v minulosti již byla jednou hospitalizována kvůli
observaci sebevražednosti), zde hrozilo riziko nepředvídatelného, vysoce
nebezpečného chování v nechráněném prostředí a nebylo možno umístěnou odkázat
na ambulantní léčbu. Během hospitalizace při kontaktu s lékaři měla umístěná
vždy na telefonní lince důvěrnici na hlasitý odposlech, stále působila
paranoidně, byla odmítavá, slovně zahlcující, dovolávala se jedině svých práv,
opakované vysvětlování důvodů hospitalizace odmítala, nadále paranoidně
uchopovala trauma z porodu. Dne 14.11.2023 (po uplynutí minimálního času
observace) byla umístěná na vlastní žádost (tzv. negativní reverz) propuštěna
(s psychiatrickou diagnózou porucha přizpůsobení), ačkoli jí byla doporučována
delší stabilizace k možnosti zpracování traumatického zážitku při porodu;
zároveň byla poučena, že je třeba, aby následně docházela do psychiatrické
ambulance a podstoupila intenzivní psychoterapii.
4. Podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové ze dne
29.9.2023 klinický obraz umístěné v době přijetí odpovídal podezření na
přítomnost vážné duševní poruchy (psychózy) – Akutní polymorfní psychotické
poruchy bez schizofrenních příznaků. Jde o podezření na natolik vážné chorobné
narušení psychických funkcí, že je nutná léčebně psychiatrická intervence,
neboť jde o stav, kdy je postižený z psychiatrického hlediska zjevně a
bezprostředně nebezpečný sobě i okolí, hrozí zcela nepredikovatelné poruchové
jednání z chorobné motivace. Znalkyně přitom upozornila, že se jednalo o
opakovaný pobyt na psychiatrické klinice, první pobyt umístěné souvisel se
sebevražednými proklamacemi po rozchodu s tehdejším přítelem, v době před
posuzovaným (druhým) pobytem byla umístěná taktéž krátce po rozchodu s
partnerem, umístěná má oslabené adaptační mechanismy. Současně zdůraznila, že
doba po porodu bývá po psychické stránce riziková ve smyslu možného propuknutí
vážné duševní poruchy. V rámci výslechu před soudem pak znalkyně podrobně
dovysvětlila, že každý lékař-psychiatr musí mít na zřeteli, že u žen po porodu
je vysoké riziko propuknutí velmi vážných duševních poruch, v jejichž důsledku
může dojít k ohrožení jak dotyčné ženy, tak dítěte. Podle názoru znalkyně byl u
umístěné traumatický zážitek z porodu zřejmě spouštěcím mechanismem, který
negativně působil na její psychické funkce. Proto v daném případě v rámci
rozhodování o přijetí byly pro ošetřující lékaře, kromě samotného projevu
umístěné při přijetí, zásadní informace o tom, jak umístěná vnímá nedávný porod
a lékařku, která porod vedla, jak vnímá postoj partnera k průběhu porodu, že
byla stresovaná umírající kočkou, a že již jednou měla sebevražedné úmysly po
rozchodu s partnerem (seděla na parapetu ve 13.patře a zvažovala, že skočí), a
nejde tedy o první pobyt na psychiatrické klinice. Vzhledem k výše uvedeným
indiciím
– jak znalkyně zdůraznila – bylo podezření lékařů na přítomnost akutní
psychotické poruchy oprávněné, bylo zde jasně přítomno nebezpečí, že se jedná o
vážné narušení psychických funkcí, riziko bylo o to větší, že umístěná v té
době byla osobou pečující o malé dítě, proto bylo třeba vyloučit, že u umístěné
žádná závažná duševní porucha nepropukla, což lze zjistit toliko observací,
kterou ovšem nelze provést jinak, než v rámci hospitalizace. Důvody detence
přitom podle názoru znalkyně trvaly po celou dobu hospitalizace (necelých 5
dní), která trvala pouze minimální nezbytnou dobu, během níž bylo možno na
základě pozorování vyloučit, že na straně umístěné se jedná o vážné narušení
psychických funkcí. Umístěná byla po této minimální délce observace na vlastní
žádost (proti doporučení lékaře, po řádném poučení) propuštěna s psychiatrickou
diagnózou porucha přizpůsobení.
5. Je mimo pochybnost, že skutečnost, že pacient (umístěný) ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, představuje jednu z
podmínek pro hospitalizaci umístěného ve zdravotním ústavu bez jeho souhlasu.
Názor dovolatelky, že tato podmínka u ní splněna nebyla, neboť chování
dovolatelky v době přijetí do zdravotního ústavu (i v době držení až do
propuštění) „bylo prosto jakýchkoli ohrožujících projevů“, „nikoho žádným
způsobem nenapadla“ a „nečinila nic jiného, než že se domáhala svých práv“,
dovolací soud nesdílí.
6. Ve vztahu k této zákonné podmínce Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 mj. uvedl, že je třeba pojem „ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle
jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak,
aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy
sledoval. Platí totiž, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou
omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle
jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem
neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení,
nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 21.5.1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu).
7. Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud v citovaném rozsudku
nerozporoval, že ohrožení (jehož sémantický základ tvoří slovo „hrozba“) musí
být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta (umístěného) dostatečně
identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k
převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně
popsáno; současně však nepovažoval za vyloučené – aby s ohledem na známé
okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv.
potencialitě). Akcentoval přitom, že zákon o zdravotních službách vychází z
principu prevence a bylo by proti jeho smyslu a účelu s detencí vyčkávat až do
doby, než pacient bude (započne) skutečně v důsledku duševní poruchy či pod
vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne
některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou
důstojnost. Detenční řízení bezpochyby slouží k předcházení předpokládaným
závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami),
popř. osoby pod vlivem návykové látky, a je třeba vždy podrobně a s respektem
ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v
příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta,
popř. jiných osob na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé. S
poukazem na judikaturu ESLP, která shledává imanentní povinností státu
poskytnout obecnou ochranu společnosti také před potenciálním násilným činem
zjevně duševně narušeného jedince (srov. mutatis mutandis rozsudky ESLP ze dne
24. 10. 2002 ve věci Mastromatteo proti Itálii, stížnost č. 37703/97, § 69,; ze
dne 15. 12. 2009 ve věci Maiorano a ostatní proti Itálii, stížnost č. 28634/06,
§ 111; nebo ze dne 17. 1. 2012 ve věci Choreftakis a Choreftaki proti Řecku, č.
46846/08, § 50), se Nejvyšší soud v citovaném rozsudku rovněž přesvědčivě
vypořádal i s opačnými názory obsaženými v odborné literatuře, které vylučují
možnost pouhého potenciálního nebezpečí z dosahu detence.
8. S ohledem na výše podaný výklad Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 k diskutované materii uzavřel, že lékař, který
prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním
zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí
(dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni
přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému)
známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku
předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité
určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha či alespoň její známky
(popř. zda je pacient pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i
vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním
ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě,
zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být
bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její
projevy. S uvedenými právními závěry, které zcela odpovídají potřebám
praktického života, se dovolací soud i nyní ztotožňuje a neshledává žádné
důvody na nich cokoliv měnit.
9. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ze strany zdravotního
ústavu bylo v době převzetí (až do propuštění) umístěné ošetřující lékařkou
dostatečně identifikováno bezprostřední ohrožení života a zdraví nejen samotné
umístěné, ale i blízkých osob, především jejího čtyřměsíčního dítěte, o které
pečovala. Tato hrozba (riziko) vysoce nebezpečného, nepředvídatelného jednání
umístěné se za daných okolností jevila jako vysoce pravděpodobná. Ustanovená
znalkyně správnost postupu zdravotního ústavu potvrdila, shledala podezření
lékařů na přítomnost akutní psychotické poruchy za oprávněné s tím, že jedině
následná observace umístěné v režimu hospitalizace mohla hrozbu nebezpečných
projevů tohoto vážného chorobného narušení psychických funkcí vyloučit.
Znalkyně akcentovala, že ošetřující lékaři důvodně přihlíželi nejen k chování a
projevům umístěné během přijetí, ale také museli vzít v úvahu informace od
partnera umístěné (otce dítěte) o jejím chování a projevech před hospitalizací,
zejména museli vzít v úvahu skutečnost, že umístěná je nedlouho po porodu,
který pro ni představoval velmi traumatický zážitek, který sama není schopna
vnitřně zpracovat a je paranoidně nastražena vůči partnerovi i porodní lékařce,
že psychickou zátěž pro umístěnou představuje t.č. kromě péče o čtyřměsíční
dítě také umírající kočka, a v neposlední řadě, že již jednou byla nedobrovolně
hospitalizována z důvodu sebevražedných proklamací po rozchodu s tehdejším
přítelem, přičemž nyní byla taktéž krátce po rozchodu s partnerem. Znalkyně v
rámci svého výslechu rovněž vysvětlila, že důvody detence trvaly po celou dobu,
jestliže umístěná byla na vlastní žádost (navzdory doporučení lékaře)
propuštěna po nejkratší možné době observace.
10. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, jestliže při
rozhodování o splnění zákonných podmínek detence přihlížel ke všem shora
uvedeným okolnostem („rizikovým faktorům“) a ve shodě se soudem prvního stupně
(s jehož závěry se v tomto směru ztotožnil) hodnotil „medicínskou opatrnost“
lékařů jako odůvodněnou „snahu eliminovat předpokládané riziko možného
avizovaného deliktu“ s tím, že „taková opatrnost je od zdravotníků očekávaná“ a
„s hospitalizací nelze vyčkávat až na okamžik přistižení při činu, kdy zde
přichází do úvahy zejména sebevražda či rozšířená sebevražda“. Odůvodnění
nezbytnosti detence, obsažené v napadeném rozhodnutí (ve spojení s odůvodněním
rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odvolací soud v některých částech
odkázal), dovolací soud hodnotí jako splňující dlouhodobý a ustálenou
judikaturou nastolený požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění soudních
rozhodnutí vydaných v detenčních věcech. Úvahy dovolatelky, která pro
rozhodování v detenčním řízení považuje za významné jen izolované projevy
umístěného člověka v okamžiku jeho převzetí zdravotním ústavem (a v době jeho
dalšího držení) bez přihlédnutí ke skutečnostem, které nastaly dříve, by se
mohly v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k
nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už samotného umístěného
(z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence
generální).
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nezakládá ani
námitka dovolatelky, že vzhledem k širokému výkladu podmínky bezprostřednosti
ohrožení učinil odvolací soud (i soud prvního stupně) z úsudku o splnění této
podmínky „především odbornou otázku“. V této souvislosti dovolatelka nepřihlíží
náležitě k významu znaleckého posudku v řízení o zpětném posouzení přípustnosti
převzetí a držení ve zdravotním ústavu (ve kterém je podle ustanovení § 72
z.ř.s. pokračováno po propuštění člověka ze zdravotního ústavu na základě jeho
prohlášení, že na projednání věci trvá). Jak vyplývá z recentní judikatury
Ústavního soudu, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu
je typově řízením, v němž soud staví svá rozhodnutí na základě odborného
lékařského posouzení pacienta (§ 77 odst. 2 z.ř.s.). Právní otázka přípustnosti
převzetí umístěného do zdravotního ústavu je podmíněna otázkou skutkovou, tedy
otázkou zdravotního stavu umístěného člověka v době převzetí, přičemž se jedná
o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Je-li již umístěný
člověk ze zdravotnického ústavu propuštěn, a soud tedy již není vázán lhůtou
sedmi dnů (čl. 8 odst. 6 věta druhá Listiny základních práv a svobod, § 77
odst. 1 z.ř.s.), umožňuje mu tato skutečnost provést dokazování v plném
rozsahu, tedy včetně obligatorního zadání znaleckého posudku (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 20.3.2024 sp. zn. III.ÚS 1483/23, ze dne 20.11.2018 sp.
zn. I.ÚS 2647/16 a ze dne 27.2.2018 sp. zn. II.ÚS 2545/17, na který poukazuje i
odvolací soud v projednávané věci). Ke zjištění skutkového stavu je potom nutné
vyjít ze závěru znaleckého posudku znalce, jímž
– za účelem zajištění objektivity jeho závěrů – nemůže být lékař, který
pracuje v daném zdravotním ústavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
29.6.2023 sp. zn. I. ÚS 1175/23).
12. V daném případě byl takto (zpětně) odborně přezkoumán jak (tehdejší)
zdravotní stav umístněné, tak i postup zdravotního ústavu, ve kterém nebyly
shledány nedostatky. K tomuto znaleckému posudku, včetně výpovědi znalkyně,
stejně tak jako i k ostatním důkazům měla umístěná – jak se podává z obsahu
spisu – možnost se v průběhu řízení vyjádřit, měla možnost klást znalkyni i
svědkům otázky, měla možnost navrhovat důkazy, čehož patřičně (osobně i
prostřednictvím procesního opatrovníka – advokáta, s nímž v průběhu řízení
náležitě spolupracovala) využila, a také se osobně účastnila všech soudních
jednání, v jejichž rámci bylo provedeno stěžejní dokazování. Odvolací soud (i
soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) při svém rozhodování poté
přihlížel nejen k závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalkyně, ale i ke
skutečnostem, který vyplynuly z dalších provedených důkazů (zejména z výpovědí
svědků – lékařů a partnera umístěné, z písemné komunikace mezi umístěnou a
jejím partnerem), které zhodnotil v jejich vzájemných souvislostech, a na
základě vlastního uvážení je shledal za „plně odůvodňující“ závěr o splnění
podmínky bezprostřednosti ohrožení ve smyslu výše zmíněné judikatury dovolacího
soudu.
13. Zpochybňuje-li dovolatelka možnost znalce vypracovat v detenčním
řízení objektivní (nezávislý) znalecký posudek s poukazem na skutečnost, že „je
do značné míry závislým na zdravotní dokumentaci dotčeného zdravotního ústavu,
který má sám zájem na výsledku řízení“, potom zcela přehlíží samotnou podstatu
znaleckého úkolu, jímž je zpětné posouzení (tehdejšího) zdravotního stavu
umístěného člověka, jaký tu byl v době jeho převzetí a držení. Takový úsudek se
z logiky věci neobejde také bez vyhodnocení údajů zachycených ve zdravotní
dokumentaci, přičemž nelze jen s poukazem na kontradiktorní postavení
zdravotního ústavu („i zdravotníci jsou jen lidé, kteří sledují rovněž své
vlastní zájmy“) „a priori“ (bez dalšího) usuzovat, že zdravotní dokumentace či
vyjádření zdravotníků neobsahuje pravdivé informace. V daném případě ostatně
znalkyně žádné nedostatky či nesrovnalosti v předložené zdravotní dokumentaci v
kontextu s ostatními podklady neshledala (v tomto směru se vyjádřila i k
dotazům umístněné v rámci svého výslechu), a také v rámci svého výslechu
vysvětlila, co je úkolem znalce v detenčním řízení a jakým způsobem tento úkol
splnila.
14. Vytýká-li konečně dovolatelka soudům, že z důvodu nadbytečnosti
neprovedly navržené důkazy výpovědí svědkyň I. Š., paní R. a zaměstnankyně
spolku Juno Moneta, s nimiž umístěná toliko telefonicky komunikovala v době
převzetí a následně i během hospitalizace, jde o námitku, která není dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (způsobilým založit přípustnost
dovolání), ale mohla by (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou
vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání
přípustné, což ovšem v projednávané věci splněno není.
15. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání umístěné – aniž by se mohl
věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu