U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu
ve výši 182.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 26 C 339/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. 5. 2014, č. j. 68 Co 502/2012 – 89, 68 Co 465/2013 - 89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8. 2012,
č. j. 26 C 339/2011 – 44, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 2. 2013, č.
j. 26 C 339/2011 – 65, zastavil řízení co do částky 13.000,- Kč (výrok I),
zamítl žalobu o zaplacení částky 169.000,- Kč (výrok II), rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a zamítl žalobu o
zaplacení příslušenství z částky 182.000,- Kč (doplňující rozsudek).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odvolání žalobce
proti výroku o zastavení řízení co do částky 13.000,- Kč odmítl (výrok I),
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12.375,- Kč s příslušenstvím, jinak
zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé potvrdil (výrok II), a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok III).
Částky 182.000,- Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného
před Exekutorským úřadem v Jeseníku pod sp. zn. 14 Ex 132/05 a před Okresním
soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 Nc 514/2005.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předně podotýká, že dovolání do části výroku II napadeného
rozsudku, kterým je změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě se co
do částky 12.375,- Kč s příslušenstvím vyhovuje, není subjektivně přípustné
(srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31
Cdo 2675/99). Dovolání do výroku I napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto
o odmítnutí odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně o
zastavení řízení, trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, neboť
neobsahuje vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), který by
vysvětloval, proč žalobce považuje napadené rozhodnutí ve výroku I za
nesprávné. Z těchto důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání v uvedených
částech odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání odmítl i ve zbylé části, neboť přípustnost dovolání
nemůže založit ani jedna z žalobcem vymezených otázek.
Při snížení základní částky zadostiučinění po zohlednění všech kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, o více než 50 % se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nemá-li zvýšení či
snížení základní výše zadostiučinění podle judikatury zásadně přesáhnout 50 %,
pak se tato hodnota vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk zvlášť, nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před
zohledněním těchto kritérií vůči výsledné výši zadostiučinění po jejich
zohlednění (srov. část VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Námitka žalobce, že soud nesprávně posoudil kritérium význam předmětu řízení
pro poškozeného, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Odvolací soud uvedl, že
mu je z úřední činnosti známo, že žalobce zahajuje značné množství soudních
řízení. V takovém případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství
žalobcem iniciovaných soudních sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání
intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než
v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1661/2013). Ani v řešení uvedené otázky se tak odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobce dále namítá, že odvolací soud se neřídil částí VI. Stanoviska, podle
které lze základní částku odškodnění zvýšit i v případě, kdy je samotné
kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení navrhne. Odvolací soud
se však ani v této otázce od ustálené judikatury soudu dovolacího neodchýlil.
Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že v posuzovaném řízení žalobce zvýšení
odškodnění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení nenavrhl.
Jeho obecné odkazy v doplnění odvolání (č. l. 84) na judikaturu týkající se
možnosti zvýšit zadostiučinění v případě nepřiměřené délky samotného
kompenzačního řízení nelze za takový návrh považovat.
Namítá-li žalobce, že se odvolací soud neřídil rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého musí soudy podrobně
vysvětlit, z jaké základní částky zadostiučinění vycházely a jak ji
modifikovaly dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, pak se jeho námitka
míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který v odůvodnění napadeného
rozhodnutí způsob výpočtu výsledné částky zadostiučinění podrobně a
srozumitelně popsal.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro
další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen
podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má
řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud
postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže
specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli.
Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v
uvedené části odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu