USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
umístěného člověka L. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem
M. M., advokátem, se sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické
nemocnice Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, o vyslovení přípustnosti
převzetí do zdravotnického ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 27 L 410/2022, o dovolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 36 Co 229/2022-26, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25.
5. 2022, č. j. 27 L 410/2022-14, vyslovil, že převzetí L. V. [dále jen
„umístěný člověk“] do zdravotního ústavu je v souladu s ustanovením § 38 odst.
1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (výrok I), že důvody umístění
do zdravotnického zařízení nadále trvají (výrok II) a vyzval zdravotní ústav k
písemnému sdělení ve lhůtě 15 dnů ohledně dalšího umístění posuzovaného člověka
(výrok III). Soud prvního stupně, vycházeje z výslechu ošetřujícího lékaře,
výslechu umístěného člověka a ze zdravotnické dokumentace, dospěl k závěru, že
umístěný člověk trpí duševní poruchou – paranoidní schizofrenií. Před převzetím
vyhrožoval jinému člověku, že ho poseká a pobodá mačetou, nacházel se v
psychotickém stavu. Akutní stav duševní poruchy v době vydání prvostupňového
usnesení nepominul, umístěný člověk neměl náhled na svou duševní poruchu a
odmítal brát léky, což by při jeho propuštění ještě zvýšilo ohrožení života a
zdraví jiných osob. Soud prvního stupně tedy rozhodl, že důvody převzetí do
zdravotního ústavu byly dány a i nadále trvají.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího
soudu). Odvolací soud odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně a shledal jej
správným po stránce skutkové i právní a doplnil, že důvody umístění trvaly i ke
dni rozhodnutí odvolacího soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný člověk (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolání považuje za přípustné,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Za prvé podle dovolatele nelze naplnění zákonné podmínky pro
umístění člověka podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb.,
zákona o zdravotních službách (dále jen „zákon o zdravotních službách“),
dovozovat výlučně či převážně jen z obecných poznatků o určité diagnóze a z
obecných obav, které si lidé s určitou diagnózou spojují, přičemž v tomto
kontextu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24
Cdo 352/2022 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2018
ve věci Ilnseher proti Německu, stížnosti č. 10211/12 a 27505/14. Za druhé
potom odvolací soud nereagoval na výtku dovolatele, že prvostupňový soud
neodůvodnil, proč hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným
(mírnějším) způsobem než umístěním do zdravotního ústavu. Dovolatel tak
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v jeho výroku I tak, že
se jím prvostupňové rozhodnutí mění s tím, se že převzetí umístěného člověka
nebylo v souladu se zákonem o zdravotních službách, případně aby rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro
Prahu 8 k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila Psychiatrická nemocnice Bohnice, která
zrekapitulovala skutkové okolnosti případu, jež podle ní dostatečně odůvodňují
převzetí do zdravotnického ústavu. Uvedla také, že podané dovolání je
nepřípustné, neboť se podle ní odvolací soud jednak neodchýlil od rozhodovací
praxe soudu dovolacího, jednak podle ní není dovolání proti usnesení odvolacího
soudu, kterým je přezkoumáváno usnesení o vyslovení přípustnosti převzetí
umístěného člověka do „ústavu zdravotnické péče“ podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 18 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Nejvyšší soud proto
zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda
je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud je striktně vázán otázkami hmotného nebo procesního práva
uplatněnými dovolatelem, přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat
správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovoláním
neuplatněné argumentace (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř., srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19). Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel spatřuje nesprávný postup odvolacího
soudu v tom, že odvolací soud podle něj závěr o nebezpečnosti pacienta
dovozoval výlučně či z převážné části pouze z obecných poznatků o určité
diagnóze. Dovolatel odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, podle kterých k
rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1
písm. b) zákona o zdravotnických službách zásadně nepostačuje skutečnost, že
pacient trpí duševní poruchou, nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě
další skutečnost či skutečnost, spočívají v konkrétním chování nebo jednání
pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem
ohrožuje sebe nebo své okolí. Podle dovolatele se tak nelze ztotožnit s úvahou
odvolacího soudu, že v důsledku existence určitých projevů nemoci pacienta lze
automaticky dovodit závěr i o splnění ostatních zákonných podmínek nedobrovolné
hospitalizace. Dovolatel (byť předestírá k obecnému řešení otázku výkladu zákonných podmínek
pro nedobrovolné převzetí člověka do zdravotnického ústavu) ve skutečnosti
primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž při
rozhodování vycházel odvolací soud. Sama tato okolnost ovšem přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být
pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jedinou
výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové
zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování vycházel, zcela nebo z
podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve
vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového
závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně
kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub
správnosti právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019).
K takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě podle Nejvyššího
soudu nedošlo. Soud prvního stupně, z jehož závěrů vycházel i soud odvolací,
nejenže z provedených důkazů zjistil přítomnost duševního onemocnění, ale také
odůvodnil, jakým způsobem tato duševní porucha představuje zcela konkrétní a
reálnou hrozbu pro pacienta a jeho okolí (srov. bod 8 a 9 prvostupňového
rozhodnutí), zejména pokud se v terénu lékařsky diagnostikové poruchy –
paranoidní schizofrenie - nacházel po delší dobu v psychotickém stavu a jinému
vyhrožoval usmrcením mačetou. Právě sdělování zcela konkrétních výhrůžek a
popisování následků spojených s jejich stipulovanou realizací tak představuje
významný indikátor naprosto reálného nebezpečí dovolatele nejen pro sebe
samotného, ale zejména pro jeho okolí.
Co se týče druhé dovolací otázky, tedy tvrzené absence zdůvodnění toho, zdali
hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným způsobem, Nejvyšší
soud shledal, že z napadeného rozhodnutí a z řízení, které jeho vyhlášení
předcházelo (včetně závěrů soudu prvního stupně) jasně vyplývá, že tento závěr
byl založen na úvaze, že umístěný člověk nemá náhled na svou duševní poruchu a
odmítá užívat lékařem předepsané léky, což by při bezprostředním či předčasném
propuštění ze zdravotnického ústavu ohrozilo ať už samotného dovolatele nebo
jiné osoby. Ostatně dovolatel ani sám neuvádí, jakým jiným způsobem měla být
zjištěná hrozba odvrácena. Dovolatel odkazuje na přiléhavou judikaturu, pokud
se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14,
jež instruktivně vytýčil parametry rozhodování obecných soudů v detenčním
řízení. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že se soud prvního stupně (a ani
odvolací soud) závěrům z něj se podávajícím nikterak nevzepřel. Odvolací soud
své rozhodnutí sice odůvodnil stručněji (srov. ale § 211 a § 157 odst. 2 o. s.
ř.), nicméně takový postup není na závadu, přebírá-li odvolací soud jako
správnou dostatečně konkrétní skutkovou, popř. právní argumentaci soudu prvního
stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2828/2016), z ní je přitom přinejmenším implicitně patrné, že propuštění
dovolatele z péče odborného zdravotního ústavu, by představovalo pro něj i jeho
okolí značné riziko. Nutno doplnit, že v Ústavním soudem posuzované věci soud
prvního stupně své rozhodnutí vydal, aniž by jej (jakkoliv) odůvodnil a uvedené
pochybení odvolací soud nenapravil, což ovšem není případ právě projednávané
věci. Námitce dovolatele, že soudy splnění podmínky odvrácení hrozby vzniku
újmy na životě či zdraví jinak, než detencí neodůvodnily, tak nelze přisvědčit
a daná otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného
proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu