U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v
Plzni, Petřínská 1072/2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C
225/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
10. 2015, č. j. 54 Co 296/2015-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 31 C 225/2013-50, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost
jednak písemně se žalobci omluvit za výkon vazby v rámci řízení vedeného u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000 (výrok I) a dále
povinnost zaplatit žalobci částku 5 065 001 Kč (výrok II). Současně rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se domáhal omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu
měla být způsobena výkonem vazby v rámci trestního řízení vedeného u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, a dále zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši a) 1 360 500 Kč, která měla žalobci vzniknout vazbou
vykonanou od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v řízení vedeném před Krajským soudem v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, b) 580 000 Kč, která mu měla vzniknout
za výkon vazby, respektive trestu odnětí svobody v řízení u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000, a to od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2. 2000 do 20. 9. 2000, od 27. 10. 2010 do 20. 12. 2010, od 27. 9. 2010 do 27. 10. 2010, a od 20. 12. 2010 do 8. 9. 2011 (poslední dvě uvedená časová rozmezí
představují výkon trestu), c) 3 124 500 Kč, která měla být žalobci způsobena
trestním stíháním v rámci řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 1 T 65/2000, a d) 1 Kč vzniklé mu zadržením cestovního pasu od 14. 6. 1994 do 8. 11. 2005 v souvislosti s trestním řízením vedeným před Krajským
soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž
podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1385/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 128/16).
Tak je tomu i v posuzované
věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy
ve výši 1 Kč, která mu měla být způsobena zadržením cestovního pasu od 14. 6. 1994 do 8. 11. 2005 v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000. Dovolání tak v rozsahu tohoto nároku
není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť
ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku (peněžitém plnění)
nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se
ostatních tvrzených nároků žalobce plynoucích ze soudních řízení výše uvedených. Skutečnost, že vazba vykonaná žalobcem v době od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v
rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T
65/2000 nebyla započítána do výkonu trestu uloženého žalobci v řízení vedeném u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000 [a proto aplikace § 10 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále
jen „OdpŠk“, na tento skutkový stav nedopadá], že řízení vedené proti žalobci u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000 nebylo zastaveno s
odkazem na § 172 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád) [a proto aplikace § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk na skutkový stav
nedopadá] a že vazba (trest) vykonaná v době od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od
19. 2. 2000 do 20. 9. 2000 a od 27. 9. 2010 do 8. 9. 2011 nebyla započtena do
výkonu trestu uloženého žalobci v řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 5 T 5/2000 [a proto aplikace § 10 odst. 1 OdpŠk na tento skutkový stav
nedopadá], ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce konstruuje své odlišné
právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho
námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o
námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým
dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému
právnímu posouzení.
Na dalších žalobcem vymezených otázkách [že odvolací soud nesprávně posoudil
promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody
od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996, a také od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2.
2000 do 20. 9. 2000 a od 27. 9. 2010 do 8. 9. 2011, postaveného na základě
ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
„podle vnitrostátní podústavní právní normy, neboť na zjištěný skutkový stav
nedopadá“ (respektive soudy popřely žalobcovo ústavně zaručené právo na náhradu
škody přiznané mu čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod „na základě aplikace vnitrostátní podústavní právní normy“, a to při
absenci řádného vysvětlení)] rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí.
Jestliže obstál prvý (primární) důvod zamítnutí žaloby, pro nějž odvolací soud
nároku žalobce nevyhověl a který se žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy
neexistence podmínek odpovědnosti státu), nemůže žádný další dovolací důvod
(promlčení uplatněných nároků žalobce) naplnit podmínky přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu
dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí
jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017).
K žádosti žalobce o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a
to zda „lze nárok na odškodnění poskytnutý čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod popřít, promlčet, či anulovat aplikací
národní podústavní právní normy“, Nejvyšší soud uvádí, že Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) není
součástí práva Evropské unie (srov. posudek pléna Soudního dvora Evropské unie
ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13), a z toho důvodu se na Soudní dvůr Evropské unie
není možné obracet s žádostí o její výklad.
Námitky žalobce, že se odvolací soud při posouzení otázky promlčení dopustil
závažných procesních vad ze strany odvolacího soudu (že odvolací soud
rozhodoval na základě důkazu provedeného mimo proces dokazování, bez možnosti
stran řízení se k němu vyjádřit; že odvolací soud neprojednal další námitku
týkající se promlčení nároku na náhradu škody, aniž by uvedl důvod, proč se
touto odvolací námitkou nezabýval; k tomu blíže srov. část A3 dovolání), nejsou
formulovány jako otázky právní způsobilé založit přípustnost dovolání. Žalobce
v podstatě odvolacímu soudu vytýká vady řízení, což mimo jiné znamená, že v
daném rozsahu dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované stanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že „vyřešená právní otázka má
být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od
kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
žalobce) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30
Cdo 2304/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2665/16). K tomu dovolací
soud dodává, že k žalobcem namítaným vadám řízení by navíc mohl Nejvyšší soud
přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), což není.
Žalobce rovněž nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání, a to že v daném případě žalobci
náleží náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení, když odvolací soud
nesprávně aplikoval § 224 odst. 1 k § 142 odst. 1 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21.
5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má
řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud
postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže
specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014,
či ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4552/2016, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn.
IV. ÚS 1812/17).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není
seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro daný dovolací
důvod za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu
nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat,
a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.), a v části není přípustné [§ 237 a § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu