30 Cdo 2256/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Lamačova 824/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s přísl.,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 30 Co
589/2010 – 56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 30 Co
589/2010 – 56, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 10. 2010, č.
j. 11 C 45/2010 – 37, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 70.000,- Kč s
příslušenstvím a navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc
se vrací v daném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, č. j. 11
C 45/2010-37, žalobu na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, které
se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu trestním
stíháním, vedeným proti němu u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T
189/2005, které skončilo zproštěním obžaloby. Vyšel ze zjištění, že usnesením
Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Ústí nad
Labem ze dne 9. 2. 2005, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2005, bylo proti
žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestné činy útoku na státní orgán a
pomluvu, jež spočívaly v tom, že žalobce dne 26. 8. 2004 před budovou Krajského
soudu v Ústí nad Labem uspořádal „tiskovou konferenci“, při které přítomným
novinářům a kolemjdoucím rozdával tiskoviny pomlouvající soudce Okresního soudu
v Ústí nad Labem a advokátku JUDr. M. Č. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích
ze dne 18. 5. 2009, č. j. 6 T 189/2005 - 491, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2009, byl žalobce obžaloby zproštěn, protože v obžalobě označený skutek není
trestným činem. Soud prvního stupně s odkazem na odůvodnění trestního rozsudku
považoval za nešťastné řešení kriminalizaci a trestní stíhání osob, které práci
justice kritizují, pokud to nepřekročí určitou hranici, za níž se skutečně může
jednat o trestný čin s tím, že i soudci a advokáti mají právo na ochranu
osobnosti. Pokud tedy žalobce nestandardním a radikálním způsobem práci justice
kritizoval, a za takový způsob kritiky soud prvního stupně považoval svolání
„tiskové konference před budovou soudu“, je třeba na takový projev nahlížet
jako na jednání, u kterého je nutno zkoumat, zda „již nedošlo k překročení
pomyslné hranice, za níž se může jednat o trestný čin, protože ani soudci
nejsou povinni se nechat bezdůvodně ostouzet za situace, pokud své povinnosti
řádně plní v souladu se zákonem o soudcích“. Žalobce si musel být vědom
skutečnosti, že jeho postup bude posuzován právě proto, zda již nebyla
překročena ona hranice, za kterou nelze beztrestně jít. V takovém případě však
žalobce může jen obtížně pociťovat vznik nemajetkové újmy, protože si postup
orgánů činných v trestním řízení zavinil dobrovolně sám, vlastním jednáním a
chováním. Pokud žalobce přesto cítí příkoří za kriminalizaci své osoby, nelze
než souhlasit s názorem žalované, že samotné konstatování porušení práva ve
smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), se v daném
případě jeví jako dostačující zadostiučinění. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně
k odvolání žalobce tak, že žalobě do částky 80.000,- Kč s příslušenstvím
vyhověl, ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na
§ 7 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, jakož i s odvoláním na judikaturu
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 642/05, II. ÚS 590/2008 a I.
ÚS 554/04
odvolací soud dovodil, že nárok žalobce na peněžitou náhradu nemajetkové újmy,
která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání, je dán. Poukázal na to, že již samotné trestní stíhání výrazně
zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré
pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze
pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z
něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným
činem. Není přitom podstatné, jestli se žalobce dopustil takového jednání, u
něhož bylo třeba „prošetřit“, zda šlo o jednání dovolené či o trestný čin. Není
také rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní
podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. S
odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05,
poukázal na to, že „je jistě právem a povinností státu zajišťovat ochranu
společnosti skrze vyšetřování podezření ze spáchání trestné činnosti a
jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z tohoto vyplývající snášet. Pokud však orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí,
které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení
počítají nezákonným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou základních
práv, čítající v to nejen extrémní případy nelidského či ponižujícího
zacházení, ale též případy průtahů v řízení, jedná se o postupy, kterými již
porušují jednotlivá osobnostní práva, jejichž ochrana je garantována čl. 10
Listiny“. S ohledem na intenzitu zásahu do základních práv žalobce, danou nezákonným
trestním stíháním, nepostačí podle odvolacího soudu pouhé konstatování porušení
jeho práva, ale je „zde prostor na finanční plnění“. Při stanovení jeho výše
vzal odvolací soud v úvahu, že trestní stíhání probíhalo po dobu přibližně čtyř
a půl let, v rámci nichž byl žalobce povinen podrobovat se úkonům orgánů
činných v trestním řízení a předkládat argumenty na svou obhajobu. Po celou
dobu žil žalobce s vědomím tohoto trestního stíhání, „a vědomost o tom mělo
nepochybně i jeho okolí, což zcela nepochybně mělo dopad v jeho psychické
sféře“. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že žalobce nebyl omezen na
svobodě, protože nebyl stíhán vazebně, a že psychická zátěž spojená s hrozbou
trestu nebyla ovlivněna hrozbou vysokého, resp. dlouhotrvajícího trestu odnětí
svobody s ohledem na zákonem stanovenou trestní sazbu (§ 154 a 206 odst. 1 a 2
trestního zákona). Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobci bylo nezákonným
trestním stíháním zasaženo do jeho ústavou zaručených práv, nicméně intenzita
tohoto zásahu nebyla významnou měrou umocňována dalšími individuálně určenými
závažnými skutečnostmi. Za této situace uzavřel, že přiměřené zadostiučinění,
které žalobci náleží ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk, odpovídá částce 80.000,-
Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, neboť podle jeho názoru
zadostiučinění ve výši 80.000,- Kč neodpovídá intenzitě zásahu do jeho práv a
je nepřiměřeně nízké.
V žalobě zdůvodnil, proč považuje za odpovídající částku
přiměřeného zadostiučinění 150.000,- Kč. I když utrpěné škody a vytrpěná
příkoří lze těžko finančně vyčíslit, je nutné specifikovat alespoň symbolické
zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Za základ je možné vzít částky odškodnění
za průtahy v řízení, které běžně žalovaná přiznává ve výši 15.000,- Kč za jeden
rok, což je v souladu také se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 k
výkladu zákona č. 82/1998 Sb. Téměř pěti letům jeho trestní perzekuce by tak
odpovídala částka 75.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že jím „vytrpěná příkoří
nespočívají v nějakých standardních průtazích v řízení, ale šlo o zlovolnou a
zvráceně vykonstruovanou kriminalizaci a trestní represi, přičemž se na ní
záměrně podílely jak struktury státní policie a státního zastupitelství, tak z
počátku i struktury soudní, je na místě uvedenou částku zvýšit, a to nejméně
dvakrát“. Odkazuje přitom na vyjádření státního zástupce vyžádané žalovanou v
rámci předběžného projednání jeho nároku, ve kterém se uvádí, že od počátku
bylo zřejmé, že trestný čin útoku na státní orgán není ve věci dán a současně
bylo od počátku problematické i posouzení jednání obžalovaného P. jako
trestného činu pomluvy vůči dotčeným soudcům. S odkazem na ustanovení § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk poukazuje dovolatel na celkovou
délku proti němu vedeného trestního stíhání. Věc nebyla složitá, byl však
„vystaven různým zlovolným útoků, včetně pokusu o zbavení jeho osobní svobody
zavřením do blázince na základě primitivních lží státní policií přibraného
prolhaného ‘znalce’ M. a také útokům proti svým občanským a procesním právům
přímo v budově Okresního soudu Teplice, za které byla původně věc
projednávající soudkyně F. vyloučena z projednávání jeho věci a kárně
potrestána“. Jako obviněný a obžalovaný se na svém trestním stíhání aktivně
nepodílel, neinicioval je a ani pro ně nezavdal příčinu. Postup „orgánů trestní
represe byl od počátku zlovolný a namířen k perzekuci jeho osoby“. Vysoký
význam předmětu řízení i závažnost vzniklé újmy pro jeho osobu jsou zřejmé i s
ohledem na opatrovnické řízení o výchovu jeho nezletilého syna, vedené v téže
době u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Intenzita zásahu do jeho práv dalšími
individuálně určenými závažnými skutečnostmi významnou měrou proto umocňována
byla. Ačkoliv odvolací soud dospěl k závěru, že nezákonným trestním stíháním
bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, přesto jím požadovanou částku
150.000,- Kč neakceptoval a rozhodl o zadostiučinění ve výši 80.000,- Kč. Tato
částka je přitom v relaci s nárokem na odškodnění za „běžné“ průtahy v řízení a
závažnosti zásahu do jeho práv trestním stíháním za popsaných okolností
neodpovídající. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), lze posuzovat, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Dovolatel překládá Nejvyššímu soudu řadu tvrzení o skutečnostech, které ze
skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývají (záměrná kriminalizace jeho
osoby, úklady a útoky ze strany ze strany orgánů činných v trestním řízení,
vliv jeho trestního stíhání na opatrovnické řízení týkající se jeho nezletilého
syna). Tím uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., ke kterému
při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze
přihlédnout (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení
otázky použitelnosti základní částky odškodnění nemajetkové újmy způsobené
porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě na stanovení odškodnění v
případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním
obžaloby, neboť tuto otázku dosud ve své judikatuře neřešil. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo dne 13. 4. 2011
stanovisko k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a OdpŠk a
čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem (dále jen Stanovisko). Cílem Stanoviska bylo
poskytnout soudům nižších stupňů určité vodítko, jak postupovat při posouzení
nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, a tímto
přispět i ke zjednodušení a zkrácení kompenzačního řízení. V deváté právní větě
Stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění
musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené
násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za
jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností
vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Pro
poměry České republiky pak považoval za přiměřené, jestliže se základní částka,
z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v
rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok
řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Uvedený postup při stanovení výše peněžitého zadostiučinění v případech
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení mohl Nejvyšší soud zvolit
proto, že v nich existují určité jednotící prvky, vyjádřené demonstrativně
kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk a dlouhodobě dovozované judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva k výkladu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, od kterých se odvíjí intenzita újmy poškozeného a tím i
forma či výše zadostiučinění. Díky nim lze stanovit v obecné rovině postup
výpočtu přiměřeného zadostiučinění v penězích, který však nikdy nesmí odhlížet
od okolností konkrétního případu. Obdobně, byť s daleko menším nárokem na přesnost a pouze proto, aby dostál své
roli sjednotitele judikatury a předešel extrémnímu poskytování neodůvodnitelně
nepřiměřeně nízkých či naopak zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění v
obdobných případech, postupoval Nejvyšší soud i v případě stanovení odškodnění
za nemajetkovou újmu způsobenou vazbou v trestním řízení, které skončilo
zastavením nebo zproštěním obžaloby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod č. 52/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), neboť i v těchto případech existuje jednotící prvek,
spočívající ve zbavení svobody poškozeného a jemu odpovídající nemajetková
újma, který určité zobecnění umožňuje.
Oproti dvěma uvedeným nárokům se však nárok uplatněný žalobou v tomto řízení
liší tím, že s výjimkou trestního stíhání, které skončilo zastavením nebo
zproštěním obžaloby, a které samo o sobě pro posouzení intenzity nemajetkové
újmy není dostatečné, žádný jednotící prvek neobsahuje. Není proto možné výši
odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo
zastavením nebo zproštěním obžaloby, odvozovat od určité (výchozí) částky za
měsíc či rok trestního stíhání. Jediným jednotícím prvkem je zde požadavek, aby soudem přiznané zadostiučinění
odpovídalo výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných
znacích (poměřovaných zejména s ohledem na níže uvedená rozhodná kritéria)
shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez
zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně
odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější
odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a
přesvědčivě zdůvodněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná a Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. ). Domnívá-li se žalobce, že je při stanovení odškodnění jeho nemajetkové újmy
možné vyjít z částky, představující dvojnásobek základní částky odškodnění v
případě nemajetkové újmy vzniklé z neprojednání věci v přiměřené lhůtě, není
jeho názor správný. Nesprávný je také odkaz žalobce na kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk, která se
týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu
podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, tj. porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě a nelze je tedy aplikovat na projednávanou věc. Uvedené však neznamená, že nemohou či nemají existovat předem daná obecná
kritéria, k nimž soudy přihlížejí při stanovení toho, co lze v individuálním
případě, jako je ten žalobcův, považovat za adekvátní zadostiučinění. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že „bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“
Podle § 31a odst. 2 OdpŠk „zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.“
Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) dovodil, že kritéria, která pravidelně mohou
indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení
trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem,
následující:
1) Povaha trestní věci.
Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost
trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo
úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení
proti ní vedené negativně vnímá. To souvisí i s hrozbou trestního postihu
(druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v
charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě
(tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou
podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Například újma bude
obecně větší v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, za který hrozí
uložení základního trestu odnětí svobody v rozmezí deset až osmnáct let (§ 140
odst. 1 trestního zákona), než v případě přečinu podvodu, za který hrozí
uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí
věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 209 odst. 1 trestního zákona), přičemž
obviněný podvodník nebude vystaven takovému společenskému odsudku jako domnělý
vrah. 2) Délka trestního řízení. Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou
dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému
trestnímu řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního
stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti
člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě
uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za
následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových
poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Zajisté je
vždy na místě porovnávat vliv tohoto kriteria s ostatními a nečinit z něj
mechanicky určující hledisko. 3) Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Toto
kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v
osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku
objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými
slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti
člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního
stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry
života (viz výše) – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity
naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být
zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze
předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém
řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše
zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání,
projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému
zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě
bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi
ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní
stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom,
že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve
vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní
stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro
které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je
třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v
rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad
rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z
hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). K potřebě zohlednění důvodů, pro něž bylo trestní řízení zastaveno, resp., pro
které byl obžalovaný zproštěn obžaloby, se vyjádřil i Ústavní soud, když
uzavřel, že „každé trestní stíhání ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na
kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet
jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života
jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o
obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem
soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován,
nestal, případně nebyl trestným činem“ (nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, N 108/49 SbNU 567, § 33). Z vyloženého vyplývá, že hledisko způsobené nemajetkové újmy je zpravidla
nejintenzivněji naplněno tehdy, jestliže je vydán zprošťující rozsudek pro
důvody uvedené v § 226 písm. a) a b) tr. řádu (tedy že nebylo prokázáno, že se
stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nebo že v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. S ohledem na shora uvedené není správný názor odvolacího soudu, podle kterého
není podstatné, jestli se žalobce dopustil takového jednání, u něhož bylo třeba
„prošetřit“, zda šlo o jednání dovolené či o trestný čin. Tato okolnost by
nebyla podstatná v případě nároku na náhradu škody, u kterého Nejvyšší soud
opakovaně dovodil, že zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání proti
němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu,
že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání
bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu.
Nejde tedy o to, zda se
dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření,
že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním
ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního
stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení
(pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých
skutečností či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání,
ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil zahájení
trestního stíhání, není tedy naplněna samotnou okolností, že se dopustil
skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002). V případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem na její rozdílný charakter, v
porovnání s náhradou škody (majetkové újmy) a zákonný požadavek § 31a odst. 2
OdpŠk přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem,
za nichž k nemajetkové újmě došlo, omezení dovozované ve vztahu k nároku na
náhradu škody neuplatní a naopak je třeba chování poškozeného, kterým ke vzniku
nemajetkové újmy přispěl, zohlednit. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil
jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o
tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem k absenci odpovědnosti státu za
poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro
stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2
Odpšk. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, zda se žalobce dopustil jednání, pro které byl
následně trestně stíhán, ani k dalším okolnostem trestního stíhání žalobce,
které se promítly do skutkových zjištění soudu prvního stupně, převzatých z
odůvodnění zprošťujícího rozsudku trestního soudu v žalobcově věci, ze kterých
lze usuzovat na nedůvodnou kriminalizaci žalobce. Z toho důvodu je právní
posouzení nároku žalobce neúplné a tudíž nesprávné. K tomu Nejvyšší soud dodává, že závěr o nesprávnosti právního posouzení
žalobcova nároku odvolacím soudem nelze vykládat tak, že by žalobci mělo být
přiznáno odškodnění vyšší, než jaké mu přiřkl svým rozsudkem odvolací soud. Za
stávajícího stavu skutkových zjištění by jakýkoli závěr o výši přiměřeného
zadostiučinění žalobcovy nemajetkové újmy byl předčasný. Pokud by však v dalším
řízení dospěl soud k závěru, že se okolnosti ve prospěch žalobce, spočívající v
jeho záměrné kriminalizaci orgány činnými v trestním řízení a v neprospěch
žalobce, spočívající v jeho podílu na tom, že byl trestně stíhán, vzájemně
vyvažují a nebyly by shledány další okolnosti rozhodné pro stanovení výše
žalobcova odškodnění, bylo by dosud žalobci poskytnuté odškodnění v částce
80.000,- Kč více než dostačující. Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i
jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v tomto ohledu ničeho nenamítal,
dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že řízení bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu způsobem
vyplývajícím z § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1919). Otázka, která je pro posouzení věcné příslušnosti soudu v obdobných případech
klíčová, spočívá v aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že na daný
případ je zákon č. 82/1998 Sb. v uvedeném znění plně aplikovatelný. Podle článku II. zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., se „odpovědnost podle tohoto zákona za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1,
věty druhé a třetí, a § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb.,
ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, […] vztahuje také na
nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud
nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před
nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto
titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné
rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode
dne účinnosti tohoto zákona.“
Nejvyšší soud k tomu opakovaně uvedl, že „z uvedeného je zřejmé, že zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., působí zpětně toliko ve vztahu k
nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v
nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Nevztahuje se na
odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti
zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz, nebude-li uvedeno jinak).“
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud dále
uzavřel, že „v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu
jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006
Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006
Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána
před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po
jeho účinnosti.“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud detailně vypořádal i s
nejednotnou judikaturou Ústavního soudu. Vyžaduje-li totiž čl. 36 odst.
3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen
„Listina“), aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za
podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který
naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v
době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy,
je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož
se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve
znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání
rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před
účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998
Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku
trestního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl
naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny. V souzené věci bylo třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb. považovat usnesení o zahájení trestního stíhání, které nabylo právní moci
dne 14. 4. 2005. Dané rozhodnutí působilo újmu v nemajetkové sféře žalobce až
do právní moci zprošťujícího rozsudku v trestním řízení, tj. do 5. 8. 2009. V
takovém případě je ale třeba při zohlednění výše uvedených závěrů dovodit, že
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od
27. 4. 2006) se neuplatní pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy
způsobené v období od právní moci „nezákonného rozhodnutí“ (tj. od 14. 4. 2005)
do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak,
odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci „nezákonným
rozhodnutím“ v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do
právní moci zprošťujícího rozsudku, (tj. dne 5. 8. 2009) je třeba posoudit
podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v
pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to
vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo
aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu,
vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu
škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006, či již výše citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). Nejvyšší soud se ovšem cítí být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán závěry
vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS
428/05.
V tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele, který byl
trestně stíhán a následně shledán vinným a odsouzen, přičemž později bylo
rozhodnuto o zrušení odsuzujícího rozhodnutí coby rozhodnutí nezákonného. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti. Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního
stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. S ohledem na § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby
vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění
žalobce za nezákonné rozhodnutí v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, jenž není dostupný na
internetových stránkách www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. (v návaznosti na odstranění neurčitosti žaloby žalobcem ve směru
stanovení, v jakém rozsahu se jeho žalobní požadavek dotýká újmy utrpěné jím za
dobu do účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. a v jakém rozsahu po jeho účinnosti) a
následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a
věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k
rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout. K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k
projednání nároku žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř., neboť žalobce musí k výzvě soudu nejdříve vymezit, v jaké části
jím dosud uplatněného nároku na finanční zadostiučinění se jedná o kompenzaci
tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 27. 4. 2006 a v jaké části se jedná o
finanční kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené od 27. 4. 2006 do 5. 8. 2009. K tomu musí být soudem vyzván postupem podle § 43 o. s. ř., neboť dokud
tak neučiní, je jeho žaloba stižena neurčitostí spočívající v požadavku na
odškodnění dvou nároků s různým právním základem jedinou částkou. Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu
osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem
suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou
odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti
zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a
odst. 2 tohoto zákona. Jelikož je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné, když zároveň řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval
dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a v
rozsahu napadeném dovoláním rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod
zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.
ve stejném
rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu