30 Cdo 402/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce Mgr. P. P., zastoupeného Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500.000,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 151/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. 68 Co 101/2010 – 111, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. 68 Co 101/2010 –
111, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2009, č. j. 17 C
151/2009 - 79, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl
žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění
za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s trestním stíháním a trestním
řízením, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, ve věci vedené u Okresního
soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 2 T 84/2006. Soud I. stupně zjistil následující skutkový stav. Dne 29. 3. 2006 bylo
proti žalobci zahájeno trestní stíhání, které žalobce napadl včasnou a
dodatečně odůvodněnou stížností, ta však byla usnesením Krajského státního
zastupitelství v Plzni ze dne 12. 4. 2006 jako nedůvodná zamítnuta. Dne 20. 6. 2006 byla na žalobce podána obžaloba, o které Okresní soud Plzeň – sever
rozhodl rozsudkem ze dne 24. 4. 2007 tak, že žalobce obžaloby zcela zprostil z
důvodu, že se žalovaný skutek nestal. Odvolání státního zástupce bylo usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2007 zamítnuto. Žalobce uplatnil dne 15. 2. 2008 nárok na přiměřené zadostiučinění u žalované, jeho žádost však do
podání žaloby nebyla vyřízena, žalovaná pouze ve vyjádření k žalobě uvedla, že
konstatování vydání nezákonného rozhodnutí se vzhledem ke stavu věci jeví jako
dostatečné, a tímto vyslovila žalobci omluvu. Soud I. stupně k nároku žalobce uvedl, že institut zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným
rozhodnutím byl do právního řádu vtělen zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností od
27. 4. 2006. Předmětné nezákonné rozhodnutí bylo vydáno 29. 3. 2006, tedy ještě
před účinností uvedené novely, přičemž její přechodné ustanovení umožňuje
požadovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu i za dobu před účinností novely,
avšak pouze z titulu nesprávného úředního postupu podle § 13 a § 22 zákona č. 82/1998 Sb. Soud je přesvědčen, že přechodné ustanovení tak jak je koncipováno,
neumožňuje přiznat za dobu před účinností novely zadostiučinění za nemajetkovou
újmu z jiného titulu, než z titulu nesprávného úředního postupu. Vzhledem k
tomu, že žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy s nezákonným rozhodnutím, nelze
nároku vyhovět, a proto byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně a ztotožnil se i
s jeho právními závěry ohledně aplikace přechodného ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. Námitku žalobce, že nárok na náhradu nemajetkové újmy by měl být
posouzen v intencích čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s
přihlédnutím k principu rovnosti práv odvolací soud neshledal důvodnou. Ústavní
soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 pouze vyslovil, že je nesporné, že
požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných
rozdílů dikcí čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. respektován není, neboť
zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů znevýhodnil ty
subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi,
jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem, nicméně čl. II. přechodné ustanovení nezrušil, takže soudy jsou tímto zákonným ustanovením
vázány. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku I.
písm. c) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že podstata napadeného rozhodnutí spočívá v
právního posouzení, zda žalobce má vůči České republice nárok na náhradu škody
či nemajetkové újmy za to, že byl negativně postižen důsledky nezákonného
rozhodnutí, a to s ohledem na datum vydání nezákonného rozhodnutí ve vztahu k
novele zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb. Žalobce rozdělil
otázku zásadního právního významu na dvě části, a to na otázku způsobu výkladu
přechodného ustanovení zákona č. 160/2006 Sb., a na zodpovězení otázky, dle
jakého ustanovení pozitivního práva má být škodní nárok žalobce obecnými soudy
posouzen. Dovolatel zastává názor, že odvolací soud měl při své rozhodovací
činnosti akcentovat závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/2008 a
Pl. ÚS 18/2001, a přihlédnout k tomu, že zákonodárce v přechodném ustanovení k
zákonu č. 160/2006 Sb. zcela bez věcného zdůvodnění znevýhodňuje poškozené,
kterým vznikla imateriální újma v důsledku nezákonných rozhodnutí, před
poškozenými, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem. Odvolací soud měl ve světle judikatury Ústavního soudu rozhodnout, že nárok
žalobce má oporu v ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Takovýto závěr by nebyl v rozporu s obsahem a smyslem předmětného
přechodného ustanovení a současně by byl souladný s ústavním požadavkem
minimalizace zásahů do základních práv a maximalizace uchování jejich obsahové
hodnoty. Odvolací soud tedy správně určenou právní normu nesprávně vyložil a
následně ji nesprávně aplikoval na daný skutkový stav. Dovolatel zároveň
pokládá hypotetickou otázku, proč soudy obou stupňů, pakliže měly pochybnosti o
ústavnosti přechodného ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., nevyužily
procesní možnosti přerušit řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Žalobce navrhl rozsudek Městského soudu v Praze jakož i rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud vyložil a aplikoval přechodné
ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu, a tudíž jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud se otázkou výkladu a aplikace přechodného ustanovení čl. II.
zákona č. 160/2006 Sb. zabýval mimo jiné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, jež je dostupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, ve kterém dospěl k závěru, že stát odpovídá za podmínek
stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., za
nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné
rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem.
Při posuzování možnosti aplikace zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č.
160/2006 Sb., na případy odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup
či nezákonné rozhodnutí je třeba vždy zkoumat, kdy nemajetková újma vznikla.
Zda před účinností zákona č. 160/2006 Sb., jež tento nárok založil, nebo po
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tedy po 27. 4. 2006. Z pohledu aplikace
zákona č. 82/1998., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na nároky o odškodnění
vzniklé nemajetkové újmy není rozhodné, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání, jež bylo následně zastaveno, nebo kdy bylo vydáno rozhodnutí
o zproštění obžaloby. Okamžik vydání nezákonného rozhodnutí je podstatný a
rozhodující pro vymezení působnosti zákona č. 82/1998 Sb. a dřívějšího zákona
č. 58/1969 Sb. u nároků na náhradu škody, neboť pro určení působnosti mezi
těmito dvěma zákony se aplikuje přechodné ustanovení § 36 k zákonu č. 82/1998
Sb., které v první větě stanoví, že „odpovědnost podle tohoto zákona se
vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti
tohoto zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným
úředním postupem“. Přechodné ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. však nelze
analogicky použít na vymezení působnosti zákona č. 160/2006 Sb.
Možnost žádat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla do zákona č.
82/1998 Sb. zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který obsahuje pouze jedno
přechodné ustanovení, a to čl. II. zákona. Uvedené přechodné ustanovení stanoví
pravou zpětnou účinnost, avšak pouze ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst.
1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb. za podmínky, že nárok na náhradu
této nemajetkové újmy nebyl promlčen. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené
nezákonným rozhodnutím pak přechodné ustanovení mlčí. Vůlí zákonodárce vzhledem
k okolnostem vzniku této novely nebylo založit pravou zpětnou účinnost i ve
vztahu k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím nebo jiným
nesprávným úředním postupem, jak je blíže vysvětleno v citovaném rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009.
Došlo-li tedy ke vzniku (a trvání) nemajetkové újmy po 27. 4. 2006, kdy již
zákon č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba
odpovědnost státu posoudit podle ustanovení § 31a a násl. zák. č. 82/1998 Sb.,
byť by rozhodnutí o zahájení trestního stíhání bylo vydáno před účinností
zákona č. 160/2006 Sb.
V posuzované věci bylo trestní stíhání zahájeno dne 29. 3. 2006, tedy přibližně
měsíc před účinností zákona č. 160/2006 Sb., a ke skončení řízení došlo dne 14.
8. 2007, kdy bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Je tedy zřejmé, že k
nemajetkové újmě žalobce došlo (nastávala a trvala) převážně za účinnosti
zákona č. 160/2006 Sb., a proto jeho nárok v tomto časovém rozsahu bylo třeba
posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
Ohledně nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé (a projevující
se) před účinností zákona č. 160/2006 Sb. se cítí být Nejvyšší soud vázán
nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, v tom, že
daný nárok bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti (srov. výše uvedené
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). O této části nároku jsou
tedy příslušné rozhodovat v prvním stupni krajské soudy. Jelikož však Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2009, č. j. Ncp 1360/2009-66, založil svým
pravomocným rozhodnutím věcnou příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, nemůže
být otázka věcné příslušnosti opětovně předmětem posouzení, a to ani v rámci
dovolacího přezkumu, jemuž brání podmínka pravomocného rozhodnutí odvolacího
soudu stanovená v § 236 o. s. ř. Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla
určena podle § 11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. nebo některým jiným způsobem,
uvedeným nebo předvídaným v § 11 o. s. ř., je v projednávané věci zákonným
soudem ve smyslu čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod.
Proto v projednávané věci, byť by k části nároku žalobce, jež by bylo možno
odškodnit cestou ochrany osobnosti, byl věcně příslušný v prvním stupni krajský
soud, bude i tato část nároku projednána Obvodním soudem pro Prahu 2. O vadu
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se v tomto
případě nejedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp.
zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jelikož však odvolací soud takto nepostupoval a zamítavý výrok soudu prvního
stupně potvrdil, je jeho právní posouzení věci nesprávné, proto postupoval
dovolací soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. a
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Jelikož se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.
také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. prosince 2011
JUDr. Franštišek Ištvánek, v. r.
předseda senátu