30 Cdo 3005/2017-98
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci umístěné V. Z., zastoupené Mgr.
Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6 a opatrovníkem
JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, za
účasti Fakultní nemocnice Olomouc, se sídlem v Olomouci, I. P. Pavlova 185/6 a
Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci, o vyslovení
přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 38 L 198/2016, o dovolání umístěné proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2017, č.j. 70
Co 28/2017-53, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2017,
č.j. 70 Co 28/2017-53, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. října
2016, č.j. 38 L 198/2016-20, se z r u š u j í , a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19.
října 2016, č.j. 38 L 198/2016-20, rozhodl, že k převzetí umístěné V. Z. (dále
též „umístěná“ či „dovolatelka“) bez jejího souhlasu do zdravotního ústavu
Fakultní nemocnice Olomouc dne 14.10.2016 došlo ze zákonných důvodů, a to v
souladu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. o
zdravotních službách, a tyto důvody trvají.
Soud prvního stupně vyšel z výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. Miroslava Hajdy,
podle které byla umístěná přijata k hospitalizaci dne 14. října 2016 pro
dekompenzaci psychického onemocnění, neadekvátní projev, výrazné tenze,
pohotovost k agresi a pro skutečnost, že byla nebezpečná sobě i okolí. Umístěná
byla hospitalizována v režimu uzavřeného oddělení. Podle vyjádření ošetřujícího
lékaře nebyla v době hospitalizace schopna chápat smysl řízení, obsah
procesního poučení a zvolit si zástupce. Na doporučení lékaře bylo od výslechu
umístěné upuštěno s ohledem na její agresivitu a zdravotní stav. S ohledem na
uvedené skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že k převzetí umístěné
do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také „odvolací soud“)
usnesením ze dne 14. února 2017, č.j. 70 Co 28/2017-53, k odvolání umístěné
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že soud prvního stupně dodržel
veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k ochraně práv
umístěné. Poukázal na to, že základem rozhodování soudu v řízení o zákonnosti
převzetí člověka do zdravotnického zařízení bez jeho písemného souhlasu musí
být především úplné a přesné informace o nemocném a o důvodech jeho umístění do
ústavu. Dle odvolacího soudu okresní soud „řádně objektivizoval informace o
umístěné a o důvodech jejího umístění do ústavu“, přičemž provedenými důkazy
bylo prokázáno, že k převzetí umístěné do ústavu došlo z důvodů uvedených v
ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách. Provedení dalších důkazů považoval odvolací soud s ohledem na
okolnosti případu a nedostatek náhledu umístěné, která je pro své psychické
onemocnění již opakovaně hospitalizována, za nadbytečné.
Usnesení odvolacího soudu bylo umístěné doručeno dne 17. března 2017 a jejímu
opatrovníkovi dne 15. března 2017.
Umístěná podala dne 9. května 2017 proti usnesení odvolacího soudu včasné
dovolání. Dovolatelka je přesvědčena, že toto dovolání je přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
které závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, které v praxi
dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Odvolací soud dle umístěné především
nesprávně vyřešil otázku, v jakém rozsahu má být odůvodněno rozhodnutí o
přípustnosti nedobrovolné hospitalizace. Dovolatelka má za to, že odvolací soud
nedostatečně popsal své úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů; nezjistil
a nepopsal konkrétní jednání umístěné, které mělo být bezprostředně nebezpečné;
neprovedl výslech umístěné a své důkazy založil pouze na výslechu ošetřujícího
lékaře okresním soudem; nezkoumal, zda existovaly alternativy k nedobrovolné
hospitalizaci, zejména byla-li tato alternativa navrhována pacientkou. Umístěná
poukazuje na to, že přestože trpí duševním onemocněním, nebyly naplněny
podmínky pro nedobrovolnou hospitalizaci, neboť byla ochotná s hospitalizací
vyslovit souhlas. Namítá, že soud provedl pouze důkaz výslechem ošetřujícího
lékaře a v rozporu s ustanovením § 70 a § 77 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, od výslechu umístěné upustil. Soud je dle
dovolatelky povinen alespoň jednou vidět osobu, jejíž svobodu omezuje, neboť
úkolem soudu v detenčním řízení je vyvážit zájem pacienta na ochraně jeho
zdraví či jeho okolí se zájmem na jeho osobní svobodě. Dovolatelka nesouhlasí s
tím, že soudy pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů,
nevyslechly ji, ale pouze ošetřujícího lékaře, přičemž v rozhodnutí dostatečně
neodůvodnily, jak konkrétně bylo její chování bezprostředně a závažným způsobem
nebezpečné. Dovolatelka poukazuje na právo každého člověka vyjádřit se svou
léčbou souhlas, které jí bylo v rozporu s Listinou práv a svobod a s
mezinárodními úmluvami o biomedicíně odepřeno. Umístěná proto navrhuje, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v
Olomouci zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání se další účastníci řízení nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání s pozitivním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V souzené věci dovolatelka odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. mimo jiné tvrzením, že soud (soudy) v rozporu s
ustanovením § 70 a § 77 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních od výslechu umístěné upustil. Soud je dle dovolatelky povinen alespoň
jednou vidět (zhlédnout) osobu, jejíž svobodu omezuje, neboť úkolem soudu v
detenčním řízení je vyvážit zájem pacienta na ochraně jeho zdraví či jeho okolí
se zájmem na jeho osobní svobodě (Stanovisko Občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 sp. zn. Cpjn 201/2015). Z
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se soudy obou stupňů od této
zásady odchýlily. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání
klasifikuje jako přípustné. S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle ustanovení § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
„o.z.“) převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní
péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem
a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně
omezujícím opatřením. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o
sobě důvod, aby byl člověk bez svého souhlasu do takového zařízení převzat nebo
v něm držen. V ustanovení § 105 o.z. se praví, že je-li člověk převzat do
zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo je-li v něm držen, oznámí to jeho
zákonnému zástupci, opatrovníku nebo podpůrci a jeho manželu nebo jiné známé
osobě blízké neprodleně poskytovatel zdravotních služeb; oznámení manželu nebo
jiné osobě blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno (odst. 1). Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí poskytovatel
zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v případě, je-li člověk v
takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném opatření rozhodne do sedmi dnů (odst. 2). Z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č.
372/2011 Sb., o zdravotních
službách vyplývá, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže
ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky
duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky,
pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Zdravotní ústav, ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených v jiném
právním předpise, je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu
zdravotní ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného
souhlasu (§ 75 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních –
dále též „ ZŘS“). Podle ustanovení § 77 ZŘS soud rozhodne bez jednání do 7 dnů
od převzetí. K projednání věci svolá jiný soudní rok. Jiný soudní rok se koná
zpravidla ve zdravotním ústavu (odst. 1). Soud provede důkazy potřebné pro
posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne
umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí
umístěný člověk požádá. Ustanovení § 70 se nepoužije (odst. 2). Podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“)
nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v
případech stanovených zákonem (odst. 1). Nikdo nesmí být mučen ani podroben
krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (odst. 2). Článek 8
Listiny deklaruje, osobní svoboda je zaručena (odst. 1). Zákon stanoví, ve
kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické
péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu,
který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů (odst. 6). Z obsahu spisu bylo zjištěno, že umístěná byla dne 14.10.2016 bez svého
písemného souhlasu převzata do zdravotnického zařízení Fakultní nemocnice
Olomouc. Soud prvního stupně po zahájení řízení provedl pro posouzení, zda k
převzetí dovolatelky do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů důkaz
výslechem ošetřujícího lékaře, k němuž došlo dne 18.10.2016 na Psychiatrické
klinice Fakultní nemocnice Olomouc. K výslechu umístěné nebylo přistoupeno,
neboť podle vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. Miroslava Hajdy nebyla umístěná
pro svůj zdravotní stav výslechu schopna. Z protokolu o výslechu je zřejmé, že
na Psychiatrické klinice FN Olomouc byli dne 18.10.2016 přítomni zástupci
opatrovníka, soudu a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, přičemž při
provedení důkazů podle ustanovení § 77 odst. 2 ZŘS soud zastupovala justiční
čekatelka, nikoli soudce (soudkyně). Ze spisu vyplynulo, že umístěná byla ve
zdravotnickém zařízení FN Olomouc hospitalizována již po několikáté, dosud však
nebyla vyslechnuta soudcem. Z návrhu opatrovníka umístěné adresovaného soudu
prvního stupně dne 15.11.2016 je dále zřejmé, že pacientka žádala o udělení
souhlasu s její dobrovolnou léčbou. Bylo zjištěno, že umístěná byla dne
25.10.2016 přeložena do Psychiatrické léčebny Šternberk, v níž byla
hospitalizována se svým písemným souhlasem a dne 21.11.2016 byla propuštěna
domů.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že soud prvního stupně dodržel
veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k ochraně práv
umístěné. Podle soudu bylo prokázáno, že k převzetí umístěné do ústavu došlo z
důvodů uvedených v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., a
provedení dalších důkazů se odvolacímu soudu s ohledem na okolnosti případu a
nedostatek náhledu umístěné jeví jako nadbytečné. S tímto závěrem odvolacího
soudu se však dovolací soud s ohledem na okolnosti projednávané věci
neztotožňuje. K otázce provedení důkazu výslechem umístěného člověka je třeba odkázat na
Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 sp. zn. Cpjn 201/2015, podle něhož osobní kontakt soudce s
posuzovaným (aplikováno na souzený případ – tedy s umístěnou) má svébytný
smysl, jímž je zjištění jeho (jejího) osobního a zdravotního stavu (schopnost
reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické
dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k
postižení nonverbálních reakcí posuzovaného (umístěné). Jeho základna vychází z
ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a
2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické
pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Úvaha, že např. zhlédnutí posuzované může uskutečnit případně i vyšší soudní
úředník, asistent soudce, popř. v posuzované věci justiční čekatel (§ 11 zákona
č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního
zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, §
36a zákona o soudech a soudcích), se vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek
(„dojem“), který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce,
popř. justiční čekatel) vytvoří (a zahrne do protokolu, který o tomto úkonu
vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce,
který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Zmiňovaná právní úprava
klade důraz na respekt k osobě posuzované (zde umístěné), jehož projevem je i
osobní kontakt soudu (soudce) s ní. Právní úprava tak zřetelně obrací pozornost
k soudci jako k té soudní osobě, jež je k takovýmto úkonům povolána zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je zakotveno pravidlo,
podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na
soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti, ale např. i zásah
do jeho osobní svobody), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt
(např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. listopadu 2011). Zmiňované stanovisko však paralelně připomíná, že je sice skutečností, že se
současně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva podává, že v konkrétní
věci mohou být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla
mohlo být udržitelným způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž
tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce).
Tak tomu
může být například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno,
která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o
přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem
do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je
podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho
zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální
retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu,
bez reálné možnosti zlepšení stavu, apod.). Takový závěr o zdravotním stavu
posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezentního znaleckého
posudku, či alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením
(aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními
provedenými důkazy, ani samotnými poznatky ze zhlédnutí již provedeného jinou
soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém
řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování
rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažená v čl. 6,
respektive 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8, publikované sdělením Federálního ministerstva
zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., aby skutkový stav byl spolehlivě
zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení,
a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena (obdobně srovnej
rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech I. proti Chorvatsku, L. proti Rusku a B. proti Slovensku)“. Tento mimořádný postup soudu (zhlédnutí
posuzovaného jinou soudní osobou) musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí
podrobně a důkladně odůvodněn, neboť jeho absence bude představovat vadu, pro
kterou rozhodnutí nebude moci obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31.5.2017 sp. zn. 30 Cdo 5125/2016). Jak je uvedeno výše, v řízení o přípustnosti převzetí se rozhoduje o již
nastalém omezení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do
jeho práv. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany jeho procesních práv. Rozhodnutí soudu musí obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je
spatřováno naplnění hmotně-právních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody
podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Pokud
soudy nepostupovaly způsobem v zákoně jasně stanoveným - v posuzované věci
soudce osobně nezhlédl umístěnou a neumožnil jí vyjádřit se k věci v rámci
jiného soudního roku konaného ve zdravotnickém ústavu, konkrétně vyjádřit
souhlas s hospitalizací – jsou povinny svá rozhodnutí potřebným způsobem
odůvodnit. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud ve své podstatě nedocenil
„lidskoprávní“ rozměr posuzované agendy a dostatečným způsobem neposoudil, zda
byly naplněné předpoklady pro připuštění výjimky upustit od výslechu umístěné
soudcem. Odvolací soud se touto otázkou fakticky nezabýval.
Závěr soudu, že k převzetí umístěné do zdravotního ústavu došlo ze zákonných
důvodů, a že tedy nebylo neoprávněně zasaženo do jejího práva na osobní
svobodu, tak nemá v postupu a dokazování soudu opory. Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné
a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení § 243e odst. 1 a 2
o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243g o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu