30 Cdo 135/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lenky Dopitové ve věci
žalobkyně JUDr. Jany Fialové, se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, insolvenční
správkyně úpadce MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., IČO 251 24 986, se sídlem Praha
1, Václavské nám. 66, zastoupená advokátem JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem
se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalované České republice – Ministerstvu pro
místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené JUDr.
Petrou Buzkovou, advokátkou advokátní kanceláře Vyroubal Krajhanzl Školout,
advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 22, o zaplacení
částky 67.353.558,18 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C
56/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
2. 2012, č. j. 69 Co 419/2011 - 123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst.
1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody
není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se
v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody
na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti
spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
V rozsahu, v jakém směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení a proti potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v nákladových
výrocích, není dovolání přípustné. Nákladový výrok totiž není rozhodnutím ve
věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1
o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského
soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Otázka promlčení nároku žalobkyně rovněž zásadní právní význam napadeného
rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí
odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2
Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Jakkoli byla žalovaná v
dovolacím řízení zastoupena advokátkou, nelze jí vynaložené náklady na právní
zastoupení v dovolacím řízení považovat za vynaložené účelně v situaci, kdy
dovolání žalobkyně bylo zjevně nepřípustné (srov. též nález Ústavního soudu ze
dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12, a v něm citovanou judikaturu Ústavního
soudu k této otázce).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. března 2014
JUDr. František I š
t v á n e k
předseda senátu