8 Tdo 1359/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011
dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4.
2011, sp. zn. 4 To 31/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 84/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4.
2011, sp. zn. 4 To 31/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 11.
2010, sp. zn. 2 T 84/2010, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 84/2010, byl
obviněný P. S. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k
trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 82 odst. 1 tr.
zákoníku na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu
dopustil tím, že ode dne 9. 4. 2010 do doby vyhlášení rozsudku (dne 23. 11.
2010) společně s T. B., pravomocně odsouzeným trestním příkazem Městského soudu
v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 2 T 84/2010-88, neoprávněně užíval a bránil v
užívání družstevního bytu v bytovém domě na adrese U P. v B. oprávněným osobám
Ing. E. K. a Mgr. M. K., kteří se stali dohodou o převodu členských práv a
povinností ze dne 27. 1. 2010 mezi nimi a odsouzeným T. B. členy D., s. b. d.
B., K., a také oprávněnými nájemníky předmětného bytu na základě uzavřené
nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 2010 se jmenovaným bytovým družstvem, a to tak,
že dne 9. 4. 2010 vyměnil zámky vstupních dveří do bytu, klíče poškozeným
nepředal a odmítal jim je předat či je vpustit do bytu, ačkoli dle uvedené
dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 1. 2010 byl povinen se
do 10 dnů odhlásit z trvalého pobytu na adrese bytu, k němuž jsou touto
smlouvou převáděna členská práva a povinnosti.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku
o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 To
31/2011, byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně
v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že
obviněný byl při dílčí úpravě skutkových zjištění znovu uznán vinným přečinem
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §
208 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu stanovenou podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího
soudu se tohoto přečinu dopustil tím, že ode dne 9. 4. 2010 do 10. 6. 2010
společně s T. B., pravomocně odsouzeným trestním příkazem Městského soudu v
Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 2 T 84/2010-88, neoprávněně užíval a bránil v
užívání družstevního bytu v bytovém domě na adrese U P. v B. oprávněným osobám
Ing. E. K. a Mgr. M. K., kteří se stali dohodou o převodu členských práv a
povinností ze dne 27. 1. 2010 mezi nimi a odsouzeným To. B. členy D., s. b.d.
B., K., a také oprávněnými nájemníky předmětného bytu na základě uzavřené
nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 2010 se jmenovaným bytovým družstvem, a to tak,
že dne 9. 4. 2010 vyměnil zámky vstupních dveří do bytu, klíče poškozeným
nepředal a odmítal jim je předat či je vpustit do bytu, ačkoli věděl, že na
manžele K. byla ohledně předmětného bytu převedena členská práva a povinnosti
výše uvedenou dohodou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě
prostřednictvím svého obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i
trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a taktéž na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V obsáhle zdůvodněném dovolání obviněný s poukazem na judikaturu Ústavního
soudu i Nejvyššího soudu namítl, že v případě bývalého nájemce odmítajícího se
z bytu vystěhovat, mohou být naplněny všechny znaky přečinu neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1, 2
tr. zákoníku jedině v případě, že bývalému nájemci již marně uplynula lhůta k
vyklizení bytu, stanovená civilním soudem v občanskoprávním řízení. Soudy obou
stupňů však nevzaly relevantní judikaturu vůbec v úvahu a naprosto pominuly
skutečnost, že otázka, komu svědčí právo nájmu předmětného bytu, je na základě
žaloby podané obviněným řešena v rámci občanskoprávního řízení, vedeného u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 82/2010, které dosud nebylo pravomocně
skončeno. Soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že dosud nikdo, kdo by tvrdil, že je
osobou oprávněnou k užívání bytu, nepodal žalobu na vyklizení tohoto bytu. Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že dokud nebude v občanskoprávním řízení
pravomocně rozhodnuto, kdo je skutečným nájemcem předmětného bytu a kdo je
osobou oprávněnou předmětný byt užívat, nelze jeho setrvání v tomto bytě
považovat za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 208 tr. zákoníku, neboť není naplněna subjektivní
ani objektivní stránka tohoto přečinu. Za druhé obviněný namítl neplatnost
dohody o převodu členských práv a povinností z P. S. (obviněného) na T. B., v
jejímž případě má dovolatel za to, že je absolutně neplatná z toho důvodu, že
podepsal pouze nevyplněný formulář dohody, která ovšem neobsahuje skutečný
projev jeho vůle. Navíc sám T. B. vypověděl, že obviněný o převodu práv k bytu
na T. B. nevěděl, což by svědčilo pro tvrzený nedostatek vůle a projevu vůle
při převodu; kromě toho obviněný zdůraznil, že podle závěrů soudů obou instancí
měla být práva k předmětnému bytu převedena z obviněného na T. B. jen na oko –
aby obviněnému nebyl tento byt s ohledem na dluhy s ním související odebrán,
což by znamenalo, že se jednalo o simulovaný právní úkon či úkon neplatný pro
rozpor se zákonem. Obviněný z výše uvedeného dovodil, že jestliže byl neplatný
již převod práv a povinností spojených s nájmem daného bytu z P. S. na T. B.,
musel byt neplatný i tento převod z T. B. na manžele K. Dohoda o převodu
členských práv a povinností je dále neplatná a neúčinná také z toho důvodu, že
není opatřena úředně ověřenými podpisy obou účastníků této dohody, což je její
smluvně stanovená obligatorní náležitost. Obdobně je absencí úředně ověřených
podpisů stižena i dohoda o převodu členských práv a povinností z T. B. na
manžele K. Ze všech shora uvedených důvodů podle dovolatele vyplývá, že i
nadále je obviněný osobou oprávněnou k užívání předmětného bytu, a tudíž nemohl
spáchat trestný čin, který je mu kladen za vinu.
Za třetí obviněný poukázal na
to, že nebyla dohodnuta žádná lhůta k vyklizení bytu (v této souvislosti
upozornil, že povinnost odhlásit se z trvalého pobytu není totéž co povinnost
vystěhovat se z bytu), z čehož dovodil, že právo užívat byt stále trvá, a to
bez ohledu na to, zda smlouvy o převodech členských práv a povinností byly
platné či nikoliv. Na závěr obviněný uvedl, že subjektivní stránka trestného
činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, není naplněna i proto, že – jak
připustil i soud prvního stupně – on sám se stal obětí podvodného jednání
svědka P. N., a nelze mu proto přičítat k tíži, že převod založený na podvodném
jednání třetí osoby považuje za neplatný.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Brně a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že s námitkami postihujícími hmotně právní aspekty
napadeného meritorního rozhodnutí lze v zásadě souhlasit. Připomněl, že
podstatou věci je majetkový spor obviněného s poškozeným, neboť je v ní
prostředky trestního práva řešen spor ryze občanskoprávní povahy, přičemž právě
porušení povinností (či bránění v realizaci práva) podle občanského zákoníku je
meritem věci a jeho náležité objasnění je předpokladem pro to, aby bylo možné
učinit zákonu odpovídající závěry o případných trestněprávních aspektech
skutkového děje. Pokud otázka užívacího práva nebyla pravomocně rozhodnuta
soudem v občanskoprávním řízení, byl soud povinen ji vyřešit jako otázku
předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 trestního řádu. To se ovšem nestalo, nebo to
alespoň ani z popisu skutku ani z obsahu odůvodnění rozhodnutí není patrno.
Dále uvedl, že nalézací soud se sice občanskoprávní stránkou věci zabýval, ale
zcela povrchně a bez konkrétních a jednoznačných vývodů a nereagoval na věcné a
poměrně zásadní právní námitky obviněného. Státní zástupce měl za to, že tuto
vadu neodstranil svým rozhodnutím ani soud druhého stupně, který se sám
občanskoprávními aspekty věci prakticky nezabýval. Kromě toho přikročil
odvolací soud k poměrně zásadní změně popisu skutku, která však nebyla v
důvodech rozhodnutí vůbec vysvětlena, takže není zřejmé, co k zásahu do
skutkového základu věci vedlo a jaký význam tato změna má pro postavení
obviněného např. ve výroku o trestu (přičemž původně měl přečin páchat sedm a
půl měsíce, podle skutkové věty uvedené v rozsudku odvolacího soudu pouze po
dobu dvou měsíců, přičemž není vůbec patrné, jak odvolací soud dospěl k omezení
trestné činnosti datem 10. 6. 2010). Z tohoto pohledu se meritorní rozhodnutí v
této trestní věci jeví státnímu zástupci jako značně nepřesvědčivé a
přinejmenším předčasné, protože neodráží zcela jednoznačně a jasně právní stav
věci v oblasti majetkových (užívacích) vztahů týkajících se předmětného bytu.
Soudy ani nevysvětlily, z jakého důvodu se ryze občanskoprávní vztahy účastníků
skutkového děje řeší cestou práva trestního. Přitom vzhledem k povaze věci je
nezbytné náležitě odůvodnit, proč v dané věci nemůže postačovat řešení situace
prostředky příslušného (občanského) práva a proč je nezbytné uplatnit sankci
podle práva trestního jako prostředku ultima ratio (§ 12 odst. 2 trestního
zákoníku).
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek jak Krajského soudu v Brně, tak
jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, jakož i všechna rozhodnutí
na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby přikázal soudu prvního stupně věc
v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku
je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti
skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy
zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska
hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení
obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka,
zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky přečinu neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1, 2
tr. zákoníku.
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí
nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru
neoprávněně brání, spáchá přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud
považoval za naplněné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
a k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1, 2 tr. zákoníku, které spočívají v
tom, že protiprávně užíval byt jiného a oprávněné osobě v užívání bytu
neoprávněně bránil.
Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu
nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s
jejich vlastnictvím spojených; může však jít také o výkon těchto práv jiného
oprávněného držitele než vlastníka. Protiprávním užíváním bytu se rozumí
setrvání v bytě jiného bez právního důvodu.
Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně
nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou.
Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do
práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a
obvyklým způsobem byt užívat. Podle praxe soudů může být představován např. též
znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku (k tomu rozhodnutí č. 8/1999 Sb.
rozh. tr.).
Spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku je podmíněno skutkovým zjištěním, že
poškozený byl oprávněn byt užívat a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně.
Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr.
ř. (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo
232/2003).
Je třeba také dodat, že po subjektivní stránce se k naplnění přečinu
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §
208 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, které
představují samostatné základní skutkové podstaty, vyžaduje úmysl, přičemž
postačí i úmysl eventuální.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ani ve spojení s odpovídající částí
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která
vyjadřují zákonné znaky právě tohoto přečinu, bez pochybností neobsahuje.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění odvolacího soudu v tom že
ode dne 9. 4. 2010 do 10. 6. 2010 společně s již trestním příkazem Městského
soudu v Brně pravomocně odsouzeným T. B. neoprávněně užíval a bránil v užívání
družstevního bytu oprávněným osobám Ing. E. K. a Mgr. M. K., kteří se stali
dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 27. 1. 2010 mezi nimi a
odsouzeným T. B. členy D., s. b. d. B., a také oprávněnými nájemníky
předmětného bytu na základě uzavřené nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 2010 se
jmenovaným stavebním bytovým družstvem, a to tak, že dne 9. 4. 2010 vyměnil
zámky vstupních dveří do bytu, klíče poškozeným nepředal a odmítal jim je
předat či je vpustit do bytu, ačkoli věděl, že na manžele K. byla ohledně
předmětného bytu převedena členská práva a povinnosti výše uvedenou dohodou.
Obviněný nesouhlasil s právním názorem soudů, že takto popsaný skutek naplňuje
znaky přečinu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
podle § 208 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že dokud
nebude v občanskoprávním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52
C 82/2010 pravomocně rozhodnuto, kdo je skutečným nájemcem předmětného bytu a
kdo je osobou oprávněnou předmětný byt užívat, nelze jeho setrvání v něm
považovat za trestný čin. Namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu se
stávající judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, že smlouvy o převodu
členských práv a povinností jsou neplatné, a to hned z více důvodů (tvrzený
nedostatek vůle a projevu vůle obviněného, který o převodu práv bytu na T. B.
nevěděl, kromě toho i podle zjištění soudů práva k předmětnému bytu byla z
obviněného převedena na T. B. jen na oko a jednalo se o simulovaný právní úkon
či úkon neplatný pro rozpor se zákonem, absence smluvně obligatorních ověřených
podpisů na listinách jak na dohodě o převodu členských práv a povinností z
obviněného na T. B., tak na dohodě o převodu členských práv a povinností z T.
B. na manžele K.), a argumentoval také tím, že nebyla dohodnuta lhůta k
vyklizení bytu, a proto právo užívat byt stále trvá. Vyvozoval, že za daných
okolností nemohl být v jeho jednání spatřován znak protiprávnosti a nemohla být
naplněna objektivní a ani subjektivní stránka trestného činu.
Tyto výhrady obviněný uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů. Soudy je
neignorovaly, ale způsob, jakým na ně reagovaly a jakým se s nimi vypořádaly,
nelze označit za přesvědčivý a jejich závěry jsou přinejmenším předčasné.
Soud prvního stupně v hodnotících úvahách obsažených na straně 7, 8 jeho
rozsudku učinil závěr, že obviněný věděl už o prvním převodu bytu na T. B., a
neuvěřil jeho obhajobě, pakliže vysvětloval, že jím podepsaného, ale
nevyplněného formuláře nutného k převodu členských práv a povinností k bytu se
bez jeho vědomí zmocnil a pak jej zneužil P. N. Soud připustil, že obviněný
mohl být jmenovaným svědkem podveden, ale až později, kdy svědek vyinkasoval
peníze a zmizel, aniž by obviněný nějaké peníze za byt získal a měl k dispozici
jiné bydlení. Proto také dne 9. 4. 2010 vyměnil zámky a poškozeným poslal SMS
zprávu, že v bytě zůstává a neopustí jej. Podle nalézacího soudu právě od
tohoto okamžiku byt neoprávněně užíval a bránil v jeho užívání manželům K., a
to za situace, kdy „dle S. b. d. D. převod bytu z obviněného na svědka B. a
následně na K. proběhl formálně správně, tedy v souladu s příslušnými právními
předpisy“. Podle dohody o převodu členských práv a povinností byl obviněný
povinen se do deseti dnů odhlásit z trvalého pobytu na adrese předmětného bytu,
přičemž nestalo-li se tak a obviněný mohl v bytě ještě nějakou dobu bydlet,
stalo se tak s vědomím a souhlasem K., a proto pokládal jednání obviněného za
protiprávní až od okamžiku výměny zámků. Soud prvního stupně dodal, že trestní
odpovědnost obviněného by podle jeho mínění byla dána, i kdyby obviněný nevěděl
o prvním převodu bytu, protože z jeho následného chování je nepochybné, že v
době výměny zámků věděl, že není oprávněným uživatelem bytu, že uživateli bytu
jsou manželé K., a pokud jim byt znepřístupnil, dopustil se přečinu podle § 208
odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Odvolací soud se s úvahami nalézacího soudu zcela ztotožnil. K námitkám
vztahujícím se k naplnění subjektivní stránky přečinu sám dodal, že úmysl
obviněného protiprávně užívat předmětný byt a manželům K. v jeho užívání bránit
lze dovodit právě z chování obviněného a z jeho vyjadřování v době, kdy byla
převáděna členská práva a povinnosti k bytu. Z výpovědí svědků vyplývá, že
obviněný věděl o tom, že byt byl převeden na T. B. a z něho na manžele K., a
pakliže za této situace neumožnil přístup poškozeným do bytu, naplnil znaky
přečinu, jímž byl uznán vinným (strany 3, 4 rozsudku).
Nejvyšší soud zcela souhlasí se státním zástupcem Nejvyššího státního
zastupitelství, který přiléhavě upozornil, že pro posuzovanou věc je
charakteristický dominující civilně právní aspekt a že je zde prostředky
trestního práva řešen spor občanskoprávní. Za takových okolností právě porušení
povinnosti, popř. bránění ve výkonu práva, podle občanského práva je podstatou
věci a jeho náležité objasnění je předpokladem pro to, aby bylo možné učinit
zákonu odpovídající závěry o případných trestněprávních aspektech. Bylo již
řečeno, že stěžejním pro závěr o spáchání přečinu podle § 208 odst. 1 a odst. 2
tr. zákoníku je zjištění, že obviněný setrvával v bytě jiného bez právního
důvodu a že poškození manželé K. byli oprávněni byt užívat a obviněný jim v tom
bránil neoprávněně. Protože o těchto otázkách do doby rozhodnutí soudů
neexistovalo pravomocné rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, bylo třeba
je vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.
Součástí spisového materiálu je dohoda o převodu členských práv a povinností
podle § 230 obchodního zákoníku a čl. 6 stanov uzavřené mezi P. S. jako členem
D., s. b. d. B., K., coby převodcem a T. B. jako nabyvatelem ze dne 7. 1. 2009
(zřejmě nesprávně, správně má být uvedeno 7. 1. 2010) a smlouva o nájmu
uzavřená mezi D., s. b. d. B., K., a T. B. ze dne 11. 1. 2010 (č. l. 27 až 30),
a stejně tak i dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi T. B.
a manžely Ing. E. K. a Mgr. M. K. ze dne 26. 1. 2010 a smlouva o nájmu ujednaná
mezi týmž stavebním bytovým družstvem a Ing. E. K. ze dne 27. 1. 2010 (č. l. 32
až 35).
Součástí dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi obviněným
jako převodcem a T. B. bylo ujednání, že „převodce se zavazuje, že do deseti
dnů ode dne převodu těchto členských práv a povinností se odhlásí z trvalého
pobytu na adrese bytu, k němuž jsou touto smlouvou převáděny členská práva a
povinnosti“. Stejný závazek je obsažen i v dohodě o převodu členských práv a
povinností uzavřené mezi T. B. a manžely K. Podle zjištění soudů však obviněný
ani T. B. nejednali protiprávně, když v bytě setrvali i po uplynutí tohoto
termínu, jelikož až do 9. 4. 2010 byt užívali se souhlasem manželů K., kteří se
stali na podkladě dohody o převodu členských práv a povinností a již zmiňované
smlouvy o nájmu ze dne 27. 1. 2010 členy D., stavebního bytového družstva, a
taktéž oprávněnými nájemníky předmětného bytu.
Závěr, že Ing. E. K. a Mgr. M. K. jsou členy D., stavebního bytového družstva,
a taktéž oprávněnými nájemníky předmětného bytu ale obviněný v průběhu
trestního řízení zpochybňoval. Vážnost výhrad dokládal i odkazem na probíhající
civilní řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 82/2010, v němž
se domáhal určení neplatnosti právních úkonů, a tvrdil, že členem tohoto
stavebního bytového družstva, jakož i nájemcem bytu je on.
Soud prvního stupně se s výhradami obviněného přesvědčivě a důsledně
nevypořádal. Jeho argumentaci, že podle D., s. b. d. B., převod bytu z
obviněného na svědka B. a následně na K. proběhl formálně správně, tedy v
souladu s příslušnými právními předpisy, nelze akceptovat. Závěr o tom, kdo je
členem družstva a nájemcem bytu, musí učinit v rámci posuzování předběžné
otázky soud s odkazem na příslušná zákonná ustanovení, nikoliv sdělení
družstva. Jednoznačně otázku platnosti rozhodujících právních úkonů,
protiprávnosti setrvání obviněného v bytě, jakož i neoprávněného bránění v
užívání bytu manželům K. neposoudil ani odvolací soud, který sám na
občanskoprávní aspekt věci výslovně nereagoval.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vymezil dobu úmyslného neoprávněného
setrvání obviněného v bytě od 9. 4. 2010 do vyhlášení rozsudku, tj. 23. 11.
2010, odvolací soud omezil tuto dobu na čas od 9. 4. 2010 do 10. 6. 2010. Vadou
napadeného rozsudku je, že odvolací soud změnu ve vymezení páchání
protiprávního jednání nijak nevysvětlil, patrně však přihlédl k tomu, že dne
10. 6. 2010 bylo obviněnému doručeno usnesení Magistrátu města B., odboru
správních činností, ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. OSC/TP/SŘ/10/896/, jímž bylo
správní řízení ve věci žádosti D., s. b. d., se sídlem v B., K., o zrušení
údaje o místu trvalého pobytu P. S. na adrese B., U p., přerušeno na dobu do
doručení pravomocného rozsudku soudu v B. týkajícího se určení neplatnosti
právních úkonů – neplatných převodů členských práv a obchodního podílu (č. l.
99, 100). Je tedy patrné, že i v těchto souvislostech se zcela přirozeně a
logicky projevil další aspekt civilně právní povahy věci, a ještě důrazněji tak
vystupuje do popředí požadavek, aby mu soud prvního stupně věnoval patřičnou
pozornost.
Protože právní situace týkající se jak členství v D., s. b.d. B., tak nájemce
předmětného bytu nebyla jednoznačně zodpovězena, nebylo možné učinit ani
přesvědčivé závěry o úmyslném zavinění obviněného a vyloučit, že se nemohl ani
domnívat, že jedná po právu. Pro úplnost je třeba dodat, že z výpovědí svědků
Ing. E. K. ani Mgr. M. K. nevyplývá, že by po 9. 4. 2010 obviněného
kontaktovali a vyzvali jej k opuštění bytu (jmenovaná svědkyně uvedla, že po
zmizení N. s obviněným neřešili, proč je do bytu nechce pustit a proč změnil
názor – č. l. 182).
Konečně není od věci připomenout, že protiprávní užívání bytu ve smyslu § 208
odst. 1 tr. zákoníku typicky nepředstavuje tak závažné jednání jako protiprávní
obsazení bytu, proto je zapotřebí v případech neoprávněného užívání bytu, který
předtím užíval po právu, pečlivě vážit okolnosti případu, a to i z hlediska
zásady subsidiarity trestní represe stanovené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z
ní vyplývajícího principu ultima ratio. Trestní odpovědnost pachatele lze
uplatnit i bez využití prostředků jiných odvětví práva, jmenovitě prostředků
občanskoprávních, zásadně tehdy, nejde-li žádný právní spor o (další) užívání
bytu a pachateli musí být zcela zřejmá jeho povinnost opustit byt, kterou není
třeba deklarovat ještě rozhodnutím v občanskoprávním řízení (k tomu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku však také platí,
že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v
případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným
znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení § 12 odst. 2
tr. zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen
ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k
trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu
interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu
konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a
napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být
považovány za trestné činy.
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či
stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a
ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska
spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností
případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně
nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z
určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ
společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi.
Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem
ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky
uvedené v § 13 odst. 1 tr. zákoníku), je povinností soudu existenci takových
závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
V posuzované věci, která je svojí podstatou především sporem o existenci
užívacího práva a nerušený výkon užívacího práva a tedy občanskoprávním
vztahem, jde právě o takovou situaci, která si i s ohledem na vymezení doby
páchání činu odvolacím soudem vyžadovala důkladné vysvětlení, proč nemohlo
postačovat řešení situace prostředky občanského práva (žaloba na vyklizení
apod.) a proč je nezbytné uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky
s ní spojené.
Obviněný případně poukázal i na judikaturu Ústavního soudu. Podle ní při
trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu
sporu o existenci užívacího práva, nutno věc primárně posuzovat z pohledu práva
občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního
prostředku - trestního práva. Za ústavně souladný lze z hlediska ustanovení čl.
36 odst. 1 a násl. Listiny označit jen takový aplikační postup soudu, který
jasně a přesvědčivě vyloučí, že stíhané jednání označené jako protiprávní
svémoc by např. nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva.
Ústavní soud v daných souvislostech opakovaně připomněl, že žádný soud nemůže
přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje
trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné
respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje,
že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem
sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4
Listiny). Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž je spor ohledně splnění
podmínek zániku užívacího práva, mají dostatek možností jak vyřešit tento spor
prostředky občanského práva. Princip subsidiarity trestní represe přitom
vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj.
především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou
efektivní. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu
ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky
trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému
prostoru podle § 249a tr. zákona č. 140/1961 Sb., nyní přečinu stejného
označení podle § 208 tr. zákoníku (srov. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV.
ÚS 482/2000, in Sb. n. u., sv. 20, str. 273; podobně i nález sp. zn. II. ÚS
413/04, nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 in Sb. n. u., sv. 37, str. 489, či nález
sp. zn. II. ÚS 1098/10).
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou naplnění objektivní a
subjektivní stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku znovu
zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4.
2011, sp. zn. 4 To 31/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 2 T 84/2010, zrušil. Současně zrušil také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v
Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž
při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení
vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v
důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací
soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve
veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková