Nedoručení odvolání do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 12. července 2006
sp. zn. IV. ÚS 748/05
ve věci ústavní stížnosti P. C. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005 č. j. 14 Co 332/2005-32, kterým bylo k odvolání vedlejší účastnice Ing. J. H. změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005 č. j. 14 Co 332/2005-32 se zrušuje.
Odůvodnění
2. Stěžovatel s rozhodnutím Městského soudu v Praze nesouhlasil a namítl, že mu nesprávným postupem obecných soudů byla odňata možnost vyjádřit se k odvolání povinné, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 při doručování odvolání povinné pochybil, když je nezaslal stěžovateli či jeho právnímu zástupci Mgr. Stanislavu Němcovi, ale odvolání adresoval advokátce Mgr. Janě Bodlákové, která však v té době již stěžovatele nezastupovala. Pochybení v doručení nezjistil ani Městský soud v Praze, který vycházel z toho, že stěžovatel se k podanému odvolání nevyjádřil, a v neveřejném zasedání ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 v napadených výrocích tak, že stěžovateli náhradu nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce nepřiznal. Stěžovatel označil způsob, jakým odvolací soud zjišťoval osobní a majetkové poměry povinné, za nedůsledný, upozornil, že jeho poměry soud nezjišťoval vůbec, a poukázal na to, že o zastavení výkonu exekuce bylo rozhodnuto až po osmi měsících od podání návrhu.
4. Vedlejší účastnice, Ing. J. H., ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 4. 2006 polemizovala s názorem, zda její odvolání bylo stěžovateli řádně doručeno, či nikoliv, a i v případě negativního zjištění má za to, že by tím nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních procesních práv, neboť je přesvědčena, že odvolací soud by rozhodl stejným způsobem, jak rozhodl v napadeném usnesení. K jejímu osvobození od poplatkové povinnosti uvedla, že pokud soudu postačily předložené listinné důkazy, nebylo třeba, aby byla podrobena, jak se stěžovatel domníval, povinnosti vyplnit dotazníkový formulář. Vedlejší účastnice označila námitku o prodlevě při rozhodování o zastavení exekučního řízení za irelevantní, neboť nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a zpochybnila přípustnost ústavní stížnosti, neboť dle jejího názoru stěžovatel mohl podat dovolání podle § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. Navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta a požádala o přiznání nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu.
5. Podáním ze dne 25. 4. 2006 k dotazu Ústavního soudu stěžovatel sdělil, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.
8. Vady prvotního podání stěžovatele byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny (v této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že k obsahu odůvodnění tohoto podání nepřihlížel, a to proto, že šlo o návrh vadný pro absenci obligatorního právního zastoupení stěžovatele), ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, nebyly dány důvody nepříslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání a šlo o ústavní stížnost přípustnou [mylná byla námitka vedlejší účastnice, že stěžovatel měl možnost naříkané rozhodnutí napadnout dovoláním ve smyslu ustanovení § 237 odst. 12 (správně snad "odst. 1") písm. c) o. s. ř., neboť dovolání do náhradově nákladových výroků přípustné není].
10. Stěžovatel opřel svoji ústavněprávní argumentaci o čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle relevantních ustanovení těchto článků se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), čl. 37 odst. 3 Listiny zaručuje, že všichni účastníci řízení si jsou rovni. Podle Ústavního soudu je zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.
11. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí, či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je zakotven v ustanovení § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto soudního řádu se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě, neboť podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Proto i pro projednávaný případ je relevantním ustanovením § 210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého "předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům", a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle kterého "není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení". K ústavně konformnímu výkladu těchto ustanovení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tato ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 202/03
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134). V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení vyložil, že pokud obecný soud nedoručil stěžovateli (v postavení žalovaného) odvolání žalobkyně, neumožnil se mu k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit (stejně i nález
sp. zn. IV. ÚS 88/05
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87).
12. Ústavní soud připomíná, že i Evropský soud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků řízení používá pojem "rovnost zbraní", podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V případě Beer proti Rakousku (2004, stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.
13. V projednávané věci Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, že stěžovatel si dne 20. 5. 2004 zvolil nového právního zástupce; tuto volbu spolu s předložením plné moci řádně sdělil soudu. Podle ustanovení § 28 odst. 3 o. s. ř., zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci. Obvodní soud pro Prahu 1, přestože změnu v právním zastoupení zaznamenal, odvolání vedlejší účastnice stěžovateli či jeho novému právnímu zástupci nedoručil. Bylo tedy namístě, aby Městský soud v Praze před svým rozhodnutím dbal na doručení odvolání vedlejší účastnice stěžovateli a poskytl mu přiměřenou lhůtu k realizaci jeho procesních práv. Pokud tak soud neučinil a rozhodl v neveřejném jednání, aplikoval relevantní ustanovení občanského soudního řádu v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků řízení a zkrátil stěžovatele na jeho ústavním procesním právu zaručeném v čl. 37 odst. 3 Listiny.
14. Ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Obdobně je třeba přistupovat i k ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ze kterého nevyplývá zákaz nařízení jednání, jde-li o projednání odvolání proti rozhodnutím v tomto ustanovení vyjmenovaným. Bude tedy na odvolacím soudu, aby zvážil, zda v projednávané věci nařídí jednání, byť odvolání vedlejší účastnice bylo podáno jen do náhradově nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně; v rámci této úvahy odvolací soud sám vezme v potaz, zda by rozhodnutím bez jednání mohlo být dotčeno ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
15. Námitku stěžovatele o porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nepovažoval Ústavní soud v projednávané věci za případnou, a proto se jí nezabýval. Uplatněné tvrzení se totiž vztahuje k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, výroku I., který nabyl právní moci dne 24. 2. 2005 a nebyl napaden ústavní stížností.
16. Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejší účastnice na úhradu jejích nákladů spojených s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle odstavce 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod.
17. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.