25 Cdo 1388/2004

25 Cdo 1388/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci

žalobců a) O. Z. a b) Ing. M. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované

České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2,

Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.

zn. 4 C 360/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. ledna 2004, č. j. 15 Co 10/2004-133,

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29.

ledna 2004, č. j. 15 Co 10/2004-133, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze

dne 18. 11. 2003, č. j. 4 C 360/2003-114, se zrušují a věc se vrací Okresnímu

soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.

příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a rozsudkem ze dne 30. 11.

2001, č. j. 4 C 466/2001-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci B)

částku 56.860,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel

ze zjištění, že dne 14. 4. 1999 vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu

vyšetřování v P., zahájil trestní stíhání obou žalobců sdělením obvinění (sp.

zn. OVV-69/99) pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 4

trestního zákona (dále též jen „tr. zák.“). Jednalo se o případ nutné obhajoby

ve smyslu § 36 odst. 3 trestního řádu (dále též jen „tr. ř.“) a žalobci si

zvolili pro obhajobu v trestní věci advokáta JUDr. P. T., kterému každý

zaplatil odměnu a hotové výdaje podle advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996

Sb.) v celkové výši 56.860,- Kč. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že skutek,

pro který bylo žalobcům sděleno obvinění, není trestným činem, proto

vyšetřovatel Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Jč, pracoviště P.,

usnesením ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. KVJc-13/20-2000, trestní stíhání obou

žalobců podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil. Soud shledal uplatněné

nároky důvodnými podle ustanovení § 1 - § 4 zákona č. 58/1969 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným

úředním postupem, s tím, že žalobcům bylo sděleno obvinění, jejich trestní

stíhání bylo následně zastaveno a nárok na náhradu škody byl uplatněn u

ministerstva spravedlnosti. Rozsah náhrady je představován náklady vynaloženými

na obhajobu; není přitom rozhodné, že si žalobci obhájce zvolili (nebyl jim

ustanoven), neboť vzhledem k trestnému činu, který jim byl kladen za vinu, šlo

o nutnou obhajobu. Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že trestní stíhání bylo

zahájeno na podnět dodavatelů, kterým nebylo placeno za zboží, přičemž žalobci

svou trestnou činnost od počátku popírali. Nebylo tedy prokázáno, že by si

sdělení obvinění zavinili sami, a nešlo ani o případ zproštění obžaloby nebo

zastavení trestního stíhání jen proto, že obviněný není za spáchaný trestný čin

trestně odpovědný, byla mu udělena milost, nebo byl trestný čin amnestován.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře

rozsudkem ze dne 22. 2. 2002, č. j. 15 Co 67/2002, 69/2002-59, oba rozsudky

soudu prvního stupně změnil tak, že žaloby obou žalobců na zaplacení částky

56.860,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před

soudy obou stupňů. Vytkl soudu prvního stupně, že aplikoval nesprávný právní

předpis (zákon č. 58/1969 Sb.), neboť ke sdělení obvinění došlo v roce 1999,

tedy již za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou

při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně

zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád). Ustanovení § 31 odst. 3 tohoto zákona odvolací soud vyložil

tak, že nárok na náhradu nákladů řízení přísluší pouze tehdy, je-li poškozeným

tvrzeno a prokazováno, že mu rozhodnutím (nebo nesprávným úředním postupem)

vznikla vedle vynaložených nákladů řízení i jiná škoda. Vzhledem k tomuto

závěru se již nezabýval dalšími námitkami žalované s konstatováním, že právní

úprava odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. se v základních rysech příliš

neliší od úpravy zákonem č. 58/1969 Sb. a lze proto použít stávající judikaturu.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10. 4. 2003,

č. j. 25 Cdo 1086/2002-72, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k

dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že ze znění ustanovení § 31

odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nelze dovodit další podmínku pro vznik nároku na

náhradu nákladů řízení, a to vznik jiné další škody, a že náhradu nákladů

řízení v rámci náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. lze přiznat, i když

jiná další škoda rozhodnutím nevznikla; ostatně toto ustanovení bylo zrušeno

nálezem Ústavního soudu, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 10. 6.

2003, č. j. 15 Co 286/2003, 287/2003-91, zrušil oba shora označené rozsudky

soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru,

že v dané věci nelze přijmout odpovídající právní závěry, aniž by se soud

zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve vztahu k

žalované, vyjma otázky zavinění. Těmi jsou porušení právní povinnosti

žalovanou, vznik škody jako majetkové újmy a příčinná souvislost mezi porušením

povinnosti a vznikem škody. Soud prvního stupně se věcí z tohoto hlediska

doposud nezabýval, ač tak učinit měl; ne každé vznesení obvinění, které

nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je totiž možné považovat za

nezákonné. Je proto třeba zjistit, zda policie přistoupila ke sdělení obvinění

žalobcům na základě konkrétních skutečností, které se ani v dalším průběhu

trestního řízení neukázaly jako nepravdivé.

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 18. 11. 2003, č. j. 4 C

360/2003-114, žalobu obou žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Za

situace, kdy bylo mezi účastníky nesporné, že vznikla škoda a v jaké výši,

zabýval se soud tím, zda žalovaná porušila právní povinnost, v jejímž důsledku

žalobcům tato škoda vznikla. Zjistil, že trestní stíhání bylo zahájeno na

základě oznámení ze dne 9. 12. 1998, které podala firma M., s. r. o., S. pro

podezření ze spáchání trestného činu podvodu, a to proti W., spol. s r. o., kde

byli žalobci jednatelé. Již před zahájením trestního stíhání celá řada

poškozených v podstatě shodně uvedla, že platby od této firmy za rok 1997 byly

opožděné, a výslechy poškozených v době od prosince 1998 do června 1999

potvrzovaly, že W., spol. s r. o. odebírala zboží a neplatila. Obvinění bylo

žalobcům sděleno až 14. 4. 1999, tedy v době, kdy již byla k dispozici celá

řada důkazů potvrzujících, že W., spol. s r. o., dlužila přes 3 miliony Kč. Při

zahájení trestního stíhání tedy společnost nepochybně měla dluh a měla být také

převáděna na jinou společnost. V dalším průběhu však nebylo prokázáno, že by

žalobci měli úmysl v době vzniku dluhu neplatit a že by prostředky z tržeb

použili k jinému účelu než k úhradě zboží. Na základě toho bylo trestní řízení

podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Soud dospěl k závěru, že policie

přistoupila ke sdělení obvinění žalobcům na základě konkrétních skutečností a

nedopustila se přitom nesprávného úředního postupu, neboť v této době listinné

důkazy i výslechy nasvědčovaly tomu, že se žalobci trestného činu skutečně

dopustili.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře

rozsudkem ze dne 29. 1. 2004, č. j. 15 Co 10/2004-133, rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem

vysloveným soudem prvního stupně a zdůraznil skutečnost, že vyšetřovatel

nesdělil žalobcům obvinění hned poté, co policie obdržela trestní oznámení,

nýbrž že nejprve byly shromažďovány důkazy týkající se obchodování jejich

společnosti. Pokud by vyšetřovatel v okamžiku před sdělením obvinění, kdy tedy

ještě neprobíhalo trestní stíhání, musel zkoumat, zda jsou splněny všechny

znaky potřebné pro naplnění trestného činu určité skutkové podstaty, důsledkem

toho by bylo, že každé trestní řízení, které by neskončilo pravomocným

odsouzením, by zakládalo důvod pro odškodnění. Takto ovšem zákon č. 82/1998 Sb.

nezní a nelze ho ani tak vykládat. Ve smyslu ustanovení § 158 tr. ř.

vyšetřovatel ve stádiu před sdělením obvinění má shromáždit vše, co je potřebné

ke sdělení obvinění a podání žaloby. Posuzuje na základě určitých skutečností,

zda „mohlo“ dojít ke spáchání trestné činnosti. V dané věci měl vyšetřovatel k

dispozici podklady o dlouhodobé platební neschopnosti W., spol. s r. o., a to

ve velkém rozsahu, sdělení obvinění tedy bylo namístě; tyto skutkové okolnosti

se ostatně ani později neukázaly nepravdivými, a navíc jednatelé společnosti

jednali o jejím prodeji. Obvinění (žalobci) byli jednateli společnosti, tedy

statutárními orgány odpovědnými za ni jednat, a též jejími společníky. Nebylo

tedy prokázáno porušení povinnosti ze strany žalované a soud prvního stupně ve

věci samé rozhodl správně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které

odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelů je

nesporné, že společnost W., spol. s r. o., kde byli jednateli, se dostala do

problémů s včasnou úhradou svých závazků vůči věřitelům. Z provedených důkazů

je patrné, že se policie dostatečně zabývala objektivní stránkou, tedy okruhem

věřitelů, výší a případným uspokojováním jejich pohledávek, chybí však

jakýkoliv důkaz o tom, že by se vyšetřovatel zabýval i subjektivní stránkou

předpokládaného trestného činu. Před sdělením obvinění vůbec nebylo zjišťováno,

jaký důvod má prodlení s úhradou závazků, vyšetřovatel nepožádal ve smyslu §

158 odst. 3 písm. a) a c) tr. ř. o potřebná vysvětlení a neobstaral potřebné

podklady, aby bylo potvrzeno nebo vyvráceno podezření, zda byl spáchán trestný

čin, kdo ho spáchal a do jaké míry se na jednání podílel. Rovněž nebyl

zjišťován úmysl dovolatelů obohatit se na úkor cizího majetku, stejně jako

jejich jednání směřující k řešení vzniklé a jimi nezaviněné platební

neschopnosti firmy. Žalovaná pochybila, neboť její povinností bylo pečlivě

posuzovat každou konkrétní trestní věc v kterémkoliv jejím stadiu a to všemi

orgány činnými v trestním řízení, což ve svém důsledku může vést i k tomu, že

obviněný nemusí vynakládat prostředky k tomu, aby prokazoval, že trestní řízení

je proti němu vedeno neoprávněně. V daném případě tak orgány činné v trestním

řízení neučinily a tím se dopustily nesprávného úředního postupu. Dovolatelé

proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu

vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání žalobců, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou

(účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po

přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že

dovolání je opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které

bylo uplatněno jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně

zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně

použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně

zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád) – dále též jen „zákon“, stát odpovídá za podmínek stanovených

tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto

ustanovení odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu,

která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním

řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním

postupem.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným

rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož

jim vznikla škoda.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným

rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud

pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným

orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným

rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat

proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo

opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný

prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Podle odst. 3 tohoto

ustanovení byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez

ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo

zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona právo na náhradu škody nemá ten,

a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo

b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno

jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla

udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud

a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,

b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení

trestního stíhání,

c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,

d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na

zavinění), jíž se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1)

nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná

souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a

vznikem škody. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního

stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem

odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., je však založen na stejných

principech. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy

odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená

nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla

odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-

li z určitých (v ustanovení § 12 zákona neuvedených) důvodů k zastavení

trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin

nespáchal a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno. Nárok na

náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. sdělením obvinění

jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8

zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1

Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

ročník 1991, a rozsudek NS ČR, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001,

publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 24, pod C 1813, či rozsudek téhož

soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž, sv. 25,

pod C 1867) s tím, že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti)

zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení.

Není proto správný závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody způsobené

trestním stíháním obviněnému nenáleží, jestliže ze strany orgánů činných v

trestním řízení nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu upravujících

postup před a při zahájení trestního stíhání. Porušení právní povinnosti

orgánem státu totiž není podmínkou odpovědnosti státu za škodu podle zákona č.

82/1998 Sb. a jestliže v posuzovaném případě byli žalobci trestně stíháni pro

skutek, který nebyl trestným činem [jejich trestní stíhání bylo zastaveno podle

§ 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.], bylo proti nim vedeno trestní stíhání pro

jednání dovolené a podmínky odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobcům tím,

že vynaložili náklady na nutnou obhajobu, jsou splněny. Odvolacímu soudu je

sice třeba přisvědčit v tom, že za nezákonné není možno považovat automaticky

každé zahájení trestního stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení, avšak

důvody, pro které nárok na odškodnění nevzniká, lze spatřovat především v

okolnostech vymezených v ustanovení § 12 zákona. Důvod, pro který bylo trestní

stíhání žalobců zastaveno, nespočíval v tom, že obviněný není za spáchaný

trestný čin trestně odpovědný ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b)

zákona, a nejedná se ani o žádný z dalších důvodů skončení trestního stíhání

uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona, které by

vylučovaly vznik nároku na náhradu škody. Nárok žalobců by tak mohl být

vyloučen jen tehdy, jestliže si zavinili zahájení trestního stíhání sami ve

smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona per analogiam.

Zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení

trestního stíhání proti němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým

zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo

být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání

proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a

zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle

orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro

který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání,

popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním

řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru

zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále

pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku,

pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale

o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v

trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že

bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např.

uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1

tr. ř., či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv

objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil zahájení

trestního stíhání, není tedy naplněna samotnou okolností, že se dopustil

skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, publikovaný v

Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 26, pod C 1971).

Takové chování žalobců (odlišné od jednání, jímž měli podle sdělení obvinění

obžaloby naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250

odst. 1, 4 tr. zák.), které by před zahájením nebo v průběhu trestního stíhání

zapříčinilo, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále

pokračováno, však z dosavadních výsledků řízení nevyplývá.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a

odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto

rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem

o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí

i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla

vrácena Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta

druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci

samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího

řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2005

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu