21 Cdo 372/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Okresnímu
ústavu sociálních služeb v S., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem,
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově
pod sp. zn. 8 C 100/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 22. května 2002 č.j. 14 Co 773/2001-143 ve znění usnesení ze dne
28. června 2002 č.j. 14 Co 773/2001-148, takto:
Rozsudek a usnesení krajského soudu se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu
v Plzni k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 3.1.1996 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce \"z
důvodu, pro který by s ním organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, a
dále pro závažné porušení pracovní kázně\". Porušení pracovní kázně, pro které
by se žalobcem mohl být okamžitě zrušen pracovní poměr, žalovaný spatřoval v
tom, že žalobce, který u něj pracoval jako \"řidič - údržbář\", \"dne 8.12.1995
kolem 14. hod. v místnosti bývalé budovy Domova důchodců v H. P. během své
pracovní doby požíval alkohol (pivo)\". Závažné porušení pracovní kázně
žalobcem shledával v tom, že \"téhož dne, tj. 8.12.1995 kolem 14.50 hod\",
žalobce \"neuposlechl příkazu svého nadřízeného a výslovně odmítl jízdu do
podniku T.\".
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu zdůvodnil tím, že dne 8.12.1995 \"žádný alkohol nepil\" a \"po zjištění
skutečnosti, že požíval alkohol, nebyla nadřízeným provedena dechová zkouška
ani odběr krve\". Ke druhému důvodu výpovědi uvedl, že jízdu \"odmítl z důvodu,
že požil alkoholický nápoj a jako řidič si je vědom svých povinností, toto mu
však ze strany zaměstnavatele nebylo dokázáno, protože nebyla provedena dechová
zkouška ani odběr krve na zjištění hladiny alkoholu\".
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 1.048,- Kč a \"do pokladny Okresního soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč.
Soud prvního stupně neměl za prokázáno, že by žalobce \"požil alkohol v
pracovní době\". Výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří \"viděli, jak žalobce
pivo popíjí\", považoval za nevěrohodné; svědek M. V. totiž podepsal čestné
prohlášení, že žalobce \"dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00
hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)\", a svědek P. M. se po \"závažné
chorobě dostavil k soudu z bydliště, které není v obvodu procesního soudu\",
aniž by \"uplatnil nárok na svědečné\", a \"jako jediný viděl žalobce vedle
piva požívat i rum, přitom žádný z dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil
\". Další svědek A. L. \"pouze viděl, že žalobce drží v ruce láhev piva\", a
proto jeho výpověď \"nemůže být důkazem toho, že žalobce požil alkohol v
pracovní době\". Kromě toho soud prvního stupně výpověď svědka A. L.
nepovažoval za \"dostatečně objektivní\" vzhledem k jeho \"konfliktnímu vztahu
se žalobcem\". Ostatní svědci \"pak žalobce neviděli ani s lahví v ruce, ani
neviděli, že by alkohol požíval, pouze uváděli, že tak, jak se žalobce choval
(byl hlučný až agresivní), působil na ně jako člověk podnapilý, z jeho dechu
cítili alkohol\". \"Takovéto svědectví\" je podle soudu prvního stupně
\"nedostačující k důkazu o tom, že žalobce dne 8.12.1995 kolem 14-té hodiny na
svém pracovišti požil alkohol\". Další důvod k výpovědi (\"neuposlechnutí
příkazu svého nadřízeného k jízdě do podniku T. dne 8.12.1995 kolem 14.50
hodin\") je podle názoru soudu prvního stupně důvodem \"vykonstruovaným\",
neboť \"smyslem tohoto příkazu k jízdě bylo dostat žalobce do situace, kdy by
byl přistižen policií při jízdě automobilem po požití alkoholu\". Byl-li
nadřízený žalobce A. L. \"přesvědčen o tom, že žalobce požil alkohol, pak jeho
pokyn k jízdě nebyl vydán v souladu s právními předpisy\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.10.1997 č.j. 14
Co 361/97-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl;
současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 2.875,- Kč a náhradě nákladů odvolacího
řízení 5.144,50 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit \"Českému státu -
Okresnímu soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že \"není dán výpovědní důvod spočívající v
žalobcově neuposlechnutí příkazu nadřízeného p. L. k jízdě do podniku T.\";
jestliže byl žalobci jako řidiči tento příkaz \"dán za situace, kdy nadřízený
žalobce byl přesvědčen o tom, že tento požil alkohol, sám tímto příkazem
porušil obecně závazný právní předpis o pravidlech silničního provozu, pokud
dal příkaz pracovníku, který nebyl způsobilý k řízení motorového vozidla\". Ke
druhému důvodu výpovědi [požívání alkoholu (piva) žalobcem během pracovní doby]
odvolací soud z výpovědi svědkyně V. Ž., jejíž výslech sám provedl, zjistil, že
svědkyně před koncem pracovní doby při konfliktu žalobce s jeho nadřízeným A.
L. \"ze žalobce cítila alkohol a viděla, že tento se choval jinak než jindy, a
to arogantně a agresivně\". Alkohol z dechu žalobce podle odvolacího soudu
cítili i další svědci, kteří u soudu prvního stupně \"shodně vypovídali o
způsobu jeho chování\". Jestliže \"byl z dechu žalobce cítit alkohol v průběhu
pracovní doby, a to před jejím koncem, je podle názoru odvolacího soudu
nepochybné, že k požití alkoholu muselo dojít během pracovní doby, a není
rozhodné, zda se tak stalo ve 14 hod. nebo ve 14.30 hod. ev. později\".
Skutečnost, že \"k požití alkoholu došlo\", podle odvolacího soudu \"nepřímo
prokazuje\" i další jednání žalobce, který se odmítl podrobit dechové zkoušce,
přičemž jeho vysvětlování důvodu tohoto odmítnutí je v rozporu s výpovědí
svědkyně Ž. a je nutno je považovat za účelové. Odvolací soud uzavřel, že
\"požití alkoholu zaměstnancem v pracovní době na pracovišti, a to zvlášť v
případě pracovníka, který je zaměstnán ve funkci řidiče, je nutno posoudit
přinejmenším jako závažné porušení pracovní kázně, a tedy jako důvod k výpovědi
z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.1.1999
č.j. 21 Cdo 2128/98-60 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkové zjištění
odvolacího soudu, podle kterého žalobce dne 8.12.1995 během pracovní doby
požíval alkohol (pivo), tedy že se stal skutek uvedený ve výpovědi z pracovního
poměru ze dne 3.1.1996, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud totiž
v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. vzal v úvahu jen ty důkazy, z nichž lze
dovodit, že žalobce dne 8.12.1995 požíval v pracovní době alkohol, a do procesu
hodnocení důkazů nezahrnul důkazy provedené u soudu prvního stupně, z nichž
vyplývají skutečnosti, které uvedenému závěru odporují, a s těmito důkazy se
nevypořádal.
V dalším řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2.6.1999 č.j. 14 Co
212/99-70 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.1.1997 č.j. 8 C 100/96-24
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu
prvního stupně, že při zjišťování skutkového stavu věci nehodnotil výpověď
žalobce jako účastníka řízení v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a s
jeho vlastními tvrzeními obsaženými v žalobě. Zjištěný skutkový stav proto nemá
oporu v provedeném dokazování.
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C 100/96-75
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 6.253,- Kč \"na účet\" advokáta a \"státu - do pokladny
Okresního soudu v Sokolově částku 154,- Kč\". Shodně jako ve svém předchozím
rozhodnutí dovodil, že výpovědi svědků M. V. a P. M., kteří \"viděli, jak
žalobce pivo popíjí\", jsou nevěrohodné. Svědek M. V. totiž podepsal čestné
prohlášení, že žalobce \"dne 8.12.1995 v pracovní době, konkrétně ve 14.00
hodin, nepožíval alkoholické nápoje (pivo)\", a jeho vysvětlení, že žalobce
sice neviděl požívat alkohol ve 14.00 hodin, ale až ve 14.30 hodin, nemůže
obstát, neboť žalobce by se mohl \"těžko přivést během několika minut\" do
podnapilého stavu. Nevěrohodnost svědka P. M. vyplývá podle názoru soudu
prvního stupně z toho, že se po \"závažné chorobě dostavil k soudu z bydliště,
které není v obvodu procesního soudu\", aniž by \"uplatnil nárok na svědečné\",
a že \"jako jediný viděl žalobce vedle piva požívat i rum, přitom žádný z
dalších zúčastněných se o rumu vůbec nezmínil\". Svědek A. L. \"pouze viděl, že
žalobce drží v ruce láhev piva\", a jeho výpověď proto \"nemůže být důkazem
toho, že žalobce požil alkohol v pracovní době\"; vzhledem k jeho
\"konfliktnímu vztahu se žalobcem (aniž by byl způsoben jakýmikoliv důvody)\"
ji navíc nelze považovat za \"dostatečně objektivní\". Ostatní svědci žalobce
neviděli ani s lahví v ruce, ani neviděli, že by alkohol požíval, pouze
uváděli, že tak, jak se žalobce choval (byl hlučný až agresivní), působil na ně
\"jako člověk podnapilý, z jeho dechu cítili alkohol\"; takovéto svědectví je
podle soudu prvního stupně \"nedostačujícím důkazem\". Žalobce v žalobě i ve
své výpovědi před soudem popíral, že by požil dne 8.12.1995 v pracovní době
alkohol (pivo), a nelze proto dovodit, že by tímto důkazem bylo prokázáno
\"naplnění výpovědního důvodu\". Uvedl-li žalobce v žalobě, že jízdu \"odmítl z
důvodu, že požil alkoholický nápoj\", jde o \"nešťastnou formulaci myšlenky\"
žalobce, jejímž obsahem bylo \"podivení nad jednáním nadřízeného, který ho
obviňuje z požívání alkoholu v pracovní době, a současně mu dává příkaz k
uskutečnění jízdy motorovým vozidlem\". Jednoznačným důkazem o tom, že žalobce
dne 8.12.1995 požil alkohol, mohl být podle názoru soudu prvního stupně
výsledek dechové zkoušky; kdyby se žalobce odmítl dechové zkoušce podrobit,
mohla být tato skutečnost použita jako důvod k výpovědi. Vzhledem k tomu, že
další výpovědní důvod (neuposlechnutí příkazu nadřízeného k jízdě) je důvodem
\"vykonstruovaným\", je výpověď z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 neplatným
právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.4.2000 č.j. 14
Co 930/99-95 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl;
současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a náhradě nákladů odvolacího
řízení 2.495,80 Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit \"státu -
Okresnímu soudu v Sokolově\" částku 154,- Kč. Na základě dosud provedených
důkazů odvolací soud dovodil, že svědci M. V. a P. M. viděli žalobce v pracovní
době požívat alkohol (pivo) a že další svědci (A. L., V. Ž., M. Č. a L. L.) ze
žalobce \"v pracovní době alkohol cítili a z jeho chování pozorovali, že je pod
vlivem alkoholu\". Důvod, pro který považoval soud prvního stupně výpověď M. V. za nevěrohodnou, nemůže obstát, neboť jím spolupodepsané prohlášení je třeba
považovat ve srovnání se svědeckou výpovědí za důkaz \"méně věrohodný, když jde
o listinu vyhotovenou na žádost žalobce, s jejímž podpisem nejsou spojeny žádné
právní následky na rozdíl od svědecké výpovědi, kterou svědek činí po
příslušném poučení o trestnosti svého jednání\". Nevěrohodná není ani výpověď
svědka P. M., neboť \"není k dispozici žádná zpráva o jeho zdravotním stavu, z
níž by snížená věrohodnost svědka vyplývala\", a o jeho věrohodnosti nic
nevyplývá ani z toho, že neuplatnil nárok na svědečné, aniž by byly známy
důvody vzdání se tohoto nároku. Výpověďmi svědků V. Ž., M. Č. a L. L. bylo
prokázáno, že z dechu žalobce byl cítit alkohol, že jeho chování bylo \"oproti
jindy\" hlučné a agresivní a že vůči svému nadřízenému A. L. se \"choval až
vulgárně\". Žalobce se odmítl - jak vyplývá z výpovědi svědka L. L. - podrobit
dechové zkoušce na alkohol; jeho vysvětlení, že tak učinil z hygienických
důvodů, je nevěrohodné a vyvrací je výpověď svědkyně V. Ž. Výpověď žalobce je
nevěrohodná i v tom, že uváděl, že žádný příkaz k jízdě od A. L. dne 8.12.1995
v odpoledních hodinách nedostal, neboť podle výpovědí svědků M. V. a L. L. odmítl jet spolu s A. L. na policii s odůvodněním, že \"není blbej, že nechce
přijít o řidičák\". Podle názoru odvolacího soudu je \"nerozhodná\" výpověď
svědka L. V., který uvedl, že \"za jeho přítomnosti žalobce nepil\", neboť se
vyjadřoval k době, kdy se setkal se žalobcem, což mělo být v dopoledních
hodinách, a výpověď svědkyně H. V., která žalobce vůbec neviděla. Za
nevěrohodnou považuje odvolací soud také výpověď svědka \"Bednáře\" (správně R. B.), který - i v rozporu s výpovědí žalobce - popřel, že by vůbec někdo na
pracovišti požíval alkoholické nápoje. Na základě uvedeného hodnocení důkazů
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce dne 8.12.1995 během pracovní doby
požíval alkohol (pivo). Vzhledem k tomu, že žalobce pracoval u žalovaného jako
řidič, je třeba \"požití alkoholu i v malém množství\" považovat za porušení
pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr
podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, a tedy i za důvod pro
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku
práce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.9.2001
č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se odchýlil
od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by opakoval důkazy, které
byly před ním provedeny. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud, měl-li
pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně a o hodnocení
věrohodnosti výpovědí žalobce a svědků před tímto soudem, měl - kromě výslechu
svědkyně V. Ž. - zopakovat další důkazy (zejména výslechy svědků M. V., P. M. a
A. L.) a opatřit si tak podklady pro posouzení věrohodnosti výpovědí svědků a
žalobce, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního
stupně, a současně dbát o to, aby podklady pro posouzení věrohodnosti výpovědí
byly zjištěny co nejúplněji.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 22.5.2002 č.j. 14 Co 773/2001-143 ve
znění usnesení ze dne 28.6.2002 č.j. 14 Co 773/2001-148 rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 29.7.1999 č.j. 8 C 100/96-75 změnil tak, že žalobu zamítl;
současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 9.276,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 9.004,-Kč advokátu a že žalobce je povinen zaplatit \"státu - Okresnímu
soudu v Sokolově\" částku 154,-Kč. Odvolací soud doplnil dokazování - po
zjištění, že svědek P. M. již zemřel - zopakováním výslechů svědků M. V. a A. L., které provedl prostřednictvím soudu prvního stupně, a vyžádáním zpráv o
pověsti těchto svědků a žalobce z místa jejich bydliště. Při hodnocení
provedených důkazů přihlédl k tomu, že sice pouze svědek M. V., který vypovídal
shodně před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, a svědek P. M. viděli žalobce v pracovní době požívat alkohol (pivo), však další svědci ze
žalobce v pracovní době alkohol cítili a z jeho chování pozorovali, že je pod
vlivem alkoholu; v posledně uvedeném smyslu vypovídali svědci A. L. a V. Ž. (před soudy obou stupňů) a svědci M. Č. a L. L. Výpovědi těchto svědků odvolací
soud považuje (na rozdíl od soudu prvního stupně) za věrohodné. Svědek M. V. opakovaně vysvětlil, z jakého důvodu podepsal tzv. \"čestné prohlášení\"
žalobci, které potvrzovalo, že rozhodného dne ve 14 hod. žalobce nepil
alkoholické nápoje. Podle odvolacího soudu nelze svědeckou výpověď ve srovnání
s tímto listinným důkazem považovat za méně věrohodnou. Věrohodnost výpovědi
tohoto svědka není snižována ani zjištěním jeho pověsti v bydlišti; ze zprávy,
kterou provedl důkaz odvolací soud, sice vyplývá, že byl postižen dvakrát pro
přestupek, jednalo se však o přestupky majetkového charakteru, jichž se
dopustil před řadou let. Svědek A. L. před odvolacím soudem potvrdil svoji
dřívější svědeckou výpověď, i když již není zaměstnancem žalovaného. O tomto
svědkovi nejsou žádné \"negativní poznatky\" a není důvod jeho výpovědi
nevěřit. Odvolací soud považuje za zcela nevěrohodnou výpověď žalobce o
důvodech odmítnutí dechové zkoušky (z hygienických důvodů), která je v rozporu
i s výpovědí svědků V. Ž. a A. L. V údajích o příkazu k jízdě od nadřízeného A. L. dne 8.12.1995 odpoledne po 14 hod. je výpověď žalobce v rozporu s výpovědí
svědků L. L. a M. V. Tito svědci byli spolupracovníky žalobce a není dán žádný
důvod ke zpochybňování jejich věrohodnosti. Ani o žalobci v místě jeho bydliště
nebyly zjištěny negativní poznatky. Výpověďmi svědků M. V., A. L., V. Ž., L. L. a M. Č., kteří viděli chování žalobce, které hodnotili odlišně od jeho chování
v jiných případech a slyšeli, že odmítal dechovou zkoušku, bylo prokázáno, že
žalobce v pracovní době na pracovišti požil alkoholické nápoje. Výpověď žalobce
je třeba hodnotit jako účelovou nejen v důvodech odmítnutí dechové zkoušky, ale
jako celek i pro rozpor s jeho vlastním návrhem na zahájení řízení, kde sám
uvedl, že odmítl jízdu pro požití alkoholu.
Odvolací soud proto dospěl k
závěru, že žalovaný prokázal důvod výpovědi, uvedený ve výpovědi z pracovního
poměru ze dne 3.1.1996, neboť \"požití alkoholu i v malém množství nutno
považovat za porušení pracovní kázně, pro které by zaměstnavatel mohl okamžitě
pracovní poměr zrušit dle § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud, dříve než ve věci opětovně rozhodl, požádal soudkyni soudu
prvního stupně, aby vyslechla svědky, které již sama jednou vyslýchala, a poté
opět na podkladě důkazů, které provedl soud prvního stupně, změnil rozsudek
soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Dovolatel má za to, že odvolací soud
nepostupoval tak, jak požadoval Nejvyšší soud České republiky ve svém
zrušovacím rozsudku ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117, a že jeho
rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal -
vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu (ve znění opravného
usnesení) byl sice vydán po 1.1.2001 (dne 22.5.2002), ale ve smyslu Části
dvanácté, Hlavy I, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle
Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), neboť rozsudek soudu
prvního stupně byl vydán dne 29.7.1999 - podle Občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu
I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238
odst.1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem
trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku
práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány
důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr,
nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 3.1.1996 dané podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zákoníku práce žalovaný mimo jiné
vytýkal žalobci, že \"dne 8.12.1995 kolem 14. hod. v místnosti bývalé budovy
Domova důchodců v H. P. během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\". Je
nepochybné, že pro posouzení, zda tímto jednáním žalobce porušil pracovní
kázeň, popřípadě zda šlo o porušení pracovní kázně, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zákoníku práce, bylo mimo jiné významné zjištění, zda žalobce skutečně
dne 8.12.1995 \"během své pracovní doby požíval alkohol (pivo)\".
Při zjišťování skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že
výpovědi svědků M. V. a P. M. požití alkoholu (piva) žalobcem dne 8.12.1995 v
pracovní době neprokazují, neboť jsou nevěrohodné, že tvrzený výpovědní důvod
neprokazuje ani výpověď svědka A. L., neboť ji nelze považovat \"za dostatečně
objektivní\", a že výpovědi svědků, kteří požití alkoholu žalobcem dovozovali z
jeho hlučného až agresivního chování a z toho, že z jeho dechu cítili alkohol,
jsou \"nedostačujícím důkazem\". Odvolací soud naproti tomu dovodil, že
výpovědi svědků M. V. a P. M. o požití alkoholu (piva) žalobcem dne 8.12.1995 v
pracovní době jsou věrohodné a že spolu s dalšími důkazy (zejména výpověďmi
svědků A. L., V. Ž., M. Č. a L. L.) v tomto směru prokazují výpovědní důvod.
Odvolací soud současně považoval za nevěrohodné výpovědi žalobce a svědka R.
B., o jejichž věrohodnosti soud prvního stupně nepochyboval. Z obsahu spisu
vyplývá, že odvolací soud ke svému závěru dospěl na základě hodnocení stejných
důkazů jako soud prvního stupně; z důkazů provedených před soudem prvního
stupně odvolací soud zopakoval (při jednání dne 6.10.1997) jen výslech svědkyně
V. Ž. a výslech svědků A. L. a M. V. sice opětovně provedl (dne 8.4.2002),
avšak prostřednictvím soudu prvního stupně. Výslech svědka P. M. nebylo možno
zopakovat, neboť v mezidobí zemřel.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 věta první
o.s.ř.); doplnit dokazování odvolací soud může buď sám nebo prostřednictvím
soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě - jak dovolací soud zdůraznil již ve svém
předchozím rozsudku ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 - je třeba, aby
odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně,
neboť při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o.s.ř.) spolupůsobí kromě
věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně,
obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou
(například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213
o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení,
podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn
v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního
stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám
nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966
sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn.
2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně,
musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě
provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze
považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního
stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§
220 o.s.ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud
prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122,
§ 132, § 211 a § 213 o.s.ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodne-li se odvolací soud, že zopakuje důkazy provedené před soudem prvního
stupně (včetně důkazů vypovědí účastníků řízení nebo svědků), z ustanovení §
213 odst.2 o.s.ř. vyplývá, že takovéto dokazování může provést jen sám.
Prostřednictvím soudu prvního stupně nebo dožádaného soudu může toliko
dokazování doplnit (provést důkazy, které nebyly před soudem prvního stupně
provedeny), a to samozřejmě jen tehdy, je-li to účelné a nebude-li provedení
důkazu tímto způsobem na újmu správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu
věci.
V projednávané věci měl odvolací soud (stejně jako při svém předchozím
rozhodování) pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně a
o hodnocení výpovědí žalobce a svědků soudem prvního stupně z hlediska jejich
věrohodnosti. Měl proto - jak vyplývá z výše uvedeného a jak již bylo uvedeno v
předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117
- zopakovat nejen výslech svědkyně V. Ž., ale i další důkazy (zejména výslechy
svědků M. V. a A. L.) a opatřit si tak pro posouzení věrohodnosti výpovědí
žalobce a svědků podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž
vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud však v řízení po rozsudku
dovolacího soudu ze dne 12.9.2001 č.j. 21 Cdo 2519/2000-117 v rozporu s
vysloveným právním názorem, který byl pro něj závazný, jen provedl opětovné
výslechy svědků M. V. a A. L. prostřednictvím soudu prvního stupně, ačkoliv měl
sám jejich výslechy zopakovat, neboť jen tímto způsobem zopakované dokazování
mu mohlo opatřit podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž
vycházel soud prvního stupně, a to zejména při hodnocení důkazů z hlediska
jejich věrohodnosti.
Protože odvolací soud sám nezopakoval potřebné důkazy, nejsou jeho skutkové
závěry v souladu s ustanoveními § 122, § 123, § 211 a § 213 o.s.ř. Řízení před
odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Uvedená vada pak měla též za následek to, že se odvolací
soud nevypořádal s odlišnou výpovědí svědka M. V. (ze dne 8.4.2002), který
tvrdil (oproti své původní výpovědi před soudem prvního stupně), že viděl
žalobce pouze s láhví v ruce, ale neviděl ho z ní pít.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto spolu s akcesorickým usnesením ze dne 28.6.2002 č.j.
14 Co 773/2001-148 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí,
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2003
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu