U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně CREDITEX HOLDING, a.s., IČ 16193938, se sídlem v Praze 9, U
Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 42 C 168/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. 5. 2016, č. j. 68 Co 64/2016-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2015, č. j. 42 C 168/2014-123, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 165 000
Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
nepřiměřené délce konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 K 22/2004. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a
čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
K námitce žalobkyně ohledně (ne)přiměřenosti délky předmětného konkurzního
řízení Nejvyšší soud připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností
každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k
porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě
posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo
nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15), což v případě žalobkyně není. Na vysvětlenou žalobkyni Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na
přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá
a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které
by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době
odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz §
31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají
v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm.
d/ OdpŠk), a to buď
zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3
písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková
délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí
mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou
ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k
právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, a výše uvedené
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1027/2015), což není případ žalobkyně. Námitka žalobkyně, že soudy měly zvážit, jaká forma a případně výše
zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu má být v daném případě
poskytnuta, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětném konkurzním řízení nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním
posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Rovněž námitka žalobkyně, že nesouhlasí s postupem soudu v tom, že pokud dospěl
k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, je již zcela
nadbytečné hodnotit kritéria uvedená v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí
odvolací soud nezaložil (srov. výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2
Cdon 808/97, nebo sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Odvolací soud totiž před
konstatováním závěru, že nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci
v přiměřené lhůtě (k nesprávnému úřednímu postupu), zohlednil nejen specifika
posuzovaného konkurzního řízení, ale posoudil i kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
pro další námitku uvedenou v dovolání (že je zde důvodná pochybnost o
nepodjatosti členů senátu Městského soudu v Praze, kteří měli v tomto
kompenzačním řízení rozhodovat o pochybení svého kolegy, soudce činného v
předmětném konkurzním řízení, které navíc probíhalo u stejného soudu, u něhož
sami působí – tito soudci senátu odvolacího soudu se měli sami vyloučit z
rozhodování pro podjatost s ohledem na jejich kolegiální poměr ke konkurznímu
soudci). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí
Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem
odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou
soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní
judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není
seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro daný dovolací
důvod za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitku žalobkyně trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu
nezbylo, než je odmítnout. Jelikož žalobkyně podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací
soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů,
neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení
proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat,
a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.), a v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu