30 Cdo 3166/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce G. G.,
zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Jugoslávská 481/12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky
197.654,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 19 C 193/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 20. 6. 2012, č. j. 19 Co 175/2012 – 120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 19 Co 175/2012 –
120, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 3. 2011, č. j. 19 C 193/2010 -
70, ve výroku I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 117.300,- Kč,
ve výroku II zamítl žalobu v částce 80.354,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení
z částky 197.654,75 Kč od 15. 3. 2011 do zaplacení a ve výroku III uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Doplňujícím
rozsudkem ze dne 3. 2. 2012, č. j. 19 C 193/2010 – 105, zamítl soud prvního
stupně žalobu v částce 80.354,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky
197.654,75 Kč od 24. 6. 2010 do 15. 3. 2011. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 19 Co 175/2012 – 120, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I ohledně částky 117.300,- Kč tak, že žalobu v daném rozsahu
zamítl, co do zamítavého výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před
soudy prvního a druhého stupně. Žalobce v podané žalobě požadoval po žalované náhradu škody v celkové výši
197.654,75 Kč s příslušenstvím s tím, že škoda ve výši 80.354,75 Kč měla být
žalobci způsobena vynaložením nákladů na obhajobu poskytnutou advokátem JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou v trestním řízení a škoda ve výši 117.300,- Kč měla
žalobci vzniknout jako ušlý zisk z důvodu pobytu ve vazbě (170,- Kč za každý
den 690 dnů trvající vazby). Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, že dne 25. 4. 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání,
následně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2006 pro trestný
čin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 28. 4. 2005 byl žalobce vzat do vazby s tím, že vazba započala dnem 26. 4. 2005. Propuštěn z ní byl na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 3. 2007. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, 16. 7. 2007 a
2. 5. 2008 byl žalobce opakovaně nepravomocně shledán vinným uvedeným trestným
činem a odsouzen. Usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007 a 25. 1. 2008 byly postupně první dva rozsudky Městského soudu v Praze zrušeny a věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. I poslední rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 2. 5. 2008 Vrchní soud v Praze zrušil, a to rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 To 67/2008, když zároveň sám rozhodl o zproštění žalobce
obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Soudy dále vzaly za prokázané, že v trestním řízení poskytoval žalobci právní
služby jako obhájce mj. advokát JUDr. PhDr. Oldřich Choděra. Odvolací soud dále
vycházel stejně jako soud prvního stupně ze skutečnosti, že žalobce v
projednávané věci předložil mzdové listy za roky 2002 až 2004 vystavené
společností TIAN SHI.CZ. s. r. o. a daňové přiznání uvedené společnosti za rok
2005. Z obsahu posuzovaného spisu i z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že
žalobce byl jediným společníkem výše uvedené společnosti a do 13. 5. 2009 jejím
jediným jednatelem.
Odvolací soud však z předložených listin na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil jen to, že žalobce byl do konce roku 2004 výdělečně
činný v pracovním poměru u zmíněné společnosti a že uvedená společnost
vykazovala činnost i v roce 2005, nikoliv už to, že žalobce těsně před vzetím
do vazby dosahoval výdělku. Co do právního posouzení odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel,
že obhajoba obžalovaného v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více
obhájci není zákonem vyloučena, a to zejména ve skutkově a právně složitých
věcech, kdy jsou jednotliví právní zástupci specializováni na jednotlivé
oblasti rozhodné z hlediska posouzení konkrétní trestní věci. Soudy obou stupňů
dospěly k závěru, že náhradu nákladů právního zástupce JUDr. PhDr. Oldřicha
Choděry v rozsahu částky 80.354,75 Kč nelze žalobci přiznat, neboť se jedná o
náhradu nákladů za duplicitně účtované úkony. Svá tvrzení ohledně těchto úkonů
žalobce přes výzvu a poučení soudu podle § 118a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) doplnil a odůvodnil pouze tak,
že co se týče zastoupení více obhájci, jednalo se o jeho přání. Odvolací soud
uzavřel, že pochybnosti o účelně vynaložených nákladech na zrušení či změnu
nezákonného rozhodnutí lze mít především tam, kde jsou jednotlivými advokáty
účtovány úkony opakovaně nebo duplicitně, jak tomu bylo v žalobcově věci. Odvolací soud z výše uvedených důvodů shledal žalobcův nárok na náhradu nákladů
obhajoby v trestním řízení v rozsahu 80.354,75 Kč nedůvodným a potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku. Co se týče žalobcova nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 170,- Kč za den
trvání vazby, posoudil jej odvolací soud rozdílně od soudu prvního stupně,
který žalobci nárok v celkové výši 117.300,- Kč přiznal (nepřiznal mu pouze
úrok z prodlení z uvedené částky). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se
žalobci podařilo prokázat, že podnikal i v období, které těsně předcházelo
vzetí do vazby. Odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému závěru, a proto
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky
117.300,- Kč tak, že nárok žalobce zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost proti měnící části napadeného rozsudku dovozuje z § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a proti potvrzující části rozsudku z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo podáno z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., neboť řízení bylo postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se domnívá, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 213 o. s. ř.,
neboť dospěl ke zcela odlišným skutkovým závěrům ohledně žalobcova nároku na
náhradu ušlého zisku ve výši 117.300,- Kč za dobu trvání vazby než soud prvního
stupně, aniž by provedl jakékoliv dokazování. Žalobce je přesvědčen, že svůj
nárok na ušlý zisk dostatečně doložil, když soudu předložil mzdové listy
společnosti TIAN SHI.CZ. s. r. o. z období let 2002 – 2004, tedy za období,
které bezprostředně předcházelo době, kdy byl žalobce vzat do vazby. Žalobce
rovněž doložil, že zůstal jediným společníkem a jednatelem společnosti i v roce
2005. Odvolací soud proto pochybil, když se odchýlil od skutkového závěru soudu
prvního stupně, že žalobce bezprostředně před vzetím do vazby vyvíjel
výdělečnou činnost, kterou přerušil po dobu setrvání ve vazbě. Uvedený postup
odvolacího soudu považuje žalobce za vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Posouzení nároku na odškodnění nákladů obhajoby, které vznikly v trestním
řízení přibráním dalšího obhájce, považuje žalobce za otázku zásadního právního
významu. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že si účtoval
jakékoliv nároky duplicitně nebo opakovaně. Skutečnost, že ve stejné době a na
stejném místě poskytovali dva advokáti, jako obhájci v trestním řízení stejně
označené úkony právní pomoci neznamená, že se jedná o úkony duplicitní, neboť
každý z těchto úkonů byl prováděn jiným advokátem. Závěr odvolacího soudu o
neúčelnosti vynaložených nákladů je nesprávný, neboť soudy v ČR bylo již
opakovaně judikováno, že pokud si účastník řízení přibere advokáta k zastoupení
při uplatňování svých práv, jsou náklady s tím spojené zásadně účelně
vynaložené. Tato zásada by podle žalobce měla platit i v případě zastoupení
více právními zástupci. Nesprávný je podle žalobce také závěr odvolacího soudu
o nutnosti specializace jednotlivých obhájců v případě, že si jich obžalovaný
pro dané řízení zvolí žalobce více. Žalobce nepovažuje za svou povinnost
sdělovat soudu, kterými konkrétními úkoly jednotlivé obhájce pověřil, neboť
taková dohoda mezi žalobcem a jeho právním zástupcem je „předmětem tajemství“. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání v části, ve
které směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok
II rozsudku soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen tehdy,
jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je
řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II co do
částky 80.354,75 Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné, neboť při úvaze o
účelnosti vynaložení nákladů na zastoupení dvěma obhájci v trestním řízení ve
smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), dospěl odvolací soud k jinému řešení, než
jaké bylo po vydání napadeného rozsudku dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je v daném rozsahu také důvodné. K uvedené otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 2533/2013. V něm dospěl k závěru, že náklady řízení spočívající v
nákladech na obhajobu dvěma obhájci v trestním řízení, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozsudkem, jsou zásadně účelně vynaloženými náklady ve
smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl: „Účelnost takto vynaložených
nákladů na obhajobu lze posuzovat jen ve vztahu k výsledku trestního stíhání,
aniž by poškozený musel tvrdit a prokazovat, že nemít dva obhájce, trestní
řízení by pro něho skončilo nepříznivě. Z uvedeného budou dány výjimky jen tehdy, bude-li zjevné, že - stejně jako v
případě jediného obhájce - určité úkony nemohly k výsledku trestního stíhání
poškozeného přispět, nebo že jsou úkony dvou obhájců duplicitní (obsahově
totožné), což lze z povahy věci s určitostí dovodit výlučně u úkonů písemných.
Je samozřejmě na tom, kdo uplatňuje nárok na náhradu škody spočívající v
nákladech vynaložených na obhajobu v trestním řízení, aby účelnost takto
vynaložených nákladů (ve smyslu právě uvedených kritérií) tvrdil a prokázal,
obvykle se tak stane poukazem na rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení skončeno. Poukaz na výjimku by pak měl tvrdit a prokazovat žalovaný škůdce.“
Žalobce v kompenzačním řízení poukázal na rozsudek Vrchního soudu ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 To 67/2008, kterým byl zproštěn obžaloby, a prokázal jím, že
byl v trestním řízení úspěšný. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně
neúčelnosti žalobcem vynaložených nákladů na obhajobu tak přešlo na žalovanou,
která, nemá-li být povinna k úhradě těchto nákladů, musí prokázat, že konkrétní
úkony obhájce JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry byly obsahově totožné s úkony
druhého obhájce žalobce, nebo že tyto úkony nemohly přispět ke zproštění
žalobce obžaloby, a že náklady vynaložené na úhradu těchto úkonů tedy
prokazatelně byly náklady neúčelnými. Odvolací soud se musí zabývat otázkou,
zda žalovaná uvedené skutečně tvrdila a prokázala (k tomu je třeba podotknout,
že za úkony obsahově totožné a tudíž duplicitní je dle Nejvyššího soudu z
povahy věci možno považovat pouze úkony písemné). V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu,
kterou se mění vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně
částky 117.300,- Kč tak, že se žaloba v této části zamítá, je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a). V tomto rozsahu je dovolání
i důvodné. Žalobce v dovolání důvodně vytkl vadu řízení, která podle názoru Nejvyššího
soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jednalo se o vadu
spočívající v absenci zopakování dokazování odvolacím soudem. Odvolací soud
neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování, přesto hodnotil důkazy provedené
v řízení před soudem prvního stupně, z nichž soud prvního stupně činil
skutková zjištění zásadně významná pro právní posouzení věci. Na základě
hodnocení těchto důkazů pak odvolací soud dospěl k jinému skutkovému zjištění,
než které učinil soud prvního stupně, a v důsledku toho rozsudek soudu prvního
stupně změnil.
Vadou řízení je skutečnost, že odvolací soud vyšel z jiných skutkových
zjištění, než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst.
2 o. s. ř., tj. aniž zopakoval dokazování, na němž soud prvního stupně svá
skutková zjištění založil.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 cit. ustanovení
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně.
I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů
není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně,
neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení a svědků, listinných důkazů, popř. jiných důkazů, se
může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Postup odvolacího soudu, kdy se
odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však
dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu,
neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem,
spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo
k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového
zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených
důkazů předloženými listinami, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a
zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 366/2000).
Odvolací soud proto plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení
§ 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a
ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z listinných důkazů. Ustanovení § 213
o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení,
podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn
v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního
stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám
nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966,
sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8.
2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003).
V posuzovaném případě soud prvního stupně na podkladě výpisu z obchodního
rejstříku, přiznání daně z příjmu právnických osob společnosti TIAN SHI.CZ. s.
r. o. a mzdových listů žalobce za roky 2002 – 2004 vzal za prokázané, že i
těsně před vzetím do vazby žalobce podnikal a provozoval výdělečnou činnost.
Chtěl-li odvolací soud korigovat uvedená skutková zjištění, resp. závěr o
skutkovém stavu věci, jež po provedení listinných důkazů učinil soud prvního
stupně, měl způsobem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat dokazování
a jedině pak mohl dospět k závěrům odlišným od skutkových závěrů soudu prvního
stupně. Takto ovšem odvolací soud nepostupoval, když ve věci samé rozhodl bez
jednání a bez zopakování nebo případného doplnění dokazování dospěl k odlišným
skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Tím žalobci znemožnil uplatnit jeho
právo se k prováděným důkazům při ústním jednání vyjádřit.
Z uvedených důvodů byl žalobcem uplatněný dovolací důvod, spočívající v
tvrzení, že (odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledán opodstatněným.
Protože je právní posouzení nároku žalobce na náhradu škody v rozsahu částky
80.354,75 Kč s příslušenstvím nesprávné a ve zbylém rozsahu je odvolací řízení
stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s.
ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu v souladu s postupem plynoucím
z ustanovení § 213 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalobci podařilo unést
důkazní břemeno, jde-li o jeho výdělečnou činnost v období bezprostředně
předcházejícím vzetí do vazby. Odvolací soud se dále musí při respektování
pravidel popsaných výše vypořádat s otázkou, zda náklady na jednotlivé úkony
druhého obhájce žalobce v trestním řízení byly vynaloženy účelně, či nikoliv.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. února 2014
JUDr. Pavel
S i m o n
předseda senátu