24 Cdo 352/2022-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
umístěného J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného procesní opatrovnicí E.
H., advokátkou se sídlem v XY, právně zastoupeného Mgr. Lenkou Janečkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti zdravotního
ústavu P. n. B., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupeného
JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o
vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 2436/2018, o dovolání umístěného člověka proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 19 Co 119/2019-148,
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 19 Co 119/2019-148, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 8. 2018, č. j. 19 L
2436/2018-9, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10.
8. 2018, č. j. 19 L 2436/2018-9, rozhodl, že „převzetí umístěného člověka J.
Š., narozený/á XY do zdravotního ústavu P. n. v XY dne 5. 8. 2018 je v souladu
s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., a že tyto důvody trvají
nadále“. Své usnesení odůvodnil soud prvního stupně na základě informací
poskytnutých zdravotním ústavem a výpovědí ošetřujícího lékaře, podle nichž J.
Š. trpí organickou poruchou s bludy, s projevy dezorganizace a paranoidní
bludnou produkcí. Hrozí u něj riziko agrese z psychotické motivace. J. Š. je
tak nebezpečný sobě a okolí pro psychotické prožívání s vlivem na chování a
snížený kontakt s realitou. Tento stav je možné zvládnout jen za hospitalizace.
U umístěného člověka se podle obsahu spisu jednalo o první pobyt v P. n. B.
K odvolání umístěného J. Š. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 26. 4. 2019, č. j. 19 Co 119/2019-46, o
odmítnutí dovolání pro opožděnost bylo na základě podané žaloby pro zmatečnost
zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 Co
105/2020–140, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a nyní napadeným
usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 19 Co 119/2019-148, je jako věcně správné
potvrdil.
Odvolací soud odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu v
rozhodnutí ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019, v němž Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že podle § 77 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), sedmidenní lhůta, která je k
rozhodnutí soudu vymezena od převzetí osoby bez jejího písemného souhlasu do
ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči, pochopitelně neumožňuje provádět
rozsáhlejší dokazování. Ačkoliv výčet možných důkazů, které je třeba v rámci
detenčního řízení provést, je příkladmý, a i když soud v řízení o vyslovení
přípustnosti převzetí nemocného do ústavu zdravotnické péče zpravidla
nenařizuje jednání, přesto je povinen provést dokazování alespoň v tom zákonem
minimálně stanoveném rozsahu, tj. především vyslechne umístěného (je-li to s
ohledem na jeho zdravotní stav možné) a jeho ošetřujícího lékaře. Odvolací soud
měl v projednávané věci za to, že naznačeným judikatorním požadavkům soud
prvního stupně dostál, když vyšel ze zprávy zdravotního ústavu a ošetřující
lékařky, kteří potvrdili u umístěného člověka duševní poruchu, zde organickou
poruchu s bludy s projevy dezorganizace a paranoidní bludné produkce. Odvolací
soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně i v jeho navazujícímu závěru, že J.
Š. byl nebezpečný sobě i svému okolí. Jmenovaný se v rozhodné době nacházel ve
stavu, v němž důvodně představoval riziko agrese z psychotické motivace, sám se
cítil být ohrožen na životě, měl za to, že je opakovaně cizími osobami
intoxikován, naposledy inzulinem, měl snížený kontakt s realitou a bylo také ve
vztahu k němu zjištěno, že je držitelem střelné zbraně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal J. Š. (dále též „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost opřel o tvrzení, že napadené rozhodnutí se v rovině právního
posouzení odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (blíže v
dovolání označené) a rovněž od konkrétně předestřené judikatury Evropského
soudu pro lidská práva. Odvolací soud podle dovolatele zcela pominul, že soud
prvního stupně pochybil, když rozhodující soudce jej osobně nezhlédl ve
zdravotnickém nařízení a ani nevysvětlil, jaké vážné důvody jej k tomu vedly,
ve smyslu v dovolání odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 5125/2016. Soudy obou stupňů podle dovolatele rovněž rezignovaly
na povinnost náležitě odůvodnit svá rozhodnutí o zákonnosti převzetí umístěného
člověka do zdravotního ústavu. Výše označená rozhodnutí soudů nižších stupňů
neobsahovala dostatečné zhodnocení okolností a zejména zhodnocení reakcí a
chování umístěného člověka bezprostředně zjištěné soudcem rozhodujícím ve věci. Dále bylo dovolatelem namítáno, že soud prvního stupně nekriticky akceptoval
názor ošetřujícího lékaře, nijak přitom nezkoumal jeho důvodnost a
opodstatněnost a obecně jej prezentoval jako prakticky výlučný podklad pro
důvodnost převzetí umístěného člověka. Zejména soud prvního stupně
nekonstatoval, na základě čeho konkrétně dospěl k závěru, že umístěný člověk
bezprostředně a závažně ohrožuje sebe či své okolí. Odvolací soud pak tuto vadu
nevyhodnotil a neodůvodněné závěry soudu prvního stupně potvrdil. Tímto
postupem se pak odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tom směru, že nesplnil povinnost řádným a
vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, v čem soud spatřuje naplnění hmotněprávních
předpokladů pro naplnění znaků zákonnosti zbavení osobní svobody. V tomto směru
se tak rozešel se závěry, jež Nejvyšší soud formuloval kupř. v usnesení ze dne
10. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3005/2017. K vyslovení zákonnosti převzetí
dovolatele došlo na základě pouhé „hrozby rizika agrese z psychotické
motivace“, což odpovídalo názoru ošetřující lékařky. Reálná možnost agrese
podle dovolatele zjištěna nebyla a soud prvního stupně ani nekonkretizoval míru
takové implicitní hrozby, vůči komu má být agrese zaměřena, a tím méně je
patrné, na základě čeho byly učiněny závěry o jeho nebezpečném chování. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i
usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8
k dalšímu řízení. Zdravotní ústav v podaném vyjádření k dovolání vyvracel relevanci judikatury
citované v dovolání zejména pro odlišnost skutkového stavu. Poukázal naopak na
nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/18, dle nějž je
role vyšších soudních úředníků (a jiných kvalifikovaných zaměstnanců justice)
nezastupitelná. V souvislosti s krátkou zákonnou lhůtou pro vydání rozhodnutí
účastník soudí, že by bylo velmi obtížné, aby všechny výslechy osob převzatých
do zdravotního ústavu prováděl soudce.
Nadto účastník vyjádřil přesvědčení, že
výslechem osoby převzaté do zdravotního ústavu před více než třemi lety soudcem
(pokud by dovolací soud přistoupil ke zrušení usnesení soudů nižších stupňů) by
ani nebyl naplněn smysl požadavku uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, když s ohledem na plynutí času došlo k oslabení
vzpomínky dovolatele na tehdejší okolnosti. Konečně účastník uvedl, že
odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za postačující. Navrhl z
výše uvedených důvodů odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, příp. jeho
zamítnutí pro nedůvodnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a v zákonem určené lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu mj. na vyřešení dvou
otázek procesního práva, a to otázky, zda a za jakých podmínek může být
umístěná osoba namísto soudce vyslechnuta jiným pracovníkem soudu (asistentem
soudce, vyšším soudním úředníkem, justičním čekatelem apod.) a dále k jakým
okolnostem má soud přihlížet při rozhodování o zákonnosti umístění osoby do
zdravotnického zařízení. Vzhledem k tomu, že při řešení obou těchto otázek se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je
podané dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale i opodstatněné. Úmluva o ochraně lidských práv a základních a svobod, publikovaná ve Sbírce
zákonů jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992
Sb., v článku 5 odst. 4 stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo
jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně
rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení
svobody nezákonné. Podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo
držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být
do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Hmotněprávní úprava k této problematice je obsažena v zákoně č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 38
odst. 1 označuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít
do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů. Vymezené
případy odrážejí praktickou potřebu ochrany jak společnosti, tak práv a právem
chráněných zájmů pacienta (umístěného). Lze tak učinit mj. proto, že pacient
ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky
duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky,
pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak [srov. § 38
odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. Z uvedeného důvodu byl v projednávané věci
převzat do zdravotního ústavu také umístěný J. Š. K první dovoláním formulované otázce dovolací soud uvádí následující. Řízení o
vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a jeho
další držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) upravuje z. ř. s. Citovaný zákon, kromě obecných ustanovení týkajících se všech řízení v něm
upravených, obsahuje ve zvláštní části v rámci ustanovení § 66 a násl. speciální právní úpravu týkající se přímo tzv. detenčního řízení. V řízení o
vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, o které se jedná v dané
věci, musí soud do sedmi dnů rozhodnout o tom, zda k převzetí došlo ze
zákonných důvodů, a (zároveň) o tom, zda tyto důvody trvají (srov. § 78 odst. 1
z. ř. s.). Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. K projednání věci
soud svolá jiný soudní rok. Jiný soudní rok se koná zpravidla ve zdravotním
ústavu (77 odst. 1 z. ř. s.). Soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k
převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného
člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný
člověk požádá (odst. 2). Soud se tedy v rámci této první fáze detenčního řízení
musí zabývat tím, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, ale zároveň i tím,
zda tyto důvody stále (v době jeho rozhodování) trvají. Dojde-li soud k závěru,
že k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů, anebo že k převzetí sice došlo ze
zákonných důvodů, avšak tyto důvody již netrvají, nařídí propuštění člověka ze
zdravotního ústavu. V takovém případě je zdravotní ústav povinen po doručení
usnesení umístěného člověka neprodleně propustit (srov. § 78 odst. 2 z. ř. s.). Podle čl. 7 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem (odst. 1). Nikdo nesmí být
mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu
(odst. 2). Již zmiňovaný článek 8 Listiny deklaruje, že osobní svoboda je
zaručena (odst. 1). Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata
nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření
musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů
(odst. 6). Z obsahu spisu bylo zjištěno, že umístěný byl dne 5. 8.
2018 omezen na osobní
svobodě svou nedobrovolnou hospitalizací ve zdravotnickém zařízení, dne 7. 8. 2018 byl pak vyslechnut vyšší soudní úřednicí Obvodního soudu pro Prahu 8 (tedy
nikoliv soudcem), která téhož dne vyslechla i ošetřující lékařku. Na základě
písemného protokolu o jiném soudním roku, sepsaném vyšší soudní úřednicí, bylo
následně soudkyní soudu prvního stupně vydáno dne 10. 8. 2018 vlastní usnesení
o přípustnosti převzetí J. Š. do zdravotního ústavu P. n. B. a o trvajících
důvodech takového převzetí. Takto byl přitom proti své vůli J. Š. umístěn ve
zdravotnickém zařízení poprvé. K dovoláním zpochybňovanému řešení otázky způsobu provedení důkazu výslechem
umístěného člověka je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, uveřejněné
pod číslem 73/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož osobní
kontakt soudce s posuzovaným má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního
a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení
apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už
proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho
základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1
a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky
proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní
úředník, asistent soudce, popř. justiční čekatel (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb.,
o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o
změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích), v poměrech projednávané věci učiněná implicitně
soudy obou stupňů, se vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“),
který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce, popř. justiční
čekatel) vytvoří (a jež následně stručně zaznamená do protokolu o jiném soudním
roku), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má
(jen) s přihlédnutím k němu ve věci výlučně rozhodovat. Zmiňovaná právní úprava
proto logicky klade důraz na respekt k osobě posuzované, jehož projevem je i
potřeba osobního kontaktu soudce s ní. Právní úprava tak zřetelně obrací
pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k takovýmto úkonům povolána
zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí
mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení
svéprávnosti, ale např. i zásah do jeho osobní svobody), by měli mít v zásadě s
tímto člověkem osobní kontakt“ (srov. věc I. proti Chorvatsku, stížnost č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. 11. 2011).
Zmiňované stanovisko však paralelně připomíná, že z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva se současně podává, že v konkrétní věci mohou být dány
mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla mohlo být udržitelným
způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná
soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být
například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla
v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum
svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do
svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle
současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení
(např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální
retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu,
bez reálné možnosti zlepšení stavu, apod.). Takový závěr o zdravotním stavu
posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího znaleckého posudku či
alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální
lékařskou zprávou) a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy
ani samotnými poznatky ze zhlédnutí již provedeného jinou soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém řízení k
realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování rodinného a
soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažená v čl. 6, resp. 8 Úmluvy
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, tedy aby skutkový stav byl spolehlivě zjištěn
na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení, a aby
posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena (obdobně srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Rusku, stížnost č. 33117/02 nebo B. proti Slovensku, stížnost č. 67149/01). Tento mimořádný postup
soudu (zhlédnutí posuzovaného jinou soudní osobou, nežli soudcem) musí být v
odůvodnění rozhodnutí podrobně a důkladně zdůvodněn, neboť jeho absence bude
představovat vadu, pro kterou rozhodnutí nebude moci obstát (srov. rovněž
dovolatelem zcela příhodně odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5125/2016). Jelikož odvolací soud na skutečnost, že zhlédnutí posuzovaného nebylo v
poměrech projednávané věci před soudem prvního stupně uskutečněno soudcem,
nýbrž jiným pracovníkem soudu, v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím
způsobem nereagoval, ačkoliv mohlo jít – jak rozebráno výše – o jinou vadu, jež
mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného usnesení soudu prvního
stupně, a odvolací soud se sám nepokusil v odvolacím řízení uvedenou vadu
napravit [ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je jeho právní posouzení
neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud však shledal dovolání opodstatněným i ve vztahu k druhé jím
předkládané otázce. Jak je uvedeno výše, v řízení o přípustnosti převzetí se
rozhoduje o již nastalém omezení osobní svobody umístěného člověka, což je
závažný zásah do jeho práv spojený s nedobrovolným omezením osobní svobody.
Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany jeho procesních práv. Rozhodnutí
soudu musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno
naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle
ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vzdor požadavkům na něj kladeným v §
157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje toliko prostou reprodukci výpovědí jak J. Š., tak
i ošetřující lékařky, stejně jako stanoviska zdravotnického zařízení. Tyto
důkazy však soud prvního stupně nijak navzájem nehodnotil. Uvedl-li toliko, že
vyjádření zdravotnického zařízení „nebylo ničím zpochybněno“, pak současně
přehlédl, že ono vyjádření je ve zřejmé kontradikci s postojem J. Š. a s těmito
navzájem protichůdnými zjištěními se nikterak nevyrovnal. Nehodnotil přitom
podrobněji ani písemné vyjádření zdravotnického zařízení, které ve své zprávě
na škodu věci nijak blíže nekonkretizovalo převážně jen povšechné úvahy vedoucí
jej k závěru o nebezpečí J. Š., ať už pro sebe či pro své okolí.
Je třeba zdůraznit, že k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné
hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně
nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky
duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti
musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním
chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a
závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že
hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak. Poměrně kusé
odůvodnění usnesení soudu prvního stupně naznačeným hmotněprávním i procesním
požadavkům nevyhovuje a nápravu uvedeného pochybení se v napadeném usnesení
nepodařilo zjednat ani odvolacímu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019). Proto i ve vztahu k druhé
předestřené otázce bylo podané dovolání shledáno opodstatněným.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o
nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu
vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. I když byl umístěný J. Š. v mezidobí ze zdravotního ústavu již
propuštěn, a tudíž odpadl důvod pro vedení řízení (§ 16 z. ř. s.), lze v něm
pokračovat za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z. ř. s.
Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2.
2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17, bylo (s precedenčními účinky plynoucími z čl. 89
odst. 2 Ústavy) soudem ochrany ústavnosti vysloveno, že je-li umístěný člověk
před rozhodnutím soudu o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu
propuštěn a je-li následně v řízení pokračováno podle § 72 z. ř. s. na základě
jeho prohlášení, že na projednání věci trvá, není již soud vázán lhůtou sedmi
dní stanovenou v čl. 8 odst. 6 větě druhé Listiny a v § 77 odst. 1 zákona o
zvláštních řízeních soudních, a tato skutečnost mu umožňuje provést dokazování
v plném rozsahu. Je-li pak v odvolacím řízení potřeba opakovat nebo doplnit
dokazování, je nezbytné, aby se tak stalo při nařízeném jednání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu