30 Cdo 3212/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, advokátem se sídlem v Praze,
Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 297 500
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C
407/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
2. 2015, č. j. 12 Co 398/2014-208, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co
398/2014-208, se v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, ve výroku II.,
pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a ve výroku III., jakož i ve
výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje.
II. Zrušuje se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2014,
č. j. 41 C 407/2013-124, ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do
částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do
zaplacení, a ve výroku III., a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení.
III. Ve zbytku se dovolání žalobce odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C
407/2013-124, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 30
000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a
to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně),
zamítl žalobu co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně od 13. 11. 2013 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 30 000 Kč
od 13. 11. 2013 do 14. 11. 2013 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a
uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17 860 Kč k
rukám právního zástupce žalobce Mgr. Zbyňka Babíka, advokáta, a to do 15 dnů od
právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
2. Městský soud v Praze, k odvolání žalobce i žalované, rozsudkem ze dne
3. 2. 2015, č. j. 12 Co 398/2014-208, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, potvrdil (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady
odvolacího řízení ve výši 13 268 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Zbyňka Babíka (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované
zaplacení částky 1 297 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy,
jež mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání. To bylo zahájeno
usnesením Policie ČR ze dne 11. 10. 2010 pro přečin ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353
odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 21. 2. 2013 byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby
zproštěn, přičemž téhož dne rozsudek nabyl právní moci. Trestní stíhání žalobce
tedy trvalo 865 dní a bylo od počátku bezdůvodné, neboť skutek, pro který byl
žalobce trestně stíhán, není trestným činem. Usnesení Policie ČR ze dne 11. 10.
2010 jakož i trestní řízení trpělo podstatnými vadami a neodpovídalo požadavkům
stanoveným zákonem. Státní zástupce v rámci dozoru nad zachováním zákonnosti v
přípravném řízení nedostál svým povinnostem a neučinil nic proto, aby trestní
stíhání žalobce skončilo zastavením již v přípravném řízení. Po dobu trestního
stíhání se žalobce nemohl věnovat svým aktivitám a péči o svého starého a
nemocného otce, na místo toho se musel účastnit výslechů a dalších úkonů
trestního řízení. Trestní stíhání pro něj znamenalo značné nervové vypětí a
psychickou zátěž. Na situaci žalobce se rovněž nepříznivě odrazila i
skutečnost, že dlouhodobě pečuje o svého 85 let starého nemocného otce, který
je plně odkázán na jeho pomoc. Žalobce již delší dobu trpí psychickými
problémy, pro které byl dokonce v minulosti hospitalizován na psychiatrii a
ambulantně se léčí do současnosti. Neoprávněné trestní stíhání jeho psychické
problémy zásadním způsobem prohloubilo a zhoršilo. Žalobce se navíc pro své
okolí stal bez své viny stíhaným delikventem a násilníkem, se kterým není radno
vůbec se stýkat či provádět jakékoliv aktivity, čímž došlo k rozsáhlé a do
značné míry i nevratné degradaci jeho vážnosti, důstojnosti a postavení ve
společnosti.
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky je v řízení
nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované, to podáním
doručeným dne 15. 5. 2013, a že se žalovaná v rámci uplatnění nároku žalobci
omluvila. Dále mezi nimi bylo nesporné, že žalobce byl trestně stíhán pro
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, že proti
žalobci bylo trestní stíhání pro uvedené přečiny zahájeno usnesením Policie ČR
ze dne 11. 10. 2010 a že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
21. 2. 2013 podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn. Z výpovědi
žalobce měl soud za prokázané, že se zdravotní stav žalobce zhoršil již v
souvislosti s předchozími trestními stíháními žalobce, kdy žalobce byl v jiném
trestním stíhání odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a i v uvedené
trestní věci byl žalobce obžaloby zproštěn. Již před zahájením trestního
stíhání bral žalobce antidepresiva, v souvislosti s trestním stíháním byl poté
více nervózní a roztěkaný, měl velké problémy se sluchem a tím i s komunikací.
Dále měl problémy se spánkem, často se budil, cítil velký neklid a strach. V tu
dobu se žalobce držel v podstatě mimo společnost, dělal pouze věci, které
musel, problémy měl též v oblasti pohlavního života, nemohl běhat a plavat, měl
křeče do žaludku a bušení srdce. Antidepresiva začal žalobce brát již během
jiného trestního stíhání, které proti němu bylo vedeno v roce 2006. Spolu s
dalším trestním stíháním se intenzita problémů zvyšovala a trestní stíhání se
projevilo ve vztahu mezi žalobcem a sousedy v domě, kde se v podstatě všichni
znali. V průběhu trestního řízení soudce odmítl většinu žalobcem navržených
důkazů. V době trestního stíhání, za nějž žalobce žádá odškodnění, vůči němu
probíhala další dvě trestní stíhání, která skončila zproštěním obžaloby. Z
přehledu věcí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2, kterých je žalobce
účastníkem, vzal soud za prokázané, že žalobce vede nebo vedl celkem 14
soudních sporů. Soud měl z usnesení Městského soudu v Praze (pozn. NS zřejmě se
správně jedná o usnesení Městského soudu v Brně) ze dne 28. 6. 2012 za
prokázané, že tímto bylo zastaveno trestní stíhání žalobce pro přečin
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208
odst. 1, 2 trestního zákona (pozn. NS správně trestního zákoníku). V odůvodnění
daného usnesení bylo mimo jiné uvedeno, že proti žalobci bylo u Městského soudu
v Brně vedeno trestní řízení pod sp. zn. 2 T 84/2010, ve kterém byl dne 20. 3.
2012 vynesen zprošťující rozsudek, kdy se v dané věci jednalo o shodnou
trestnou činnost, ale jiné období. Žalobce označil důkazy k prokázání svých
zdravotních problémů po lhůtě, kterou soud žalobci určil ve výzvě dle § 118a
odst. 3 o. s. ř., a soud tedy tyto neprovedl.
5. Soud prvního stupně skutkový stav posoudil podle § 5, § 8 a § 31a
zákona č. 82/1998 Sb. Podmínky vyjádřené v § 8 uvedeného zákona byly splněny,
když proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím
rozsudkem. Bylo též prokázáno, že újma žalobci v důsledku nezákonného trestního
stíhání vznikla. Žalobce vylíčil dopady trestního stíhání v jeho osobní sféře,
přičemž soud je vzal za prokázané již jeho účastnickým výslechem. Trestní
stíhání mělo nezanedbatelný vliv na žalobcovo zdraví. Žalobce se dlouhodobě
léčí se svými psychickými problémy a v souvislosti s tímto bere antidepresiva.
Stresy způsobené žalobci trestním stíháním, kdy mu hrozila přeměna podmíněně
uloženého trestu odnětí svobody v jiném trestním řízení, vedly ke zhoršení jeho
psychického stavu. Vzhledem k tomu, že o trestním stíhání pro přečin ublížení
na zdraví, když tento trestný čin měl směřovat vůči žalobcovu bratrovi, se
dozvěděli i sousedé žalobce, byla poškozena též jeho dobrá pověst. Dle soudu
prvního stupně bylo možné uzavřít, že došlo k zásahu do nemajetkové sféry
žalobce. Trestní stíhání pro žalobce znamenalo velmi stresující faktor, který
se negativně projevil na psychickém stavu žalobce, vyvolalo pocity frustrace a
beznaděje a poškodilo žalobcovu dobrou pověst. Bylo ovšem třeba do určité míry
též přihlédnout ke skutečnosti, že proti žalobci byla ve stejném období vedena
tři trestní stíhání a lze jen velmi těžko posoudit, zda se trestní stíhání,
jehož odškodnění žalobce žádá v tomto řízení, podílelo na vzniku nemajetkové
újmy rozhodující měrou. Samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání ve
formě zprošťujícího rozhodnutí a omluva žalované se nejevila za dostačující.
Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu,
dle níž forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti. Při stanovení formy a výše zadostiučinění
soud prvního stupně vyšel především z povahy trestné činnosti, za níž byl
žalobce stíhán. Tato nebyla hodnocena závažnou či spojovaná s vyšším stupněm
dehonestace, jako tomu je např. u mravnostních deliktů, a hrozící trest nebyl
nijak vysoký. Uvedeným okolnostem dle soudu prvního stupně odpovídá částka 30
000 Kč. Zamítnuta byla žaloba též co do úroků z prodlení za období od 13. 11.
2013 do 14. 11. 2013, neboť žalobce uplatnil nárok u žalované dne 15. 5. 2013,
a žalovaná se tak dostala do prodlení až dne 15. 11. 2013.
6. Odvolací soud považoval dokazování za provedené v patřičném rozsahu,
skutkový stav za správně zjištěný a ztotožnil se též s právními závěry soudu
prvního stupně, na které pro stručnost odkázal. Skutečnost, že žalobce byl v
rozhodném období trestně stíhán pro tři různé přečiny, které byly vyvolány
spory v rodině, je třeba považovat za odůvodňující přiznání odškodnění
nemajetkové újmy v penězích. Bylo třeba přisvědčit žalobci, že právě takovéto
trestní stíhání pociťuje osoba, u níž se následně ukáže, že byla neoprávněně
trestně stíhána, velmi úkorně. Ztrácí totiž oporu v nejbližší rodině a
nepochybně se to projeví i na vztahu okolí k takové osobě. Již jen okolnost, že
se orgány činné v trestním řízení obvykle sousedů ptají na chování trestně
stíhaného, na to jak se projevuje ve styku s nimi, vyvolává minimálně pocit
ostražitosti k této osobě a utlumení styku s ní. Obecně známou je skutečnost,
že takto pošramocenou pověst je velmi těžké napravit. V daném případě byl
žalobcův pocit frustrace značně posílen tím, že se bezprostředně dotkl i jeho
otce, o něhož žalobce pečoval, i tím, že soudy žalobce odsoudily navzdory
závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. Všechna tato nezákonná trestní
stíhání se nepochybně projevila na žalobcově psychice. Obecně známou je rovněž
skutečnost, že i duševně zdravý člověk snáší trestní stíhání velmi špatně, a to
i pokud trestní stíhání probíhá na svobodě. V tomto ohledu pak odvolací soud
podotknul, že se žalobce pro psychické problémy již léčí, a soudu je z jeho
rozhodovací činnosti známo, že žalobce trpí od roku 2001 úzkostně depresivní
poruchou, přičemž v roce 2003 došlo k výrazné dekompenzaci základního
onemocnění, která vyústila v pětiměsíční hospitalizaci žalobce na psychiatrii.
S léčbou bylo započato v souvislosti s trestním stíháním žalobce a všechny
nabalující se spory pak jsou stěžejním faktorem, který podmiňuje nelepšící se
depresivní poruchu žalobce. Trestní stíhání žalobce v daném případě nemělo
standardní průběh, nicméně netrvalo nepřiměřenou dobu, když, při opakovaném
rozhodování soudů tří instancí, trvalo dva a půl roku. Jak uvedl též soud
prvního stupně, přihlédnout bylo třeba ke skutečnosti, že v předmětném období
téměř současně probíhala celkem tři trestní stíhání žalobce, která vesměs
skončila zproštěním obžaloby. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že
pokud by žalobce uplatnil odškodnění za všechna nezákonná trestní stíhání,
která byla vyvolána spory v rodině, mělo by se přiznané odškodnění pohybovat v
rozmezí 90 000 Kč až 100 000 Kč. Proto částku přiznanou soudem prvního stupně
pokládal za adekvátní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovoláním brojí proti výroku I.
rozsudku odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přičemž touto právní otázkou je, zda soud může výši
peněžitého zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou neoprávněným trestním
stíháním určit libovolně bez bližšího odůvodnění a bez odkazu na konkrétní a
přezkoumatelná hlediska, nebo je povinen v odůvodnění svého rozsudku řádně a
přezkoumatelným způsobem odůvodnit, jak k výši peněžitého zadostiučinění
dospěl, podle jakých kritérií při stanovení této částky postupoval a jakými
úvahami se řídil. Další otázku, dovolatel formuluje tak, zda soud může v
konkrétní věci výši peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou
konkrétním trestním stíháním odvozovat od výše peněžitých zadostiučinění
příslušejících za jiná neoprávněná trestní stíhání, o kterých sice soudu
nepřísluší rozhodovat (neboť o nich má rozhodovat jiný soud), ale které si soud
určil sám, aniž by vyčkal na rozhodnutí příslušného soudu o této otázce. Ve
třetí otázce se dovolatel dotazuje, jakou výši peněžitého zadostiučinění za
neoprávněné trestní stíhání lze považovat za přiměřenou.
8. Dovolatel v souvislosti s výše uvedenými otázkami poukazuje na
judikaturu, dle níž při určení výše peněžitého zadostiučinění za neoprávněné
trestní stíhání musí soud vycházet z konkrétních okolností daného případu, výši
peněžitého zadostiučinění musí opřít o zcela konkrétní a přezkoumatelná
hlediska a kritéria, a své závěry je soud povinen v odůvodnění meritorního
rozhodnutí řádně, srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnit. Dle
názoru dovolatele soud prvního stupně těmto požadavkům nevyhověl a přisouzenou
částku určil libovolně a jeho rozsudek je nepřezkoumatelným. Odvolací soud
tento nedostatek nenapravil, ale naopak se s rozhodnutím soudu prvního stupně
ztotožnil. Dovolatel považuje za nepřípustnou argumentaci odvolacího soudu, kdy
tento soud odvodil částku přiměřeného zadostiučinění s ohledem na celkovou
částku, již by dovolateli měla příslušet za tři neoprávněně vedená trestní
stíhání. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud takto překročil svou
působnost. V této souvislosti je poukazováno na skutečnost, že soudy za dvě
další neoprávněně vedená trestní řízení dovolateli přiznaly pouze částku 20 000
Kč, tedy 10 000 Kč za každé jedno z nich. Ani částku 30 000 Kč přiznanou v
tomto řízení nelze absolutně považovat za odpovídající způsobené nemajetkové
újmě. Mělo by být bráno v úvahu, že za újmu způsobenou jedním rokem nepřiměřeně
dlouze vedeného občanskoprávního řízení bývá poskytováno zadostiučinění v
rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž průběh trestního řízení zasahuje do
psychiky násobně více než průběh řízení občanskoprávního. Dovolatel dovozuje,
že by za průběh trestního řízení měla být rovněž poskytována několikanásobně
vyšší náhrada. Daná trestní věc měla navíc původ v rodinném sporu mezi
nejbližšími příbuznými, dovolatel (jakožto obviněný) byl orgány žalované
postaven do pozice „toho zlého bratra“, čímž došlo k narušení ve vztahu mezi
ním a jeho příbuznými a rodinnými známými. Při stanovení výše zadostiučinění
mělo být přihlédnuto i k tomu, že předmětné trestní řízení neprobíhalo
standardním způsobem, neboť žalobce byl pravomocně za trestný čin odsouzen a až
Nejvyšší soud toto musel napravovat. Vůbec již nelze považovat za běžné, že
poté, co byla odsuzující rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušena, soudy nižších
stupňů nerespektovaly závazný názor a dovolatele opět nezákonně odsoudily. Uvedený postup řízení měl na žalobcovu psychiku nepříznivý vliv a rovněž
prodloužil trvání řízení. Soudy též shodně uvedly, že při rozhodování o výši
přiměřeného zadostiučinění bylo třeba přihlédnout k tomu, že proti žalobci byla
ve stejném období vedena tři trestní stíhání a lze jen velmi těžko posoudit,
zda trestní stíhání, jehož odškodnění žalobce žádá v tomto řízení, se na vzniku
nemajetkové újmy žalobce podílelo rozhodující měrou či nikoliv. Dovolatel má za
to, že právě okolnost tří trestních stíhání proti němu současně vedených
podstatně zvýšila závažnost způsobené újmy, k čemuž dodává, že danou skutečnost
vystihují i lidová rčení („mnoho psů, zajícova smrt“ a „stokrát nic umořilo
osla“).
9. Dovolatel se cítí být dotčen na právu na spravedlivý proces, neboť
byly opomenuty důkazy, které soudu zaslal v příloze svého podání ze dne 17. 6.
2014. Nastat nemohly důsledky koncentrace řízení na soudním jednání konaném dne
17. 4. 2014, neboť soud vyzval žalobce ústně k doplnění skutkových tvrzení a
doložení důkazů do 30 dnů od konání soudního jednání. Dovolatel má pak za to,
že jelikož se jednalo o poměrně dlouhou řadu různých otázek a záležitostí
(které si nikdo nemohl při jednání zapamatovat), měl soud výzvu učinit buď
písemně, nebo měl obratem žalobci či jeho právnímu zástupci zaslat protokol o
soudním jednání, aby se žalobce a jeho právní zástupce mohli seznámit s tím,
jaká skutková tvrzení a důkázní návrhy mají být v řízení doplněny. Odvolací
soud pochybil, jestliže porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod nenapravil.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., a
to i v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně, jímž bylo žalobci vyhověno. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně
legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího
soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, pokud
výrokem I. rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně, neboť daným výrokem bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Dovolací
soud proto dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné odmítl. Dovolací
soud odmítl dovolání též v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení z částky 30 000 Kč a částky 1 267 500
Kč od 13. 11. 2013 do 14. 11. 2013, neboť dovolání v tomto rozsahu neobsahuje
zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze
pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Pro úplnost dovolací soud
uvádí, že v rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti výroku I. odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen výrok III. soudu prvního stupně, je dovolání
nepřípustné ze stejného důvodu (dovolání neobsahuje zákonné náležitosti), což
se ve způsobu vyřízení této části dovolání neprojevilo jen proto, že dotčenou
část výroku bylo třeba odklidit jako závislou.
15. Jak uvedl dovolací soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 675/2013, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění
je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka, apod.
16. Z dovolání je patrný názor dovolatele, že soudy v jeho věci
nepostupovaly v souladu s judikaturou, již reprezentuje např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod
číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále též jako
„rozhodnutí R 122/2012“). Konkrétně je z dovolání srozumitelný nesouhlas s
postupem soudů při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou zahájením trestního řízení (stíhání), jež neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, a způsobem, kterým soudy zhodnotily následky způsobené v
osobní (konkrétně psychické) sféře dovolatele způsobené proti němu současně
vedenými (vícerými) trestními stíháními. Otázka, jakým způsobem hodnotit vliv
více trestních řízení na stanovení náhrady nemajetkové újmy, nebyla dovolacím
soudem podrobně řešena, a otázka týkající se způsobu stanovení přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního řízení
(stíhání) byla vyřešena nesouladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, pročež bylo dovolání v části, v níž nebylo odmítnuto z důvodů shora
uvedených, shledáno přípustným.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) [s]tát odpovídá za podmínek stanovených
tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v
občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu
správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk [b]ez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
19. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk [z]adostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
20. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 122/2012 uvedl, že se zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.,
jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo
právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše
zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního
stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené
osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování
porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti
poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Též zde bylo konstatováno, že výše
přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových
odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného
v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen
tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
21. K upřesnění výše uvedených závěrů došlo rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále též jako „rozhodnutí R
67/2016“), jímž bylo doplněno: „Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě
nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním
obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v
případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují;
významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě
zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích
shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy
náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení
osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví
ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních
právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace
podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom
neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého
rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly
do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané
zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného
právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady
nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši,
která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně
bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši
průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé
srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma
jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.“
22. Dosažené judikatorní závěry jsou souladné s právní teorií, jež
hovoří o potřebě stanovení adekvátní relace mezi rozsahem kompenzace a povahou
nemateriální újmy, přičemž v této souvislosti uvádí srovnání se stejnými
případy jako způsob dosažení oprávněné peněžní náhrady (viz TICHÝ, Luboš a Jiří
HRÁDEK. Deliktní právo. V Praze: C.H. Beck, 2017. Beckova edice právní
instituty. ISBN 9788074006258. s. 94).
23. Dovolací soud ve věci totožného žalobce a žalované rozhodoval (mimo
jiné) rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, ve kterém zaujal
názor, že byl-li obviněný stíhán ve více trestních řízeních pro skutek obdobné
povahy, avšak odlišný v časových souvislostech, není tím vyloučen vznik
nemajetkové újmy za každé z takových řízení.
24. Rozhodovací praxe dovolací soudu setrvává na názoru, že při
důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení
významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se
dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li
se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal,
případně nebyl trestným činem.
25. Dovolací soud v prvé řadě nemůže přisvědčit námitkám žalobce, dle
nichž soudy ve věci rozhodovaly bez odůvodnění a bez vážení konkrétních
okolností případu. Odůvodnění rozsudků obsahuje naopak poměrně důkladný popis
zjištění ohledně průběhu předmětného trestního řízení, dalších trestních
řízení, jež byla proti žalobci vedena ve stejné době, a následků, které tato
řízení měla v osobnostní sféře žalobce jakožto poškozeného. Zde je nutné
podotknout, že skutková zjištění soudů ve výrazné míře odpovídají skutkovým
tvrzením obsaženým v žalobě, a zůstává tedy otázkou, jaké skutečnosti měly
zůstat (dle názoru dovolatele) opomenuty. Dovolací soud shledává rovněž
srozumitelnými základní úvahy, jež soudy činily při stanovení zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že
soud považoval za přiměřené, aby újma, jež by jinak vznikla v důsledku obdobně
dlouze vedeného trestního stíhání pro obdobný trestný čin, byla odškodněna
jinou formou než v penězích. Konkrétní okolnosti případu, jmenovitě okolnosti,
že proti dovolateli byla vedena v daném období tři trestní stíhání pro přečiny,
přičemž tato trestní stíhání měla souvislost se spory v rodině, odůvodňovaly
přiznání odškodnění nemajetkové újmy v penězích. Nevzniká pochybnost, že další
okolnosti, jež měl odvolací soud za zjištěné (tedy negativní dopady trestního
stíhání na psychiku dovolatele a na jeho vztahy s rodinou a okolím a dále též
průběh řízení, jež byl označen za nestandardní) byly hodnoceny ku prospěchu
dovolatele, tedy zvyšující částku přiznaného zadostiučinění.
26. Za daných skutkových okolností dovolací soud rovněž plně akceptuje
závěr, že nelze rozlišit, do jaké míry se na újmě způsobené dovolateli podílelo
to které z paralelně probíhajících trestních stíhání, a rovněž považuje za
správný závěr odvolacího soudu, že je tak nutné považovat každé z nezákonně
vedených trestních stíhání za působící relativně stejnou újmu. Byť danou
myšlenku napadené rozhodnutí nevyjadřuje výslovně, je tato srozumitelná z úvahy
soudu, podle níž, pokud by žalobce uplatnil nárok na odškodnění za všechna
nezákonná trestní stíhání, která byla vyvolána spory v rodině, považoval by
soud za adekvátní odškodnění mezi 90 000 Kč a 100 000 Kč. Uvedená úvaha soudu
je logická a (navzdory názoru dovolatele) reflektuje okolnosti konkrétního
případu. Pokud se jedná o samotnou otázku posouzení vlivu okolnosti, že proti
poškozenému byla současně vedena vícerá trestní stíhání, na stanovení
přiměřeného zadostiučinění, nelze ji řešit zcela odtrženě od dalších okolností.
Jak již bylo uvedeno výše, je třeba zásadně vycházet z předpokladu, že každé
trestní stíhání zásah do života trestně stíhané osoby představuje. Skutečnost,
že vedle posuzovaného nezákonně vedeného trestního stíhání probíhalo též další
nezákonné trestní stíhání, může mít ovšem vliv na pociťování újmy způsobené
posuzovaným nezákonně vedeným trestním stíháním, a to jak ve směru umocňujícím
újmu, tak výjimečně i ve směru újmu omezujícím. Vychází z obecné zkušenosti, že
pakliže další nezákonné trestní stíhání (od nějž není v dané věci odvozován
vznik újmy) svým významem, který nemusí být dovozován pouze s ohledem na
trestní sazbu za trestný čin, výrazně převyšuje význam předmětného trestního
stíhání, předmětné trestní stíhání bude zasahovat méně do osobního života
poškozeného, neboť negativa bude poškozený vnímat především v souvislostech
trestního stíhání pro něj významnějšího. V ostatních případech vyššího počtu
současně probíhajících nezákonných trestních stíhání, tedy pokud byl jejich
význam srovnatelný, či byl význam trestního stíhání, od nějž žalobce v dané
věci odvozuje vznik újmy, vyšší oproti dalšímu nezákonnému trestnímu stíhání,
je třeba takovou skutečnost považovat za umocňující újmu. S ohledem na výše
uvedené je danou okolnost třeba promítnout též v úvahách o formě (popř. výši)
přiměřeného zadostiučinění. Nebude-li se ovšem jednat o výjimečné případy, kdy
by bylo možné konstatovat např. šikanózní jednání ze strany orgánů činných v
trestním řízení, nebude namístě danou skutečnost hodnotit za natolik závažnou,
že by ospravedlňovala poskytnutí násobného zadostiučinění. Uvedené samozřejmě
neznamená, že by poškozený nemohl žádat odškodnění za každé nezákonné trestní
stíhání, které proti němu bylo vedeno, a to nehledě na okolnost, zda se tak
dělo současně, či postupně.
27. S vyjádřenými názory je napadené rozhodnutí v zásadně souladné,
neboť (jak již bylo uvedeno) odvolací soud ke skutečnosti, že proti dovolateli
byla současně vedena další trestní stíhání, z nichž přinejmenším některá byla
nezákonná, přihlédl a přiznal žalobci odškodnění v peněžní formě.
průběhu řízení v této věci, odvolací soud rozhodoval a též dovolatel podal
dovolání v době před vydáním rozhodnutí R 67/2016, v němž dovolací soud
fakticky upřesnil názor, který byl již obsažen v rozhodnutí R 122/2012, tedy že
výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním
stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se v zásadě určí
porovnáním se skutkově obdobnými případy. V samotném rozhodnutí R 67/2016 pak
bylo doplněno zejména to, že je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na
zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby
zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši
přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují,
tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných
skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění
přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby
provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského
soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé
v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv,
bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství
jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že
právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za
přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat
konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Ve světle uvedeného
vývoje judikatury již napadené rozhodnutí neobstojí, neboť neobsahuje srovnání
daného případu se skutkově obdobnými případy, a v něm obsažené právní posouzení
je neúplné, tudíž nesprávné, a dovolání bylo posouzeno jako důvodné.
29. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud,
zda řízení není zatíženo vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
30. Namítl-li dovolatel vady řízení, jež měly vést k porušení práva na
spravedlivý proces, kdy dle jeho názoru nemohly nastat důsledky koncentrace
řízení z důvodu, že byl soudem pouze ústně vyzván k doplnění celé řady
skutkových tvrzení a důkazů, přičemž mu nebyl zaslán protokol z jednání, jedná
se o námitku zcela irelevantní. V první řadě nelze přehlédnout, že soudy na
základě účastnického výslechu žalobce a z úřední činnosti jim známých
skutečností měly tvrzení, k jejichž prokázání byl žalobce vyzván, za prokázané.
Rovněž patří připomenout, že dovolatel byl na jednání, při němž jej soud vyzval
dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zastoupen advokátní koncipientkou pověřenou
advokátem. Advokát může dle čl. 2 odst. 1 usnesení představenstva České
advokátní komory ze dne 8. 12. 1998, kterým se stanoví pravidla pro výkon
substitučního oprávnění advokátních koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta,
ustanovit advokátního koncipienta nebo jiného svého zaměstnance svým zástupcem
jen pro provedení takových úkonů právní pomoci, u nichž lze vzhledem k jeho
znalostem, osobním vlastnostem a dosavadní praxi, jakož i vzhledem k povaze
věci předpokládat, že je advokátní koncipient nebo jiný zaměstnanec advokáta
provede s potřebnou odbornou péčí a v souladu s právy a povinnostmi, které pro
advokáta vyplývají ze zákona a ze stavovských předpisů. Je bez nejmenších
pochybností, že si advokát, a tedy i úkolem pověřený advokátní koncipient, musí
být vědom důsledků nesplnění výzvy soudu podle § 118a o. s. ř., a musí si být
též vědom skutečnosti, že nedoručení protokolu z jednání, kdy doručení
protokolu není povinností soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3784/13), nemá žádný vliv na nastoupení těchto
důsledků. Uvědomil-li si advokát (popř. advokátní koncipient), že plně
neporozuměl poučení soudu, mohl a měl při jednání požádat o zopakování výzvy
tak, aby si její obsah mohl poznamenat, či například mohl nahlédnout do spisu,
a s protokolem z jednání se tak seznámit.
31. Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že se nezabýval námitkou
dovolatele, jejíž podstatou bylo srovnání náhrady újmy v jeho věci s náhradami,
jež jsou poskytovány za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze probíhajícím
řízením. Vedení úvah v tomto směru je bezpředmětné vzhledem ke stávající
judikatuře, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2256/2011, či již vícekrát zmiňovanému rozhodnutí R 67/2016.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že dovolání bylo shledáno
důvodným, zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve
výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.,
pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 267 500 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a ve výroku III., jakož i v
závislém výroku II. [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož důvod, pro který
bylo částečně zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 267 500 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2013 do zaplacení, a v závislém
výroku III. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. V rámci nového projednání věci soudy budou postupovat v souladu s
postupy, jež byly vymezeny v rozhodnutí R 67/2016, přičemž zejména budou
respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši
přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a
že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem
řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří (a to případně i s
využitím postupu podle § 118a o. s. ř.) odpovídající zjištění.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
36. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu