30 Cdo 269/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 175.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 41/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011,
č. j. 17 Co 109/2009 – 106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. 17 Co 109/2009 –
106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2008, č. j. 10 C
41/2007 – 68, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č.
j. 17 Co 109/2009 – 106, vydaným poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne
14. 7. 2009, č. j. 17 Co 109/2009 – 86, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 272/2010, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u
Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 188/2001, a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení.
Důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím bylo, že
odvolací soud při svém rozhodování nezapočítal do celkové délky řízení i délku
řízení dovolacího.
Odvolací soud při novém rozhodnutí ve věci vyšel z celkové délky řízení
včetně řízení dovolacího, která činila necelých 6 let (od 9. 8. 2001 do 11. 7.
2007), a tu zhodnotil jako nikoli přiměřenou. K průtahům došlo zejména na samém
počátku řízení před soudem prvního stupně, přestože věc nebyla nijak složitá.
Na průtazích v řízení se od samého počátku nikoli nevýznamnou měrou podílel sám
žalobce, protože neplnil svoji poplatkovou povinnost, a to ani z návrhu ve věci
samé, ani z návrh na vydání předběžného opatření, ani z dovolání. V průběhu
řízení bylo třeba rozhodovat o žalobcově návrhu na vydání předběžného opatření,
který vzal v průběhu odvolacího řízení zpět. Žalobce rovněž neplnil své
povinnosti vyplývající z § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., což bylo důvodem
odročování nařízených jednání. Nečinnost a postup žalobce v řízení lze hodnotit
i jako snahu o prodloužení řízení, případně oddálení rozhodnutí ve věci, což
nelze klást za vinu postupu orgánu veřejné moci, v tomto případě soudu, protože
se jedná o výlučné zavinění průtahů v řízení na straně žalobce. Význam předmětu
řízení pro žalobce zhodnotil odvolací soud jako nízký s ohledem na předmět
řízení, kterým bylo zaplacení smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč, nadto žalobce
nebyl v tomto sporu úspěšný. Okolnost, že se žalobce nesnažil o urychlení
řízení např. podáním žaloby na určení lhůty, mu nelze přičítat k tíži, na
rozdíl od plnění povinnosti poplatkové, tvrzení a důkazní. K zásadnímu průtahu
v řízení zaviněnému orgánem veřejné moci (soudem) došlo pouze na jeho samém
počátku, a tento lze s ohledem i na judikaturu ESLP tolerovat. Odvolací soud
proto dospěl k závěru, že byť bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě, s ohledem na všechny okolnosti dané věci postačí konstatování
porušení práva žalobce ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu po obsahové stránce vytýká, že neurčil nejprve
základní výši odškodnění a tuto pak neupravoval s ohledem na kritéria § 31a
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se rovněž údajně vyhnul zhodnocení
kriteria postupu orgánů veřejné moci během řízení, když nezmínil proč začala
jednání až v březnu 2003, že dovolání žalobce leželo rok u okresního soudu než
bylo odesláno k Nejvyššímu soudu, a že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2007 žalobce obdržel v září 2007. Oba soudy posoudily marginálnost
významnosti věci pro žalobce, ač to neopřely o žádné přezkoumatelné argumenty,
pouze vágně odkázaly na to, že žalobce vede více řízení. Žalobce naopak tvrdí,
že jde pro něj o významnou věc, která „má dopad do bleskové exekuce na žalobce
a jeho rodinu“. Otázku zásadního právního významu formuluje dovolatel tak, zda
soud může pominout stanovení výchozí nominální částky odškodnění a rovněž
pominout uvést konkrétní procentní modifikaci základní částky ve smyslu jejího
zvýšení či snížení. Žalobce dále uvedl, že zadostiučinění ve formě konstatace
porušení práva je vhodné za zcela výjimečných okolností, pokud však soud
dospěje k závěru, že je přiměřeným odškodněním, pak by takto poskytnuté
zadostiučinění mělo být vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé, i když
to žalobce nepožaduje. Odvolací soud měl tedy závěr o konstatování porušení
práva žalobce promítnout do výroku rozhodnutí. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se
proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání je přípustné pro posouzení, zda konstatování porušení práva žalobce na
projednání věci v přiměřené lhůtě, obsažené toliko v odůvodnění jinak
zamítavého rozsudku, je dostatečným odškodněním žalobci vzniklé újmy, neboť tu
odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. Dovolací soud
zároveň dospěl k závěru, že dovolání je pouze v této části důvodné.
Jak dovolatel přiléhavě namítl, Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uvedl, že i konstatace porušení práva je
zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto
poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu
uvedeného § 6 zákona č. 82/1998 Sb., vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci
samé. Závěry tohoto rozhodnutí jsou součástí části V. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011. Uvedené závěry pak byly
Nejvyšším soudem potvrzeny např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10.
2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, kde Nejvyšší soud nadto uvedl, že ve výroku
rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného,
musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo
(citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby
ve věci, byť základ nároku žalobce shledal oprávněným, je jeho právní posouzení
žalobcova nároku nesprávné.
Ostatní dovolatelovy námitky nepovažoval dovolací soud za důvodné. Tvrzení
dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem
dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30
Cdo 272/2010, není pravdivé, neboť odvolací soud při novém projednání věci vzal
do úvahy celkovou délku řízení včetně řízení dovolacího. Odvolací soud poté
dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu v
podobě nepřiměřené délky řízení, avšak po zhodnocení všech okolností případu
považoval za přiměřené zadostiučinění žalobcovy újmy konstatování porušení jeho
práva. Odvolací soud proto nebyl povinen vymezovat základní částku odškodnění a
tu následně procentuálně upravovat s ohledem na jednotlivá kriteria § 31a odst.
3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť na základě ustanovení § 31a odst. 2 cit. zákona
dospěl k závěru, že přiznání finanční kompenzace není v této věci na místě.
Dovolatelovy otázky směřující k tomu, jakým způsobem měla být výše přiměřeného
finančního zadostiučinění vypočítána, nejsou významné pro právní posouzení této
věci, a tudíž by ani nemohly založit přípustnost dovolání.
Odvolací soud rovněž náležitě zhodnotil jednotlivá kriteria § 31a odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., včetně kriteria postupu orgánů veřejné moci během
řízení. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že se odvolací soud hodnocením
tohoto kriteria nezabýval.
Dovolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce, že nalézací soudy
nesprávně právně posoudily otázku významu předmětu řízení pro poškozeného, ve
kterém šlo o zaplacení smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč s přísl. ze smlouvy o
dílo. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů o tom, že spor o zaplacení
smluvní pokuty nepatří ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva
mezi řízení, kterému by vnitrostátní soudy měly věnovat větší, ba dokonce
mimořádnou péči. Pokud žalobce v průběhu řízení tvrdil, že se jednalo o
významnou věc, která měla souvislost s exekucí na majetek jeho rodiny, pak se
mu tato tvrzení před nalézacími soudy prokázat nepodařilo. Přitom platí, že
pokud žalobce (poškozený) tvrdí umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho
životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, je třeba, aby toto své
tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému
(paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových
okolností na straně účastníka. Tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem
nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba aby existence tvrzeného následku
jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na
přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto (srov. část
IV., bod d) Stanoviska). Odvolací soud se proto v hodnocení tohoto kriteria od
judikatorní praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Jelikož odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, byť základ nároku žalobce
shledal oprávněným, a bylo tedy na místě konstatovat porušení práva žalobce ve
výroku rozhodnutí, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř., a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se vztahují i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s.
ř.).
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.) za současného respektování
nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, ke kterému se
Nejvyšší soud přihlásil ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5210/2009.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu