30 Cdo 2586/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 324 660 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 107/2013,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č.
j. 21 Co 198/2015-219, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. 21 Co 198/2015-219,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 C 107/2013-152,
uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím
(výrok I), ve zbývající části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení
314 660 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II) a bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III). Proti výrokům I a III podal odvolání žalovaný, proti výrokům II a III
podal odvolání žalobce. V záhlaví uvedeným rozsudkem změnil odvolací soud napadené rozhodnutí tak, že
změnil výrok I, že se zamítá žaloba, aby byla žalované uložena povinnost
uhradit žalobci částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku
II byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I). Druhým výrokem bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve
výši 324 660 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné
rozhodnutí orgánu státu. Dne 20. 11. 2011 bylo proti němu záznamem o sdělení
podezření zahájeno trestní stíhání pro přečin neoprávněného zásahu do práva k
domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 95 T 243/2011,
bylo trestní stíhání zastaveno, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán,
nebyl trestným činem a nebyl důvod pro postoupení věci. Uvedené rozhodnutí
nabylo právní moci dne 21. 7. 2012, trestní stíhání žalobce proto trvalo 215
dnů. Žalobce svoji nemajetkovou újmu vyčíslil jako součin počtu dnů trvání
trestního stíhání a částky 1 500 Kč za každý den. Dále žalobce požadoval částku
ve výši 17 280 Kč jako náhradu nákladů obhajoby. V této částce žalovaná
částečně vyhověla a poskytla žalobci náhradu škody ve výši 15 120 Kč. Ve zbytku
žalovaná odmítla plnit s tím, že úkon právní služby (2 160 Kč za úkon obhajoba
při podání vysvětlení) byl učiněn ještě před zahájením trestního stíhání, tudíž
je zde nedostatek předpokladů odpovědnosti státu (absentuje prvek příčinné
souvislosti). Jak bylo uvedeno výše, nalézací soud žalobě částečně vyhověl (v částce 10 000
Kč), ve zbytku ji zamítl. Odvoláním napadli rozsudek soudu prvního stupně oba
účastníci řízení, důvodné však bylo shledáno pouze odvolání žalované. Městský soud v Praze se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním
soudem, ale uzavřel, že z takto zjištěného skutkového stavu byly z části
vyvozeny nesprávné právní závěry. Odvolací soud přisvědčil, že je zde dán
odpovědnostní titul v podobě vedeného trestního stíhání, které bylo následně
zastaveno, avšak poukázal na skutečnost, že nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným rozhodnutím je nutno „co možno určitě pojmenovat a vysvětlit, tudíž
tvrdit a prokázat, že k ní zásahem orgánu veřejné moci skutečně došlo.“
Odvolací soud připomněl, že proti žalobci bylo pro shodné jednání jen v
dřívějším období již vedeno trestní stíhání v době, kdy měl opětovně zasáhnout
do práva k bytu či nebytovému prostoru, které by mělo náležet třetí osobě. Na
základě tohoto žalobcova jednání bylo zahájeno druhé trestní stíhání, jež
nebylo ukončeno odsouzením žalobce, a odškodnění za uvedené (druhé) trestní
stíhání je předmětem tohoto řízení. Dále Městský soudu v Praze uvedl, že takový
druh jednání ze strany žalobce nelze považovat za akceptovatelnou formu řešení
občanskoprávních sporů. Dále soud shrnul, že v období od 9. 4. 2010 do 27. 5.
2010 měl žalobce
neoprávněně bránit užívání družstevního bytu třetím osobám, pročež byl žalobce
(spolu s další osobou) odsouzen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne
27. 5. 2010, č. j. 2 T 84/2010- 88. Trestní stíhání bylo ukončeno zprošťujícím
rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 2 T 84/2010-479, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 169/2012-506 (první
trestní stíhání). V posuzované věci se měl žalobce dopustit shodného jednání
následně trestně stíhaného za období od 11. 6. 2010 do 20. 12. 2011, přičemž
trestní stíhání bylo zahájeno 20. 12. 2011 a zastaveno usnesením Městského
soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012, č. j. 95 T 243/2011-78, které nabylo právní
moci dne 21. 7. 2012. Obě řízení se tak z velké části časově překrývala. Řízení
o odškodnění prvního trestního stíhání proběhlo samostatně a bylo ukončeno
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2014, č. j. 12 C
34/2013-156, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, č. j. 16 Co 373/2014-186, a žalobci bylo přiznáno finanční zadostiučinění ve výši
10 000 Kč. Odvolací soud své rozhodnutí vystavěl na úvaze, že za daného skutkového stavu
nelze přisvědčit žalobci, že mu druhým trestním stíháním vznikla nová (další)
nemajetková újma, protože souběžně probíhající trestní stíhání za totožný
trestný čin mohl žalobce v jednom období pociťovat pouze jako jednu
nemajetkovou újmu, nikoli jako újmu x násobně vyšší podle počtu trestních
stíhání, pokud se trestní stíhání časově překrývala. Po zprošťujícím rozsudku
Městského soudu v Brně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 169/2012, totiž musel žalobce důvodně očekávat, že i v
případě druhého trestního stíhání dojde k jeho zastavení (k čemuž došlo za cca
1 měsíc), tudíž mu již žádná další imateriální újma vzniknout nemohla. K
odškodnění nemajetkové újmy za první trestní stíhání (trvalo v období 5. 5. 2010 – 22. 5. 2012) již došlo v občanskoprávním řízení, které bylo pravomocně
skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2014, č. j. 12 C
34/2013-156, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č.j. 16 Co 373/2014-186, částkou ve výši 10 000 Kč. Pokud žalobce i
nadále tvrdí, že mu vznikla další imateriální újma, může se jednat pouze o újmu
za období od 22. 5. 2012 do 28. 6. 2012 (od pravomocného skončení prvního
trestního stíhání do pravomocného skončení trestního stíhání druhého) a soud
považuje za dostatečnou satisfakci za toto období konstatování porušení práva
(jak jej vyjádřila žalovaná ve svém stanovisku ze dne 10. 4. 2013) ve spojení
se zastavením trestního řízení. Soud uzavřel, že je na úvaze soudu, aby zvážil
přiměřené zadostiučinění s ohledem na specifičnost konkrétního případu, když
při stanovení formy a výše zadostiučinění je třeba přihlédnout k okolnostem, za
nichž k nemajetkové újmě došlo. Zde soud zohlednil skutečnost, že došlo k
opakovanému zahájení trestního stíhání žalobce z důvodu pokračování v totožné
trestné činnosti, které však nemohlo založit vznik nového nároku na odškodnění
nemajetkové újmy.
V závěru se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením škody ve výši 2 160 Kč
za náklady obhajoby žalobce při podání vysvětlení před zahájením druhého
trestního stíhání, tedy že náklady nevznikly v příčinné souvislosti s
nezákonným rozhodnutím, neboť trestní řízení nebylo v době vzniku nákladů
doposud zahájeno. Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soud podal dovolání žalobce a
namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je podle žalobce přípustné, jelikož rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to:
„zda v případě, že je proti určité osobě vedeno ve stejném období více
trestních stíhání, této osobě vzniká za všechna tato souběžně probíhající
trestní stíhání jedna majetková újma, za kterou je možné tuto osobu odškodnit
pouze jednou, nebo zda této osobě vzniká za každé z těchto souběžně
probíhajících neoprávněných trestních stíhání nemajetková újma zvlášť a zda má
tedy právo na odškodnění za každé z těchto souběžně probíhajících neoprávněných
trestních řízení zvlášť,“ a dále „zda přiznání odškodnění za jedno z několika
souběžně probíhajících neoprávněných trestních stíhání zakládá důvod pro
odmítnutí požadavku této neoprávněně stíhané osoby na odškodnění za
nemajetkovou újmu způsobenou jiným souběžně probíhajícím neoprávněných trestním
stíháním.“
Žalobce uvádí, že každé z trestních stíhání je odlišné a jiným způsobem
zatěžující, jelikož je spojeno s převzetím obvinění, jednání s různými obhájci,
policisty, státními zástupci a soudci, kteří mají každý jiný styl vedení řízení
a jednání, jež může být jedním soudcem posouzeno jako nikoli trestné, může být
vést u jiného soudce k odsouzení. Dle názoru žalobce by tak za každé
neoprávněně vedené trestní řízení měla náležet samostatné odškodnění.
Žalobce dále poznamenává, že v civilním řízení, které se zabývalo odškodnění za
první trestní stíhání, nebylo žádným způsobem zohledněno trestní stíhání, jehož
odškodnění je předmětem tohoto sporu.
Závěrečnou námitku odvolacího soudu, tedy že s ohledem na výsledek prvního
trestního stíhání mohl žalobce očekávat zproštění obžaloby i v trestním řízení
druhém, žalobce odmítá s ohledem na svou dřívější zkušenost s tím, že
judikatura Ústavního či Nejvyššího soudu orgány činnými v trestním řízení
nebývá vždy zcela respektována. Naopak odporuje, že právě v souvislosti s tím,
že proti němu bylo zahájeno opakovaně trestní stíhání pro čin, který byl v
řízení vedeném Městským soudem v Brně označen jako jednání netrestné, u něho
způsobilo nárůst nemateriální újmy, jelikož toto řízení bylo vedeno i přes
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo
1359/2011.
Žalobce s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolací
soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné a taktéž důvodné, neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu řešena, a to zda za souběžně probíhající trestní stíhání,
která nebyla ukončena odsouzením obžalovaného, náleží pouze jedno odškodnění či
zda se odškodňuje každé trestní řízení zvlášť.
Soud ve svém hodnocení předestřené situace správně postupoval podle rozsudku
Nejvyššího soud ze dne 27. 6. 2012, sp. z. 30 Cdo 2813/2011, zveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 122/2012, které obsahuje
zpravidla aplikovatelná obecná kritéria pro posouzení rozsahu nemajetkové újmy
způsobené trestním stíháním, které nebylo ukončeno odsuzujícím rozsudkem.
Jejich aplikace na dané skutkové okolnosti však nebyla přiléhavá a právní
posouzení úplné, zejména co se týče vlivu několika souběžně probíhajících
trestních stíhání na formu a výši satisfakce, resp. na samotnou podstatu
nároku, která spočívá v existenci zřetelně identifikovatelné nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004,
uveřejněném pod číslem 92/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, dovodil že obviněný, který byl trestně stíhán pro
více samostatných skutků (trestných činů ve vícečinném souběhu) a pravomocně
uznán vinným pouze ze spáchání některých z nich, má zásadně vůči státu právo na
náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby v rozsahu odpovídajícím části
odměny advokáta, která se vztahuje ke skutkům (trestným činům), pro které nebyl
obviněný pravomocně uznán vinným. Tento závěr vycházející ze zásady teorie
skutku jako základu identity trestního řízení nabízí východisko i pro zde
řešenou věc.
Každé trestní stíhání je (doby doby jeho případného sloučení s dalším stíháním
do jednoho řízení) individualizovaným procesem, který v sobě zahrnuje množství
procesních úkonů. V daném případě bylo druhé trestní řízení zahájeno i přes to,
že Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí trestních soudů obou instancí v prvním
trestním stíhání (pro shodné jednání jako v druhém trestním stíhání jen pro
dřívější období, tedy pro odlišný skutek).
Proto Nejvyšší soud pro poměry této věci vyjadřuje závěr, dle nějž byl-li
obviněný stíhán ve více trestních řízeních pro skutek obdobné povahy, avšak
odlišný v časových souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za
každé z takových řízení.
Nelze tak přisvědčit závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci v době cca
jednoho měsíce po ukončení prvního trestního stíhání do ukončení trestního
řízení druhého, které v tomto řízení zkoumáno, nemohla vzniknout nemajetková
újma, jelikož mohl důvodně předpokládat, že i druhé trestní stíhání bude
zastaveno. Tato úvaha se neopírá v zákonném podkladu a naopak samotná existence
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, je odrazem předpokladu, že justice je omylná a v
činnosti státních orgánů může docházet k nesprávným a chybným postupům.
Paradoxní je toto posouzení v tomto konkrétním případě, neboť druhé (nyní
zkoumané) trestní stíhání bylo zahájeno i přes rozhodnutí Nejvyššího soudu,
které právní základ prvního trestního stíhání zpochybnilo.
Dovolací soud nepovažuje za přiléhavou myšlenku, že každé souběžně probíhající
trestní stíhání by mělo vytvořit podklad pro násobení nemajetkové újmy, avšak
lze přisvědčit žalobci, že s narůstajícím počtem trestních stíhání, která
následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně
prožívané útrapy narůstají a je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru
navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu, žalobcem tvrzenou a
prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením.
Pokud by odvolací soud při svém novém zhodnocení případu dospěl k závěru, že
konstatování porušení práva nedostačuje jako satisfakce nemajetkové újmy
žalobce a je namístě zadostiučinění finanční, neopomene zdůvodnit své závěry
ohledně výše stanoveného odškodnění ve smyslu zásad uvedených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na neúplném,
tedy nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto rozhodnutí
odvolacího osudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému
projednání (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rámci tohoto řízení se odvolací soud
bude řídit rozsudkem R 122/2012 a na základě v uvedeném rozhodnutí
specifikovaných kritérií důsledně posoudí nemajetkovou újmu žalobce vzniklou v
souvislosti se zkoumaným trestním stíháním, zváží působení jednotlivých újem
vedle sebe i jejich vzájemné působení a zhodnotí výsledek v kontextu rozhodnutí
o odškodnění prvního trestního stíhání.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že výpočet provedený žalobcem pro vyčíslení
nemajetkové újmy ve výši 1500 Kč za den trvání trestní stíhání je vhodné zvážit
v porovnání s ohodnocením náhrady újmy za jeden den vazby, které bylo
koncipováno zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30
Cdo 2357/2010, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
52/2012. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud na základě rozsáhlé analýzy
relevantní judikatury i rešerše zahraničních právních úprav došel k závěru, že
adekvátním odškodněním za jeden den vazby v poměrech České republiky je částka
v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč, a to při zvážení vazby jako velice výrazného
zásahu do práv jedince.
Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení
(§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu