30 Cdo 1355/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci
žalobce V. Š., zastoupeným Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou, se sídlem v
Plzni, Kopeckého sady 15, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.
zn. 18 C 178/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 21. 9. 2011, č. j. 18 Co 315/2011-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 18 C
178/2009-131, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2011, č. j. 18 C
178/2009-152, zamítl žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 162/2003 (dále jen
„posuzované řízení“). Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně, ve
znění opravného usnesení, potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce
dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl
jako nepřípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně
jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz. ). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k
porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od
okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní
otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst.
3 OdpŠk,
přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního
řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není žalobcův případ. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku
soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), nedochází tehdy, není-li věc
projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy,
není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu
řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody,
proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3
písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl
poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání
věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených
základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící
poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v
právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1
Ústavy), tolerovat. Žalobce v dovolání namítá, že první meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně
bylo odvolacím soudem zrušeno zejména z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a
procesních vad, čímž došlo k prodloužení posuzovaného řízení. Odvolací soud
však vyšel ze skutkového zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl v
posuzovaném řízení zrušen odvolacím soudem z důvodu nutnosti doplnění
dokazování. Stejně tak žalobce namítá, že v posuzovaném řízení podal řádnou
žalobu, jejíž vady nebylo třeba odstraňovat a žalobní tvrzení doplňovat, což je
opak zjištění odvolacího soudu. Uvedené námitky žalobce tedy míří proti
skutkovým zjištěním. K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky
významu předmětu řízení pro něj, tj. toho, co je pro poškozeného v sázce (§ 31a
odst. 3 písm. e/ OdpŠk), neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné
řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř., pokud odvolací soud přihlédl ke
skutečnosti, že sice předmětem posuzovaného řízení byl nárok žalobce na náhradu
škody na zdraví (ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), avšak
žalovaná základní závazky, které nebyly předmětem posuzovaného řízení, vůči
žalobci plnila [srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 (dále jen „Stanovisko“), sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011].
Rovněž právní posouzení složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk)
odvolacím soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009), od
níž nemá Nejvyšší soud důvodu se ani v této věci odchylovat, a nepředstavuje
tedy jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odvolací soud přihlédl
zejména k počtu instancí, v nichž byla věc řešena, ke složitosti skutkové (v
rámci dokazování vyvstala nutnost vypracování znaleckého posudku), i ke
složitosti procesní (žalobní tvrzení byla neúplná).
Zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému
rozsudku ani otázka posouzení kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k
celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk), neboť i ta byla odvolacím
soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz část IV.
Stanoviska).
Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a
odst. 3 písm. d/ OdpŠk) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v souladu s částí III. Stanoviska uvádí, že jednotlivé průtahy v
řízení (nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu v
období od 4. 11. 2003 do 20. 4. 2004, délka řízení před Nejvyšším soudem),
nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení,
jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné
skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat.
Konečně dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení je absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve
věci samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení
občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. František
Ištvánek, v. r.
předseda senátu