ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce A.
Ž., zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám.
J. Žižky 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 204/2007, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 58 Co 183/2010
– 120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v tomto řízení domáhal poskytnutí zadostiučinění v penězích za
nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (§ 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“) vedeného u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 37 C 51/2004, v němž žalobce uplatnil nárok vyplývající z práva na
ochranu osobnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 12. 2009 uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok I.). Žalobu co do 119.117,69 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9.
2010, č. j. 58 Co 183/2010 – 95, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. tak, že žalobu co do 30.000,- Kč zamítl. Jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 30 Cdo
178/2011 – 112, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud považoval za nepřiléhavou argumentaci odvolacího
soudu, že byla vyvrácena domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobci již jen
proto, že žalobce vede mnoho podobných sporů proti stejné žalované, a není tedy
možno dovodit, zda vůbec žalobci morální újma vznikla. Nejvyšší soud k tomu
uvedl, že odvolací soud tento svůj závěr nijak neodůvodnil, respektive neuvedl,
v čem je dána spojitost mezi existencí více řízení, v nichž žalobce uplatňuje
podobné nároky proti žalované, a závěrem, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy
byla vyvrácena. Poukázal též na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010.
Následně odvolací soud rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví tak, že změnil
rozsudek soudu prvního stupně a žalobu s návrhem, aby žalovaná zaplatila
žalobci 6.000,- Eur, na které žalobce se souhlasem odvolacího soudu rozšířil
žalobní požadavek, zamítl s konstatováním, že nepřiměřenou celkovou dobou
řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 51/2004 bylo
porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I.). Ve
výroku II. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že z jeho úřední činnosti je mu
známo, že žalobce v letech 2004 – 2010 vedl u odvolacího soudu jedenáct sporů o
ochranu osobnosti odvíjejících se od trestního řízení jeho osoby a dále desítky
soudních sporů proti České republice o náhradu škody či přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v řízeních souvisejících s
jeho trestním stíháním. S přihlédnutím k tomu dospěl odvolací soud k závěru, že
nepřiměřená délka řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
51/2004 nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, aby výsledná nemajetková újma
musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích. Za
situace, kdy i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou
formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým
řízením, jeví se taková forma zadostiučinění pro žalobce v tomto řízení
postačující. Na tomto závěru nemohla ničeho změnit ani námitka žalobce, aby
bylo přihlédnuto k délce kompenzačního řízení. Jednak v jeho průběhu nedošlo k
žádným průtahům v řízení, jednak ani jeho celková doba není nepřiměřená s
přihlédnutím k tomu, že probíhá na třech stupních soudní soustavy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to z důvodu, že řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud
opět argumentuje týmiž závěry jako ve svém předchozím (zrušeném) rozsudku, aniž
se vypořádává se závaznými právními závěry snesenými Nejvyšším soudem. Důvodem
pro odmítnutí nároku nemůže být fakt, že žalobce vede další soudní řízení,
která dle názoru odvolacího soudu spolu skutkově i právně souvisí. Soud by měl
navíc rozhodovat na základě důkazů navržených stranami sporu. Nelze připustit,
aby nahrazoval nečinnost žalované a sám hledal argumenty pro vyvrácení silné,
ale vyvratitelné domněnky o vzniku nemajetkové újmy. V daném případě žalovaná
žádná tvrzení, ani žádné důkazy v tomto směru soudu nepředložila. Dovolatel též
zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně možné kompenzace nemajetkové újmy
za délku kompenzačního řízení. V závěru dovolání též poukazuje na problémy
související s institutem předběžného projednání nároku, který je podle
dovolatele nepružný a časově náročný. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátkou. Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
odvolací soud považoval za adekvátní jinou formu zadostiučinění než soud
prvního stupně, čímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání však není důvodné. Předně je třeba podotknout, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na
závěru, že v žalobcem namítaném řízení vedeném u Městského soudu v Praze došlo
k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a že v
příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobci újma. Tato újma ovšem není podle odvolacího soudu takové intenzity, aby bylo třeba
odškodnění přiznat ve formě finanční, nýbrž postačí konstatování porušení
práva. Odvolací soud odůvodnil tento závěr tím, že žalobce v letech 2004 – 2010
vedl u odvolacího soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti odvíjejících se od
trestního řízení jeho osoby a dále desítky soudních sporů proti České republice
o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobených mu
v řízeních souvisejících s jeho trestním stíháním. Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci upozornil na
to, že bez dalšího nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů
(řízení), dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.
K tomu jen poukázal na jiné své rozhodnutí
(jako na příklad, kdy to možné bylo), v němž dovodil, že „probíhají-li souběžně
dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik
úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či
dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku
nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako
jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých
řízení“ (rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010; všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových
stránkách www.nsoud.cz). Jak vyplývá z právě uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není založen na
závěru, že došlo k vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o vzniku
nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud toliko
uzavřel, že vzhledem ke skutečnostem, které jsou mu známy z jeho úřední
činnosti (a které proto není třeba prokazovat - § 121 o. s. ř.), je intenzita
žalobcem utrpěné nemajetkové újmy natolik malá, že přiměřenou formou
zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva. Ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu přitom není soud do jisté míry ve smyslu § 31a odst. 2 věta
první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za předpokladu důvodného
uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá
(totiž tím, že neshledá-li požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích
přiměřeným, vysloví i bez žalobcova požadavku konstatování porušení práva); viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012. Nejvyšší soud dále již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou
(formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení
na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen
správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež
jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v
přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje
včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky
svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování
poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a
rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení.
I
při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela
odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů,
což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou
jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná
jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti
České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10);
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013. Co se týče námitky dovolatele, že odvolací soud měl zohlednit při stanovení
zadostiučinění též délku samotného kompenzačního řízení, je třeba připustit, že
základní částku odškodnění lze zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační
řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne
(část VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k
tomuto dále doplnil, že důvodné uplatnění délky samotného kompenzačního řízení
je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před
soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz § 205a odst. 1 a § 216
odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí poškozený namítat do
nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. V daném případě přitom
dovolatel vznesl nárok na odškodnění za délku samotného kompenzačního řízení až
v řízení před odvolacím soudem přípisem ze dne 11. 4. 2012 (č. l. 128), tedy po
té, co sice řízení nebylo ve smyslu čl. II, bodu 5. zák. č. 7/2009 Sb. ze
zákona koncentrováno, avšak tím došlo v rozporu s § 216 odst. 2 o. s. ř. k
nepřípustnému uplatnění nového nároku. Jde zde však o vadu, která neměla na
správnost rozhodnutí vliv. Dovolací soud tak vzhledem k výše uvedenému dospívá k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí právním závěrům obsaženým v
jeho předchozím kasačním rozhodnutí ani v jiných jeho rozhodnutích a že řízení
nebylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci samé. Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, a dovolání žalobce není důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. a dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.