U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobkyně CF FLOP, s. r. o., se sídlem v Brně, Nejedlého 11,
identifikační číslo osoby 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou
se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C
11/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
12. 2012, č. j. 39 Co 365/2012-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 16 C 11/2005-242, zastavil řízení co do částky 765.694,- Kč s přísl. a do 4%
úroku z prodlení z částky 340.000,- Kč od 24. 1. 2005 do 15. 5. 2006 (výrok
I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 115.334,- Kč s přísl. (výrok II.), co do částky 224.666,- Kč s přísl. a 4% úroku z prodlení z částky
1,894.306,- Kč žalobu zamítl (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Rozsudkem ze dne 28. 5. 2012, č. j. 16 C 11/2005-270, doplnil uvedený rozsudek o výrok V., kterým zamítl žalobu
ohledně 4% úroku z prodlení z částky 340.000,- Kč za dobu od 16. 5. 2006 do 27. 10. 2006. Soud prvního stupně zhodnotil celý průběh řízení vedeného u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 619/93, ve kterém se společnost AURELIA, s. r. o.,
a posléze žalobkyně domáhala po žalované J. K. zaplacení částky 983.544,70 Kč s
přísl. z titulu smlouvy o dílo. Soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení
došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Řízení bylo zahájeno dne 17. 12. 1993 a dosud
nebylo skončeno. V případě žalobkyně, která vstoupila do řízení na základě
postoupení pohledávky až oznámením procesního nástupnictví, je třeba vyjít z
hlediska délky řízení od data 1. 10. 1996, odkdy je žalobkyně účastníkem tohoto
řízení. Celková délka řízení proto ve vztahu k žalobkyni činila 15 let a 5
měsíců. S ohledem na dosavadní délku řízení, která je násobně delší, než by
bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, se soud zabýval otázkou
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Soud při stanovení základní částky
odškodnění vyšel z částky 20.000,- Kč za první dva roky trvání řízení a ve
stejné výši za každý další rok trvání řízení, a to z důvodu výrazně nepřiměřené
délky řízení, což za řízení v délce 15 let a 5 měsíců představuje částku
288.335,- Kč. Řízení zhodnotil soud prvního stupně jako po skutkové i právní
stránce složité, neboť se jednalo o smluvní vztah vzniklý ze smlouvy o dílo s
nutností opakovaného vypracování znaleckých posudků. Ve věci bylo rozhodováno
2x soudem prvního stupně, 4x odvolacím soudem (z čehož se 2x jednalo o odvolání
do rozsudku, 1x o odvolání do usnesení o vyloučení vzájemného návrhu k
samostatnému řízení a 1x o návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu),
1x bylo rozhodováno Nejvyšším soudem a 1x Ústavním soudem, přičemž spis se
nachází opět u dovolacího soudu. Z důvodu složitosti řízení proto soud prvního
stupně snížil základní částku o 30 %. S ohledem na chování žalobkyně, která
urgovala nařízení jednání a rozhodnutí ve věci, podala návrh na určení lhůty k
provedení procesního úkonu a na výzvy soudu reagovala, požadované skutečnosti
doplňovala, zvýšil soud výši zadostiučinění o 20%.
Význam předmětu řízení pro
žalobkyni naopak zhodnotil jako malý, neboť žalobkyni muselo být již od počátku
zřejmé, že postoupená pohledávka je předmětem soudního sporu, a že dlužník
pravděpodobně dobrovolně plnit nebude. Dále je soudu známo, že žalobkyně či
její jednatel vedou u různých soudů velké množství sporů z obdobných titulů. K
těžkému onemocnění jednatele žalobkyně pak soud konstatoval, že s ohledem na
velké množství řízení, kterých se žalobkyně a její jednatel účastní, průběh
jediného z nich může jen stěží integritu jednatele či společníků žalobkyně
nějak zásadně ovlivnit. Z důvodu malého významu předmětu řízení pro žalobkyni
snížil soud odškodnění o 50%. Soud neshledal další důvody pro snížení či
zvýšení zadostiučinění, když z hlediska postupu soudu během řízení, s výjimkou
určité prodlevy po předložení spisu Krajskému soudu v Brně dne 11. 1. 1995 a v
období září 2002 až duben 2003, nebyly ve spise shledány žádné průtahy. Soud
prvního stupně proto přiznal žalobkyni odškodnění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v celkové výši 115.334,- Kč se zákonným
úrokem z prodlení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2012, č. j. 16 C 11/2005-280,
odmítl odvolání žalobkyně proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupě, a
rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 39 Co 365/2012-300, změnil zamítavý výrok
III. rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 5. 2012 jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 6.667,- Kč,
jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním hodnocením učiněným soudem prvního
stupně, především s hodnocením významu předmětu řízení pro žalobkyni a s
určením počátku rozhodné délky řízení v případě singulární sukcese. Vadu řízení
nepředstavuje ani to, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, neboť
takové rozhodnutí bylo v působnosti soudu prvního stupně a nepodléhá přezkumu
odvolacího soudu. Se zřetelem ke skutečnosti, že posuzované řízení dosud nebylo
skončeno, přiznal odvolací soud žalobkyni za dalších 10 měsíců částku 6.667,-
Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., popřípadě podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolatelka namítla, že odvolací soud nezhodnotil všechna
kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), zejména otázku délky řízení a postup
státních orgánů během řízení. Za první otázku zásadního právního významu
považuje, zda je možné, aby se soud v případě 19letého řízení, které dosud
nebylo skončeno, zcela vyhnul hodnocení kriteria postupu orgánů veřejné moci
během řízení.
Za druhou otázku, zda je po právu, aby soud nezval v úvahu
kriterium celkové délky řízení, a to i v návaznosti na délku odškodňovacího
řízení, které trvá již 8 roků, za třetí otázku, zda má být základní částka
zvýšena s ohledem na délku reparačního řízení na 25.000,- Kč za rok, a za
čtvrtou otázku, zda soud může krátit výši odškodnění o 50 % z důvodu údajné
nevýznamnosti věci pro stěžovatele, aniž by k tomu měl konkrétní důvod. Dovolatelka nesouhlasila ani s hodnocením kriteria složitosti řízení, významem
věci pro žalobkyni, a postupem orgánů veřejné moci během řízení. Neshledala
žádný důvod, proč by bylo třeba základní částku krátit, naopak ji dle
dovolatelky měly soudy navýšit o 20 % za aktivní přístup žalobkyně v průběhu
řízení. Dovolatelka dále naříkala, že délka řízení popírá právo na spravedlivý
proces, a že soudy v posuzované věci stranily protistraně. Navrhla napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“ - a dovolání jako
nepřípustné odmítl. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. může být dovolání přípustné
pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předešlém
rozsudku z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným
ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní
názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení
je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího,
nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního
stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147, ročník
1998). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem uvedeným ve zrušujícím
rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího
soudu byl převzat ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2006). Odvolací soud
usnesením ze dne 11. 5. 2011, č. j. 39 Co 482/2008-190, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 30. 4. 2008, č. j. 16 C 11/2005-122, právě s odkazem na
závazný právní názor dovolacího soudu prezentovaný v jeho rozhodnutí ze dne 29. 12. 2010, č. j. 30 Cdo 3908/2009-169. Přípustnost dovolání by tak v daném
případě přicházela do úvahy toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro
řešení otázky zásadního právního významu. Námitka dovolatelky, že soudy nezhodnotily kritérium postupu orgánů veřejné
moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), z obsahu spisu nevyplývá,
neboť soud prvního stupně se hodnocením tohoto kriteria zabýval na str. 10 a 11
svého rozhodnutí („Soud současně neshledal další důvod pro snížení či zvýšení
takto stanoveného peněžitého zadostiučinění, když z hlediska postupu soudu v
předmětném řízení, s výjimkou určité prodlevy po předložení spisu Krajskému
soudu v Brně dne 11. 1. 1995 a v období září 2002 až duben 2003 nebyly ve spise
shledány žádné průtahy.“).
Ostatně z napadeného rozsudku je zjevné, že to byly
právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení, které vedly odvolací soud k
závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a
tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou daným
nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými
slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné
dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu
je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při
stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4541/2011, proti němuž směřující ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2353/2012). Tu přitom stanovil ve výši 20.000,- Kč za jeden rok trvání
řízení, neboť jeho dosavadní délku považoval za násobně vyšší, než by bylo
možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, tj. na horní hranici základního
rozpětí, které doporučil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Otázka, zda měl soud přihlédnout k délce samotného kompenzačního řízení a s
ohledem na jeho délku stanovit základní částku ve výši 25.000,- Kč, rovněž
nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska uvedl, že základní částku odškodnění lze zvýšit i v případě, kdy je
samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z
tohoto důvodu navrhne. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3340/2011, k tomuto dále doplnil, že namítat - důvodně - délku samotného
kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny
žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §
118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz § 205a
odst. 1 a § 216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí
poškozený namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení, což
žalobkyně neučinila. Žalobkyně ve svých podáních upozorňovala na délku
kompenzačního řízení a žádala předsedkyni senátu o neprodlené rozhodnutí, v
žádném ze svých podání však nenavrhla, aby soud z tohoto důvodu výši odškodnění
navýšil. Případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného
kompenzačního řízení je tedy možné, avšak pouze k návrhu poškozeného. Žalobkyně
zvýšení odškodnění v zásadě navrhla až v dovolání, což je vzhledem k výše
uvedenému pozdě. V otázce, zda lze výši zadostiučinění snížit o 50% s ohledem na hodnocení
kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného nepředstavuje rozsudek
odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odpovídá
judikatuře Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně založil snížení částky o 50%
na dvou důvodech.
Prvním důvodem svědčícím o nižším významu předmětu řízení pro
žalobkyni byla skutečnost, že se žalobkyně soudí o postoupenou pohledávku,
druhý důvod spatřoval soud prvního stupně v tom, že žalobkyně či její jednatel
vedou velké množství sporů, a proto průběh jednoho z nich může jen stěží
integritu jednatele žalobkyně nějak zásadně ovlivnit. Odvolací soud se
ztotožnil s hodnocením učiněným soudem prvního stupně a zdůraznil skutečnost,
že žalobkyně i její jednatel vede velké množství soudních sporů. Možnost zohlednění skutečnosti, že se jednalo o postoupenou pohledávku,
připustil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí v této věci sp. zn. 30
Cdo 3908/2009 (viz str. 6 odůvodnění) a uvedený závěr potvrdil i v dalších
obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Uvedené hodnocení je tedy plně v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Okolnost, že poškozený vede velké množství
soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením
například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní
poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení
náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu
předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria
jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně
poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje
velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy
způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké
by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti
stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10). Nejvyšší soud již ve svých předchozích
rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přestože úvahu soudů o snížení zadostiučinění z
důvodu vedení velkého množství sporů nepovažuje dovolací soud v dané konkrétní
věci za zcela přiléhavou, nejednalo se o jediný důvod pro snížení odškodnění o
50 %, proto ani jiné řešení této otázky nemohlo mít vliv na konečnou výši
zadostiučinění, kterou nelze považovat za zjevně nepřiměřenou a v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Hodnocení kriterií složitosti věci jakož i postupu orgánů veřejné moci během
řízení považuje dovolací soud za řádně odůvodněné a v souladu se Stanoviskem
Nejvyššího soudu. Ostatní námitky dovolatelky neměly charakter právních otázek, vadu řízení pak
nepředstavuje ani nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně, jak správně
odůvodnil odvolací soud, nadto vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo,
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
JUDr.
František Ištvánek
předseda senátu