30 Cdo 5125/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci
umístěného L. J., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem
se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, za účasti Nemocnice Pardubického
kraje, a.s. (– Svitavské nemocnice), se sídlem v Pardubicích, Kyjevská 44 a
Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, o vyslovení přípustnosti
převzetí, omezení ve zdravotním ústavu a o dalším držení ve zdravotním ústavu,
vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 13 L 135/2016, o dovolání
umístěného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30.
června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze
dne 23. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-24, ve znění opravného usnesení téhož
soudu ze dne 26. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-38, se z r u š u j í, a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
23. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-24, ve spojení s opravným usnesením téhož
soudu ze dne 26. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-38, rozhodl, že k převzetí
umístěného L. J. (dále též „umístěný“ či „dovolatel“) bez jeho souhlasu do
zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají. Dále
rozhodl, že k omezení volného pohybu umístěného úchopem zdravotnickými
pracovníky a jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem dne 19. května 2016
v 14:44 hod., umístěním v místnosti určené k bezpečnému pohybu od 19. května
2016 od 14:44 hod. dosud, kurtaci horních a dolních končetin, stehenním a
hrudním pásem od 19. května 2016 dosud a aplikaci psychofarmak ve dnech 19.,
20. a 21. května 2016 došlo ze zákonných důvodů s tím, že důvody omezení trvají
i nadále. Soud prvního stupně vyšel z obsahu oznámení, z výpisu z chorobopisu umístěného
a výpovědi ošetřující lékařky MUDr. I. P., podle kterých byl umístěný přijat k
hospitalizaci dne 19. května 2016, kam byl přivezen Policií České republiky po
výslechu v důsledku nebezpečného vyhrožování, kterého se dopustil v obci
Rozhraní. Dne 13. května 2016 umístěný slovně i fyzicky napadl obsluhu
pohostinství a vyhrožoval, že udělá to samé jako střelec v Uherském Brodě. Umístěný při přijetí jevil známky agrese, byl paranoidní, neklidný a
vyhrožoval, následně mu byla diagnostikována schizotypní porucha projevující
se paranoidním syndromem. Jednalo se o první hospitalizaci umístěného na
psychiatrickém oddělení, umístěný nicméně navštívil třikrát ambulanci
psychiatrického oddělení, naposledy v létě 2015 poté, co traktorem zablokoval
silnici. Soud vyslechl umístěného, který však vyhrožování popřel, přičemž
hospitalizaci vnímal jako neoprávněnou. S ohledem na uvedené skutečnosti soud
prvního stupně dospěl k závěru o zákonnosti přijatých opatření. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také „odvolací
soud“) usnesením ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, k odvolání
umístěného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že soud prvního
stupně dodržel veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k
ochraně práv umístěného. Krajský soud poukázal na to, že výslech umístěného a
ošetřující lékařky podle § 38 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen z.ř.s.), provedla asistentka soudkyně namísto soudce. Připomněl (přes to), že se (ovšem) jednalo o postup obecně rozporný s nálezem
Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I ÚS 1974/14, stejně jako se
stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, podle kterého zhlédnutí posuzovaného provede
zásadně soudce.
Odvolací soud avšak s ohledem na to, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu a nikoliv v
následném řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním
ústavu, při kterém je prováděno rozsáhlejší dokazování a soud rozhoduje
rozsudkem, a s přihlédnutím k tomu, že okresní soud vycházel z dostatečného
výslechu ošetřující lékařky a umístěného, byť vedeného asistentkou soudce, po
poučení podle § 69 odst.1 z.ř.s. a § 131 o.s.ř., kdy umístěný měl při výslechu
za přítomnosti státního zástupce dostatečný prostor ke svému vyjádření,
uzavřel, že zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv na správnost
rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu bylo umístěnému doručeno dne 10. srpna 2016 a jeho
opatrovníkovi dne 16. srpna 2016. Umístěný podal dne 15. srpna 2016 proti usnesení odvolacího soudu včasné
dovolání, které bylo po výzvě soudu prvního stupně ze dne 3. října 2016, č.j. 13 L 135/2016-81, doplněno podáním opatrovníka ze dne 14. října 2016. Dovolatel
je přesvědčen, že toto dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na řešení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Umístěný především poukazuje na
to, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp.zn. I ÚS
1974/14 a stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 13. dubna 2016, sp.zn. Cpjn 201/2015, zhlédnutí umístěného v rámci
předmětného řízení provedla asistentka soudce (nikoliv sám soudce). Odvolací
soud tedy měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Umístěný dále namítá, že pětidenní lhůta k doplnění odvolání v době, kdy byl
umístěn ve zdravotním ústavu, nebyla dobou dostatečnou, zvláště když výzvu k
doplnění odvolání soud nedoručil opatrovníku umístěného. Umístěný proto
navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (zřejmě
včetně rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách), aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání se podáním ze dne 20. října 2016 vyjádřilo Okresní státní
zastupitelství ve Svitavách, které uvedlo, že souhlasí s rozhodnutími soudů
obou stupňů, která vycházela ze zdravotnické dokumentace umístěného. Navrhuje
proto, aby dovolací soud dovolání umístěného zamítl či odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání s pozitivním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V souzené věci dovolatel odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. tvrzením, že se odvolací soud mimo jiné
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkazuje mimo jiné
především na výše uvedené Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání
klasifikuje jako přípustné. S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním.
Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle ustanovení § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
„o.z.“) převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní
péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem
a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně
omezujícím opatřením. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o
sobě důvod, aby byl člověk bez svého souhlasu do takového zařízení převzat nebo
v něm držen. V ustanovení § 105 o.z. se praví, že je-li člověk převzat do
zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo je-li v něm držen, oznámí to jeho
zákonnému zástupci, opatrovníku nebo podpůrci a jeho manželu nebo jiné známé
osobě blízké neprodleně poskytovatel zdravotních služeb; oznámení manželu nebo
jiné osobě blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno (odst. 1). Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí poskytovatel
zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v případě, je-li člověk v
takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném opatření rozhodne do sedmi dnů (odst. 2). Z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách vyplývá, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže
ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky
duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky,
pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Podle
ustanovení § 39 téhož zákona lze k omezení volného pohybu pacienta při
poskytování zdravotních služeb použít úchop pacienta zdravotnickými pracovníky
nebo jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem, omezení pacienta v pohybu
ochrannými pásy nebo kurty, umístění pacienta v síťovém lůžku; to neplatí v
případě poskytování záchytné služby, umístění pacienta v místnosti určené k
bezpečnému pohybu, ochranný kabátek nebo vestu zamezující pohybu horních
končetin pacienta, psychofarmaka, popřípadě jiné léčivé přípravky podávané
parenterálně, které jsou vhodné k omezení volného pohybu pacienta při
poskytování zdravotních služeb, pokud se nejedná o léčbu na žádost pacienta
nebo soustavnou léčbu psychiatrické poruchy, nebo kombinaci uvedených
prostředků (odst. 1). Omezovací prostředky lze použít pouze tehdy, je-li
účelem jejich použití odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo
bezpečnosti pacienta nebo jiných osob, pouze po dobu, po kterou trvají důvody
jejich použití, poté, co byl neúspěšně použit mírnější postup, než je použití
omezovacích prostředků, s výjimkou případu, kdy použití mírnějšího postupu by
zjevně nevedlo k dosažení výše uvedeného účelu, přičemž musí být zvolen nejméně
omezující prostředek odpovídající účelu jeho použití (odst. 2).
Poskytovatel je
povinen zajistit, aby pacient, u kterého je omezovací prostředek použit, byl s
ohledem na jeho zdravotní stav srozumitelně informován o důvodech použití
omezovacího prostředku, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta byl o použití
omezovacích prostředků uvedených v zákonem stanovených případech bez zbytečného
odkladu informován; sdělení zákonnému zástupci pacienta se zaznamená do
zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi, záznam podepíše zdravotnický
pracovník a zákonný zástupce nebo opatrovník, pacient po dobu použití
omezovacího prostředku byl pod dohledem zdravotnických pracovníků; dohled musí
odpovídat závažnosti zdravotního stavu pacienta a zároveň musí být přijata
taková opatření, která zabrání poškození zdraví pacienta, použití omezovacího
prostředku indikoval vždy lékař; ve výjimečných případech, vyžadujících
neodkladné řešení, může použití omezovacích prostředků indikovat i jiný
zdravotnický pracovník nelékařského povolání, který je přítomen; lékař musí být
o takovém použití omezovacího prostředku neprodleně informován a musí potvrdit
odůvodněnost omezení, každé použití omezovacího prostředku, včetně důvodu jeho
použití, bylo zaznamenáno do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi
(odst. 3). Zdravotní ústav, ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených v jiném
právním předpise, je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu
zdravotní ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného
souhlasu (§ 75 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních –
dále též „ ZŘS“). Je-li člověk, který byl přijat do zdravotnické péče se svým
písemným souhlasem, omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem až v
průběhu léčení, anebo svůj písemný souhlas odvolá, je zdravotní ústav povinen
učinit oznámení podle odstavce 1 do 24 hodin poté, co k takovému omezení nebo
odvolání souhlasu došlo (§ 75 odst. 2 ZŘS). Podle ustanovení § 77 ZŘS soud
rozhodne bez jednání do 7 dnů od převzetí. K projednání věci svolá jiný soudní
rok. Jiný soudní rok se koná zpravidla ve zdravotním ústavu (odst. 1). Soud
provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných
důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a
další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá. Ustanovení § 70 se
nepoužije (odst. 2). Podle Čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“)
nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v
případech stanovených zákonem (odst. 1). Nikdo nesmí být mučen ani podroben
krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (odst. 2). Článek 8
Listiny deklaruje, osobní svoboda je zaručena (odst. 1). Zákon stanoví, ve
kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické
péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu,
který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů (odst. 6).
Bylo uvedeno, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že soud prvního
stupně dodržel veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k
ochraně práv umístěného, byť výslech umístěného a ošetřující lékařky podle § 38
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.ř.s.),
provedla asistentka soudkyně namísto soudce. Připomněl, že přes to, že se
jednalo o postup obecně rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března
2015, sp. zn. I ÚS 1974/14, stejně jako se stanoviskem Občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. Cpjn
201/2015, podle kterého zhlédnutí posuzovaného provede zásadně soudce, avšak s
ohledem na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno v řízení o
přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu a nikoliv v následném řízení o
vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu, při kterém je
prováděno rozsáhlejší dokazování a soud rozhoduje rozsudkem, a s přihlédnutím k
tomu, že okresní soud vycházel z dostatečného výslechu ošetřující lékařky a
umístěného, byť vedeného asistentkou soudce, po poučení podle § 69 odst.1
z.ř.s. a § 131 o.s.ř., kdy umístěný měl při výslechu za přítomnosti státního
zástupce dostatečný prostor ke svému vyjádření, uzavřel, že zjištěná vada
řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního
stupně. S tímto závěrem odvolacího soudu se však dovolací soud s ohledem na
okolnosti projednávané věci neztotožňuje. Odvolací soud sice přiléhavě odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp.zn. I ÚS 1974/14 a na Stanovisko Občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp.zn. Cpjn 20/12015, kdy
Ústavní soud dovodil, že z hlediska posouzení osobnosti a duševního stavu
umístěného člověka je řízení o omezení svéprávnosti a řízení o zbavení osobní
svobody postižené osoby podobné a s tím, že i procesní záruky v těchto řízeních
musí být obdobné, avšak, jak již bylo naznačeno, důsledně z této zásady nevyšel. Je proto možno odkázat na zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož
osobní kontakt soudce s posuzovaným (aplikováno na souzený případ – tedy s
umístěným) má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního
stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se
na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje
i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z
ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a
2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické
pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Úvaha, že např. zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní
úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č.
121/2008 Sb., o vyšších soudních
úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona o soudech a soudcích), se
totiž vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší
soudní úředník (respektive asistent soudce) vytvoří (a zahrne do protokolu,
který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do
poměrů soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Zmiňovaná
právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného (zde umístěného),
jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s ním. Právní úprava tak
zřetelně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k takovýmto
úkonům povolána zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva
je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající
závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti,
ale např. i zásah do jeho osobní svobody), by měli mít v zásadě s tímto
člověkem osobní kontakt (např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek
ze dne 3. listopadu 2011). Zmiňované stanovisko však paralelně připomíná, že je sice skutečností, že se
současně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva podává, že v konkrétní
věci mohu být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla
mohlo být udržitelným způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž
tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu
může být například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno,
která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o
přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem
do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je
podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho
zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální
retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu,
bez reálné možnosti zlepšení stavu, apod.). Takový závěr o zdravotním stavu
posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezentního znaleckého
posudku, či alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením
(aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními
provedenými důkazy, ani samotnými poznatky ze zhlédnutí již provedeného jinou
soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém
řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování
rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažená v čl. 6,
respektive 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8, publikované sdělením Federálního ministerstva
zahraničních věcí pod č.
209/1992 Sb., aby skutkový stav byl spolehlivě
zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení,
a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena (obdobně srovnej
rozsudky Evropského soudu pro lidská práva věcech Ivinović proti Chorvatsku,
Lashin proti Rusku a Berková proti Slovensku)“. Tento mimořádný postup soudu
(zhlédnutí posuzovaného jinou soudní osobou) musí být v odůvodnění jeho
rozhodnutí podrobně a důkladně odůvodněn, neboť jeho absence bude představovat
vadu, pro kterou rozhodnutí nebude moci obstát. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud správně konstatoval, že výslech
umístěného měl v posuzované věci provést soudce, resp. soudkyně (a nikoliv tedy
asistentka soudkyně). Ztotožnit se však již nelze s jeho závěrem, že rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo vydáno v řízení o přípustnosti převzetí do
zdravotního ústavu a nikoliv v následném řízení o vyslovení dalšího držení ve
zdravotním ústavu, takže zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv
na správnost rozhodnutí okresního soudu. V daném případě však dovolací soud
přehlédl právě ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy, kdy v souzené věci se
naznačovalo citelné dotčení osobní svobody umístěného, přičemž zcela zřetelně
se nejevily jako naplněné předpoklady pro připuštění výjimky, kdy by bylo
ospravedlnitelné, že výslech umístěného provede asistent soudce (asistentka
soudce), přičemž odvolací soud se touto otázkou fakticky nezabýval. Proto
nelze mít za to, že rozhodující soudce (soudkyně) mohl mít dostatečné podklady
pro úvahu, že k převzetí umístěného do zdravotního ústavu došlo ze zákonných
důvodů, a že tyto důvody trvají, a že tedy případně nebylo neoprávněně zasaženo
do jeho práva na osobní svobodu. Dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že výtka dovolatele týkající se výzvy
soudu k doplnění odvolání, se s ohledem na výše uvedené z hlediska
odůvodněnosti dovolání již nemohla výrazněji projevit. Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné
a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení § 243e odst. 1 a 2
o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243g o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu