30 Cdo 2174/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyně Y. T., zastoupené JUDr. Radanou Schreiberovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Hlinky 142a, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
316/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
3. 2012, č. j. 51 Co 520/2011-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2012, č. j. 51 Co 520/2011-79, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 7. 2011, č. j. 15 C
316/2010-50, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2012, č. j. 51 Co
520/2011-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta
žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 250.000,- Kč s přísl. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 13. 12. 2010 a doplněnou v podání ze
dne 11. 4. 2011 domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 250.000,- Kč s
přísl. vzniklé v souvislosti s:
1. nezákonným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen
„ČSSZ“) ze dne 28. 11. 2008, č. 555 114 2366, kterým byl žalobkyni přiznán
částečný invalidní důchod až od 6. 10. 2008 a nikoliv od 23. 4. 2008, kdy
podala svoji žádost;
2. nesprávným úředním postupem ČSSZ spočívajícím v nevydání nového
rozhodnutí v zákonné lhůtě poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2009;
3. nesprávným úředním postupem Městské správy sociálního zabezpečení
(dále jen „MSSZ“) v Brně spočívajícím v nesprávném poučení žalobkyně o tom, že
k přiznání dávky je třeba doplatit dobrovolné pojištění ve výši 28.000,- Kč;
4. neoprávněným požadováním, převzetím a zadržováním částky 28.000,- Kč
ze strany ČSSZ, čímž byly žalobkyni mj. způsobeny finanční problémy. Žalobkyně při jednání soudu prvního stupně dne 21. 7. 2011 k dotazu soudu
upřesnila, že za nezákonné rozhodnutí požaduje odškodnění ve výši 125.000,- Kč
a za nesprávný úřední postup také částku 125.000,- Kč. Soudy obou stupňů vyšly z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně podala
dne 23. 4. 2008 u MSSZ v Brně žádost o přiznání částečného invalidního důchodu. Poté byla ze strany MSSZ v Brně poučena o možnosti přerušení řízení a doplacení
dobrovolného pojištění ve výši 28.000,- Kč. Žalobkyně v důsledku toho požádala
o přerušení řízení do 30. 9. 2008, neboť uvedenou částku si byla nucena půjčit,
a doplatila ji ve prospěch MSSZ v Brně dne 6. 10. 2008. Rozhodnutí ČSSZ ze dne
28. 11. 2008, kterou byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod od 6. 10. 2008, napadla žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Brně, který rozhodnutím ze
dne 8. 6. 2009, č. j. 33 Cad 7/2009-30, rozhodnutí správy sociálního
zabezpečení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že žalobkyně splňovala
zákonné podmínky pro přiznání dávek částečného invalidního důchodu již ke dni
podání své žádosti dne 23. 4. 2008 i bez doplacení pojistného na dobrovolném
důchodovém pojištění. Kasační stížnost podanou správním orgánem Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 150/2009-54, zamítl. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 14. 12. 2009. Dne 5. 2. 2010 vydala ČSSZ
rozhodnutí, kterým přiznala žadatelce částečný invalidní důchod ode dne 23. 4. 2008. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 11. 2. 2010. Na žádost žadatelky
ze dne 10. 3. 2010 správa sociálního zabezpečení vrátila žadatelce dne 27. 4. 2010 zaplacených 28.000,- Kč. Soud prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené
délce řízení, které od doplacení pojištění do doručení rozhodnutí ve věci
trvalo 16 měsíců a probíhalo na 3 stupních soustavy.
Dále se soud prvního
stupně zabýval nesprávným úředním postupem MSSZ v Brně spočívajícím v
nesprávném poučení žalobkyně o nutnosti doplatit dobrovolnou účast na
pojištění. Dle soudu prvního stupně na uvedený případ nelze aplikovat
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, nadto se jednalo o
všeobecné sdělení možností, které se žalobkyni v dané situaci nabízely. Bylo na
žalobkyni, jak se rozhodne, a zda využije nabízené možnosti. Proto se nejednalo
o poučení, jehož nesprávnost by mohla způsobit nesprávný úřední postup. Soud
prvního stupně naopak dospěl k závěru, že v daném případě došlo k vydání
nezákonného rozhodnutí ČSSZ ze dne 28. 11. 2008, které bylo zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Brně, a že v souvislosti s tímto rozhodnutím vznikla
žalobkyni nemajetková újma. Po posouzení všech okolností dospěl soud prvního
stupně k závěru, že jako dostačující náhrada se jeví konstatování porušení
práva. Žalobkyně v době před zahájením předmětného řízení a vydáním nezákonného
rozhodnutí nebyla zaměstnána a neměla vlastní příjem. Nevyplacení důchodu za 6
měsíců proto nemohlo nějakým zásadním způsobem zasáhnout do života žalobkyně. Žalobkyně netvrdila, že by na výplatu dávky ke konkrétnímu datu byla vázána
nějaká rozhodná skutečnost, jejíž nenastání by výrazně zasáhlo do jejích
osobnostních práv. Soud neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním
postupem, nezákonným rozhodnutím, a momentální špatnou životní situací
žalobkyně, jak je dokladována potvrzeními o nedoplatcích za energie a služby. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K
tvrzení žalobkyně o tom, že před uplatněním nároku na výplatu částečného
invalidního důchodu pobírala příjem z titulu péče o osobu blízkou, odvolací
soud uvedl, že výši tohoto příjmu žalobkyně před soudem prvního stupně
neuvedla. Odvolací soud k tvrzené vadě řízení spočívající v tom, že soud
prvního stupně žalobkyni nevyslechl, uvedl, že výslech účastníka jako důkaz je
možno použít pouze tehdy, pokud nejde tvrzenou skutečnost prokázat jiným
způsobem, o takovou situaci se však v souzené věci nejednalo. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním z důvodu
nesprávného právního posouzení věci a vad řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou a
Stanoviskem Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítla, že se jednalo o nezákonné
rozhodnutí a nesprávný úřední postup v řízení o žádosti na přiznání dávky
částečného invalidního důchodu, tzn. v oblasti práva sociálního zabezpečení,
jehož zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka se presumuje, jak vyplývá ze
Stanoviska i judikatury Nejvyššího soudu. Soudy však dospěly k závěru, že v
případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím postačuje samotné
konstatování porušení práva, aniž by zohlednily ostatní okolnosti, za nichž k
nemajetkové újmě došlo, tzn., o jaký typ řízení šlo, význam řízení pro
žalobkyni a případně i jiné aspekty.
Za otázku zásadního právního významu proto
dovolatelka považuje, zda měl soud v případě odškodnění nemajetkové újmy za
nezákonné rozhodnutí přihlédnout i k významu řízení pro poškozenou. Dovolatelka
je rovněž přesvědčena o nesprávném právním posouzení způsobené újmy, neboť od
počátku tvrdila, že si musela kvůli doplacení částky 28.000,- Kč půjčit a
nemohla platit všechny nezbytné výdaje spojené s bydlením, čímž se dostávala do
prodlení. Ve vztahu k posouzení nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení dovolatelka namítla, že do celkové délky řízení je třeba započítat i
dobu, po kterou bylo řízení přerušeno, přitom zadostiučinění ve formě
konstatace porušení práva lze třeba přiznat jen za zcela výjimečných okolností. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením nesprávného úředního postupu,
který měl spočívat v nesprávném poučení ze strany MSSZ v Brně. Soudy obou
stupňů uzavřely, že se jednalo o poskytnutí právní informace z důvodu, aby byl
žalobkyni poskytnut částečný invalidní důchod ve vyšší výši, a žalobkyně se pro
tuto variantu dobrovolně rozhodla. Dovolatelka proti tomu namítla, že není
naprosto zřejmé, z čeho soudy vycházely, neboť mnohokrát tvrdila, že se jednalo
o doplacení na potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na dávku částečného
invalidního důchodu, což vyplývá i ze zprávy Veřejného ochránce práv, takže dle
poučení MSSZ v Brně se jednalo o podmínku pro získání dávky jako takové. Vady řízení spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud v rozhodnutí
vůbec nevypořádal, resp. nevypořádal se s námitkami žalobkyně přesvědčivým
způsobem. Závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně hodnocení
délky řízení jsou rozporuplné a odůvodnění odvolacího soudu zmatečné. Odvolací
soud rovněž zjevně rozhodoval o něčem jiném, než co bylo předmětem řízení. Žalobkyně uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu, odvolací soud se však zabýval majetkovou újmou z titulu
nezákonného rozhodnutí. Dospěly-li soudy k závěru, že se nejednalo o nesprávné poučení žalobkyně, ale
že se jednalo o „variantu pro pobírání vyšších dávek“, pak dle dovolatelky
rozhodnutí soudů vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části
oporu v dokazování, a soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Obsahu spisu rovněž neodpovídá závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně
netvrdila, že by na výplatu dávky ke konkrétnímu datu byla vázána nějaká
rozhodná skutečnost, odvolací soud se však s touto její námitkou nevypořádal. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné,
neboť napadený rozsudek má zásadní právní význam pouze pro žalobkyni v tomto
konkrétním jednotlivém případě. Splnění zákonných podmínek pro nárok na
částečný invalidní důchod žalobkyně ke dni vzniku invalidity se prokázalo až
rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který zaujal benevolentní výklad „§ 5
odst. 1 písm. n) zdp“. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) do 31. 1. 2012 (viz čl. II. čl. 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně, vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není,
uplatňuje obsahově dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,
který však v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012, viz dále čl. II. zák. č. 404/2012 Sb.),
přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce posouzení celkové délky správního řízení je dovolání přípustné,
protože rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu rozporuplné a
neodpovídající procesnímu stavu věci a judikatuře Nejvyššího soudu (viz dále). Dovolatelka poukazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R
58/2011 (dále jen „Stanovisko“), s tím, že soudem prvního stupně byla nesprávně
určena celková délka řízení, neboť soudy nepřihlédly k délce řízení, po kterou
bylo řízení přerušeno. Nejvyšší soud pod bodem III. uvedeného Stanoviska
zdůraznil, že pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení je především nutno
ohraničit jeho trvání, tedy určit jeho počátek a konec, přitom za počátek
řízení je třeba považovat okamžik, kdy došlo k zahájení řízení. V daném případě
bylo správní řízení sice zahájeno dne 23. 4. 2008, kdy žalobkyně požádala
prostřednictvím Městské správy sociálního zabezpečení v Brně o přiznání
částečného invalidního důchodu a dne 15. 7. 2008 žalobkyně zahájila na základě
poučení MSSZ v Brně řízení o dodatečném doplacení pojistného na dobrovolném
důchodovém pojištění a požádala o přerušení řízení podle § 64 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), do 30. 9. 2008, avšak předmět
svého nároku vztahuje až k době po vydání zrušujícího rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 8. 6. 2009 a chce k tomu „připočíst i dobu přerušení řízení“. Soudy měly do celkové délky řízení započítat i dobu, po kterou bylo řízení
přerušeno.
Řízení bylo sice přerušeno k žádosti účastníka řízení po dobu
nezbytně nutnou v souladu s ustanovením § 64 odst. 4 s. ř., avšak k takovému
postupu byla žalobkyně správním orgánem, a nikoli o své dominující vůli, zjevně
vedena.
Dovolání je přípustné i v otázce, jaká kriteria mají být zohledněna při
rozhodování o formě a případně výši přiměřeného zadostiučinění za újmu
způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení, jakož i v
posouzení otázky, zda újma způsobená nesprávným poučením správního orgánu je v
daných souvislostech odškodnitelná samostatně z titulu nesprávného úředního
postupu. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
je v určitých pasážích odůvodnění rozporuplné, neboť odvolací soud deklaroval,
že se ztotožňuje s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, avšak sám
ho interpretoval způsobem, který z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá. V
posuzovaném řízení se nejednalo o „věcnou náhradu škody“, ale o odškodnění újmy
nemajetkové. Přestože žalobkyně odůvodňovala význam předmětu řízení pro ni i
tím, že se dostala do tíživé finanční situace, samotný nárok na náhradu škody v
daném řízení neuplatnila. Soud prvního stupně rovněž nekonstatoval, že délka
řízení je nepřiměřeně dlouhá, a že žalobkyni z tohoto důvodu náleží morální
odškodnění ve formě konstatování porušení práva, naopak tato forma kompenzace
byla žalobkyni přiznána z titulu nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud tedy
zatížil své rozhodnutí jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nespatřuje dovolací soud naopak v tom, že soud prvního stupně při jednání dne
21. 7. 2011 zamítl návrhy žalobkyně na další dokazování (výslechem žalobkyně a
jejího manžela, nejmenovanou kamarádkou), kterými měla být prokázána újma
žalobkyně, když dospěl k závěru, že nevyplacení důchodu za 6 měsíců nemohlo být
nějakým zásadním zásahem do života žalobkyně. Soud zde naplnil svoji
rozhodovací povinnost ve smyslu § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř., když
uplatněným důkazním návrhům zjevně nepřiznal potřebnou vypovídací schopnost (a
nikoli apriorně nevěrohodnost) v situaci, kdy se ze žaloby podávalo, že
žalobkyně neměla příjem ani před žádostí ani po ní. Žalobkyně tak ani nemohla
prokazovat svou psychickou újmu spočívající v tom, že se z této příčiny dostala
do finanční tísně. Zjevně zde vytváří neprokazatelnou konstrukci nastalé
nemajetkové újmy v důsledku zmařeného očekávání a zklamání, že se její životní
úroveň zlepší, což se nestalo, ač mělo. O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při
zjišťování skutkového stavu věci jedná tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením
§ 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,
přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 56, ročníku 2003).
Rozhoduje-li soud v
neprospěch účastníka občanského soudního řízení jen proto, že nebylo prokázáno
jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr
přepokládá, že soud řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který
účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen
tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné - z
hlediska do úvahy připadajícího právního posouzení (pozn, dovolacího soudu pro
tuto věc) - skutečnosti prokázány (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod
číslem 57, ročníku 1995). V posuzované věci však dospěly soudy k závěru, že
újma vzniklá žalobkyni v důsledku nezákonného rozhodnutí - logicky - nemohla
nastat, a proto oprávněně neprovedly důkazy, jimiž chtěla žalobkyně prokázat
závažnost nemajetkové újmy. Za zásadně vadný postup v řízení však třeba označit, že z žaloby ani po jejím
doplnění není zřejmé, v jakém rozsahu se částka požadovaná z titulu nesprávného
úředního postupu vztahuje k nároku žalobkyně na odškodnění za nepřiměřenou
délku řízení, a v jakém rozsahu k nároku na odškodnění za nesprávný úřední
postup spočívající v nesprávném poučení. Žalobkyně sice při jednání u soudu
prvního stupně dne 21. 7. 2011 k dotazu soudu upřesnila, že za nezákonné
rozhodnutí požaduje odškodnění ve výši 125.000,- Kč a za nesprávný úřední
postup částku 125.000,- Kč, soud prvního stupně však pominul, že nesprávný
úřední postup je žalobkyní spatřován ve více na sobě nezávislých a samostatných
odpovědnostních skutkových předpokladech. Na soudu prvního stupně proto bylo,
aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k dalšímu upřesnění
žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním
nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a odvolací soud jeho
pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Pak se teprve lze zabývat otázkou, jaká kriteria mají být zohledněna při
rozhodování o formě a případně výši přiměřeného zadostiučinění za újmu
způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen OdpŠk) „zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.“
V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud
konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou
hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše
náhrady.
Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že
se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne
poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v
úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z
forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo
o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je
na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na
místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud je při úvaze o
přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně
zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná
hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené
okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Nejvyšší soud k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva
ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce
řízení uvedl, že obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému
se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo
pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním
poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl
nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009. Rozhodnutí v tomto
rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Při úvaze o formě a případné výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné
rozhodnutí vydané ve správním řízení je třeba vzít do úvahy taková kriteria,
která jsou charakteristická pro správní řízení a která jsou obvykle významná
pro určení rozsahu způsobené újmy. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí v
trestním řízení uvedl, že kritérii, která mohou indikovat rozsah způsobené
nemajetkové újmy v takovýchto případech jsou zejména povaha trestní věci, délka
trestního řízení, a následky způsobené v osobnostní sféře poškozeného. Přezkoumatelným hlediskem, které by mělo být zohledněno při stanovení formy a
výše odškodnění, bude zpravidla typ správního řízení a jeho dopad do osobní
sféry poškozeného či na jeho dosavadní způsob života. Evropský soud pro lidská
práva považuje nároky a závazky v systému práva sociálního zabezpečení za
občanská práva v režimu č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
„Úmluva“), zejména proto, že dávky sociálního zabezpečení představují pro
žadatele náhradu za mzdu (plat) či prostředky na živobytí, které není žadatel z
nějakého důvodu schopen si obstarat, tudíž se jedná o právo osobní, majetkové a
subjektivní, které se silně přibližuje k právu občanskému (srov. rozsudek ESLP
ze dne 25. 5. 1986, ve věci Feldbrugge proti Nizození, stížnost č. 8562/79, §
37-39).
Uvedené platí jak pro nároky vyplývající z nemocenského pojištění
(citované rozhodnutí ESLP), tak pro vdovecké důchody (rozsudek ESLP ze dne 29. 5. 1986, ve věci Deumeland proti Německu, stížnost č. 9384/81), starobní
důchody (rozsudek ESLP ze dne 26. 11. 1992, ve věci Giancarlo Lombardo proti
Itálii, stížnost č. 12490/86), invalidní důchody (rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 1993, ve věci Schuler–Zgraggen proti Švýcarsku, stížnost č. no14518/89),
příspěvky na sociální pojištění (rozsudek ESLP ze dne 9. 12. 1994, ve věci
Schouten a Meldrum proti Nizozemí, stížnosti č. 19005/91 a 19006/91) i sociální
pomoc (rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 1993, ve věci Salesi proti Itálii, stížnost
č. 13023/87). Evropský soud pro lidská práva rovněž v rozsudku ze dne 12. 2. 2003, ve věci Salomonsson proti Švédku, stížnost č. 38978/97, v § 38 uvedl, že
„Navíc je pochopitelné, že v této oblasti by vnitrostátní orgány měly brát
ohled na požadavky efektivnosti a hospodárnosti“, tudíž přiznává těmto druhům
řízení zvýšený význam pro poškozené z obdobných důvodů, jako je zvýšený význam
řízení přisuzován pracovněprávním sporům. Ze strany soudů by dále měly být zvažovány zejména dopady nezákonného
rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného a na jeho dosavadní způsob života,
nelze však pominout ani ostatní významné okolnosti věci a jiná konkrétní a
přezkoumatelná hlediska, která by mohla svědčit jak ve prospěch žalované, tak
ve prospěch žalobkyně. Ve vztahu k jednání správního orgánu lze zohlednit zejména okolnosti
související s vydáním rozhodnutí, např. zda správní orgán při svém rozhodování
ignoroval ustálenou rozhodovací praxi soudů či šlo o právní otázku v době jeho
rozhodování dosud neřešenou, jaký byl postup orgánu státu po zrušení jeho
rozhodnutí, a podobně. Ve vztahu k poškozené je naopak třeba zohlednit, jakým
způsobem se vydání nezákonného rozhodnutí dotklo její osobní sféry a jak
konkrétně poškozená osoba újmu vymezuje (zda újma spočívá spíše v nejistotě
ohledně výsledku řízení nebo v jiných osobních, rodinných či existenčních
problémech). Pominout nelze ani samotnou osobu účastníka řízení, zejména jedná-
li se o osobu starší či nemocnou. Lze proto zobecnit, že při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za
nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy
kriterium povahy správního řízení a jeho specifik, dopady rozhodnutí vydaného
ve správním řízení do osobnostní sféry poškozeného a na jeho dosavadní způsob
života, a případně další pro věc významná a přezkoumatelná hlediska. Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda újma způsobená nesprávným poučením
správního orgánu je v daných souvislostech odškodnitelná samostatně z titulu
nesprávného úředního postupu. Zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu
za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem veřejné moci, a to nezákonné
rozhodnutí (§ 7 až 12 zákona) a nesprávný úřední postup (§ 13 zákona), jímž je
porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu
při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností
nesouvisí.
Žalobkyně v žalobě uplatnila mimo jiné i nárok na odškodnění újmy za nesprávné
poučení ze strany MSSZ v Brně, v důsledku kterého byla nucena zaplatit částku
28.000,- Kč, aby jí byly dávky částečného invalidního důchodu přiznány alespoň
od října 2008, a tvrdila, že zaplacení této částky pro ni znamenalo značný
negativní zásah do jejích majetkových poměrů, nenárokovala však náhradu škody,
ale toliko odškodnění nemajetkové újmy. Soud prvního stupně uzavřel, že se nejednalo o poučení přímo se vztahující ke
konkrétnímu rozhodnutí, nejednalo se tak o poučení, jehož nesprávnost mohla
způsobit nesprávný úřední postup. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že se
nejednalo o poučení, které je povinen správní orgán účastníkům řízení
poskytnout v tom smyslu, aby účastník řízení nebyl zkrácen na svých právech. V posuzovaném případě správní orgán žalobkyni nesprávně poučil, že aby byla
splněna potřebná doba pojištění pro vznik nároku na dávku částečného
invalidního důchodu, že je třeba doplatit 30 dnů dobrovolné účasti na pojištění
v celkové výši 25.200,- Kč. Okresní správy sociálního zabezpečení mají ve
smyslu § 6 odst. 4 písm. l) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění účinném v době podání žádosti žalobkyně,
povinnost poskytovat občanům a organizacím odbornou pomoc ve věcech sociálního
zabezpečení. Tato poučovací povinnost naplňuje nejen princip dobré správy, ale
zároveň je součástí základní práva na právní pomoc chráněnou v čl. 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od
počátku řízení. Okresní správy sociálního zabezpečení proto musí občanům a
organizacím (zaměstnavatelům) poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 4 Ads 108/2006, dostupný na internetových
stránkách www.nssoud.cz). Je-li povinností správních orgánů poskytovat občanům
odbornou pomoc ve věcech sociálního zabezpečení, je třeba nesprávné poučení
správního orgánu považovat za porušení pravidel předepsaných právními normami
pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, tedy za nesprávný úřední postup
ve smyslu ustanovení § 13 OpdŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2272/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo
8, ročníku 2001, pod číslem 101). Přestože se nesprávné poučení MSSZ v Brně projevilo i v tom, že žalobkyni byl v
rozhodnutí ČSSZ přiznán částečný invalidní důchod až od okamžiku doplacení
dobrovolné účasti na pojištění, nelze tento případ podřadit pod činnost
označenou jako shromažďování a posouzení podkladů pro rozhodnutí, jež by byla
odškodnitelná pouze v režimu nezákonného rozhodnutí. Nesprávné poučení
účastníka o způsobu, jak má postupovat v řízení, představuje nesprávný úřední
postup orgánu státu, byť se tím ovlivněné počínání účastníka projevilo v obsahu
vydaného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007).
Závěr odvolacího soudu o tom, že se nejednalo o poučení, které je správní orgán
povinen účastníkům poskytnout, tudíž není správný. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným poučením MSSZ v Brně charakterizovala
žalobkyně tím, že zbytečně zaplatila částku 28.000,- Kč, kterou si byla nucena
půjčit, což znamenalo značný negativní zásah do jejích majetkových poměrů. Újmu
spočívající ve finanční tísni žalobkyně v řízení zatím neprokazuje, a pro
nesprávný názor soudů o její možné příčině to po ní ani nebylo soudy vyžadováno. Konečně, v daném případě by rovněž soudy měly dbát na to, aby nedošlo k
duplicitnímu odškodnění nároků poškozeného, uplatňuje-li více nároků
samostatně. Je-li uplatňováno více nároků, které vznikly v důsledku více
příčin, je třeba důsledně rozlišovat, v čem konkrétně jednotlivé újmy, za něž
je náhrada požadována, spočívají. Vždy tedy záleží na žalobci, jak nemajetkovou
újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji
spojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce
určuje skutkově předmět řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Uplatnila-li poškozená samostatně nárok na odškodnění za porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, není důvod k délce řízení přihlížet i při
nároku na odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť tato okolnost již
byla zohledněna při projednání nároku za nepřiměřenou délku řízení. V ostatních
nárocích pak z tvrzení žalobkyně vyplývá, že z titulu nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nesprávném poučení jí vznikla újma spočívající v
nutnosti zaplatit částku 28.000,- Kč a problémy s tím spojené; a z titulu
nezákonného rozhodnutí újma spočívající v pozdním vyplacení dávek invalidního
důchodu za dobu šesti měsíců. Dospěje-li soud po náležitém zhodnocení významných okolností věci k závěru, že
jako přiměřená forma zadostiučinění u některého z uplatněných nároků postačuje
samotné konstatování porušení práva, je třeba, aby takto poskytnuté
zadostiučinění bylo vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé, a aby bylo
zároveň ve výroku rozsudku specifikováno k porušení jakého práva v důsledku
nezákonného rozhodnutí či jiného nesprávného úředního postupu došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, proti
němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1541/2012). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z výše uvedených důvodů neúplné a tudíž
nesprávné a nadto je řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu
s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243d odst. 1, věty druhé a třetí o. s. ř.).
V něm nejprve povede soud žalobkyni k projednatelnému uplatnění nároků
tím, že bude konkretizovat nemajetkové újmy, které od jednotlivých škodních
příčin odvozuje. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud i pro soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu