USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci umístěné M. Š., zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M.,Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1175/48, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 8, Ústavní č. 91/7, IČO 00064220, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 L 789/2022, o dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2024 č.j. 53 Co 100/2024-344, takto:
I. Dovolání umístěné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2024 č.j. 53 Co 100/2024-344 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce výkladu podmínky bezprostředního o závažného ohrožení umístěného člověka nebo jeho okolí a v otázce významu znaleckého posudku v detenčním řízení) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně Ústavního soudu, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
2. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.
3. V projednávané věci se z obsahu spisu – mimo jiné – podává, že umístěná (t.č. pečující o čtyřměsíční dítě) byla dne 9.11.2022 v 18:01 hodin převzata do ústavní péče k observaci (pozorování) pro podezření na závažnou psychotickou poruchu (tzv. poporodní psychózu), jejíž projevy mohou být fatální a mohou vést i ke smrti matky nebo k rozšířené sebevraždě. Podle sdělení partnera (otce dítěte), které doložil písemnou komunikací s umístěnou, u umístěné od porodu přetrvává systematizovaná bludná produkce, je paranoidně nastražena vůči partnerovi a lékařce, co vedla porod (umístěná musela „neustále utíkat před lékařkou, před nůžkama a nemohla rodit“), vyhrožuje její fyzickou likvidací, obviňuje partnera z toho, že chce zabít jejich dítě, aby mohl být ve vztahu s touto lékařkou, s partnerem se umístěná nedávno rozešla, neboť se jí na porodním sále nezastal a byl na straně lékařky, partner verbalizuje obavy o sebe a dítě, péče umístěné o dítě v posledních dnech kolísá, její psychický stav se zhoršuje, umístěnou stresuje také umírající kočka.
Podle výpovědi a písemného vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Lucie Janouškové byla situace při přijetí umístěné vyhrocená, kontakt umístěné s realitou se jevil významně narušen, byla vyjíždivá, hostilní, výrazně paranoidní, nespolupracující, vše si nahrávala, situaci telefonicky konzultovala s právníkem, dítě používala jako štít; z informací, co měli lékaři k dispozici (sdělení partnera, žena nedlouho po porodu pečující o kojence, v minulosti již byla jednou hospitalizována kvůli observaci sebevražednosti), zde hrozilo riziko nepředvídatelného, vysoce nebezpečného chování v nechráněném prostředí a nebylo možno umístěnou odkázat na ambulantní léčbu.
Během hospitalizace při kontaktu s lékaři měla umístěná vždy na telefonní lince důvěrnici na hlasitý odposlech, stále působila paranoidně, byla odmítavá, slovně zahlcující, dovolávala se jedině svých práv, opakované vysvětlování důvodů hospitalizace odmítala, nadále paranoidně uchopovala trauma z porodu. Dne 14.11.2023 (po uplynutí minimálního času observace) byla umístěná na vlastní žádost (tzv. negativní reverz) propuštěna (s psychiatrickou diagnózou porucha přizpůsobení), ačkoli jí byla doporučována delší stabilizace k možnosti zpracování traumatického zážitku při porodu; zároveň byla poučena, že je třeba, aby následně docházela do psychiatrické ambulance a podstoupila intenzivní psychoterapii.
4. Podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové ze dne 29.9.2023 klinický obraz umístěné v době přijetí odpovídal podezření na přítomnost vážné duševní poruchy (psychózy) – Akutní polymorfní psychotické poruchy bez schizofrenních příznaků. Jde o podezření na natolik vážné chorobné narušení psychických funkcí, že je nutná léčebně psychiatrická intervence, neboť jde o stav, kdy je postižený z psychiatrického hlediska zjevně a bezprostředně nebezpečný sobě i okolí, hrozí zcela nepredikovatelné poruchové jednání z chorobné motivace.
Znalkyně přitom upozornila, že se jednalo o opakovaný pobyt na psychiatrické klinice, první pobyt umístěné souvisel se sebevražednými proklamacemi po rozchodu s tehdejším přítelem, v době před posuzovaným (druhým) pobytem byla umístěná taktéž krátce po rozchodu s partnerem, umístěná má oslabené adaptační mechanismy. Současně zdůraznila, že doba po porodu bývá po psychické stránce riziková ve smyslu možného propuknutí vážné duševní poruchy. V rámci výslechu před soudem pak znalkyně podrobně dovysvětlila, že každý lékař-psychiatr musí mít na zřeteli, že u žen po porodu je vysoké riziko propuknutí velmi vážných duševních poruch, v jejichž důsledku může dojít k ohrožení jak dotyčné ženy, tak dítěte.
Podle názoru znalkyně byl u umístěné traumatický zážitek z porodu zřejmě spouštěcím mechanismem, který negativně působil na její psychické funkce. Proto v daném případě v rámci rozhodování o přijetí byly pro ošetřující lékaře, kromě samotného projevu umístěné při přijetí, zásadní informace o tom, jak umístěná vnímá nedávný porod a lékařku, která porod vedla, jak vnímá postoj partnera k průběhu porodu, že byla stresovaná umírající kočkou, a že již jednou měla sebevražedné úmysly po rozchodu s partnerem (seděla na parapetu ve 13.patře a zvažovala, že skočí), a nejde tedy o první pobyt na psychiatrické klinice.
Vzhledem k výše uvedeným indiciím
– jak znalkyně zdůraznila – bylo podezření lékařů na přítomnost akutní psychotické poruchy oprávněné, bylo zde jasně přítomno nebezpečí, že se jedná o vážné narušení psychických funkcí, riziko bylo o to větší, že umístěná v té době byla osobou pečující o malé dítě, proto bylo třeba vyloučit, že u umístěné žádná závažná duševní porucha nepropukla, což lze zjistit toliko observací, kterou ovšem nelze provést jinak, než v rámci hospitalizace. Důvody detence přitom podle názoru znalkyně trvaly po celou dobu hospitalizace (necelých 5 dní), která trvala pouze minimální nezbytnou dobu, během níž bylo možno na základě pozorování vyloučit, že na straně umístěné se jedná o vážné narušení psychických funkcí. Umístěná byla po této minimální délce observace na vlastní žádost (proti doporučení lékaře, po řádném poučení) propuštěna s psychiatrickou diagnózou porucha přizpůsobení.
5. Je mimo pochybnost, že skutečnost, že pacient (umístěný) ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, představuje jednu z podmínek pro hospitalizaci umístěného ve zdravotním ústavu bez jeho souhlasu. Názor dovolatelky, že tato podmínka u ní splněna nebyla, neboť chování dovolatelky v době přijetí do zdravotního ústavu (i v době držení až do propuštění) „bylo prosto jakýchkoli ohrožujících projevů“, „nikoho žádným způsobem nenapadla“ a „nečinila nic jiného, než že se domáhala svých práv“, dovolací soud nesdílí.
6. Ve vztahu k této zákonné podmínce Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 mj. uvedl, že je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Platí totiž, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21.5.1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
7. Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud v citovaném rozsudku nerozporoval, že ohrožení (jehož sémantický základ tvoří slovo „hrozba“) musí být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta (umístěného) dostatečně identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně popsáno; současně však nepovažoval za vyloučené – aby s ohledem na známé okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv. potencialitě).
Akcentoval přitom, že zákon o zdravotních službách vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu a účelu s detencí vyčkávat až do doby, než pacient bude (započne) skutečně v důsledku duševní poruchy či pod vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost. Detenční řízení bezpochyby slouží k předcházení předpokládaným závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami), popř. osoby pod vlivem návykové látky, a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popř. jiných osob na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé.
S poukazem na judikaturu ESLP, která shledává imanentní povinností státu poskytnout obecnou ochranu společnosti také před potenciálním násilným činem zjevně duševně narušeného jedince (srov. mutatis mutandis rozsudky ESLP ze dne 24. 10. 2002 ve věci Mastromatteo proti Itálii, stížnost č. 37703/97, § 69,; ze dne 15. 12. 2009 ve věci Maiorano a ostatní proti Itálii, stížnost č. 28634/06, § 111; nebo ze dne 17. 1. 2012 ve věci Choreftakis a Choreftaki proti Řecku, č. 46846/08, § 50), se Nejvyšší soud v citovaném rozsudku rovněž přesvědčivě vypořádal i s opačnými názory obsaženými v odborné literatuře, které vylučují možnost pouhého potenciálního nebezpečí z dosahu detence.
8. S ohledem na výše podaný výklad Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 k diskutované materii uzavřel, že lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. S uvedenými právními závěry, které zcela odpovídají potřebám praktického života, se dovolací soud i nyní ztotožňuje a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
9. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ze strany zdravotního ústavu bylo v době převzetí (až do propuštění) umístěné ošetřující lékařkou dostatečně identifikováno bezprostřední ohrožení života a zdraví nejen samotné umístěné, ale i blízkých osob, především jejího čtyřměsíčního dítěte, o které pečovala. Tato hrozba (riziko) vysoce nebezpečného, nepředvídatelného jednání umístěné se za daných okolností jevila jako vysoce pravděpodobná. Ustanovená znalkyně správnost postupu zdravotního ústavu potvrdila, shledala podezření lékařů na přítomnost akutní psychotické poruchy za oprávněné s tím, že jedině následná observace umístěné v režimu hospitalizace mohla hrozbu nebezpečných projevů tohoto vážného chorobného narušení psychických funkcí vyloučit. Znalkyně akcentovala, že ošetřující lékaři důvodně přihlíželi nejen k chování a projevům umístěné během přijetí, ale také museli vzít v úvahu informace od partnera umístěné (otce dítěte) o jejím chování a projevech před hospitalizací, zejména museli vzít v úvahu skutečnost, že umístěná je nedlouho po porodu, který pro ni představoval velmi traumatický zážitek, který sama není schopna vnitřně zpracovat a je paranoidně nastražena vůči partnerovi i porodní lékařce, že psychickou zátěž pro umístěnou představuje t.č. kromě péče o čtyřměsíční dítě také umírající kočka, a v neposlední řadě, že již jednou byla nedobrovolně hospitalizována z důvodu sebevražedných proklamací po rozchodu s tehdejším přítelem, přičemž nyní byla taktéž krátce po rozchodu s partnerem. Znalkyně v rámci svého výslechu rovněž vysvětlila, že důvody detence trvaly po celou dobu, jestliže umístěná byla na vlastní žádost (navzdory doporučení lékaře) propuštěna po nejkratší možné době observace.
10. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, jestliže při rozhodování o splnění zákonných podmínek detence přihlížel ke všem shora uvedeným okolnostem („rizikovým faktorům“) a ve shodě se soudem prvního stupně (s jehož závěry se v tomto směru ztotožnil) hodnotil „medicínskou opatrnost“ lékařů jako odůvodněnou „snahu eliminovat předpokládané riziko možného avizovaného deliktu“ s tím, že „taková opatrnost je od zdravotníků očekávaná“ a „s hospitalizací nelze vyčkávat až na okamžik přistižení při činu, kdy zde přichází do úvahy zejména sebevražda či rozšířená sebevražda“.
Odůvodnění nezbytnosti detence, obsažené v napadeném rozhodnutí (ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odvolací soud v některých částech odkázal), dovolací soud hodnotí jako splňující dlouhodobý a ustálenou judikaturou nastolený požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v detenčních věcech. Úvahy dovolatelky, která pro rozhodování v detenčním řízení považuje za významné jen izolované projevy umístěného člověka v okamžiku jeho převzetí zdravotním ústavem (a v době jeho dalšího držení) bez přihlédnutí ke skutečnostem, které nastaly dříve, by se mohly v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už samotného umístěného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nezakládá ani námitka dovolatelky, že vzhledem k širokému výkladu podmínky bezprostřednosti ohrožení učinil odvolací soud (i soud prvního stupně) z úsudku o splnění této podmínky „především odbornou otázku“. V této souvislosti dovolatelka nepřihlíží náležitě k významu znaleckého posudku v řízení o zpětném posouzení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu (ve kterém je podle ustanovení § 72 z.ř.s. pokračováno po propuštění člověka ze zdravotního ústavu na základě jeho prohlášení, že na projednání věci trvá). Jak vyplývá z recentní judikatury Ústavního soudu, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu je typově řízením, v němž soud staví svá rozhodnutí na základě odborného lékařského posouzení pacienta (§ 77 odst. 2 z.ř.s.). Právní otázka přípustnosti převzetí umístěného do zdravotního ústavu je podmíněna otázkou skutkovou, tedy otázkou zdravotního stavu umístěného člověka v době převzetí, přičemž se jedná o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Je-li již umístěný člověk ze zdravotnického ústavu propuštěn, a soud tedy již není vázán lhůtou sedmi dnů (čl. 8 odst. 6 věta druhá Listiny základních práv a svobod, § 77 odst. 1 z.ř.s.), umožňuje mu tato skutečnost provést dokazování v plném rozsahu, tedy včetně obligatorního zadání znaleckého posudku (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.3.2024 sp. zn. III.ÚS 1483/23, ze dne 20.11.2018 sp. zn. I.ÚS 2647/16 a ze dne 27.2.2018 sp. zn. II.ÚS 2545/17, na který poukazuje i odvolací soud v projednávané věci). Ke zjištění skutkového stavu je potom nutné vyjít ze závěru znaleckého posudku znalce, jímž – za účelem zajištění objektivity jeho závěrů – nemůže být lékař, který pracuje v daném zdravotním ústavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.6.2023 sp. zn. I. ÚS 1175/23).
12. V daném případě byl takto (zpětně) odborně přezkoumán jak (tehdejší) zdravotní stav umístněné, tak i postup zdravotního ústavu, ve kterém nebyly shledány nedostatky. K tomuto znaleckému posudku, včetně výpovědi znalkyně, stejně tak jako i k ostatním důkazům měla umístěná – jak se podává z obsahu spisu – možnost se v průběhu řízení vyjádřit, měla možnost klást znalkyni i svědkům otázky, měla možnost navrhovat důkazy, čehož patřičně (osobně i prostřednictvím procesního opatrovníka – advokáta, s nímž v průběhu řízení náležitě spolupracovala) využila, a také se osobně účastnila všech soudních jednání, v jejichž rámci bylo provedeno stěžejní dokazování. Odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) při svém rozhodování poté přihlížel nejen k závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalkyně, ale i ke skutečnostem, který vyplynuly z dalších provedených důkazů (zejména z výpovědí svědků – lékařů a partnera umístěné, z písemné komunikace mezi umístěnou a jejím partnerem), které zhodnotil v jejich vzájemných souvislostech, a na základě vlastního uvážení je shledal za „plně odůvodňující“ závěr o splnění podmínky bezprostřednosti ohrožení ve smyslu výše zmíněné judikatury dovolacího soudu.
13. Zpochybňuje-li dovolatelka možnost znalce vypracovat v detenčním řízení objektivní (nezávislý) znalecký posudek s poukazem na skutečnost, že „je do značné míry závislým na zdravotní dokumentaci dotčeného zdravotního ústavu, který má sám zájem na výsledku řízení“, potom zcela přehlíží samotnou podstatu znaleckého úkolu, jímž je zpětné posouzení (tehdejšího) zdravotního stavu umístěného člověka, jaký tu byl v době jeho převzetí a držení. Takový úsudek se z logiky věci neobejde také bez vyhodnocení údajů zachycených ve zdravotní dokumentaci, přičemž nelze jen s poukazem na kontradiktorní postavení zdravotního ústavu („i zdravotníci jsou jen lidé, kteří sledují rovněž své vlastní zájmy“) „a priori“ (bez dalšího) usuzovat, že zdravotní dokumentace či vyjádření zdravotníků neobsahuje pravdivé informace. V daném případě ostatně znalkyně žádné nedostatky či nesrovnalosti v předložené zdravotní dokumentaci v kontextu s ostatními podklady neshledala (v tomto směru se vyjádřila i k dotazům umístněné v rámci svého výslechu), a také v rámci svého výslechu vysvětlila, co je úkolem znalce v detenčním řízení a jakým způsobem tento úkol splnila.
14. Vytýká-li konečně dovolatelka soudům, že z důvodu nadbytečnosti neprovedly navržené důkazy výpovědí svědkyň I. Š., paní R. a zaměstnankyně spolku Juno Moneta, s nimiž umístěná toliko telefonicky komunikovala v době převzetí a následně i během hospitalizace, jde o námitku, která není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné, což ovšem v projednávané věci splněno není.
15. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání umístěné – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu