30 Cdo 1203/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se
sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a
odškodnění nemajetkové újmy ve výši 6.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 8/2008, o dovolání žalobce a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25
Co 387/2011-141, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25 Co
387/2011-141, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011, č. j.
23 C 8/2008-87, se v části zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v
částce 2.892.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě
nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 23 C 8/2008-87,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 262.000,- Kč s
příslušenstvím, co do částky 5.738.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o
nároku žalobce, který sestával z a) náhrady nemajetkové újmy, způsobené žalobci
vedením trestního stíhání a pobytem ve vazbě, jakož i nepřiměřenou délkou
trestního stíhání v době od 6. 4. 1998 do 18. 1. 2007, ve výši 3,000.000,- Kč,
b) náhrady škody odpovídající ušlému zisku z obchodů nerealizovaných v důsledku
trestního stíhání ve výši 771.000,- Kč, c) náhrady škody odpovídající ušlému
výdělku za období vazby ve výši 162.000,- Kč, d) náhrady škody odpovídající
ušlým tantiémám a podílu na zisku za období vazby ve výši 162.000,- Kč, e)
náhrady škody odpovídající vynaloženým nákladům na právní zastoupení v trestním
řízení ve výši 360.000,- Kč, f) náhrady škody odpovídající ušlému výdělku za
období od 1. 12. 1998 do 28. 2. 2001 ve výši 810.000,- Kč a g) náhrady škody
odpovídající znehodnocení akcií společnosti Investis Holding a. s. ve výši
735.000,- Kč. Újma měla být žalobci způsobena nepřiměřeně dlouhým trestním
stíháním, vedeným proti němu Městským státním zastupitelstvím v Praze pod sp.
zn. KZV 146/98, které skončilo zastavením.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 108.000,-
Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo dne 6. 4. 1998
zahájeno trestní stíhání pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Žalobce byl dne 7. 4. 1998
vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 9. 7. 1998, neboť pominul důvod
jejího trvání. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. KZV 146/98, ve spojení s usnesením Vrchního státního
zastupitelství v Praze ze dne 17. 11. 2006, sp. zn. 1 VZt570/2006, bylo trestní
stíhání žalobce ke dni 17. 11. 2006 pravomocně zastaveno podle § 172 odst. 1
písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť skutek, pro který byl
žalobce stíhán, není trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci. Žalobce se
obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění nároku na náhradu škody a
nemajetkové újmy ve výši 6.000.000,- Kč podáním doručeným žalované dne 17. 7. 2007, avšak neúspěšně. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba v té části, v
níž žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy ve výši 3.000.000,- Kč se zahájením
a vedením trestního stíhání jako takového, není úvaha žalované o promlčení
uplatněného nároku přiléhavá. Ve vztahu k tomuto odpovědnostnímu titulu totiž
žaloba není důvodná a nelze ji vyhovět už proto, že s nezákonným rozhodnutím,
vydaným před 27. 4. 2006, zákon č. 82/1998 Sb. nárok uplatněný žalobou
nespojuje, jinými slovy tento zákon před novelizací zákonem č. 160/2006 Sb.,
účinném od 27. 4. 2006, neumožňoval v režimu odpovědnosti státu za škodu
tvrzenou nemajetkovou újmu odškodnit. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne
6. 4. 1998, tedy ještě před účinností zákona č. 160/2006 Sb., takže odškodnění
nemajetkové újmy za zahájení a vedení trestního stíhání je vyloučeno. V té
části, v níž žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy s nezákonnou vazbou a
nepřiměřenou délkou trestního stíhání, naopak nárok na odškodnění nemajetkové
újmy promlčen je. Trestní řízení skončilo z pohledu žalobce dne 2. 1. 2007, kdy
mu bylo doručeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze. Šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta začala dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), běžet téhož dne a uplynula již před
doručením žalobcovy žádosti o odškodnění žalované dne 17. 7. 2007. Nárok na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou
nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání, tak byl promlčen a
soud prvního stupně v této části žalobu zamítl. Ohledně nároků na náhradu škody
ad b), d), e), f) a g) soud prvního stupně postupoval podle zákona č.
58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem (dále též „zák. č. 58/1969 Sb.“), a konstatoval, že
je za odpovědnostní titul namístě považovat samotné zahájení a vedení trestního
stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního
stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba dle ustálené soudní
judikatury posoudit jako (specifický) nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím. Uzavřel proto, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno
a posléze vedeno z „odškodňovacího pohledu“ nezákonně a žalobci tak vznikl
nárok na náhradu škody podle §§ 1 - 4 zák. č. 58/1969 Sb. Pokud jde o nárok ad
e) na náhradu škody za vynaložené náklady právního zastoupení, shledal soud
prvního stupně daný nárok za důvodný v rozsahu částky 100.000,- Kč. Stejně tak
shledal za důvodný nárok ad c) - ušlý zisk za dobu vazby v částce 162.000,- Kč. Ve zbylém rozsahu nárok na náhradu nákladů obhajoby a další škody žalobci
nepřiznal, neboť tuto škodu žalobce buď neprokázal, nebo ani nesplnil svou
povinnost tvrzení ohledně jejího vzniku a příčinné souvislosti dané škody a
trestního stíhání žalobce. Odvolací soud se po doplnění dokazování neztotožnil se závěrem prvoinstančního
soudu, podle kterého nebylo možné požadavek na náhradu nemajetkové újmy přiznat
již z toho důvodu, že v době trestního stíhání tehdy platná právní úprava
(zákon č. 58/1969 Sb.) neumožňovala přiznání takového nároku. Podle odvolacího
soudu je „(...) nutné si uvědomit skutečnost, že zastavení trestního stíhání má
stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. Ustálená soudní judikatura
dovolacího soudu dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu
odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem
státu proti občanovi byla odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto
dospěla k závěru, že z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či
zproštění obžaloby je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že tedy
nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 1388/2004). V řízení před soudem prvního stupně nebyly
zjištěny žádné poznatky o tom, že by si žalobce trestní stíhání nebo vazbu
zavinil sám, žalovaná nic jiného ani netvrdila, tedy ani neprokazovala. Nelze
přehlédnout, že žalobci vznikl nárok na náhradu škody, a tedy i nemajetkové
újmy, až rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, které bylo doručeno až po
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (27. 4. 2006).“ Žalobce tak má v dané věci
právo na náhradu nemajetkové újmy. Podle Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 - rozsudek je, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz)) nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou rozhodnutím o vazbě, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst.
5
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). I podle
judikatury Ústavního soudu nárok na náhradu nemajetkové újmy vyplývá přímo z
čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Ten naopak nelze posoudit dle ust. § 11 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jako nárok vyplývající z ochrany
osobnosti. Odvolací soud nesouhlasil rovněž se závěrem, že požadavek na náhradu
nemajetkové újmy je promlčen. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání žalobce
nabylo právní moci dne 18. 1. 2007, jeho žádost o odškodnění byla žalované
doručena dne 17. 7. 2007 a žaloba byla podána dne 16. 1. 2008. Odvolací soud
dospěl k závěru, podle kterého ust. § 33 OdpŠk je speciálním ve vztahu k ust. §
32 odst. 3 OdpŠk. Jestliže § 33 OdpŠk stanoví pro uplatnění nároku na náhradu
škody (zákon č. 82/1998 Sb. nerozlišuje, zda jde o škodu materiální či
nemateriální) dvouletou promlčecí lhůtu ode dne, kdy nabylo právní moci mj. i
zprošťující rozhodnutí, pak vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nabylo
zprošťující rozhodnutí právní moci dne 18. 1. 2007, nemohl být nárok, uplatněný
u soudu dne 16. 1. 2008, promlčen. Pokud jde o výši nemajetkové újmy, dle
názoru odvolacího soudu je možno žalobci přiznat částku 30.000,- Kč za 1 měsíc
trvání vazby, v níž byl od 7. 4. 1998 do 9. 7. 1998, tj. 3 měsíce. Žalobce byl
tímto způsobem omezen na své osobní svobodě a „poprvé šlo u něj o zásadní zásah
do jeho osobního života“. Proto základní výši přiměřeného zadostiučinění za 3
měsíce trvání vazby, stanovenou na 90.000,- Kč (3 měsíce krát 30.000,- Kč),
zvýšil o 20%, neboť trestní řízení mělo pro žalobce značný význam. Odvolací
soud proto změnil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a přiznal
žalobci přiměřené zadostiučinění v celkové výši 108.000,- Kč. Ve zbývající
části výroku II. byl co do částky 5.630.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Žalobce, prostřednictvím svého právního zástupce, napadl dovoláním rozsudek
odvolacího soudu ve výroku II., kterým byl co do částky 108.000,- Kč změněn a
co do částky 5.630.000,- Kč potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku
III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání
opřel o ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobce nejprve namítl, že
napadený rozsudek je v poslední větě výroku II. nepřezkoumatelný, pokud
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 5.530.000,-
Kč s příslušenstvím z této částky a co do úroků z prodlení z částky 262.000,-
Kč za den 17. 1. 2008. Dále namítl, že odvolací soud dospěl k výsledné výši
náhrady nemajetkové újmy výpočtem pouze za dobu, kterou žalobce strávil ve
vazbě (cca 3 měsíce), nijak ovšem ve výpočtu této náhrady nezohlednil dobu
samotného trestního stíhání, které trvalo od 6. 4. 1998 do 18. 1. 2007, tedy
necelých 9 let. Podle žalobce, který na podporu svého názoru argumentuje
nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III.
ÚS 1976/09
(citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových
stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), je nutné poskytnout náhradu
nemajetkové újmy i za extrémně dlouho trvající nezákonné trestní stíhání
samotné. Rovněž je nutné přihlédnout k tomu, že trestní stíhání probíhalo na
sklonku aktivního života žalobce, vedlo k rozpadu jeho manželství a
nezanedbatelná je také značná psychická újma, způsobená 9 let trvající hrozbou
vysokého trestu odnětí svobody. Odvolací soud tak pochybil, pokud při výpočtu
výše nemateriální újmy vycházel pouze z délky nezákonné vazby a nepřihlédl k
extrémní délce nezákonného trestního stíhání. Náhrada nemajetkové újmy,
způsobené nepřiměřenou délkou nezákonného trestního stíhání, měla být přiznána
s ohledem na aplikaci § 13 obč. zák., jak judikoval i Ústavní soud v nálezu ze
dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05; případně mělo dojít k přímé aplikaci
čl. 6 odst. 1 per analogiam k čl. 5 odst. 5 Úmluvy (podle nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Domnívá se také, že mu
měla být přiznána náhrada nákladů řízení za přiznanou nemajetkovou újmu, a to v
plné výši, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10. Oba soudy v předchozím průběhu řízení pochybily a poškodily žalobce
na jeho právech, neboť náhradu nemajetkové újmy, s ohledem na následky
nedůvodně vedeného trestního stíhání, stanovily v extrémně nízké výši. Proto
žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu, resp. rozsudek soudu prvního
stupně v napadených výrocích, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., kterým byl co do částky 108.000,- Kč
změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, napadla svým dovoláním i
žalovaná, přičemž jeho přípustnost shledala v ust. § 237 odst. 1 písm. a), c)
o. s. ř. Žalovaná nejprve považuje za diskutabilní názor, že nárok žalobce na
náhradu nemajetkové újmy nebylo možné posuzovat dle § 11 obč. zák., tedy jako
nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Zásadně potom nesouhlasí s odvolacím
soudem, který se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek na
náhradu nemajetkové újmy byl promlčen. Své právní posouzení založil odvolací
soud poukazem na § 33 OdpŠk, s tím, že „zákon nerozlišuje, zda jde o škodu
materiální či nemateriální“ a na základě toho dospěl k dvouleté promlčecí době. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že nárok žalobce
ohledně zadostiučinění za vazbu nebyl promlčen, neboť „zprošťující rozhodnutí
nabylo právní moci dne 18. 1. 2007“ a žaloba byla podána dne 16. 1. 2008. Žalovaná dovoláním namítla, že odvolací soud nesprávně uvedl datum právní moci
„zprošťujícího rozhodnutí“, neboť usnesení Městského soudu v Praze o zastavení
trestního stíhání vůči žalobci nabylo právní moci dne 17. 11. 2006, jak správně
konstatoval soud prvního stupně. Evidentně si odvolací soud spletl datum
doložky právní moci s datem jejího vyznačení na příslušném rozhodnutí. Žalovaná
nerozporovala, že žaloba u Obvodního soudu pro Prahu 2 byla podána dne 16. 1. 2008. Podle jejího názoru odvolací soud v rozporu s ust. § 32 odst. 3 OdpŠk
nesprávně aplikoval na některé vybrané nároky odlišnou promlčecí lhůtu namísto
zákonem jednoznačně stanovené jediné promlčecí lhůty vztahující se na všechny
nároky na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná nečinila sporným, že ust. § 33
OdpŠk upravuje jedinou objektivní promlčecí lhůtu v délce dvou let. Ta se však
vztahuje pouze k nárokům na náhradu majetkové újmy (skutečné škody) a pod
pojmem „jedinou“ má zákonodárce na mysli pouze to, že se jeví nadbytečné
konstruovat zvláštní subjektivní promlčecí lhůtu odvíjející se od vědomosti
poškozeného o vzniku škody. Zákon však v žádném případě pod tento pojem (toto
ustanovení) nesjednocuje promlčecí lhůtu nároků na náhradu majetkové újmy a
nároků na náhradu nemajetkové újmy, což podle žalované jednoznačně plyne i ze
znění § 32 a § 33 OdpŠk, které pojmy „náhrada škody“ a „náhrada nemajetkové
újmy“ jednoznačně rozlišují. Samotná délka promlčecí lhůty k náhradě
nemajetkové újmy, jež je stanovena v § 32 odst. 3 OdpŠk, je odvozena od lhůty
stanovené v čl. 35 Úmluvy. Touto lhůtou jsou kryty (v rámci stížností
podávaných Evropskému soudu pro lidská práva) všechny nároky na náhradu
nemajetkové újmy, plynoucí z porušení Úmluvy. Není tedy žádný důvod, aby se
vnitrostátní úprava lišila od mezinárodní úpravy, od níž je odvozena. Je nutno
rovněž podotknout, že ust. § 33 bylo v zákoně č. 82/1998 Sb. zakotveno již před
novelou, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., před kterou zákon č. 82/1998 Sb. náhradu nemajetkové újmy vůbec neznal a upravoval výlučně náhradu škody
majetkové. Novela, provedená zákonem č. 160/2006 Sb., se ust. § 33 nijak
nedotkla a je tedy jednoznačné, že toto ustanovení se vztahuje výlučně na
náhradu škody. Je protimluvem odvolacího soudu, jestliže na daný případ
aplikoval čl. 5 odst. 5 Úmluvy a následně se vznesenou námitkou promlčení
vyrovnal s pomocí zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na promlčecí lhůtu
upravenou v čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby
rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Žalobce ani žalovaná se k dovolání protistrany nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §
241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání. Dovolání žalované bylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v té části výroku II., v
níž byl co do částky 108.000,- Kč v její neprospěch změněn rozsudek soudu
prvního stupně. Dovolání žalované však není důvodné. Žalovaná polemizuje se způsobem, jakým bylo posouzeno promlčení žalobcova
nároku na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu nezákonným rozhodnutím o vzetí
do vazby. Odvolací soud namísto šestiměsíční subjektivní lhůty podle ust. § 32
odst. 3 OdpŠk, o kterou opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, aplikoval
dvouletou objektivní promlčecí lhůtu podle ust. § 33 OdpŠk. Nejvyšší soud se již se spornou otázkou vypořádal v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012,
sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, kde uvedl: „(…) je nicméně důležité stanovit, ke kterému okamžiku
dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného
rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových
nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska
jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího
rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení
o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový
rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu
nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání
nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto
případech již v souvislosti s vykonáním vazby. (…) Velký senát shrnuje (...),
že poškozenému v těchto případech vzniká nemajetková újma již v době, kdy je
nezákonně omezena jeho osobní svoboda (zde vazbou). V této věci tak tvrzená
nemajetková újma mohla vzniknout pouze před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., účinnou až od 26. dubna 2006, tak nelze
použít. Proto je vyloučeno i použití ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., ve znění účinném od 26. dubna 2006, vztahující se k promlčení nároku na
náhradu nemajetkové újmy. (…) Dle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. (ve
znění účinném před 26. dubnem 2006) nárok na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode
dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo
trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc
postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.
Škodou ve smyslu posledně uvedeného ustanovení se pro rozhodné období rozumí
výhradně majetková újma (skutečná škoda a ušlý zisk); srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem
48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nenáleží zde naopak
nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011,
sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), a to vzhledem k odlišnému obsahu porovnávaných pojmů
(srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy tak nelze
posuzovat ani podle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. Zbývá tedy - v
intencích § 26 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. dubnem 2006) -
subsidiární použití občanského zákoníku.“
V citovaném rozsudku velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pro posouzení otázky promlčení nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, jež byla
vykonána v době před účinností zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006
Sb., je nutná aplikace obecné promlčecí lhůty podle § 101 obč. zák. Stejný závěr se uplatní i v posuzované věci, kdy bylo rozhodnutí o vzetí
žalobce do vazby vydáno dne 7. 4. 1998 a v obecné rovině proto podmínky pro
poskytnutí odškodnění žalobci za tímto utrpěnou újmu stanovil § 5 zák. č. 58/1969 Sb., když právní základ nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy
omezením svobody mu způsobené je třeba hledat v čl. 5 odst. 5 Úmluvy (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5180/2009). Promlčení uvedeného žalobcova nároku tak odvolací soud posoudil jinak, než
následně ve své judikatuře Nejvyšší soud, a tedy nesprávně - potud je nutno
žalované v jejím názoru přisvědčit. Vzhledem k přípustnosti dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přihlédl Nejvyšší soud i k její námitce směřující proti správnosti
skutkového zjištění odvolacího soudu, že trestní stíhání žalobce skončilo
pravomocně dne 18. 1. 2007. Nejvyšší soud se ztotožnil s žalovanou v tom, že
dané zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a že ze strany odvolacího
soudu došlo k zjevné záměně data vyznačení doložky právní moci na usnesení
Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. KZV
146/98, dnem 18. 1. 2007, a datem, kdy dané rozhodnutí nabylo právní moci, tj. dnem 17. 11. 2006. Ani uvedené nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení žalovanou vznesené
námitky promlčení však nemá za následek věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího
soudu stran dané otázky. I totiž v případě, kdy by odvolací soud postupoval ve
smyslu výše citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu a aplikoval by promlčecí lhůtu podle § 101 obč. zák.,
musel by nutně dojít ke stejnému závěru jako v dovoláním napadeném rozhodnutí,
tj. že předmětný žalobcův nárok není promlčen. Žalobce totiž mohl své právo
poprvé uplatnit u soudu dne 18. 11.
2006 a k promlčení jeho nároku by tak došlo
nejdříve 18. 11. 2009, tj. dávno po podání žaloby dne 16. 1. 2008, přičemž by
po dobu předběžného projednání nároku u žalované podle § 22 odst. 3 zák. č. 58/1969 Sb. promlčecí doba neběžela (maximálně však v rozsahu šesti měsíců). Zrušení napadeného rozsudku v daném rozsahu se závazným právním názorem, jak
byl vysloven shora, by nemohlo přivodit pro žalovanou příznivější výsledek
sporu, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované směřující proti měnící části
rozsudku odvolacího soudu zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobce.
Žalobce rovněž podal dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž
odvolací soud změnil co do částky 108.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však platí, že k podání dovolání je
subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma (jakkoliv nepatrná) odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura 12/2000 pod č. 138, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). V právě posuzovaném případě proto žalobce
nebyl oprávněn podat dovolání do té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla
uložena povinnost zaplatit žalobci 108.000,- Kč s příslušenstvím. Tímto výrokem
bylo vyhověno odvolání žalobce, a v jeho poměrech tedy logicky nenastala žádná
újma. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle § 243b odst. 5 ve spojení
s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobce dále směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II.,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 5.630.000,- Kč potvrzen. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum, přípustný podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je vyhrazen
zásadně pro posouzení právních otázek. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je
tedy tvrzení, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Protože uplatněným dovolacím
důvodem je Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), lze zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1423/2004). Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu výroku II., tj. v
části, ve které soud rozhodl o nároku na náhradu škody (majetkové újmy), jakož
i v části, kde bylo rozhodnuto o náhradě újmy nemajetkové.
Dovolání, ostatně
jako jakékoliv jiné podání účastníka řízení, je však nutno posuzovat podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z něj přitom v daném případě vyplývá, že
žalobce ve skutečnosti brojí svou argumentací výlučně proti té části napadeného
rozsudku, kde bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy. Nejvyšší soud
shledal, že v dovolání nejsou obsaženy žádné konkrétní výhrady proti rozhodnutí
o nároku na náhradu škody (s ohledem na to, že zamítnutí žaloby na náhradu
škody stojí na otázce skutkové, tj. neprokázání vzniku škody a příčinné
souvislosti mezi škodou a trestním stíháním žalobce, nelze s přihlédnutím k
omezení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na otázky
právní, přípustnost dovolání v daném rozsahu ani předpokládat). Žalobce proto dovolací důvod proti rozhodnutí odvolacího soudu o jím uplatněném
nároku na náhradu škody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve
skutečnosti neuplatnil, resp. jej neuplatnil řádně. Uplatnit tento dovolací
důvod totiž vyžaduje uvedení konkrétních námitek proti posouzení konkrétní
právní otázky, na niž odvolací soud založil své rozhodnutí, resp. výsledek
řízení. Nepostačuje, jak činí žalobce v dovolání, pouze obecně napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu bez bližší argumentace, jakož i bez konkrétních
výtek proti právním závěrům odvolacího soudu. Řádné uplatnění dovolacího důvodu
předpokládá, že dovolatel popíše a konkretizuje okolnosti, z nichž usuzuje, že
dovolací důvod je dán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005,
sp. zn. 20 Cdo 1423/2004, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1046/2008). Neuplatnil-li žalobce řádně dovolací důvod, nemá Nejvyšší soud k dispozici
hledisko, z něhož by mohl hodnotit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Není možné považovat takové rozhodnutí za zásadně právně významné, konečným
důsledkem čehož je nemožnost založit přípustnost podaného dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného důvodu nezbylo Nejvyššímu soudu než
nepřípustné dovolání v uvedeném rozsahu (ohledně nároku na náhradu škody v
částce 2.738.000,- Kč) podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. Naopak dovolání proti výroku II. napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v té části, kde bylo rozhodováno o
náhradě nemajetkové újmy, je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť soudy v předchozím průběhu řízení
postupovaly a právně daný nárok žalobce posoudily jinak, než by odpovídalo
judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání žalobce v daném rozsahu je důvodné. Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl Nejvyšší soud především k
tomu, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a jež spočívá v neurčitosti žaloby.
Ani po dvojím upřesnění
žalobních nároků v řízení před soudem prvního stupně a dalším upřesnění před
soudem odvolacím nelze z žaloby jednoznačně určit, z jakého titulu se žalobce
domáhá částky 1.500.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím, resp. není postaveno najisto, jakou
skutečností mu byla tato nemajetková újma způsobena. Ze spisu (konkrétně z
doplnění žaloby, založeného na č. l. 8 - 10), se podává: „zadržením a vzetím do
vazby (…) jsem utrpěl do té doby nepoznanou hanbu, porušení cti a duševní
integrity“ a „Nepřiměřená délka trestního stíhání snad žádné důkazy v tomto
ohledu nevyžaduje (…) Nejistota, kterou jsem zakoušel po dobu 3 210 dnů (…) mě
nenávratně vyloučila z mých někdejších pracovních i společenských aktivit.“(č. l. 9) V dalším doplnění žaloby (č. l. 16 - 8) se říká: „Obvinění, vazba a téměř
9 let nejistoty mě nenávratně vyloučily z mých někdejších pracovních i
společenských aktivit a zcela zásadně změnily můj život.“ Tyto okolnosti podle
žalobce zakládaly titul pro náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.000.000,- Kč. Při jednání před soudem odvolacím byl tento nárok specifikován, když
1.500.000,- Kč bylo požadováno z důvodu nesprávného úředního postupu a stejná
částka z důvodu nezákonného rozhodnutí (podle protokolu o jednání, založeného
na č. l. 130). Je tedy patrno, že žalobce uplatnil tři nároky se samostatným skutkovým
základem. Prvním z nich se domáhal odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla
vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání, druhá nemajetková
újma mu měla vzniknout v důsledku samotného rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání a třetí v důsledku rozhodnutí o vazbě, v případě druhých dvou újem v
situaci, kdy trestní stíhání skončilo zastavením. Zatímco prvý nárok žalobce
váže jednoznačně na zaplacení částky 1.500.000,- Kč, u druhého a třetího
požaduje přiznání téže částky souhrnně za oba nároky. To však není přípustné,
neboť nelze zjistit, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům
vztahuje. Žaloba i přes upřesnění před oběma nalézacími soudy zůstala
neurčitou; soud prvního stupně měl postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat
žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k
posledně dvěma uvedeným žalobním nárokům požaduje. Pokud tak neučinil, resp. učinil tak v nedostatečném rozsahu, a soud odvolací jeho pochybení nenapravil,
je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, č. j. 30
Cdo 5180/2009). Druhou vadou řízení je skutečnost, že přinejmenším z části probíhalo před věcně
nepříslušným soudem. V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud
vyslovil a odůvodnil závěr, podle kterého „v případě nezákonných rozhodnutí lze
odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb.,
ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za
účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li
sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č.
160/2006 Sb., ale újma jimi
byla způsobená až v době po jeho účinnosti.“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší
soud detailně vypořádal i s nejednotnou judikaturou Ústavního soudu. Vyžaduje-li totiž čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen
„Listina“), aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za
podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který
naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v
době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy,
je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož
se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve
znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání
rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před
účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998
Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku
trestního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl
naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny. Uvedený závěr se uplatní i v případě, kdy bylo rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání vydáno za účinnosti zák. č. 58/1969 Sb., k čemuž v žalobcově případě
došlo dne 6. 4. 1998. Dané rozhodnutí působilo újmu v nemajetkové sféře žalobce
až do právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, tj. 18. 1. 2007
(podle stávajícího, nesprávného, zjištění odvolacího soudu). V takovém případě
je ale třeba při zohlednění výše uvedených závěrů dovodit, že ustanovení zákona
č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006), se
neuplatní pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy způsobené žalobci
trestním stíháním, posléze zastaveným, v období od právní moci „nezákonného
rozhodnutí“ (tj. od 6. 4. 1998) do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou
žalobci „nezákonným rozhodnutím“ o zahájení trestního stíhání v době od
účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do právní moci usnesení o
zastavení řízení, je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v
pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to
vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo
aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu,
vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu
škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn.
25 Cdo 811/2006, či již výše citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). Nejvyšší soud se ovšem cítí být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán závěry
vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS
428/05. V tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele, který byl
trestně stíhán a následně shledán vinným a odsouzen, přičemž později bylo
rozhodnuto o zrušení odsuzujícího rozhodnutí coby rozhodnutí nezákonného. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný nárok, vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti. Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního
stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. S ohledem na § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby
vyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby ve směru stanovení, v jakém
rozsahu se jeho žalobní požadavek dotýká újmy utrpěné jím za dobu do účinnosti
zák. č. 160/2006 Sb. a v jakém rozsahu po jeho účinnosti. V případě odstranění
dané neurčitosti žaloby měl soud prvního stupně vyloučit z důvodu své věcné
nepříslušnosti část nároku týkající se odškodnění žalobce za nezákonné
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle §
112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupovat podle §
104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložit svému nadřízenému
vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm
rozhodnout. K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k
projednání nároku žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř., neboť, jak již bylo uvedeno, žalobce musí k výzvě soudu
nejdříve vymezit, v jaké části jím dosud uplatněného nároku na finanční
zadostiučinění se jedná o kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 27. 4. 2006 a v jaké části se jedná o finanční kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy
způsobené od 27. 4. 2006 do 18. 1. 2007 (resp. 17. 11. 2006). K tomu musí být
soudem vyzván postupem podle § 43 o. s. ř., neboť dokud tak neučiní, je jeho
žaloba stižena neurčitostí spočívající v požadavku na odškodnění dvou nároků s
různým právním základem jedinou částkou. Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu
osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem
suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou
odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti
zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a
odst. 2 tohoto zákona. Další vady řízení Nejvyšší soud neshledal, a to ani žalobcem tvrzenou
nepřezkoumatelnost výroku II.
napadeného rozsudku v rozsahu potvrzení rozsudku
soudu prvního stupně. Již uvedené vady řízení jsou dostatečným důvodem pro zrušení rozsudků soudů
obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro účely
pokračování v řízení však považuje Nejvyšší soud za užitečné, aby se vyjádřil i
k některým dalším, žalobcem v dovolání vymezeným otázkám. Nejvyšší soud je především nucen konstatovat, že posouzením nároku žalobce na
náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení se odvolací
soud nezabýval vůbec, a to přesto, že je její existence výslovně namítána v
žalobě i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (ve spisu na č. l. 113). Dovoláním napadený rozsudek se k opodstatněnosti této námitky vůbec
nevyjadřuje, právní posouzení odvolacího soudu je tedy v této části neúplné, a
proto nesprávné. V dalším řízení vyjdou soudy při posouzení daného nároku
především ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. Pro právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci
rozhodnutím o vazbě je směrodatný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Podle něj musí být při úvahách o výši peněžní náhrady
za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany
státu (vazbou) zohledněna tato kritéria: 1) povaha trestní věci, 2) celková
délka omezení osobní svobody a 3) následky v osobní sféře poškozené osoby. Odvolací soud se správně zabýval prvním a druhým kritériem, což ve svém
rozhodnutí také odůvodnil (byť s poněkud úspornou argumentací). Usoudil, že
odpovídající bude přiznat částku ve výši 30.000,- Kč za jeden měsíc trvání
vazby (kritérium délky omezení osobní svobody), v čemž se neodchýlil od výše
citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého je adekvátním odškodněním
částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání vazby. Dále
odvolací soud konstatoval, že žalobce byl tímto zásahem státní moci omezen na
své osobní svobodě a zásadně zasažen ve svém osobním životě, když trestní
řízení mělo pro něj značný význam (kritérium povahy trestní věci). Potud
napadené rozhodnutí odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud se
ovšem vůbec nezabýval kritériem třetím, nepřihlédl k dopadům do osobní sféry
žalobce, který přitom jejich existenci tvrdil v žalobě a tato tvrzení zopakoval
v dalším průběhu řízení. Zde je na místě jen upozornit na nutnost rozlišení
mezi dopady do osobního života žalobce zapříčiněnými samotným vedením trestního
stíhání a zapříčiněnými výkonem vazby, neboť, jak bylo výše vysvětleno, jde o
dva nároky se samostatným skutkovým základem. Konečně třetím nárokem, kterým se nalézací soudy v předchozím průběhu řízení
měly zabývat, je náhrada nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o
zahájení trestního stíhání.
V případech zahájení trestního stíhání (řízení),
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, vymezil Nejvyšší soud
následující kritéria, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy:
1) povaha trestní věci, 2) délka trestního řízení (stíhání) a 3) následky
způsobené trestním řízením (stíháním) v osobnostní sféře poškozené osoby. Kromě
toho je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí
o zahájení trestního stíhání přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové
újmě došlo. Těmi jsou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního
stíhání (trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo
dokonce s cílem jej poškodit), ale také okolnosti zahájení trestního stíhání
předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející. Výše
přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových
odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného
v případě skutkově obdobném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Přestože žalobce se na existenci nezákonného
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve svých podáních odvolával a odvozoval
od něj svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, odvolací soud se s
jeho tvrzeními ve svém rozhodnutí nevypořádal; z toho důvodu ani nemohl vyhovět
uvedeným kritériím a z jimi vytyčeného úhlu pohledu se zabývat formou a výší
přiměřeného zadostiučinění, pokud by nárok na jeho přiznání shledal
opodstatněným, to však výhradně ve vztahu k té části újmy, k jejímuž projednání
je dána věcná příslušnost soudu prvního stupně. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je absolutně nepřípustné
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
civilních, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Dovolací soud se proto nemohl vyjádřit k námitkám, které proti rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dovolatel
uplatnil. S ohledem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního
stupně i v navazujícím nákladovém výroku však nebylo na místě dovolání v
uvedeném rozsahu odmítnout. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že řízení je stiženo několika vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že právní posouzení
nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu nepřiměřenou délkou
trestního stíhání, samotným trestním stíháním a výkonem vazby, odvolacím soudem
není správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby na náhradu
nemajetkové újmy zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Soud prvního stupně je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Bude na soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění neurčitosti
žaloby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., stran rozlišení, jakou částku z
celkové částky 1.392.000,- Kč (původně žalovaných 1.500.000,- Kč mínus
odvolacím soudem přiznaných 108.000,- Kč) požaduje jako odškodnění nemajetkové
újmy z důvodu trestního stíhání a jakou z důvodu výkonu vazby. U částky
požadované z důvodu způsobení nemajetkové újmy samotným trestním stíháním musí
být žalobce vyzván ke specifikaci, v jakém rozsahu připadá daná částka na újmu
vzniklou mu před účinností zák. č. 160/2006 Sb., tj. do 26. 4. 2006 včetně, a v
jakém již spadá do účinnosti daného zákona, aby bylo možno nárok v prvém
rozsahu vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí a napravit nedostatek
věcné nepříslušnosti procesního soudu. Následně soud prvního stupně nově
uvedené nároky na náhradu nemajetkové újmy posoudí, a to v prvé řadě ve vztahu
k žalovanou uplatněné námitce promlčení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.