30 Cdo 1112/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce J. V., advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 392/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, č. j. 23 Co 423/2010 -
49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, č. j. 23 Co
423/2010 - 49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví identifikovaným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v
celkové výši 2,000.000,- Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T
148/2005 a poté pod sp. zn. 1 T 94/2008. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 25. 5. 2004 bylo usnesením
Policie ČR zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 2 tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství. Dne 23. 6. 2004
byl proveden výslech žalobce a dne 3. 10. 2005 byla u Obvodního soudu pro Prahu
1 podána obžaloba. Hlavní líčení se konala dne 5. 12. 2005, 23. 1. 2006, 6. 3. 2006 a 31. 5. 2006, v průběhu kterých bylo prováděno dokazování výslechem
svědků. Dne 2. 6. 2006 byl vyhlášen rozsudek, na základě kterého byl žalobce
uznán vinným podle § 250 odst. 2 tr. zákona a žalobci byl uložen trest odnětí
svobody s podmíněným odkladem. Rozsudek soudu I. stupně byl k odvolání žalobce
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006 zrušen z důvodu procesních
chyb soudu I. stupně. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne 30. 4. 2007 byl žalobce
opět uznán vinným a jeho odvolání bylo zamítnuto při veřejném zasedání dne 17. 10. 2007. Na základě stížnosti pro porušení zákona, která byla podána ve
prospěch žalobce dne 21. 5. 2008, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2008,
sp. zn. 4 Tz 50/2008, rozhodl tak, že pravomocným usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 17. 10. 2007 byl porušen zákon, a zrušil napadené usnesení v části
týkající se obviněného J. V., jakož i rozsudek soudu I. stupně v části týkající
se obviněného J. V. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 1. 2009
žalobce v plném rozsahu zprostil obžaloby, rozhodnutí nabylo právní moci 15. 4. 2009. Žalobce podal dne 1. 9. 2009 u žalované žádost o náhradu škody v celkové výši
3,000.000,- Kč, na kterou žalovaná zareagovala stanoviskem ze dne 23. 11. 2009
tak, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věty třetí § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., a že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., avšak považovala za dostačující formu
odškodnění konstatování porušení práva a žadateli přiměřené zadostiučinění v
penězích neposkytla. Dne 21. 12. 2009 podal žalobce žalobu k soudu z titulu
nepřiměřené délky trestního řízení. Soud I. stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném trestním řízení došlo k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, avšak soud tuto nepřiměřenost
spatřuje za samou hranicí přiměřenosti řízení, a proto vzhledem ke složitosti
řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného je v daném případě
odpovídající náhradou nemajetkové újmy konstatování porušení práva žalobce. Při
stanovení formy zadostiučinění přihlédl soud I.
stupně zejména ke složitosti
řízení, které si vyžádalo provedení rozsáhlého dokazování zejména výslechem
svědků, a ke skutečnosti, že žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by podal
stížnost na průtahy nebo návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Soud dále zohlednil, že se jednalo v zásadě o bezprůtahové projednání věci, věc
byla opakovaně rozhodnuta na 2 stupních soudní soustavy, přičemž ve věci
rozhodoval i Nejvyšší soud. Pokud žalobce namítal, že v důsledku trestního
řízení došlo ke zhoršení jeho psychického stavu, pak nebyla prokázána jakákoliv
souvislost zdravotního stavu žalobce s předmětným trestním řízením. Žalobci byl
jednou uložen podmíněný trest odnětí svobody, nebyl však vystaven nejistotě, že
je ohrožen vysokou sazbou trestu odnětí svobody. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně, ztotožnil se se
skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, zejména pak s hodnocením celkové
délky řízení, jakož i kriteria významu předmětu řízení pro žalobce. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které
považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. V úvodu dovolání žalobce zrekapituloval
podstatné okolnosti případu s důrazem na zásah trestního stíhání do rodinného
života a podnikatelské prestiže žalobce s tím, že od okamžiku, kdy mělo dojít
ke spáchání trestného činu, do okamžiku, kdy byl obžaloby zproštěn, uplynulo 7
let, od prvého úkonu ve věci do nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku více
než 5 let. Dovolatel se domnívá, že je třeba uvést na pravou míru, co se rozumí
nesprávným úředním postupem v trestním řízení, a ve vztahu k čemu lze posuzovat
oprávněnost délky řízení. Dle žalobce nelze opírat závěry o míře přiměřenosti
délky daného řízení o prosté konstatování mnohoinstančnosti řízení, za situace,
kdy transfer věci mezi jednotlivými instancemi soudní soustavy byl proveden na
základě opravných prostředků podaných dovolatelem, a to z důvodu porušení
procesním norem v trestním řízení. Pokud by se soudy nedopustily porušení
zákona, které bylo následně konstatováno i Nejvyšším soudem, nedošlo by k
takovým průtahům, k jakým došlo. Soud dále zcela bagatelizoval vliv trestního
řízení na život žalobce. Žalobce na základě falešných obvinění ztratil svoji
dobrou reputaci, důvěru stávajících klientů, možnost získat nové klienty, a
trestní stíhání se neblaze projevilo i na jeho zdravotním stavu. Veškeré
okolnosti a průběh samotného trestního řízení považuje dovolatel za celkové
naplnění podmínek, které zákon vyžaduje pro přiznání peněžité kompenzace, a
neztotožňuje se s názorem soudu, že adekvátní kompenzaci představuje
konstatování porušení práva. Soudy se při svém rozhodování vůbec nezabývaly
dopadem trestního stíhání na podnikání dovolatele, jež mělo pro jeho
rozvíjející se společnost fatální dopady např. v tom, že musel propustit
všechny své zaměstnance, zavřít kancelář a zavést úsporný režim až do
osvobozujícího rozsudku.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s tvrzením odvolacího
soudu, že riziko pouhého podmíněného odsouzení nepředstavuje pro dovolatele
takové ohrožení vysokou sazbou, které by pro něj představovalo neúnosnou zátěž. Žalobce dále poukázal na to, že právní řád zná instituty jako upuštění od
potrestání v trestním řízení nebo upuštění od uložení pokuty v blokovém řízení,
pakliže postačí k nápravě pouhé projednání věci. Tyto instituty jsou svým
způsobem důkazem toho, že mnohdy samo vyšetřování resp. stíhání osoby
představuje značnou újmu, kterou lze považovat do jisté míry za určitou formu
trestu, který má splnit svůj účel nápravy. V případě několikaletého trestního
stíhání, které je zakončeno zprošťujícím rozsudkem, a v jehož průběhu došlo
opakovaně k porušení zákona, nelze akceptovat formu a výši odškodnění tak, jak
o tom rozhodl soud prvního stupně i odvolací soud. Žalobce navrhl rozsudek
odvolacího soudu v plném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce zcela ztotožnila se závěry
odvolacího soudu a uvedla, že žalobce směšuje dva odpovědnostní tituly, a to
nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup spočívající v průtazích, a
navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přestože dovolatel uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu,
tedy včetně výroku o nákladech řízení, z jeho obsahu se podává, že napadá pouze
výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, proto se dovolací soud zabýval
otázkou přípustnosti toliko ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné pro zodpovězení otázky výkladu a aplikace ustanovení §
31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), neboť tato otázka byla odvolacím soudem
vyřešena rozdílně od judikatorní praxe dovolacího soudu.
Dovolatel ve svém podání brojil proti závěru odvolacího soudu o tom, že v
posuzovaném případě je dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu
vzniklou žalobci v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení samotné
konstatování porušení práva a není tedy na místě přiznání zadostiučinění v
penězích. Odvolací soud tento svůj závěr opřel zejména o tvrzení, že ve věci
bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, a že žalobce neprokázal, že
by trestní stíhání citelnějším způsobem zasáhlo do jeho života.
Dovolatel proto vymezil dvě otázky zásadního právního významu, a to otázku
hodnocení kriteria složitosti řízení (počet soudních instancí, na nichž byla
věc projednávána) a kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného, potažmo
závažnosti vzniklé újmy.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vyjádřil
k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a
jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve
Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva.
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke
kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v
rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009,
dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž
dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje
právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk.
Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně
aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše
přiměřeného zadostiučinění.
Při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění vychází soudy z aplikace § 31a
odst. 2 OdpŠk, přičemž ve svém rozhodnutí by měly uvést, jakým způsobem
zhodnotily závažnost vzniklé újmy, a v jakém rozsahu přihlédly k okolnostem, za
nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla v
důsledku nepřiměřené délky řízení by soudy měly i při rozhodování o formě
zadostiučinění přihlédnout ke kritériím demonstrativně uvedeným v ustanovení §
31a odst. 3 OdpŠk, jakož i k dalším okolnostem případu.
Konstatování porušení práva jako základní forma morální satisfakce se považuje
za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma
způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či
zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena
chováním či jednáním poškozeného. U trestních řízení lze zohlednit např. to,
zda se žalobce opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil
postupy orgánů činných v trestním řízení, zda si přebíral soudní listiny či zda
se naopak vyhýbal jednání soudu, zda byl žalobce již osobou opakovaně trestně
stíhanou nebo se dokonce nacházel v průběhu trestního řízení ve výkonu trestu
pro jiný trestný čin, popřípadě zda byl žalobce pravomocně shledán vinným a
odsouzen za závažné trestné činy, a podobně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 nebo rozsudky Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, stížnost č.
33079/96 a rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku,
stížnost č. 53835/00). V těchto výjimečných případech bude obvykle samotné
konstatování práva jako forma zadostiučinění postačovat. V ostatních případech
je však na místě přiznání přiměřené finanční kompenzace, a to zejména s ohledem
na závažné dopady do osobního a rodinného života obviněného či obžalovaného,
které s sebou trestní stíhání přináší.
V posuzovaném případě se nejedná o žádný z výše uvedených případů, neboť
žalobce délku řízení svých jednáním nezapříčinil a rovněž nelze uzavřít, že by
újma jemu vzniklá v souvislosti s trestním stíháním byla zanedbatelná. V otázce
závažnosti vzniklé újmy se soudy zaměřily na to, zda došlo v důsledku trestního
řízení ke zhoršení zdravotního stavu žalobce, nezabývaly se však dalšími
tvrzeními žalobce např. o tom, že trestní stíhání poškodilo jeho dobré jméno v
rámci jeho podnikatelských aktivit. Nepřiléhavé jsou rovněž závěry soudů o tom,
že žalobce nebyl ohrožen vysokou sazbou trestu odnětí svobody, a tudíž nebyl
vystaven tak velké nejistotě. Jak správně poukázal dovolatel, jakékoliv trestní
stíhání samo o sobě negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život trestně
stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí
třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro
něj zátěží. Nelze tedy uzavřít, že by trestní stíhání žalobce v délce přibližně
5 let mělo pro poškozeného menší negativní důsledky jen proto, že byl odsouzen
dle názoru nalézacích soudů pouze k podmíněnému trestu, respektive k trestu
odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu
v trvání dvou a půl roku. Hledisko závažnosti vzniklé újmy či významu předmětu
řízení pro poškozeného bylo odvolacím soudem posouzeno neúplně a tudíž
nedostatečně.
Při hodnocení kriteria složitosti řízení, v němž se odráží i počet stupňů
soudní soustavy, na nichž byla věc projednána, lze vyjít z toho, že řízení ve
více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému
soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu
do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení
prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. bod IV. písm.
a) Stanoviska), zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla
věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti
řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů. Pokud postup
soudu v řízení neodpovídá procesním pravidlům a dochází k závažným pochybením
spočívajícím např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, je třeba takovou
skutečnost zohlednit v rámci kriteria postupu orgánů veřejné moci během řízení,
a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedených pochybení ke zjevnému
prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z
procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Touto skutečností se však odvolací soud v
rámci posouzení okolností věci či kriteria postupu orgánů veřejné moci během
řízení vůbec nezabýval, a proto je jeho posouzení věci i v tomto ohledu neúplné
a tudíž nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že posouzení závažnosti vzniklé újmy, jakož i okolností
podstatných pro rozhodnutí o formě přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem
je neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části
věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle
§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
Nad rámec dovolacího přezkumu pak dovolací soud upozorňuje, že při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění v penězích musí odůvodnění soudu obsahovat
hodnocení jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jež bude v
souladu s požadavky Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne
28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo v usnesení Ústavního soudu ze
dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu