30 Cdo 2828/2016-295
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce L. S., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v
Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o omluvu a zaplacení 816 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 133/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, č. j. 55 Co 359/2015-221, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, č. j. 55 Co
359/2015-221, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím byla konstatována „nezákonnost
trestního stíhání“ žalobce.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, č. j. 55 Co
359/2015-221, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2015, č. j.
10 C 133/2013-177, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku
žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním v částce 796
000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích, a věc se v tomto
rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se po (částečném) zpětvzetí a rozšíření žaloby domáhal po
žalované omluvy ve znění „Vážený pane inženýre, přijměte omluvu za všechny
negativní následky, které Vám nezákonné trestní stíhání vedené pod sp. zn. 52 T
8/2009 způsobilo, stejně tak za zdlouhavě vedené řízení, za neoprávněné
odposlechy, neoprávněné omezení Vaší osobní svobody a v neposlední řadě za
nezákonně provedenou domovní prohlídku ve Vašem bydlišti“, zaplacení částky 11
125 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v
důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009, částky 796 000 Kč jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím
Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové
kriminality SKPV, expozitura Ústí nad Labem, ze dne 9. 5. 2005, ČTS: FIPO-25/ÚL-
ND-2005, o zahájení trestního stíhání žalobce, částky 3 000 Kč jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nezákonným
omezením osobní svobody, částky 340 Kč jako náhrady škody z titulu ušlého
výdělku po dobu jeho zadržení, a částky 5 667 Kč jako náhrady škody spočívající
v cestovních výdajích vynaložených žalobcem na cesty k jednotlivým úkonům v
trestním řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.
4. 2015, č. j. 10 C 133/2013-177, uložil žalované zaslat žalobci dopis v tomto
znění „Vážený pane inženýre, přijměte omluvu za všechny negativní následky,
které Vám nezákonné trestní stíhání vedené pod sp. zn. 52 T 8/2009 způsobilo,
stejně tak za zdlouhavě vedené řízení, za neoprávněné odposlechy, neoprávněné
omezení Vaší osobní svobody a v neposlední řadě za nezákonně provedenou domovní
prohlídku ve Vašem bydlišti“ (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 3 640 Kč s příslušenstvím (výrok II), ve zbývající části, kterou
se žalobce domáhal zaplacení částky 812 492 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl
(výrok III), a rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení částku 70 728 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel, mimo jiné, ze skutkových zjištění, podle
kterých Ing. Skokan (nynější žalobce) byl dne 9. 5. 2005 zadržen. Usnesením
Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové
kriminality SKPV, expozitura Ústí nad Labem (dále jen „policejní orgán“), ze
dne 9. 5. 2005, ČTS: FIPO-25/ÚL-ND-2005, bylo podle § 160 odst. 1 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zahájeno trestní stíhání
obviněných, včetně nynějšího žalobce, P. C. a J. K. pro trestný čin zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 až 3 písm. a), a
odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“), dílem
dokonaný, dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák., formou spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. Dne 9. 9. 2009 byla u Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci podána obžaloba proti 11 obžalovaným. Při veřejném
zasedání konaném dne 22. 1. 2010 byla věc usnesením vrácena státnímu zástupci k
došetření. Státní zástupce podal v únoru 2010 stížnost a při neveřejném
zasedání dne 30. 8. 2010 Vrchní soud v Praze zrušil rozhodnutí Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a věc mu vrátil k projednání a rozhodnutí.
Při hlavních líčeních konaných ve dnech 8. 3. 2011, 7. 6. 2011, 4. 10. 2011
(mimo jiné vyslechnut i žalobce), 12. 12. 2011 a 6. 2. 2012, byli vyslechnuti
obžalovaní, svědci, znalci, byly čteny záznamy odposlechů, listinné důkazy,
znalecké posudky. Z opisu z evidence rejstříku trestů žalobce ze dne 24. 2.
2012 vyplývá, že byl třikrát trestně stíhán – poprvé byl odsouzen Vojenským
obvodovým soudem v Litoměřicích dne 15. 10. 1991, poté Krajským soudem v Ústí
nad Labem dne 27. 4. 2007 pro trestné činy podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr.
zák., a § 148 odst. 2 a 3 písm. a) a c) tr. zák., byl mu uložen trest odnětí
svobody podmíněně na dobu 2 let se zkušební dobou 5 let, která skončila dne 20.
2. 2013, naposledy byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 24. 9. 2007 pro
trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. k trestu propadnutí věci. Při hlavním
líčení dne 26. 9. 2012 byli někteří obžalovaní uznáni vinnými, ostatní
obžalovaní, mimo jiné i nynější žalobce, byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 52 T 8/2009,
zproštěni obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu.
4. Soud prvního stupně dále zjistil, že domovní prohlídce (která
probíhala od 6:10 do 9:30 hod) byla přítomna manželka žalobce a policii byly
vydány vyjmenované movité věci (například pevný disk ze stolního počítače).
Žalobce je od 10. 5. 2005 společníkem obchodní firmy VTV Spectrum, s. r. o.,
IČO 26470110, od 28. 1. 2005 je také jedním z jednatelů firmy. Dne 13. 9. 2004
žalobce a uvedená firma uzavřeli smlouvu, na základě které se žalobce zavázal
zařídit provedení úkonů, zejména kontaktování a zajišťování potencionálních
zákazníků o práce tiskové a televizní tvorby. Současně měl vést tým pracovníků
jako vedoucí výroby při realizaci televizních a tiskových zakázek. Žalobce v
daňovém přiznání za rok 2005 uvedl příjmy z podnikání a z jiné samostatné
výdělečné činnosti, jako hlavní činnost uvedl „moderátor“. Z novinových článků
soud zjistil, že byl v Ústeckém deníku dne 16. 5. 2005 otištěn článek „Vysoce
postavený kriminalista je ve vazbě“. V článku je jmenován severočeský
kriminalista M. B., dále je uvedeno, že je do případu zapojeno 10 lidí, ti však
nebyli jmenováni. Dne 14. 5. 2005 byl v Mladé frontě DNES uveřejněn článek
„Kriminalista je ve vazbě, stát přišel o 125 milionů“, s tím že skupina zhruba
10 lidí organizovala daňové podvody. V Ústeckém deníku dne 18. 5. 2005 byl
publikován článek „Smyčku utáhli policistovi nadřízení“. V uvedených článcích
byl opět jmenován pouze M. B..
5. Soud prvního stupně zjistil že, trestní stíhání žalobce v oblasti
jeho bydliště do určité míry poškodilo, když se od něho odvrátili někteří
sousedé. Žalobce však neprokázal, že by jeho pověst byla značně poškozena.
6. Dále bylo zjištěno, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku
stanoviskem ze dne 31. 1. 2014 žalobci přiznala a uhradila částku ve výši 12
289 Kč jako náhradu škody za cestovní výdaje, částku 88 875 Kč jako
zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, částku 1 000 Kč (500 Kč
za den) jako zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody žalobce, a
zároveň konstatovala, že usnesení policejního orgánu ze dne 9. 5. 2005 o
zahájení trestního stíhání žalobce je možné považovat za nezákonné.
7. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 52 T
8/2009, zproštěn obžaloby, čímž zároveň došlo ke zrušení usnesení policejního
orgánu ze dne 9. 5. 2005 o zahájení trestního stíhání žalobce. V posuzovaném
případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením (usnesení ze
dne 9. 5. 2005 je tedy ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk rozhodnutím nezákonným),
čímž žalobci vznikl nárok na náhradu škody, respektive nemajetkové újmy z
titulu vydání nezákonného rozhodnutí, z titulu výkonu vazby a z titulu omezení
osobní svobody.
8. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval nárokem žalobce na náhradu
nemajetkové újmy ve výši 796 000 Kč způsobené mu nezákonným rozhodnutím
policejního orgánu ze dne 9. 5. 2005 o zahájení trestního stíhání. Žalobce
tento nárok rozdělil na částku 116 000 Kč za období od počátku trestního
stíhání do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a na částku 680 000 Kč za období od
27. 4. 2006 do skončení trestního stíhání. Soud však nárok na náhradu
nemajetkové újmy ve výši 116 000 Kč nevyloučil k samostatnému projednání a
nepředložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, neboť mu
je z úřední činnosti známo, že Vrchní soud v Praze vždy ve skutkově obdobných
případech rozhoduje tak, že věcně příslušným k projednání tohoto nároku je
okresní soud, a to zpravidla po 1 roce od předložení věci uvedenému nadřízenému
soudu a bez jakéhokoliv vyrovnání se s judikaturou Nejvyššího soudu. Bylo by
tak v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, pokud by soud předkládal části
vyloučených řízení k Vrchnímu soudu v Praze, neboť řízení se z tohoto důvodu
prodlouží o 1 rok, a nakonec se celé řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. stane
tak nepřehledným, že je obtížné vydat srozumitelné rozhodnutí ve věci samé.
9. Žalobci bylo možné za trest, pro který by stíhán, uložit v případě
vydání odsuzujícího rozsudku trest odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Je tak
třeba přisvědčit jeho obavě, že v případě odsouzení by mu byl nejspíše uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť žalobce byl v minulosti již třikrát
pravomocně odsouzen, kdy výkon trestu odnětí svobody za stejnou trestnou
činnost uloženého mu rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, mu byl podmíněně odložen na
zkušební dobu, která skončila dne 20. 2. 2013. Trestní řízení trvalo 7 let a 7
měsíců, což je doba nepřiměřená. Vzhledem k tomu, že toto kritérium je v daném
řízení posuzováno samostatně (žalobce se rovněž domáhá zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení), pak soud z
důvodu délky řízení neučinil závěr o zvýšené intenzitě zásahu do osobnostní
sféry žalobce. Povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán,
zpravidla působí společenské odsouzení stíhaného, zvlášť pokud měla být
trestnou činností způsobena škoda velkého rozsahu, jako v daném případě. S
ohledem na tuto skutečnost a na hrozbu vyššího trestu odnětí svobody tak
zadostiučinění ve formě pouhého konstatování není dostačující. Trestní stíhání
žalobce nevešlo v širší známost. Dozvěděla se o něm pouze matka žalobce a jeho
společník ve firmě VTV Spectrum, s. r. o., kterým to sdělil sám žalobce. Novinové články ze dne 14., 16. a 18. 5. 2005 jméno žalobce nezmiňují vůbec,
není ani připojena jeho fotografie. Z provedených důkazů nevyplývá, že by někdo
jiný věděl o trestním stíhání nad rámec toho, že sousedé viděli, že probíhá
domovní prohlídka a že žalobce odvezla policie. Povědomost o trestním stíhání
žalobce byla minimální, což naopak svědčí pro přiznání zadostiučinění formou
konstatování porušení práva. Trestní stíhání poškodilo žalobce do určité míry v
oblasti jeho bydliště, když tvrdil, že se od něj po návratu z cely předběžného
zadržení (dále též „CPZ“) odvrátili sousedé. Manželka žalobce naopak
vypověděla, že moc přátel neměli a že je přestaly zdravit asi 3 rodiny sousedů. O žádný dramatický zásah se tak podle soudu prvního stupně nejedná. Žalobce
neprokázal své tvrzení, že jeho pověst byla značně poškozena a jakým způsobem. Neprokázal ani svá tvrzení o tom, že by s ním někdo z důvodu jeho trestního
stíhání odmítl spolupracovat, zaměstnat jej, že byla narušena jeho slibně se
rozvíjející kariéra, že na něj bylo po návratu do práce nahlíženo jako na
zločince, což vyústilo v ukončení spolupráce (manželka nevěděla nic o důvodech
ukončení spolupráce ani o tom, kdo o trestním stíhání v práci věděl). Uvedl-li
žalobce, že jeho společník ve firmě s ním již nechtěl spolupracovat, neodpovídá
tomu skutečnost, že žalobce i nadále zůstal společníkem i jednatelem (až do
současnosti). U uvedené firmy nebyl zaměstnán, ale pracoval jako osoba
samostatně výdělečně činná na základě mandátní smlouvy, kdy jako jednatel firmy
nemusel tento smluvní vztah ukončit. Soud tak neshledal příčinnou souvislost
mezi trestním stíháním žalobce a ukončením jeho výkonu práce pro firmu VTV
Spectrum, s. r. o.
Trestní stíhání žalobce nijak nepostihlo v jeho profesním
životě (za krátkou dobu našel uplatnění v radiu, kde je nyní ředitelem), a ani
v jeho osobnostní sféře nebyly shledány žádné výrazné následky (kromě obecných
následků, jež provází každé trestní stíhání), což svědčí pro zadostiučinění
formou konstatování porušení práva. Při stanovení formy (a případné výše)
zadostiučinění soud přihlédl také k domovní prohlídce, která způsobila, že se
od žalobce odvrátili někteří sousedé. Naopak k omezení osobní svobody žalobce
pobytem v CPZ soud nepřihlédl, neboť tohle odškodnění je předmětem samostatného
nároku, a žalobce by tak byl za stejnou věc odškodněn dvakrát. Soud prvního
stupně tak zejména s ohledem na to, že zde byl minimální zásah do osobnostní
sféry žalobce, že žalobce nebyl stíhán vazebně, že trestní stíhání nebylo téměř
vůbec medializováno, nevešlo v širší známost a že jej téměř nijak nepoškodilo v
rodinné, společenské či pracovní oblasti, přiznal žalobci jako zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím písemnou omluvu od
žalované, ve které je obsažena též omluva za domovní prohlídku a za neoprávněné
odposlechy, což byly podle soudu nejvíce intenzivní zásahy do jeho soukromí. Soud prvního stupně dodal, že žalobci zadostiučinění v penězích nepřiznal
zejména proto, že žalobce byl na začátku odškodňovaného trestního stíhání
trestně stíhán i v jiné trestní věci, kde byl uznán vinným (rozhodnutím
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2007) pro úmyslnou majetkovou
trestnou činnost, kterou způsobil značnou škodu. Je tak nevěrohodné jeho
tvrzení, že trestní řízení, ve kterém byl pravomocně odsouzen, ho nijak
nestresovalo, nezpůsobilo mu žádnou újmu na jeho pověsti. Je nepředstavitelné,
že by se společník žalobce ve firmě nedozvěděl o trestním stíhání žalobce i v
jiné věci. Soud proto žalobci neuvěřil, že to bylo pouze odškodňované trestní
řízení, které žalobci způsobilo veškeré tvrzené újmy.
10. Soud prvního stupně dále ve vztahu k nároku žalobce ve výši 11 125
Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení uzavřel, že řízení trvalo od 9. 5.
2005 do 11. 12. 2012, tedy 7 let a 7 měsíců, což je doba nepřiměřená, nikoliv
však extrémní. Za posuzované trestní řízení soud přiznal žalobci základní
částku 98 750 Kč, kterou snížil o 30 % s ohledem na skutkovou i právní
složitost věci. Další důvody pro snížení či zvýšení základní částky soud
neshledal. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel, věc byla projednána
kromě přípravného řízení u policie před soudy na dvou stupních soudní soustavy.
V postupu orgánů činných v trestním řízení soud neshledal žádná období
nečinnosti či průtahy, na něž si ani žalobce nestěžoval. Ačkoliv soud zhodnotil
význam předmětu řízení pro žalobce jako zvýšený, základní částku z tohoto
důvodu nezvýšil, neboť tato skutečnost byla již zohledněna při posuzování
nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, a došlo by tak ke
dvojímu odškodnění. S ohledem na uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru,
že přiměřeným zadostiučiněním za nepřiměřenou délku trestního řízení je částka
69 125 Kč, tedy částka nižší, než byla žalobci již plněna žalovanou (88 875
Kč). Soud tak žalobu o zaplacení částky 11 125 Kč s příslušenstvím zamítl.
Další nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 Kč za nezákonné
omezení osobní svobody v CPZ ve dnech 9. až 10. 5. 2005 posoudil soud prvního
stupně podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a dospěl k závěru, že přiměřeným
zadostiučiněním je částka 1 000 Kč za 1 den, když vedle toho přiznal žalobci i
právo na písemnou omluvu od žalované. Soud vycházel z toho, že první dny
omezení osobní svobody působí na poškozeného velmi intenzivně, poškozený je
zpravidla v šoku po nečekaném zadržení policií. Žalobce uvedl, že se musel
podrobit velmi ponižující osobní prohlídce, což je jistě velkým zásahem do
osobní integrity a důstojnosti člověka. Žalobce také poukázal na nevyhovující
podmínky v CPZ. Žalovaná žalobci již plnila částku 1 000 Kč, tedy stejnou
částku, kterou by soud žalobci přiznal, proto soud žalobu v části, kterou se
žalobce domáhal částky 3 000 Kč s příslušenstvím, zamítl.
11. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne
13. 1. 2016, č. j. 55 Co 359/2015-221, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I změnil tak, „že soud konstatuje, že trestní stíhání žalobce, vedené
u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009
bylo nezákonné“, ve výroku II ohledně částky 3 640 Kč s příslušenstvím a ve
výroku III jej potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 47 492,50 Kč.
12. Odvolací soud v prvé řadě uvedl, že „žalovaná byla v řízení
zastoupena Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“ podle dohody ze
dne 6. 10. 2014 uzavřené s „Ministerstvem spravedlnosti“, a proto v záhlaví
rozsudku nebylo namístě uvádět jako zástupce státu „Ministerstvo
spravedlnosti.“ Podstatné je, že soud prvního stupně s „Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových“ jednal v průběhu řízení a nesprávné označení v
záhlaví rozsudku nemělo v dané věci vliv na správnost procesního postupu soudu
prvního stupně. Odvolací soud dále uzavřel, že zvolený text omluvy uvedený ve
výroku I nebyl formulován zcela správně, neboť soud v řízení podle zákona č.
82/1998 Sb. není oprávněn posuzovat, zda konkrétní úkony trestního řízení byly
v souladu se zákonem či ústavním pořádkem. Výrok I rozsudku soudu prvního
stupně byl proto změněn, což podle odvolacího soudu odpovídá dikci ustanovení §
31a odst. 2 věty první OdpŠk.
13. Naopak odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že
zadostiučinění za vedení trestního řízení vůči žalobci není třeba poskytnout v
peněžní formě, přičemž se s jeho odůvodněním ztotožnil. Souhlasil s tím, že
žalobce není bezúhonnou osobou, v minulosti byl opakovaně pravomocně odsouzen v
trestním řízení, věc nebyla ve vztahu k jeho osobě „šířeji“ medializována a ani
poškození jeho pověsti v místě bydliště nebylo vůči němu nějak zásadně
zatěžující. Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný
úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení souhlasil
odvolací soud se soudem prvního stupně zase v tom, že žalobce již byl žalovanou
mimosoudně dostatečně uspokojen. Žalovaná mu uhradila částku 88 875 Kč, když
podle výpočtu soudu postačuje částka 69 125 Kč. Základní částka zadostiučinění
za nemajetkovou újmu činí 98 750 Kč, kdy tato základní výměra byla snížena o 30
% s ohledem na skutkovou složitost věci. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně zaplacení dalších 11 125 Kč s
příslušenstvím.
14. U požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 Kč za
nezákonné omezení osobní svobody žalobce v CPZ soud prvního stupně vycházel z
judikatury Nejvyššího soudu, podle které je adekvátním odškodněním částka v
rozmezí 500 až 1 500 Kč za 1 den trvání vazby. V posuzovaném případě žalovaná
žalobci plnila v rozsahu částky 1 000 Kč, což je podle odvolacího soudu částka
přiměřená charakteru omezení osobní svobody žalobce. Odvolací soud dodal, že
újma související s pobytem v CPZ je nižší než újma za pobyt ve vazbě. Nebylo
ani zjištěno, že by tato újma měla pro žalobce nějaký výrazně devastující vliv
na jeho osobní poměry. Odvolací soud proto shrnul, že žalobce byl v daném
trestním řízení zproštěn obžaloby, když samo toto rozhodnutí pro něj znamenalo
kompenzaci. Dále se mu dostalo plnění ze strany státu v rozsahu 102 164 Kč,
plnění za náhradu ušlé mzdy a cestovní náklady ve výši 3 640 Kč s
příslušenstvím, jakož i konstatování, že u žalobce došlo „k nezákonnému
trestnímu stíhání“. S ohledem na všechny skutkové okolnosti se takový rozsah
zadostiučinění jeví jako zcela dostačující.
15. Ohledně náhrady nákladů řízení odvolací soud uvedl, že bylo možné
souhlasit s tím, že trestní stíhání žalobce tvořilo jeden celek, byť se domáhal
jednotlivých nároků v souvislosti s jeho stíháním. Tyto nároky tvoří jeden
skutek, za který bylo možno poskytnout náhradu ve výši podle § 9 odst. 4 písm.
a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). U požadavku na náhradu škody měl
žalobce v soudním řízení nepatrný úspěch, a proto bylo možné ve smyslu § 142
odst. 2 občanského soudního řádu vyslovit, že ve vztahu k nároku na náhradu
škody nemá žádný z účastníků soudního řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Výrok o nákladech řízení u soudu prvního stupně byl proto změněn podle § 221a
občanského soudního řádu tak, že žalobci náleží náhrada nákladů řízení v
souvislosti s náhradou nemajetkové újmy v rozsahu částky 35 150,50 Kč. Za
účelně vynaložené náklady podle § 142 občanského soudního řádu odvolací soud
nepovažoval cestovní náklady zástupkyně žalobce na cesty k jednání soudu a
zpět, stejně tak náhradu za ztrátu času. Soudní řízení se konalo u soudu v
Praze, bydliště žalobce je také v Praze, a proto není důvod, aby žalovaná
hradila žalobci cestovní výdaje advokáta cestujícího ze sídla své kanceláře do
sídla soudu. Je právem účastníka zvolit si advokáta i mimo obvod soudu, v němž
se řízení koná, nicméně v takovém případě musí počítat s tím, že mu nebudou v
případě úspěchu ve věci přiznány všechny náklady, které v souvislost se
zastupováním vynaložil. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vyplývá z
ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu za použití § 224 odst. 1
občanského soudního řádu. Výše nákladů odvolacího řízení za úkony konkrétně
uvedené v rozsudku odvolacího soudu činí 12 342 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, vyjma části,
ve které byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 340 Kč a 3 300 Kč
rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, a ve výroku II dovoláním, ve kterém
uplatnil následující dovolací důvody.
17. Žalobce uvádí, že nezákonné trestní stíhání bylo zahájeno dne 9. 5.
2005 a pravomocně skončilo dne 11. 12. 2012. Nárok na zaplacení zadostiučinění
za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pak žalobce
vyčíslil souhrnně na částku 796 000 Kč. Jelikož k nezákonnému trestnímu stíhání
došlo i před účinností zákona č. 160/2006 Sb., rozdělil žalobce daný nárok na
dvě časová období. Žalobce tedy požadoval částku 116 000 Kč za nezákonné
trestní stíhání do 26. 4. 2006 a částku 680 000 Kč za období od 27. 4. 2006 do
11. 12. 2012. Ačkoliv si je žalobce vědom, že k projednání a rozhodnutí nároku
ve výši 116 000 Kč měl být věcně příslušný krajský soud, souhlasí se soudy, jež
rozhodovaly o celém nároku, že vyloučením částky 116 000 Kč by byl opakovaně
zatížen nejenom žalobce, ale i svědci a řízení by se stalo finančně i časově
nákladnějším, což není v souladu s účelem zákona č. 82/1998 Sb.
18. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud se žalovaná
„Ministerstvo spravedlnosti“ v průběhu řízení nechala zastoupit „Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových“, neměla být v záhlaví rozsudku již
označována a namístě toho zde měl být označen „Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových“. Žalobce dodává, že na tuto skutečnost pouze upozorňuje,
neboť se domnívá, že na podání dovolání nemá zásadní vliv.
19. Odvolací soud se podle názoru žalobce odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, při řešení
otázky stanovení výše odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody žalobce v
CPZ, když dovodil, že žalovanou přiznaná částka ve výši 1 000 Kč za jeden den
trvání vazby je částkou dostačující (předmětem žaloby byla částka ve výši 3 000
Kč). Žalobce však má za to, že vylíčil všechny okolnosti odůvodňující navýšení
daného odškodnění, které v dovolání podrobně rozvedl.
20. S názorem odvolacího soudu, že text omluvy uvedený ve výroku I
rozsudku soudu prvního stupně nebyl formulován správně, se žalobce nemůže
rovněž ztotožnit. Žalobce je naopak přesvědčen, že omluva formulovaná soudem
prvního stupně zcela vystihuje oblasti, ve kterých byl žalobce zasažen.
21. Odvolací soud taktéž podle žalobce pochybil, pokud nerespektoval
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, a ve
výroku výslovně neuvedl, jaké konkrétní právo bylo u žalobce porušeno. Samotné
konstatování nezákonného trestního stíhání proběhlo již v rámci mimosoudního
řízení, avšak žalobce deklaroval, že nezákonné byly odposlechy, domovní
prohlídka a omezení osobní svobody pobytem v CPZ. Odvolací soud nerespektoval
ani další judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudky ze dne 18. 4. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a ze dne 28.
2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011.
22. Podle názoru žalobce odvolací soud neaplikoval ustanovení § 213
odst. 2 občanského soudního řádu, když dospěl k odlišnému skutkovému zjištění
než soud prvního stupně, aniž by sám provedl (respektive zopakoval) dokazování.
Postup odvolacího soudu je proto v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012.
23. Žalobce má dále za to, že jednotlivé nároky plynoucí z nezákonného
trestního stíhání je třeba posuzovat samostatně. Odvolací soud však tímto
způsobem nepostupoval, když dospěl k závěru, že za nezákonné trestní stíhání je
dostatečná kompenzace ve výši 102 164 Kč, i když je tato částka složena z
několika samostatných nároků. Svým postupem se tak odvolací soud dopustil
zásadního pochybení.
24. Soudy se při posouzení nároku žalobce za nemajetkovou újmu
způsobenou nesprávným úředním postupem spočívající v nepřiměřené délce
trestního řízení (ve výši 11 125 Kč) odchýlily od stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), když se nezabývaly tím, že se jednalo o řízení s vysokou
trestní sazbou až 12 let, že u žalobce převládal stres, žalobce odmítal návrhy
rodiny, uzavřel se do sebe. Žalobce marně žádal, aby i na jeho straně došlo k
modifikaci základní částky zadostiučinění o 30 % (soudy přisvědčily pouze
argumentaci žalované, že se jednalo o skutkově složitou věc s vysokým počtem
obžalovaných, a základní částku snížily o 30 %). Tímto postupem soudy porušily
žalobcovo právo na spravedlivý proces.
25. Žalobce dále namítá, že otázku následků způsobených trestním
stíháním v jeho osobnostní sféře posoudil odvolací soud v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1203/2012, když se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nebyl nezákonným trestním
stíháním zásadně zasažen. Z provedeného dokazování vyplynul značný negativní
zásah ať už do osobnostní integrity žalobce, tak do jeho společenského a
profesního života. V napadeném rozhodnutí nebyla dostatečným způsobem
zohledněna povaha věci, když žalobci hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody až
12 let.
26. Soudy v rozporu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn.
30 Cdo 1203/2012 taktéž dostatečně nezohlednily, že kauza byla medializovaná,
což dokládají novinové články, kde je fotografie žalobce uveřejněna v
pravidelném periodiku na hlavní straně se slovy jako „mnohamilionový daňový
podvod“. Medializace případu žalobce zasáhla, a proto by tento zásah měl být
zohledněn v přiznání zadostiučinění v penězích.
27. Soudy rovněž nezohlednily okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě
došlo, a to zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání,
okolnosti předcházející zahájení trestního stíhání a trestní stíhání
provázející, přičemž s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp.
zn. II. ÚS 590/08, musí být osoba odškodněna za veškeré úkony, kterým byla ze
strany státu neoprávněně podrobena. Soudy také poukazují na žalobcovu trestní
minulost, kdy soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že žalobce
byl v dubnu 2007 pravomocně odsouzen za úmyslnou majetkovou trestnou činnost a
byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody na dobu 2 let se zkušební dobou 5
let. Soud prvního stupně tak dovodil, že není patrné, které trestní řízení
žalobce v jeho profesním, společenském a rodinném životě zasáhlo, když po dobu
necelých 2 let byla proti žalobci vedena současně 2 trestní řízení. Státní
zástupce v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (v
kompenzačním řízení) právě s ohledem na předchozí trestní minulost žalobce
navrhoval již nepodmíněný trest odnětí svobody s vysokým trestem. Žalobce tak
minimálně od dubna 2007 věděl, že předchozí trestní stíhání mu může v dalším
trestním řízení přitížit. S ohledem na řečené tak žalobce pokládá otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda má poškozený
nárok na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání v penězích za situace, kdy
v průběhu trestního řízení, ve kterém byl zproštěn obžaloby, probíhá současně
jiné trestní řízení, ve kterém byl žalobce uznán vinným.
28. Žalobce se tak s ohledem na výše uvedené domnívá, že minimálně od
dubna 2007 mu vznikl nárok na finanční kompenzaci za nezákonné trestní stíhání,
když podle něj pouhé konstatování porušení práva není dostačující.
29. Žalobce dále uvedl, že soudy nevycházely z úplně zjištěného
skutkového stavu a neopíraly se o závažnost nemajetkové újmy a o okolnosti, za
kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce došlo. Postup odvolacího
soudu při stanovení formy zadostiučinění tak žalobce shledává nesprávným.
Odvolací soud měl zjistit, že psychické problémy vyústily v důsledku dlouho
trvajícího řízení, psychické zátěže a nejistoty. Odvolací soud měl zjistit i
zásah do profesního života žalobce, ať už se zásah týkal znevážení jeho osoby
při realizaci domovní prohlídky za přítomnosti sousedů nebo znemožnění
pokračovat v práci v televizi. Odvolací soud otázku zásahu do všech oblastí
života žalobce posoudil v rozporu se Stanoviskem, když nezohlednil kritéria pro
přiznání přiměřeného a spravedlivého zadostiučinění.
30. Žalobce má s ohledem na výše uvedené námitky za to, že se odvolací
soud při posouzení otázky zásahu do jeho osobní integrity, pracovní a rodinné
oblasti, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 2813/2011, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje požadavek
řádného odůvodnění rozhodnutí, když odvolací soud odkázal na provedené
dokazování soudem prvního stupně a pouze se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, aniž by svůj postup blíže zdůvodnil (přičemž se věcí dále nezabýval).
31. Žalobce dále uvádí, že v dané trestní věci bylo obžaloby zproštěno
několik osob, přičemž spolu s žalobcem uplatnili obdobné nároky další 3
poškození. Ačkoliv žalobce poukazoval na to, že v případě jiného poškozeného z
totožného trestního řízení byla za nezákonné trestní stíhání přiznána částka
vyšší, odvolací soud tento argument nezval v potaz, a zcela tak ignoroval
judikaturu Nejvyššího soudu, aby přiznané odškodnění za zadostiučinění
odpovídalo přiznanému zadostiučinění v případech, které se v podstatných
znacích shodují. Například v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 11 C 15/2013 bylo poškozenému P. C. přiznáno odškodnění za tentýž nárok
ve výši 300 000 Kč, přičemž ve výši 116 000 Kč tato částka pokrývá i období
před 27. 4. 2006 (žalobce později v doplnění dovolání uvedl, že poškozený v
téže trestní kauze získal z titulu nezákonného trestního stíhání částku v
celkové výši 550 000 Kč s příslušenstvím, neboť se Městský soud v Praze v
odvolacím řízení ztotožnil s argumentací poškozeného ohledně nízké částky
zadostiučinění a napadené rozhodnutí změnil tak, že poškozenému přiznal částku
ještě ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím). Ačkoliv tyto případy spolu skutkově
souvisí, soudy přistupují k těmto zásadním extrémům, které nenaplňují zásadu
rozhodovat v obdobných případech podobně a pokud se už soudy odchýlí, jsou
povinny zdůvodnit, proč rozhodly v tak zásadním rozporu. Poukazoval-li žalobce
na rozdílný přístup v poskytování zadostiučinění, pak se měl odvolací soud
touto otázkou zabývat a také zdůvodnit, proč nepostupuje podle výše uvedeného
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Žalobce také před odvolacím
soudem argumentoval rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30
Cdo 827/2014. Žalobce na podporu svých tvrzení uvedl další rozhodnutí, jež se v
podstatných znacích shodují a ve kterých bylo zadostiučinění přiznáno
(například případ odškodnění P. L.). Ignorování rozhodnutí v jiných věcech vede
k porušení ústavně garantovaného práva žalobce na ochranu před zásahy do jeho
soukromého a rodinného života, k porušení principu proporcionality a práva
zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud
nerespektoval ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1203/2012, nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze
dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3750/11, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2551/14.
32. S ohledem na výše uvedené se soudy nezabývaly ani otázkou
preventivní funkce zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
33. Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud soudy
probíhaly v Praze a žalobce je také z Prahy, měl si zvolit advokáta v místě
sídla soudů, když v opačném případě musí nést riziko, že mu nebude plná náhrada
nákladů řízení přiznána (zejména cestovní náhrada jeho advokáta). Odvolací soud
tak nesprávně zasahuje do účelně vynaložených nákladů řízení, zejména do
cestovní náhrady právního zástupce. Žalobce tak pokládá otázku, jež podle něj
nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda při
úspěchu ve věci lze za účelně vynaložené náklady považovat i cestovní náhradu
právního zástupce žalobce, pokud sídlo jeho kanceláře není v místě soudů, které
o věci rozhodují. Řešení dané otázky lze podle žalobce dovodit i z advokátního
tarifu nebo například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn.
21 Cdo 756/2014.
34. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce ze dne 21. 11. 2016 a 7.
12. 2016 odkázala na svou obranu vedenou v průběhu sporu a na odůvodnění
rozsudků soudů. Dále navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť není ani
přípustné ani důvodné. V řízení, kde žalobce uplatňuje svůj nárok podle zákona
č. 82/1998 Sb., je třeba tvrzení a důkazy směřovat do řízení nalézacího.
Žalobce se v dovolání soustředí na doplnění svých tvrzení (respektive modeluje
svá tvrzení) nad rámec dovolacího řízení. Soud prvního stupně právně posoudil
tvrzení žalobce a důkazy k nim předloženým. Stejně tak posoudil i výpovědi
účastníka a svědků. V dalším je pak sporná věc otázkou právního posouzení, což
odvolací soud potvrdil. Žalovaná navrhla, aby jí dovolací soud přiznal náklady
právního zastoupení ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání žalobce.
35. Žalobce v replice na vyjádření k dovolání žalované ze dne 9. 6. 2018
k argumentu žalované, že žalobce přesáhl dovolací důvody a uplatňuje námitky,
které nemohou být v dovolacím řízení úspěšné, uvedl, že dovolací soud posuzuje
jen správnost základních úvah soudů nižších stupňů, jež jsou podkladem pro
stanovení formy (výše) zadostiučinění, tedy například to, zda soudy postupovaly
v souladu se Stanoviskem. Žalobce tak rozebral, v čem spočívá nesprávnost úvah
soudů. Žalobce opět poukázal na skutečnost, že poškozený P. C. ve stejné věci
obdržel vyšší odškodnění (jen na nemajetkové újmě mu byla přiznána částka 550
000 Kč, další odškodnění se týkalo nepřiměřené délky trestního stíhání, omezení
osobní svobody a přiznání omluvy). U dalšího poškozeného J. K. nedávno
rozhodoval Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 zrušil obě
rozhodnutí soudů a podotkl, že je nutné, aby soud rozhodl o takovém odškodnění,
které bude srovnatelné s jinými případy. Žalobce dále odkázal na další případy,
jež jsou podle jeho názoru obdobné s nyní posuzovanou věcí.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
36. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
37. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
38. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
39. Pokud se týká námitek proti závěru odvolacího soudu o nesprávné
formulaci textu omluvy, souhrnného posuzování nároků vzniklých v důsledku
nezákonného trestního stíhání a nedostatečnosti konstatování porušení práva
(srov. odst. 20, 23 a 28 tohoto rozsudku), žalobce v dovolání řádně neuvádí, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto námitky. Může-
li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21.
5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
40. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu
(zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání
u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní
právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
41. V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není
seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé
dovolací důvody za splněný.
42. Dovolání tak v části obsahující námitky uvedené v odstavci 20 a 23
trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k
němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
43. Dovolání v části obsahující námitky uvedené v odstavci 28 trpí
rovněž vadami. Protože jde o jediné námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu o
nároku žalobce na přiznání omluvy, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání v
daném rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, jak je uvedeno ve výroku
III tohoto rozsudku.
44. U ostatních dovolacích důvodů žalobce v dovolání vymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání tak v této části
obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále
zabýval přípustností dovolání (vyjma nároku žalobce na zaplacení částky 340 Kč
a 3 300 Kč, ohledně nichž nebylo dovolání podáno).
IV. Přípustnost dovolání
45. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
46. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
47. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
48. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3.
2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací
soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy jednak ve výši 3
000 Kč, která mu měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody, ve výši
11 125 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2009, a dále o
(nepřiznané) náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání tak v
rozsahu těchto nároků není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku
(peněžitém plnění) nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč. Dovolací soud se
proto dále nezabýval námitkami žalobce, které směřují do daných nároků (srov.
odst. 19, 24 a 33 tohoto rozsudku), když ohledně prvních dvou uvedených nároků
dovolání odmítl a nákladový výrok zrušil jen z důvodu jeho akcesority.
49. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající
se nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 796 000 Kč za nezákonné
rozhodnutí policejního orgánu ze dne 9. 5. 2005 o zahájení trestního stíhání,
který jediný zůstal předmětem dovolacího přezkumu.
50. Skutečnost, že žalobce byl trestním stíháním zásadně zasažen ve
společenském, rodinném, profesním a osobním životě, že kauza byla
medializovaná, čímž došlo k zásahu do jeho integrity, a že jeho újma byla
intenzivnější, neboť byl v souběžném trestním řízení rovněž stíhán (srov. odst.
25, 26, 27 a 29 tohoto rozsudku), ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než
odvolací soud, a jeho námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou, neboť
jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které
jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím
učiněnému právnímu posouzení (k tomu srov. již uvedené usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).
51. Napadené rozhodnutí rovněž není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže nebyla zohledněna
preventivní funkce zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. odst. 32 tohoto
rozsudku a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo
942/2016, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012,
sp. zn. II. ÚS 911/12).
52. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda formulace
konstatování porušení práva ve výroku rozsudku je dostačující v případě, kdy
odvolací soud ve výroku svého rozsudku sice žalobci přiznal zadostiučinění ve
formě konstatování porušení práva, avšak výslovně neuvedl, k porušení jakých
práv došlo (srov. odst. 21 tohoto rozsudku). Dovolání zakládá přípustnost i pro
posouzení otázky přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění v situaci, kdy se
žalobce dovolává srovnání s jinými případy (srov. odst. 31 tohoto rozsudku).
Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu
dovolacího. Žalobce v dovolání rovněž namítal vady řízení spočívající v tom, že
soudy nerespektovaly rozdíly v právní úpravě před účinností a po nabytí
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., že odvolací soud nesprávně označil žalovanou
v záhlaví rozsudku, že odvolací soud porušil § 213 odst. 2 o. s. ř. a že
rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn (srov. odst. 17, 18, 22 a 30
tohoto rozsudku). Protože bylo dovolání přípustné, přihlédl Nejvyšší soud i k
žalobcem namítaným vadám řízení.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
53. Dovolání je důvodné.
54. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive
i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
55. Žalobcem namítanou vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud
porušil § 213 odst. 2 o. s. ř. (srov. odst. 22 tohoto rozsudku), Nejvyšší soud
neshledal, když ani není zřejmé, v čem měl odvolací soud podle dovolatele
dospět k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně.
56. Stejně tak výhrada žalobce, že se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami, že jeho rozhodnutí nesplňuje
požadavek řádného odůvodnění, že se omezil na pouhé převzetí právních závěrů
soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil, aniž se jimi sám blíže zabýval
(srov. odst. 30 odůvodnění tohoto rozsudku), rovněž vadu řízení nepředstavuje.
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že judikatura Evropského soudu pro lidská
práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá
rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může
měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého
případu. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na
převzetí odůvodnění nižšího soudu. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. nález
ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněný pod číslem 67/2004
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vadou, jež by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění
napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek
důvodů nepřezkoumatelný. Napadený rozsudek odvolacího soudu takovými nedostatky
netrpí, neboť jeho rozhodnutí srozumitelně vysvětluje podstatné důvody, na
nichž je založeno, a opomenutí některých dílčích (pro výsledek řízení
nepodstatných) argumentů uplatněných žalobcem nemůže na tomto závěru nic
změnit. Odvolacímu soudu nelze ani vyčítat, že se ztotožnil s právní
argumentací soudu prvního stupně a v důsledku toho ji zčásti formulačně vzal za
základ svého rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze
dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09, uveřejněným pod číslem 142/2011 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nich uvedenou judikaturu).
57. Dovolací soud však dospěl k závěru (jak ostatně naznačil soud
prvního stupně, ale i sám žalobce – srov. odst. 17 tohoto rozsudku), že řízení
před soudy obou stupňů takovou jinou vadou řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, neboť v rozsahu nároku žalobce na
náhradu nemajetkové újmy ve výši 116 000 Kč a ohledně omluvy za nezákonné
trestní stíhání za období od 9. 5. 2005 do 26. 4. 2006 rozhodl věcně
nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu způsobem
vyplývajícím z § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s.
ř. Otázka, která je pro posouzení věcné příslušnosti soudu v obdobných
případech klíčová, spočívá v aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění
zákona č. 160/2006 Sb.
58. Podle čl. II zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností
od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., se odpovědnost podle tohoto zákona za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, ve znění účinném
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vztahuje také na nemajetkovou újmu
vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na
náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím
účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v
dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné
rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode
dne účinnosti tohoto zákona.
59. K aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č.
160/2006 Sb., na nároky o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27.
4. 2006 a založené jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení se Nejvyšší
soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, a ze
dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011. Pokud trestní stíhání probíhalo dílem
před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a dílem poté, je možno podle
zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. posoudit toliko újmu
způsobenou trestním stíháním, která nastala po 27. 4. 2006. Odškodnění újmy
nastalé dříve se může poškozený domáhat v režimu ochrany osobnosti (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
60. V souzené věci bylo třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb. považovat usnesení policejního orgánu o zahájení trestního
stíhání vydaného dne 9. 5. 2005. Dané rozhodnutí působilo újmu v nemajetkové
sféře žalobce až do právní moci zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2012. V takovém případě je třeba
při zohlednění výše uvedených závěrů dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998
Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006) se neuplatní pro
posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy způsobené žalobci trestním stíháním
v období od vydání „nezákonného rozhodnutí“ (tedy od 9. 5. 2005) do nabytí
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tedy do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost
státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci „nezákonným rozhodnutím“ o zahájení
trestního stíhání v době od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tedy od 27. 4.
2006, do pravomocného zproštění žalobce obžaloby, je třeba posoudit podle
zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
61. Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném ke dni podání
žaloby (17. 6. 2013 – srov. čl. II odst. 2 zák. č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve
věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob,
popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných
informačních prostředcích.
62. Žalobce vyjádřil, v jakém rozsahu se jeho žalobní požadavek dotýká
újmy utrpěné za dobu do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (částka 116 000 Kč) a
v jakém rozsahu po jeho účinnosti (částka 680 000 Kč). Bylo tak na soudu
prvního stupně, aby s ohledem na § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučil z
důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku (ve výši 116 000 Kč), týkající se
odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí v době před 27. 4. 2006 k
samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně
vyloučeného nároku postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření
účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které
soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout.
63. Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce (ve výši 116 000
Kč) v rámci řízení na ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k
tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění
nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok
spadal do časové působnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006
Sb., byl posuzován podle § 31a odst. 2 OdpŠk. K řečenému srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, ze dne
21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1203/2012, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012).
64. Na výše uvedeném nemůže ničeho změnit ani zkušenost soudu prvního
stupně s chybnou praxí Vrchního soudu v Praze, který podle soudu prvního stupně
ve skutkově obdobných případech rozhoduje tak, že věcně příslušným k projednání
tohoto nároku je okresní soud, a to zpravidla po 1 roce od předložení věci
uvedenému nadřízenému soudu a bez jakéhokoliv vyrovnání se s judikaturou
Nejvyššího soudu. Pokud skutečně dochází ze strany Vrchního soudu v Praze k tak
flagrantnímu nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, jak naznačuje soud
prvního stupně a mělo-li by k němu dojít i v této věci, byl by to jistě důvod k
tomu, aby Nejvyšší soud inicioval podání návrhu na zahájení kárného řízení
proti těm soudcům Vrchního soudu v Praze, kteří se na vydání předmětných
rozhodnutí s vědomím jejich nezákonnosti podíleli, neboť by šlo o jednání
naplňující znaky skutkové podstaty kárné odpovědnosti soudce ve smyslu § 87
odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
65. Druhou vadou řízení, která byla žalobcem rovněž namítána (srov.
odst. 17 tohoto rozsudku), je skutečnost, že odvolací soud v záhlaví svého
rozsudku nesprávně označil žalovanou, pokud uzavřel, že žalovaná „Ministerstvo
spravedlnosti“ se nechala v řízení zastoupit „Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových“, a proto v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně nebylo
namístě uvádět jako organizační složku státu „Ministerstvo spravedlnosti“.
66. Nejvyšší soud v souladu s komentářovou literaturou zastává názor, že
„započne-li Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jednat v řízení
místo příslušné organizační složky v rámci výlučného či dohodnutého jednání a
trvají-li podmínky k jeho jednání, jedná takto až do pravomocného skončení
řízení, včetně případného řízení o mimořádných opravných prostředcích...
Výsledek řízení včetně placení nákladů řízení, popřípadě náhrady nákladů řízení
však dopadá přímo na příslušnou organizační složku. Proto se ani nemění
základní označení účastníka a příslušné organizační složky v rozsudku. Soud
pouze doplní dovětek o jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, například takto (srov. též § 157 odst. 1 o. s. ř.): Česká
republika - Ministerstvo spravedlnosti, za kterou jedná Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových [podle § 2 a § 3 odst. 1 písm. a) zákona č.
201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových]“ – k tomu
srov. JIRSA, J., a kol. Občanské soudní řízení, 1. část. Soudcovský komentář
(online). Praha: Kancelář H. B. Team, 2013, komentář k § 21a o. s. ř. Uvedená
vada řízení, spočívající v tom, že odvolací soud v záhlaví svého rozsudku
označil jako žalovanou pouze „Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových“, má vliv na správnost rozhodnutí v tom, že v případě
vyhovění žalobě ukládá plnění jiné organizační složce státu, než která je podle
zákona k plnění povinna.
67. Již uvedené vady řízení musejí vést ke zrušení rozsudků soudů obou
stupňů v rozsahu, v jakém rozhodly o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy
způsobené mu trestním stíháním. V zájmu rychlejšího průběhu dalšího řízení však
Nejvyšší soud považuje za vhodné, aby se vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám.
68. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2).
69. Odvolací soud po zhodnocení všech okolností sporu dospěl k závěru,
že v konkrétním případě postačuje jako odškodnění žalobcem utrpěné újmy
konstatování, že „trestní stíhání žalobce bylo nezákonné“.
70. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009, uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou
plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně
dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo,
v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného § 6 OdpŠk, vyjádřeno ve
výroku rozsudku soudu ve věci samé (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Stejný závěr se uplatní i při
poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v ostatních
případech, avšak s tím, že ve výroku rozsudku, kterým se porušení práva
poškozeného konstatuje, musí být výslovně uvedeno, k porušení jakého práva nebo
práv poškozeného došlo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.
2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012,
nebo ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3389/2012).
71. Konstatování porušení práva poškozeného, jako jedna z forem
zadostiučinění poskytovaného za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk,
přichází přitom do úvahy pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky odpovědnosti
státu za danou nemajetkovou újmu. Ve vztahu k posuzované věci tedy muselo dojít
k trestnímu stíhání, v němž byl žalobce posléze zproštěn obžaloby a v příčinné
souvislosti s tímto trestním stíháním musela žalobci vzniknout nemajetková
újma, spočívající v závislosti na konkrétních okolnostech případu v porušení
jeho zřetelně identifikovatelných základních práv. Je-li konstatování porušení
těchto základních práv podle úvahy soudu dostatečnou satisfakcí poškozeným
utrpěné nemajetkové újmy, musí soud ve výroku svého rozsudku porušení daného
práva nebo práv výslovně konstatovat (k výše uvedenému srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1541/12).
72. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že citovaná judikatura Nejvyššího
soudu nepožaduje, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce
úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného
vyplývá. Není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu,
pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013). Nadbytečná slovní spojení může soud ve
výroku rozsudku vypustit, případně výrok rozsudku formulovat za použití jiných
slov, aby tak dosáhl přesnějšího slovního vyjádření (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011). I za použití jiné než
žalobcem navrhované formulace však musí soud ve výroku rozsudku plně vystihnout
podstatu protiprávního zásahu, v jehož důsledku ke vzniku nemajetkové újmy
žalobce, konstatováním odškodňované, došlo. Uvedený požadavek se plně uplatní i
v případě, kdy žalobce návrh výroku soudního rozhodnutí neformuloval (neboť se
poskytnutí zadostiučinění v nepeněžní formě mu posléze přisouzené vůbec
nedomáhal) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn.
30 Cdo 968/2014.
73. Pokud odvolací soud nekonstatoval porušení práv žalobce výše
uvedeným způsobem ve výroku svého rozsudku, a omezil se na konstatování
nezákonnosti trestního stíhání, které nepředstavuje samo o sobě konstatování
porušení žalobcových konkrétně identifikovatelných práv, je jeho právní
posouzení žalobcova nároku nesprávné.
74. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným
pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
uvedl, že se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním,
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle § 31a odst.
2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena
přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše
zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního
stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené
osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, tedy její přiznání je nad rámec konstatování
porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti
poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Též zde bylo konstatováno, že výše
přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových
odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného
v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen
tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
75. K upřesnění výše uvedených závěrů došlo rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž bylo doplněno, že výše
zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy
způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo
zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se
s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je
možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt
takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí,
je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (například z
titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou
délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo
ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany
osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v
pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné
společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým
způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného
zadostiučinění, tedy z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve
srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li
možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba
stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat
ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako
spravedlivé (například s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V
každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle
kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou
se přiznává minimálně žalovaná částka (k výše uvedenému srov. také rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015).
76. V nyní posuzované věci soudy neprovedly srovnání s obdobnými
případy, ačkoliv žalobce v průběhu řízení namítal, že v jiných obdobných
případech bylo poškozeným za nezákonné trestní stíhání přiznáno zadostiučinění
vyšší (srov. procesní spis na č. l. 62 a násl., 160, 162 a násl., 169 a násl.,
197 a násl.). Pokud tedy soudy na uvedenou argumentaci žalobce nereagovaly,
srovnání s obdobnými případy neprovedly a ani nevysvětlily, proč k jeho
tvrzením nepřihlédly, je jejich posouzení ve světle citované judikatury
Nejvyššího soudu neúplné, a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
77. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ve výroku I, kterým byla
konstatována nezákonnost žalobcova trestního stíhání a dále v rozsahu, v jakém
jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 796
000 Kč s příslušenstvím za trestní stíhání, které neskončilo odsouzením a dále
zrušil i navazující výrok o náhradě nákladů řízení. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují v rozsahu zamítnutí žaloby do částky
796 000 Kč i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního
stupně, včetně navazujícího nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nemohl rozhodnout o
postoupení nároku na zaplacení částky 116 000 Kč věcně příslušnému krajskému
soudu, neboť dosud nebylo rozhodnuto o vyloučení daného nároku k samostatnému
projednání a rozhodnutí.
78. Ve zbývajícím rozsahu, ohledně nároků žalobce na náhradu nemajetkové
újmy ve výši 3 000 Kč za nezákonné omezení osobní svobody, ve výši 11 125 Kč za
nepřiměřenou délku trestního řízení a omluvu za újmu vzniklou žalobci v
důsledku trestního stíhání, bylo dovolání postupem podle 243c odst. 1 o. s. ř.
dovolacím soudem dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítnuto.
79. Nyní bude na soudu prvního stupně, aby rozhodl o vyloučení nároku
žalobce na zaplacení částky 116 000 Kč za újmu způsobenou mu trestním stíháním
v době od jeho zahájení do 26. 4. 2006 a na omluvu za tutéž újmu k samostatnému
projednání a rozhodnutí postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a v daném rozsahu
věc předložil po vyjádření účastníků příslušnému vrchnímu soudu postupem podle
§ 104a odst. 2 o. s. ř.
80. Ve zbylém rozsahu, tj. ohledně nároku žalobce na zadostiučinění v
částce 680 000 Kč za trestní stíhání, které neskončilo odsouzením, soud věc
znovu projedná s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
Jestliže dospěje k výjimečnému závěru, že újma způsobená žalobci trestním
stíháním v období počínaje 27. 4. 2006 byla nepatrná (což ji zřetelně odlišuje
od újmy způsobené stejným trestním stíháním jiným osobám) a že mu tedy má být
přiznána satisfakce ve formě konstatování porušení práva, musí ve výroku
rozhodnutí uvést, která práva žalobce byla porušena. V této souvislosti
nepřehlédne závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněným pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, podle kterého zprošťující rozsudek neznamená nezákonnost všech
úkonů v trestním řízení.
81. Dospěje-li soud naopak k závěru, že újma žalobce nebyla nepatrná, a
je tak na místě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích, musí se argumentačně
vypořádat s obdobnými případy, zejména jde-li o odškodnění jiných trestně
stíhaných osob v tomtéž trestním stíhání.
82. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
83. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu