30 Cdo 2773/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
233/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
3. 2011, č. j. 25 Co 48/2011 – 51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 25 Co 48/2011 – 51, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2010, č. j. 15 C
233/2010-33, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 402.500,- Kč a v
navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu co do částky 410.000,- Kč (výrok I.),
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10.000,- Kč (výrok
II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
(výrok III.).
Městský soud v Praze změnil zamítavý výrok I. o věci samé tak, že uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 7.500,- Kč, co do částky 402.500,-
Kč zamítavý výrok I. o věci samé potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody ve výši 27.661,- Kč a
nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za újmu způsobenou v trestním řízení
vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 249/2006, jež skončilo
zprošťujícím rozsudkem. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku
vyplatila žalobci jako odškodnění nemajetkové újmy částku 80.000,- Kč a
22.211,- Kč jako náhradu škody, proto vzal žalobce nárok na náhradu škody zcela
a nárok na odškodnění nemajetkové újmy co do částky 80.000,- Kč zpět.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, že trestní stíhání žalobce bylo
zahájeno sdělením obvinění pro trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle
§ 180 odst. 1, 2 písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. zákona doručeném žalobci dne
12. 12. 2003. Dne 4. 10. 2006 byla státním zastupitelstvím podána obžaloba, a
dne 16. 12. 2009 byl vydán rozsudek, jímž byl žalobce dle ust. § 226 písm. c)
tr. řádu obžaloby zproštěn.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka trestního stíhání v délce
6 let byla nepřiměřená, přihlédl k významu řízení pro žalobce a ke skutečnosti,
že se žalobce snažil podáváním procesních návrhů další pokračování trestního
stíhání zvrátit. Za přiměřené zadostiučinění stanovil částku 15.000,- Kč za rok
řízení, celkem tedy 90.000,- Kč.
Odvolací soud provedl nový výpočet přiměřeného zadostiučinění tak, že za první
dva roky délky řízení přiznal žalobci 15.000,- Kč a za každý další rok 10.000,-
Kč, s ohledem na to, o jaký trestný čin se jednalo a jaká hrozila žalobci
trestní sazba, hodnotil význam řízení pro žalobce jako vysoký, proto zvýšil
odškodnění o 50 %, a z důvodu složitosti řízení snížil základní odškodnění o 20
% (bylo třeba znaleckého zkoumání), čímž dospěl k výsledné částce 97.500,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za dovolací důvod označil dovolatel
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobce
především uvedl, že soudy nesprávně posoudily jeho návrh co do výše přiznaného
plnění proto, že posuzovaly uplatněný návrh pouze v kontextu délky trestního
řízení a nikoliv již co do přímého dopadu na žalobce. Nesprávným úředním
postupem je kromě nepřiměřené délky řízení i jiné jednání orgánu státní moci. V
této souvislosti žalobce opakovaně poukazoval na to, že orgány státní moci
nesprávně posoudily důvody zahájení trestního stíhání proti žalobci již v
počátku, bezdůvodně odmítly jím navržené důkazy, jejichž provedení se ukázalo
jako zásadní pro rozhodnutí soudu, a na základě takto provedených důkazů byl
žalobce obžaloby zcela zproštěn. Trestní řízení mělo velmi negativní dopad na
osobní a profesní život žalobce, resp. možnost podnikání. Žalobce má za to, že
soudy nesprávně posoudily okolnosti řízení zejména z pohledu ustanovení § 31a
odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 82/1998 Sb. Toto nesprávné posouzení vedlo k
tomu, že žalobci bylo přiznáno zadostiučinění v neadekvátní výši. Je-li trestní
řízení vedeno neoprávněně, potom je třeba takový zásah hodnotit mnohem
přísnějšími kritérii, než je tomu v případě oprávněného trestního řízení.
Dovolatel navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu, aniž by výslovně uvedl, v jakém
rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu
dovolání však lze dovodit, že napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu v
části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, tedy v rozsahu, v němž
nebylo žalobci co do výše přisouzeného zadostiučinění vyhověno. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není v rozsahu napadeném dovoláním měnícím ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí
rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem
zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost
dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud dospěl při posouzení nároku žalobce
k jinému řešením, než jakého bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu. Dovolání je rovněž důvodné, neboť soudy obou stupňů se při posuzování žalobcova
nároku dopustily nesprávného právního posouzení věci. Žalobce v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci spočívající obsahově
v tom, že soudy posuzovaly jím uplatněný návrh pouze v kontextu délky řízení,
nikoli již v přímém dopadu po stránce morální újmy na žalobce, jinými slovy
řečeno, soudy spojily vznik nemajetkové újmy pouze s nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a nikoliv se samotným trestním
stíháním žalobce, jenž skončilo zprošťujícím rozsudkem. Při posuzování žalobních tvrzení je na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva
či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v
rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z
nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po roce 2000 jsou veřejnosti dostupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Za samostatné nároky
lze považovat odškodnění nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a to podle analogického použití § 8
zákona č. 82/1998 Sb. (srov. stále využitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněného pod č. R 35/1991),
odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle § 13 odst. 1
cit.
zákona, jakož i odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí
o vazbě, pokud trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby. Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které
vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně
spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak
nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou
skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho
příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). V posuzované věci žalobce součástí svého žalobního návrhu učinil podání, jímž
se domáhal předběžného projednání nároku u žalované, v němž uvedl, že morální
resp. nemajetkovou újmu pociťuje v tom, že následkem neoprávněného obvinění s
ním byl ukončen pracovní poměr, velmi obtížně hledal možnost nového uplatnění v
jiném zaměstnání, vedení trestního stíhání mělo dopad na jeho psychiku i
rodinný život atd. S ohledem na dobu, po kterou bylo trestní řízení neprávem
vedeno, pak vyčíslil přiměřené zadostiučinění na částku 500.000,- Kč. Z
žalobních tvrzení je tak patrno, že žalobce se primárně domáhal odškodnění
nemajetkové újmy, jež mu vznikla v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání, zatímco samotná délka řízení byla ze strany žalobce považována za
faktor, který nemajetkovou újmu pouze umocnil. Úkolem soudu proto bylo, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně
posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto
příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o
nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků
více. Zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě
ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto
stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil
žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti
(integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého,
rodinného, popřípadě i jiného života. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené
nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší soud ze „silné, ale vyvratitelné
domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a
žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Naopak v případě odpovědnosti
založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci, aby tvrdil a v případě
procesní potřeby pokazoval, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí újma
vznikla (srov. 3. právní věta Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R
58/2011, dále jen „Stanovisko“). Tomu ostatně v posuzované věci odpovídá
žalobcem navržený důkaz výslechem jeho manželky. Pokud dojde k situaci, kdy trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, neboť se
předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nepotvrdil a z hlediska zákona
č. 82/1998 Sb.
je založena odpovědnost státu za jeho vedení, a zároveň bylo
trestní řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, lze zásadně z hlediska
hospodárnosti řízení posuzovat tyto dva nároky v rámci jednoho řízení. Jde o
případ tzv. objektivní kumulace nároků založené žalobcem. Pakliže soudy
posuzují oba relativně samostatné nároky v rámci jednoho řízení, je třeba, aby
v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně a jasně vymezily, jakou částku považují
za odškodnění nezákonného rozhodnutí neboli nedůvodného trestního stíhání, a
jaká část odškodnění připadá na nepřiměřenou délku řízení, jinými slovy řečeno,
zhodnocení obou nároků (odlišných škodní příčinou i následkem v podobě jiné
újmy) musí odpovídat požadavku na přiměřenou výši zadostiučinění. Soudy obou stupňů – povinné právním posouzením rozhodných skutečností -
posoudily nárok žalobce jako odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku
trestního řízení, přestože žalobcem formulovaná újma zřetelně směřovala k
odškodnění nedůvodného trestního stíhání, které mělo negativní vliv na život
žalobce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
716/2010). K délce řízení, jež byla žalobcem zmíněna mj. v uplatnění nároku u
ministerstva spravedlnosti, pak bylo možno přihlédnout případně jako k faktoru,
jenž mohl zvýšit intenzitu újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním
Právní posouzení věci soudy obou stupňů žalobcem uplatněného nároku (dle žaloby
jsou odvozovány od dopadu trestního řízení na žalobcův rodinný život a dle
uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti, na nějž žaloba odkazuje, šlo nad
to o ukončení pracovního poměru, obtížnou možnost uplatnění v jiném zaměstnání
a podnikání a dopad obvinění za smrt člověka a těžkosti se zbrojním průkazem,
to vše ovlivněné délkou řízení) je tudíž nesprávné. K aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006
Sb., na nároky o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a
založené jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení se Nejvyšší soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 a v rozsudku
ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011. Pokud trestní stíhání probíhalo
dílem před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. a dílem poté, je možno
podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. posoudit toliko
újmu způsobenou trestním stíháním, která nastala po 27. 4. 2006. Odškodnění
újmy nastalé dříve se může poškozený domáhat v režimu ochrany osobnosti. Jelikož se však takový důsledek projevuje různě určenou věcnou příslušností
soudů prvého stupně, je na místě po žalobci žádat postupy dle § 43 o. s. ř.,
aby svůj nárok podle jeho uplatnitelnosti v soudním řízení zřetelně z hlediska
časového i hodnotového blíže tvrzeními a upřesněním žalobních požadavků určil. Jelikož právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem je nesprávné,
postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku
odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
podle § 243b odst.
3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a
podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou v dalším řízení ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.