24 Cdo 349/2021-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, v
právní věci umístěného D. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného
procesní opatrovnicí K. M., advokátkou se sídlem v XY, za účasti zdravotního
ústavu Psychiatrické nemocnice Brno, příspěvkové organizace se sídlem v Brně,
Húskova č. 1123/2, IČO 00160105, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního
ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 71 L 223/2020, o dovolání
zdravotního ústavu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2020
č. j. 44 Co 134/2020-26, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2020 č. j. 71 L 223/2020-11
rozhodl, že převzetí umístěného D. K. do zdravotního ústavu - Psychiatrické
nemocnice Brno dne 18. 5. 2020 bylo v souladu se zákonnými důvody, a že „důvody
detence trvají podle § 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 372/2011 Sb.“. Soud prvního
stupně vycházeje z výslechu ošetřující lékařky M. dospěl k závěru, že umístěný
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje
sebe, jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí, je pod vlivem
návykové látky a hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, a že
tedy k převzetí umístěného došlo ze zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a že tyto důvody trvají. K odvolání umístěného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 8. 2020 č. j. 44
Co 134/2020-26 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že převzetí D. K. do
zdravotního ústavu nebylo v souladu se zákonnými důvody, a nařídil jeho
propuštění; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v oznámení o převzetí
nemocného ze dne 18. 5. 2020 jsou důvody nedobrovolné hospitalizace uvedeny
tak, že pacient (umístěný) je v opakovaném kontaktu se zdravotním ústavem, RZP
si volal sám, v popředí má zrakové a sluchové halucinace (vidí hvězdu, slyší
hlasy, které mu rozkazují a komentují, co má dělat, na zádech mu roste bulka),
pacient připustil abúzus marihuany a lékovou non-complianci. Podle zdravotního
ústavu je hospitalizace nutná a je třeba provést nastavení medikace z důvodu
psychotické alterace stavu. Ze záznamu o výjezdu RZP ze dne 18. 5. 2020
vyplývá, že pacient při příjezdu již čekal na chodníku, po nástupu do sanitky
uváděl, že se cítí lépe, pouze dodával, že si občas přeje umřít, že je unavený
a že chce do nemocnice si odpočinout a vyspat se; jiné potíže negoval. Při
přijetí do zdravotního ústavu téhož dne byl pacient podle přijímající lékařky
K. V. lucidní, správně orientovaný, spolupracoval, psychomotoriku měl v normě,
kontakt navazoval adekvátní, odpovědi měl přiměřené, byť kusé a stručné,
pacient byl poklesle naladěn, měl vnitřní tenzi a připouštěl shora popsané
halucinace. Hovořil o myšlenkách na smrt, avšak bez tendence k realizaci,
taktéž neprojevoval tendence k auto ani heteroagresivnímu chování, nejevil
známky poranění ani krvácivých projevů; dle diagnózy byl pacient ve fázi akutní
a přechodné polymorfní psychotické poruchy se symptomy schizofrenie. Naproti
tomu z protokolu sepsaného dne 22. 5. 2020 pracovnicí soudu prvního stupně s
ošetřující lékařkou H. M., který se stal „stěžejním důkazem“ pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, se podává, že při přijetí pacient nespolupracoval,
verbální kontakt s ním byl nepřínosný, na většinu dotazu neodpoví nebo zopakuje
otázku; měl naslouchací postoje, dekoncetrované myšlení, potlačovanou
dráždivost, difusně paranoidní halucinatorně bludné produkce probíhající na
pozadí a inadekvátní chování s vágními suicidálními ideacemi.
U pacienta byla
zjištěna přítomnost marihuany v moči, léková noncompliance a parciální náhled. Podle názoru M. umístěný bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe a
jeho převzetí a další držení bylo a je nutné, neboť stále trvá riziko
neadekvátního jednání pod vlivem alterace stavu, je třeba stabilizace stavu a
farmakoterapie, čehož nelze dosáhnout jinak než hospitalizací. Podle názoru
odvolacího soudu se však z uvedených zpráv nepodává, jakým konkrétním chováním
umístěný ohrožoval sebe či okolí, v čem spočívá bezprostřednost a závažnost
ohrožení a proč nelze hrozbu odvrátit jinak. Umístěným uváděné myšlenky na
smrt, i podle citované zprávy z centrálního příjmu, neměly tendenci k
realizaci. Pacient neprojevoval žádnou agresi vůči sobě či třetím osobám, na
jeho těle nebyly známky žádného poranění. Toto ohrožující chování ostatně
konkrétně nepopisuje ani M., „její výpověď zcela nepostačující, v podstatě byl
pouze zopakován shora uvedený popis bez další specifikace ohrožování
umístěného“. Ani konstatování skutečnosti, že v moči umístěného byla zjištěna
přítomnost marihuany, jakož i okolnost lékové non-compliance „nepostačuje podle
názoru odvolacího soudu k učinění závěru o bezprostředním a závažném způsobu
ohrožování umístěného zejména za situace, kdy umístěný sám vyhledal lékařskou
pomoc, dokázal tedy vyhodnotit svůj zdravotní stav a v případě vycítění obtíží
si sám zavolal včas rychlou zdravotnickou pomoc“. Odvolací soud proto uzavřel,
že za dané situace „podmínky nedobrovolné hospitalizace umístěného v předmětném
zdravotním zařízení nebyly naplněny, když předmětným zdravotním ústavem byly
naprosto nedostatečně jak tvrzeny, tak doloženy podstatné skutečnosti“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zdravotní ústav (Psychiatrická
nemocnice Brno) dovolání. Namítal, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení
„zcela rezignoval na svoji roli, která vyplývá ze zásad nesporného řízení, a to
zejména ze zásady oficiality a vyšetřovací a s tím související odpovědnosti
soudu za zjištění rozhodných skutečností“. Jestliže odvolací soud dospěl k
závěru o nejednoznačnosti a neúplnosti skutkového stavu ve vztahu k naplnění
podmínek podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., měl v
souladu s výše uvedenými zásadami rozhodnout o zrušení rozhodnutí soudu prvního
stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení, popř. z vlastní iniciativy učinit
kroky ke zjištění rozhodných skutečností, nikoliv se pouze omezit na
konstatování, že zdravotnické zařízení naprosto nedostatečně tvrdilo a
prokázalo podstatné skutečnosti, jinak řečeno neuneslo břemeno tvrzení a
břemeno důkazní. Uvedený postup odvolacího soudu je typický pro sporná řízení,
avšak v nesporech, kterým je i řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do
zdravotního ústavu, se neuplatňuje. Odvolací soud podle názoru dovolatele
postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn.
30 Cdo 3025/2009,
jestliže své rozhodnutí založil na z podstatné části chybějících skutkových
zjištěních (podle jeho názoru nebyla dostatečně tvrzena a prokázána podmínka
závažného a bezprostředního ohrožení sebe nebo svého okolí a příp. i podmínka
nezbytnosti hospitalizace), což mělo zásadní dopad na správnost jeho právních
závěrů. Dále odvolací soud pochybil, jestliže zdravotnímu ústavu (resp. jeho
právnímu zástupci) nebylo doručeno odvolání umístěného (a nebylo ani nařízeno
jednání o projednání odvolání), čímž bylo zdravotnímu ústavu znemožněno se k
odlišnému hodnocení důkazů a k odlišnému právnímu názoru jakkoliv vyjádřit či
doplnit návrhy na dokazování, a to za situace, kdy soud prvního stupně skutková
zjištění považoval za úplná a jednoznačná. Prvním úkonem v odvolacím řízení
vůči zdravotnímu ústavu bylo až doručení napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu. Lze tak podle názoru dovolatele konstatovat, že odvolací soud nejen
odepřel zdravotnickému zařízení aktivní účast v odvolacím řízení, ale zároveň
ze strany odvolacího soudu došlo k překvapivé změně rozhodnutí soudu prvního
stupně, aniž by odvolací soud provedl jakékoliv dokazování nebo zopakoval
důkazy provedené soudem prvního stupně. Tento postup je zcela v rozporu s
právem na spravedlivý proces i judikaturou Ústavního soudu (konkrétně nálezy
sp. zn. I. ÚS 3725/10, sp. zn. II. ÚS 1180/14 a sp. zn. II. ÚS 2398/18). Kromě
toho dovolatel považuje za „stěžejní“ doposud neřešenou otázku, zda v případě,
že je učiněno rozhodnutí o nezákonnosti převzetí umístěného, má být současně
vždy bez dalšího (automaticky) rozhodnuto o nařízení propuštění umístěného ze
zdravotního ústavu, či zda je soud v takovém případě povinen alespoň stručně
ověřit, zda aktuální zdravotní stav umístěného neodůvodňuje jeho další držení
ve zdravotním ústavu a podle toho následně rozhodnout o případném nařízení
propuštění. Jinak řečeno, „zda na nezákonné převzetí umístěného do
zdravotnického zařízení může navázat zákonné držení“. V projednávané věci totiž
došlo k situaci, kdy umístěný byl propuštěn v době, kdy již zdravotní ústav i
soudy disponovaly znaleckým posudkem zpracovaným nezávislým znalcem z oboru
psychiatrie, z něhož se jednoznačně podávalo, že umístěný ohrožuje sebe i své
okolí a že jeho hospitalizace s omezením kontaktu s okolním světem je nezbytná
po dobu cca šesti měsíců. Umístěný tedy byl z nařízení odvolacího soudu
propuštěn ve chvíli, kdy zde po medicínské stránce byly splněny podmínky pro
jeho další držení ve zdravotnickém zařízení bez jeho souhlasu. Podle názoru
dovolatele tak zcela selhala ochrana, která je ústavními i běžnými zákony
zaručena jednak nemocné osobě, jednak společnosti. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu (případně i usnesení soudu
prvního stupně) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na
vyřešení dvou otázek procesního práva, a to otázky, jak má soud rozhodnout,
dospěje-li k závěru, že k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu
nedošlo ze zákonných důvodů, a otázky, jakým způsobem má postupovat odvolací
soud, má-li za to, že z dosavadních důkazů provedených soudem prvního stupně
vyplývá jiný závěr o tom, zda k nedobrovolnému převzetí člověka (umístěného) do
zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, než ke kterému dospěl
soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky doposud nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že dovolání zdravotního ústavu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4 stanoví, že
každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat
návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení
svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Podle čl. 8
odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech
může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého
souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto
umístění rozhodne do 7 dnů. Hmotněprávní úprava k této problematice je obsažena v zákoně č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 38
odst. 1 označuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít
do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů. Vymezené
případy odrážejí praktickou potřebu ochrany jak společnosti, tak práv a právem
chráněných zájmů pacienta (umístěného). Lze tak učinit mj. proto, že pacient
ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky
duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky,
pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak [srov. § 38
odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. Z uvedeného důvodu byl převzat do zdravotního
ústavu také D. K. (umístěný) v projednávané věci.
Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a
jeho další držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „z. ř. s.“ nebo „zákon o zvláštních řízeních soudních“). Citovaný
zákon, kromě obecných ustanovení týkajících se všech řízení v něm upravených,
obsahuje ve zvláštní části v rámci ustanovení § 66 a násl. speciální právní
úpravu týkající se přímo detenčního řízení. Rozlišuje přitom dvě fáze
detenčního řízení, a to první fázi – řízení o vyslovení přípustnosti převzetí
člověka do zdravotního ústavu a druhou fázi – řízení o vyslovení přípustnosti
dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu. Uvedené dvě fáze detenčního řízení
na sebe logicky navazují v tom smyslu, že druhá fáze řízení je podmíněna
kladným rozhodnutím soudu v první fázi (srov. § 80 z. ř. s., podle kterého,
jestliže soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že
trvají důvody, aby byl člověk nadále omezen ve styku s vnějším světem,
pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve
zdravotním ústavu.). Rozhodnutí soudu v první fázi detenčního řízení přitom
není v soudní praxi považováno za rozhodnutí ve věci samé, ale za rozhodnutí
zatímního charakteru (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17). V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, o které se
jedná v dané věci, musí soud do sedmi dnů (srov. § 77 odst. 1 z. ř. s.)
rozhodnout o tom, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, a (zároveň) o tom,
zda tyto důvody trvají (srov. § 78 odst. 1 z.ř.s.). Uvedené předpoklady musí
být splněny kumulativně. Soud se tedy v rámci této první fáze detenčního řízení
musí zabývat jak tím, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, ale zároveň i
tím, zda tyto důvody stále trvají. Dojde-li soud k závěru, že k převzetí
nedošlo ze zákonných důvodů, anebo že k převzetí sice došlo ze zákonných
důvodů, avšak tyto důvody již netrvají, nařídí propuštění člověka ze
zdravotního ústavu. V takovém případě je zdravotní ústav povinen po doručení
usnesení umístěného člověka neprodleně propustit (srov. § 78 odst. 2 z. ř. s.). Z uvedeného vyplývá, že s negativním rozhodnutím soudu v první fázi detenčního
řízení (tj. vysloví-li soud, že k převzetí člověka nedošlo ze zákonných
důvodů), zákon bez dalšího spojuje povinnost soudu rozhodnout o neprodleném
propuštění umístěného člověka, a je z logiky věci vyloučeno, aby se soud měl
(mohl) dále zabývat tím, zda „tyto důvody“, o nichž rozhodl, že jsou nezákonné,
„trvají“.
S ohledem na výše zmíněnou podmíněnost druhé fáze detenčního řízení
na (kladném) výsledku první fáze ani není možné, aby soud – jak naznačuje
dovolatel v podaném dovolání – při absenci jeho kladného rozhodnutí v první
fázi detenčního řízení činil jakékoli procesní úkony související s druhou fází
detenčního řízení („ověřoval, zda aktuální zdravotní stav umístěného
neodůvodňuje jeho další držení ve zdravotnickém zařízení“), v níž je
rozhodováno o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním
ústavu. Dovolatel však odvolacímu soudu důvodně vytýká, že při svém rozhodování
„rezignoval na svoji roli, která vyplývá ze zásad nesporného řízení“, a že
„nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně“. Jak bylo uvedeno výše, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka
(umístěného) do zdravotního ústavu je upraveno zákonem o zvláštních řízeních
soudních. Tento zákon principiálně stojí na tzv. vyšetřovací zásadě, jež bez
výjimky platí pro všechna řízení upravená v tomto zákoně, která lze zahájit i
bez návrhu (takovým řízení je i předmětné detenční řízení). Tato zásada je
vyjádřena v obecné části citovaného zákona, a to jednak v ustanovení § 20 odst. 1 z. ř. s., podle kterého je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité
pro rozhodnutí, aniž by byl přitom omezen pouze na skutečnosti, které uvádějí
účastníci, a jednak v ustanovení § 21 z. ř. s., podle něhož soud provede i jiné
důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. V
odvolacím řízení pak obecně platí princip úplné apelace vyplývající z
ustanovení § 28 z. ř. s., které stanoví, že v odvolacím řízení mohou být
uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního
stupně, a že – opět ve smyslu výše zmíněné vyšetřovací zásady – odvolací soud k
novým skutečnostem nebo důkazům přihlédne, i když nebyly uplatněny. Průběh
řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu je upraven v
ustanovení § 77 odst. 1 a 2 z. ř. s., jež stanoví, že soud rozhodne bez jednání
do 7 dnů od převzetí, že k projednání věci svolá jiný soudní rok, který se
zpravidla koná ve zdravotním ústavu, a že soud provede důkazy potřebné pro
posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, přičemž k tomu zejména
vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž
vyslechnutí umístěný člověk požádá; ustanovení § 70 z. ř. s. se nepoužije. Specifikum této první fáze detenčního řízení, v níž soud rozhoduje o
přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu, spočívá v tom, že vzhledem
k nutnosti rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě 7 dnů, zákon nevyžaduje, aby
soud nařizoval jednání, ani nelze v této fázi detenčního řízení provádět
rozsáhlé dokazování. Proto je také vyloučena aplikace ustanovení § 70 z. ř. s. (z níž se podává nutnost vypracování znaleckého posudku o zdravotním stavu
umístěného a nařízení jednání), které platí až pro druhou fázi detenčního
řízení, v níž soud rozhoduje o přípustnosti dalšího držení umístěného ve
zdravotním ústavu.
Aby soud mohl rozhodnout o tom, zda k převzetí člověka do
zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, musí být provedeno
dokazování alespoň v minimálním rozsahu stanoveném v § 77 odst. 2 z. ř. s. Je
přitom povinností soudu - v souladu s již zmíněnou zásadou vyšetřovací -
zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, a proto také soud není při
zjišťování skutkového stavu omezen jenom na skutečnosti, které účastníci
přednesli, a důkazy, jejichž provedení navrhli (srov. § 20 a § 21 z. ř. s.). Skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí je nutno rozumět skutečnosti, které
odpovídají skutkovým znakům hmotněprávních norem vztahujících se k předmětu
řízení (v daném případě okolnosti, za nichž lze podle zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách, převzít pacienta bez jeho písemného souhlasu do ústavní
péče). V rámci dokazování by tak měly být zjištěny úplné a přesné informace o
umístěném člověku a o důvodech jeho umístnění do zdravotního ústavu a dále
prověřeny skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak neprospěch závěru o
zákonnosti nedobrovolného převzetí do zdravotního ústavu. Úplné objasnění
těchto skutečností (skutkového stavu) je povinností soudu; musí je náležitě
vyšetřit i tehdy, když je žádný z účastníků neučinil součástí svých přednesů a
popř. ani nevyplývají z obsahu spisu, jakož i tehdy, když je sice účastníci do
řízení vnesli či jinak plynou ze spisu, ale neučinili k nim odpovídající
důkazní návrhy. V tomto procesním rámci, jak je upraven v zákoně o zvláštních řízeních
soudních, je soud povinen se pohybovat při zjišťování skutečností důležitých
pro rozhodnutí o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu
došlo ze zákonných důvodů či nikoli. V dalším se na procesní instituty, které v
tomto zákoně nejsou upraveny buď vůbec, nebo jen zčásti, subsidiárně (podpůrně)
použije právní úprava obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve
znění pozdějších předpisů (srov. § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.), a přiměřeně též
ustálená soudní judikatura se k ní vztahující. Podle ustanovení 213 odst. 1 o. s. ř. (které se použije subsidiárně, protože
zákon o zvláštních řízeních soudních nestanoví jinak) odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování
opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3
a 4 o. s. ř. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že
zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a
svědků. Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu
prvního stupně, musí tyto důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, sám
zopakovat, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového
závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj.
respektující zásady dokazování v
odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s
ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. (k tomu srov. například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966 sp. zn. 6 Cz 19/66,
uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966,
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968 sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný
pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001). V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - měl
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně
o tom, že v době převzetí do zdravotního ústavu „umístěný ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe“ a že „hrozbu pro pacienta nebo jeho
okolí nelze odvrátit jinak“, a že tento stav trvá. Uvedený skutkový závěr soud
prvního stupně založil především na svědecké výpovědi ošetřující lékařky H. M.,
zachycené do protokolu sepsaného dne 22. 5. 2020 na místě samém v Psychiatrické
nemocnici Brno na odd. 22 vyšší soudní úřednicí M. H., která také výslech
jmenované lékařky (jak to umožňuje ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o
vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o
změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) provedla. Domníval-li
se odvolací soud, že takový skutkový závěr z obsahu výpovědi jmenované svědkyně
nevyplývá, resp. že její výpověď „je zcela nepostačující“, neboť z ní podle
názoru odvolacího soudu nevyplývá, „jak konkrétně pacient bezprostředně a
závažným způsobem ohrožoval sebe“, měl výslech M. zopakovat a opatřit si tak
pro posouzení její výpovědi rovnocenné podklady jako měl soud prvního stupně. Tento postup byl v daném případě na místě o to spíše, že detenční řízení (jako
celek) je ovládáno již zmíněnou zásadou vyšetřovací a že pro odvolací řízení
platí princip úplné apelace, kdy odvolací soud při zjišťování skutkového stavu
(skutečností důležitých pro rozhodnutí) není limitován toliko skutečnostmi a
důkazy, které účastníci uplatnili před soudem prvního stupně. To – vztaženo na
posuzovanou věc – znamená, že odvolací soud za situace, kdy z doposud
provedených důkazů se podle jeho mínění „nepodává, jakým konkrétním chováním
umístěný ohrožoval sebe či okolí, v čem spočívá bezprostřednost a závažnost
ohrožení a proč nelze hrozbu odvrátit jinak“, měl sám (i bez návrhu některého z
účastníků) dokazování doplnit tak, aby v tomto směru získal relevantní
poznatky, ze kterých lze učinit jednoznačný závěr o tom, zda okolnosti, za
nichž bylo možno podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních
službách, převzít umístěného D. K. bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče,
byly splněny či nikoli. Kromě toho neměla uniknout pozornosti odvolacího soudu
skutečnost, že téměř měsíc předtím, než odvolací soud dne 11. 8. 2020 vydal
dovoláním napadené usnesení, byla usnesením soudu prvního stupně ustanovena
znalkyně z oboru psychiatrie MUDr.
Eva Čermáková, aby „ve lhůtě 21 dnů“
vypracovala znalecký posudek o zdravotním stavu umístěného, a že tento posudek
(který byl ve stanovené lhůtě vyhotoven dne 7. 8. 2020, tedy ještě před vydáním
dovoláním napadeného usnesení) mohl odvolacímu soudu poskytnout potřebné
poznatky pro jeho rozhodnutí. Dospěla-li navíc jmenovaná znalkyně k závěru, že
„v současné době držení posuzovaného v ústavu při omezení styku s okolním
světem je nutné, předpokládaná doba hospitalizace je asi 6 měsíců“, lze sdílet
názor dovolatele, že situace, která na základě napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu nastala (tj. neprodlené propuštění umístěného), zřejmě nekoresponduje se
smyslem a účelem shora popsané právní úpravy detenčního řízení. Odvolacímu soudu je rovněž třeba vytknout, že nedoručil zdravotnímu ústavu
(jako účastníku řízení – srov. § 67 odst. 1 z. ř. s.) odvolání umístěného
podané proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že převzetí
umístěného D. K. do zdravotního ústavu bylo souladu se zákonnými důvody a že
tyto důvody trvají. Je mimo pochybnost, že odvoláním napadené usnesení soudu
prvního stupně, nemá – jak již bylo uvedeno výše – povahu rozhodnutí o věci
samé. Vzhledem k tomu, že zákon o zvláštních řízeních soudních nestanoví
vlastní pravidla pro doručování odvolání proti takovému typu rozhodnutí v rámci
detenčního řízení, je třeba v tomto směru subsidiárně použít příslušnou právní
úpravu obsaženou v občanském soudním řádu. I když se z ustanovení § 210 o. s. ř. podává, že odvolání směřující proti usnesením, která nejsou rozhodnutími ve
věci samé, se doručují jen těm účastníkům řízení, jichž se týkají, a jen tehdy,
shledá-li to soud prvního stupně vhodným či účelným, je třeba toto ustanovení i
v dané věci (bez ohledu na zákonem kladený důraz na rychlost první fáze
detenčního řízení) vykládat s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu, která
zastává názor, že nebylo-li odvolání doručeno druhému účastníku řízení (který
má opačné procesní postavení), a ten proto neměl možnost se k jeho obsahu
vyjádřit, jedná se o porušení principu rovnosti účastníků řízení, a to
obzvláště za situace, jestliže odvolací soud – tak jako v projednávané věci –
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by ve věci bylo nařízeno jednání
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 a
ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3343/16). Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení v celém rozsahu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). I když byl umístěný D. K. po napadeném usnesení
odvolacího soudu ze zdravotního ústavu již propuštěn, a tudíž odpadl důvod pro
vedení řízení (§ 16 z. ř. s.), lze pokračovat v odvolacím řízení za podmínek
uvedených v ustanovení § 72 z. ř. s. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu