Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Bc. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 27 L 410/2022-14 ze dne 25. května 2022, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 229/2022-26 ze dne 28. června 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 31/2023-84 ze dne 13. února 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Bohnice, sídlem Ústavní 91, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 14 odst. 1 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, čl. 5 odst. 1 písm. e), čl. 5 odst. 4 a čl. 14 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 9 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu se podává, že vedlejší účastnice oznámila dne 19. 5. 2022 Obvodnímu soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), že stěžovatel je od tohoto data hospitalizován bez svého souhlasu. Usnesením č. j. 27 L 410/2022-6 ze dne 20. 5. 2022 zahájil obvodní soud řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu podle § 76 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.") a jmenoval stěžovateli procesního opatrovníka (advokáta zastupujícího stěžovatele i v řízení o této ústavní stížnosti).
3. Napadeným usnesením rozhodl obvodní soud tak, že převzetí bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud provedl důkaz zdravotnickou dokumentací, výslechem ošetřující lékařky a výslechem stěžovatele. Ze zdravotnické dokumentace zjistil, že stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií a do zdravotnického ústavu byl přijat dobrovolně dne 16. 4. 2022 poté, co měl prodavačce v obchodě vyhrožovat posekáním a pobodáním mačetou. Jednalo se o jeho třetí hospitalizaci, naposledy byl propuštěn v prosinci 2020. Ze zdravotnické dokumentace dále vyplynulo, že dne 19. 5. 2022 požádal stěžovatel o propuštění, nebylo mu však vyhověno. Ošetřující lékařka konstatovala floridní paranoidně-perzekuční bludnou produkci (aktivní stádium chorobného přesvědčení o pronásledování a ohrožení), zvukové a zrakové halucinace, závažné narušení kontaktu s realitou, psychotickou produkci s vlivem na chování i emoční prožívání, nepředvídatelnost chování a riziko agresivního jednání i sebepoškození či usmrcení pod vlivem psychotického stavu. Ošetřující lékařka vypověděla, že stěžovatel utekl dne 4. 4. 2022 z ordinace ambulantní psychiatričky poté, co mu zavolala záchrannou službu, aby ho odvezla do zařízení vedlejší účastnice. Dále sdělila, že stěžovatel nemá náhled na své onemocnění, události incidentu interpretuje psychoticky, žádá o vysazení léků, je v akutním psychotickém stavu, paranoidní vůči lékařům a policistům a vyhrožuje pacientům, že je umlátí. Podle lékařky by se bez zaléčení mohla opakovat situace, kdy se stěžovatel v roce 2020 zabarikádoval ve svém bytě a vyhrožoval sebevraždou. Stěžovatel při výslechu uvedl, že měl konflikt s policisty, kteří jej honili, stříleli na něj a při zásahu ho mlátili do hlavy. S hospitalizací nejprve souhlasil, protože byl unavený a ve špatném zdravotním stavu. Na základě provedených důkazů dospěl obvodní soud k závěru, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonem a že důvody tohoto převzetí ke dni rozhodnutí nepominuly, neboť stěžovatel nemá náhled na svou duševní poruchu a odmítá brát léky, což by po propuštění zvýšilo riziko ohrožení jiných osob.
4. Proti napadenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel dne 8. 6. 2022 odvolání, ve kterém namítal, že obvodní soud dovodil jeho nebezpečnost pouze z obecných předpokladů spojovaných s duševním onemocněním, které mu bylo diagnostikováno. Tvrdil, že závěry lékaře nejsou odůvodněny a že i kdyby v okamžiku převzetí zákonné podmínky nedobrovolné hospitalizace byly dány, v době rozhodování obvodního soudu již netrvaly. Stěžovatel dále namítal, že obvodní soud nezkoumal podmínky spočívající v existenci méně omezujících možností, ačkoliv se jedná o jednu z podmínek, která musí být naplněna spolu s dalšími podmínkami, aby bylo možné přistoupit k nedobrovolné hospitalizaci.
5. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud uvedl, že obvodní soud podrobně popsal projevy duševní nemoci stěžovatele a že jeho nebezpečnost pro okolí i sebe samého není dána jen v hypotetické rovině. Zdůraznil, že do zdravotnického zařízení byl převezen na doporučení lékaře Policie České republiky po svém zadržení z důvodu vyhrožování prodavačce, že ji poseká mačetou, jako to učinil student při nedávné vraždě učitele. Závěrem dodal, že s ohledem na projevy jeho nemoci nelze hrozbu odvrátit jinak.
6. Usnesením obvodního soudu ze dne 12. července 2022 byla jmenována znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jejímž úkolem bylo zejména zjistit aktuální stav stěžovatele, posoudit, zda ohrožuje sebe či své okolí, a zda existuje jiné možné opatření k odvrácení aktuální hrozby. Ve znaleckém posudku ze dne 5. 8. 2022 znalkyně konstatovala, že stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií, jeho současný stav však nesplňuje kritéria zjevného a bezprostředního nebezpečí vůči okolí ani vůči sobě samému a že pokračování léčby je vhodné, ale není nutné ve smyslu detence. Znalecký posudek byl dne 12. 8. 2022 doručen vedlejší účastnici, která ten stejný den oznámila obvodnímu soudu změnu nedobrovolné hospitalizace na dobrovolnou. Usnesením obvodního soudu č. j. 27 L 410/2022-42 ze dne 17. 8. 2022 bylo řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu zastaveno a stěžovatel byl poučen, že ve lhůtě dvou týdnů může u soudu prohlásit, že na projednání věci trvá. Tentýž den byl stěžovatel propuštěn do ambulantní péče.
7. Dne 4. 9. 2022 podal stěžovatel proti napadenému usnesení městského soudu dovolání. V něm zejména namítal, že naplnění podmínky bezprostředního a závažného ohrožení pacienta pro sebe nebo své okolí nelze dovozovat výlučně či převážně z obecných poznatků o určité diagnóze a z obecných obav, které si lidé s určitou diagnózou spojují. Dále tvrdil, že městský soud vůbec nereagoval na stěžovatelovu námitku ohledně absence hodnocení obvodního soudu, zda hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným způsobem. Upozornil na skutečnost, že obvodní soud odůvodnil splnění podmínek detence tvrzeným vyhrožováním mačetou, ke kterému však mělo dojít 41 dní před rozhodováním obvodního soudu.
8. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že obvodní soud odůvodnil, jakým způsobem může stěžovatelova duševní porucha představovat zcela konkrétní a reálnou hrozbu pro pacienta a jeho okolí, zejména pokud se po delší dobu nacházel v psychotickém stavu a jinému vyhrožoval usmrcením mačetou. Sdělování zcela konkrétních výhrůžek představuje podle Nejvyššího soudu významný indikátor naprosto reálného nebezpečí. Ohledně tvrzené absence zdůvodnění, zda hrozbu pro stěžovatele nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným způsobem, Nejvyšší soud uvedl, že závěr městského soudu byl založen na úvaze, že stěžovatel nemá náhled na svou duševní poruchu a odmítá užívat léky, což by při bezprostředním či předčasném propuštění ze zdravotnického ústavu ohrozilo samotného stěžovatele nebo jiné osoby.
9. S odkazem na Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením stěžovatel namítá, že obecné soudy hodnotily otázku oprávněnosti zbavení osobní svobody statusově, neboť při svém rozhodování se opřely především o diagnózu stěžovatele a obecné poznatky s ní spojené. Podotýká, že je zapovězeno zbavit člověka osobní svobody z důvodu jeho postižení.
10. Stěžovatel upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Witold Litwa proti Polsku ze dne 4. 4. 2000 č. 26629/98 (stěžovatel jej nesprávně nazývá "Witold proti Lotyšsku"), podle něhož není oprávněným důvodem pro zbavení osobní svobody permanentní zdravotní stav (status, diagnóza), nýbrž skutečnost, že takový člověk aktuálně v důsledku tohoto svého stavu ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále odkázal na rozsudek ve věci Plesó proti Maďarsku ze dne 2. 10. 2012 stížnosti č. 41242/08, podle něhož nemůže být pojem "vážného nebezpečí/ohrožení" pojímán tak široce, aby umožňoval přistoupit ke zbavení osobní svobody člověka s psychosociálním postižením i za situace, kdy tento žádným způsobem nepředstavuje bezprostřední nebezpečí jiným nebo sobě a kdy je zbavení osobní svobody odůvodňováno pouze lékařsky predikovaným zhoršením zdraví. Zdůraznil, že v posledně jmenovaném rozsudku Evropský soud pro lidská práva poukázal na to, že zákonné podmínky pro zbavení osobní svobody nesmí být nastaveny tak, aby jejich posouzení bylo plně závislé na lékařských závěrech, a že zbavení osobní svobody musí být použito až jako krajní prostředek v situaci, kdy zde nejsou méně invazivní alternativy.
11. Stěžovatel konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Odkazuje na nález
sp. zn. I. ÚS 1974/14
ze dne 23. 3. 2015 (N 61/76 SbNU 825), bod 56, požadující řádné hodnocení splnění podmínek nedobrovolné hospitalizace, a nález
sp. zn. II. ÚS 2545/17
ze dne 27. 2. 2018 (N 36/88 SbNU 499), bod 21, podle něhož je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, což platí o to více při rozhodování o omezení ústavně zaručené osobní svobody.
12. Stěžovatel namítá, že oba soudy rozhodly o nedobrovolné hospitalizaci na základě jednostranných informací ze zdravotnické dokumentace a výslechu ošetřujícího lékaře, jehož závěry však nebyly blíže odůvodněny a byly spíše pouhým konstatováním projevů stěžovatelova onemocnění, z čehož lze dovodit pouze splnění podmínky existence duševní nemoci, nikoliv nebezpečnosti stěžovatele. Stěžovatel konstatuje, že k tvrzenému incidentu vyhrožování mělo dojít dne 15. 4. 2022, tedy 41 dní před vydáním napadeného rozhodnutí obvodního soudu, a nebyla tak splněna podmínka bezprostřední a závažné hrozby nebezpečnosti. Stěžovatel konstatuje, že městský soud se pouze jednou větou vypořádal se zákonným požadavkem subsidiarity nedobrovolné hospitalizace, a obvodní soud se jí nezabýval vůbec. Podle stěžovatele Nejvyšší soud zúžil všechny zákonné podmínky nedobrovolné hospitalizace do existence "duševní poruchy" ve spojení s obecnými poznatky, které se k ní vztahují. Stěžovatel tvrdí, že v době přeměny dobrovolné hospitalizace na nedobrovolnou existovala dostupná opatření schopná odvrátit hrozící újmu (např. dobrovolné nastoupení léčby u ambulantního psychiatra). Závěry znaleckého posudku podle něj naznačují, že hospitalizace trvala mnohem déle, než bylo potřeba.
13. Z důvodu absence zdůvodnění zákonné podmínky nedobrovolné hospitalizace spočívající v nemožnosti odvrátit hrozbu pro stěžovatele nebo jeho okolí jinak bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces a přistoupením k jeho nedobrovolné hospitalizaci bez splnění podmínky nebezpečnosti právo na osobní svobodu.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
15. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90, 91 a 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
16. Ústavní soud není zásadně povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Učinit by tak mohl pouze tehdy, pokud by se soudy při hodnocení důkazů dopustily libovůle, zejména pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo pokud by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
17. Ústavní soud si je vědom, že právo na osobní svobodu je jednou z nejvýznamnějších základních svobod a že k zásahu do této svobody je nutno přistupovat pouze za přísného dodržení všech zákonných podmínek a tyto vykládat restriktivně [nález
sp. zn. I. ÚS 563/06
ze dne 1. 2. 2007 (N 22/44 SbNU 267)]. Jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, přičemž tento imperativ nabývá na významu právě ve vztahu k rozhodnutím, jimiž dochází k omezení ústavně zaručené osobní svobody.
18. K námitce stěžovatele ohledně jednostranného převzetí tvrzení ošetřující lékařky obecnými soudy Ústavní soud podotýká, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu je typově řízením, v němž soud staví svá rozhodnutí na základě odborného lékařského posouzení pacienta (§ 77 odst. 2 z. ř. s.). Právní otázka přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu je podmíněna otázkou skutkovou, tedy otázkou zdravotního stavu umístěného člověka v době převzetí, přičemž se jedná o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Počáteční fáze detenčního řízení, kdy soud musí rozhodnout ve lhůtě sedmi dnů (čl. 8 odst. 6 Listiny, § 77 odst. 2 z. ř. s.), je co do obsahu obdobou řízení o předběžném opatření a soudu musí zpravidla postačit, že rozhodující skutečnosti jsou pouze osvědčeny (srov. stěžovatelem citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 2545/17
, bod 30). Obvodní soud dostál zákonným požadavkům na provedení důkazů v této fázi řízení, neboť vycházel ze zdravotnické dokumentace a vyslechl stěžovatele i ošetřující lékařku (§ 77 odst. 2 z. ř. s.). Ústavní soud žádné pochybení obvodního soudu neshledal. Z jeho usnesení je zřejmé, že výpověď lékařky nebyla v rozporu s posuzovanou zdravotnickou dokumentací a její odborné závěry ohledně zdravotního stavu stěžovatele odpovídají tomu, jak on sám celou situaci subjektivně vnímal.
19. Požadavek na vyšší standard dokazování je dán v případech, kdy soud již není vázán lhůtou sedmi dnů a zákon mu ke zjištění zdravotního stavu a nutnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu ukládá provést důkaz znaleckým posudkem (§ 70 odst. 1 z. ř. s.). To platí i v případě, zastaví-li soud řízení z důvodu propuštění člověka ze zdravotnického zařízení a ten do dvou týdnů prohlásí, že na projednání věci trvá (nález
sp. zn. II. ÚS 2545/17
, body 31 a 32). To však stěžovatel neučinil.
20. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že obecné soudy založily svá rozhodnutí pouze na konstatování projevů stěžovatelova onemocnění, nikoliv na jeho aktuální nebezpečnosti. Obvodní soud z provedených důkazů vyvodil závěr o přítomnosti duševního onemocnění a popsal jeho zcela konkrétní projevy v posuzované době. V kontextu předchozího jednání stěžovatele, popsaného jak ve zdravotnické dokumentaci, tak zjištěného výpovědí ošetřující lékařky (vyhrožování posekáním mačetou, dřívější výhrůžka sebevraždou, vyhrožování ostatním pacientům) a skutečnosti, že stěžovatel odmítal medikaci, nelze závěru obvodního soudu o splnění podmínky nebezpečnosti nic vytknout. Na tomto závěru nemůže nic změnit námitka, že k incidentu vyhrožování prodavačce došlo 41 dní před rozhodnutím obvodního soudu, neboť tato událost byla posuzována ve vztahu k dalším hodnoceným skutečnostem, zejména projevům duševního onemocnění stěžovatele ke dni rozhodování obvodního soudu.
21. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovou námitkou, podpořenou odkazem na znalecký posudek, že jeho hospitalizace trvala mnohem déle, než bylo třeba. Ve znaleckém posudku je uvedeno, že v důsledku léčby došlo aktuálně ke zlepšení stavu. Toto tvrzení jmenované znalkyně naopak nasvědčuje tomu, že obecné soudy při hodnocení stěžovatelova onemocnění a podmínek nedobrovolné hospitalizace nepochybily.
22. Se stěžovatelem lze souhlasit, že napadené usnesení obvodního soudu neobsahuje výslovnou úvahu o možnostech odvrácení hrozby pro stěžovatele či jeho okolí jinak než převzetím do zdravotnického ústavu. Jak však v napadeném usnesení uvedl Nejvyšší soud, závěr o nemožnosti použít jinou alternativu plyne z popsaných skutečností, že stěžovatel nemá náhled na svůj stav a odmítá užívat léky. V ústavní stížnosti tvrzená možnost dobrovolného nastoupení léčby u ambulantního psychiatra je tak v kontextu zjištěného skutkového stavu, zejména odmítání medikace, pouze těžko představitelnou alternativou. Pokud tedy ze zjištěného skutkového stavu a odůvodněných závěrů obvodního soudu implicitně logicky vyplývá, že hrozbu nebezpečnosti nebylo možné odvrátit jinak než převzetím a držením ve zdravotnickém ústavu, když navíc stěžovatel ani žádné jiné konkrétní alternativy nenavrhoval, nelze považovat absenci výslovného zvážení jiných alternativ za takovou vadu, která by měla vést ke zrušení napadeného usnesení obvodního soudu z důvodu tvrzeného porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
23. Ve vztahu k tvrzené námitce ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí upozorňuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1974/14
a
II. ÚS 2545/17
. K tomu Ústavní soud poznamenává, že v citovaných rozhodnutích posuzoval postup obecných soudů nikoliv v počáteční fázi řízení, jako je tomu v nyní projednávané ústavní stížnosti. Ve věci
sp. zn. I. ÚS 1974/14
přezkoumával rozsudek nalézacího soudu o dalším držení stěžovatelky ve zdravotnickém zařízení (§ 81 z. ř. s.), přičemž shledal, že napadený rozsudek neobsahoval žádné odůvodnění a odvolací soud zamezil stěžovatelce přístup k soudu tím, že nesprávně vyložil způsob doručování. Ve věci
sp. zn. II. ÚS 2545/17
se jednalo o řízení, které inicioval stěžovatel poté, co nalézací soud zastavil řízení po jeho propuštění ze zdravotního ústavu (§ 72 z. ř. s.). Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že nalézací soud neprovedl dostatečné dokazování ke skutkovému zjištění zdravotního stavu stěžovatele a neprovedení jím navrhovaného důkazu znaleckým posudkem nijak neodůvodnil. V nyní projednávané věci však Ústavní soud obdobné vady jako v citovaných rozhodnutích neshledal.
24. Ani závěry rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, na něž poukazuje stěžovatel, nemohou podpořit jeho námitky o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ve věci Witold Litwa proti Polsku byla posuzována zákonnost zadržení osoby v podnapilém stavu, kdy soud vyjádřil pochybnosti o tom, zda stěžovatel (téměř slepý) představoval hrozbu pro sebe nebo své okolí a zda jeho zadržení bylo nezbytné. Ve věci Plesó proti Maďarsku byla posuzována nedobrovolná hospitalizace, odůvodněná pouze tím, že nepodstoupení léčby bude mít za následek zhoršení zdravotního stavu, přičemž nijak nebyla zkoumána nebezpečnost stěžovatele. V nyní projednávané věci obecné soudy v souladu se zákonnými požadavky řádně odůvodnily své závěry o existenci duševní poruchy a nutnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu z důvodu ohrožení jeho samého či jeho okolí.
25. Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. V závěrech obecných soudů neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich rozhodnutích v dostatečném rozsahu a srozumitelně vysvětleny.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu