30 Cdo 4385/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní
věci žalobkyně Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při
Národním památkovém ústavu, identifikační číslo osoby 26991934, se sídlem v
Bouzově 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 58/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 55 Co 39/2010
- 167, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu na
zaplacení částky 100.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež měla žalobkyni
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení o náhradu škody
proti Národnímu památkovému ústavu, vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 16 C 9/2005, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení. Soud I. stupně zhodnotil průběh posuzovaného řízení s tím, že žaloba byla
podána dne 13. 1. 2005, a ke skončení věci došlo dne 26. 11. 2008 rozhodnutím
Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí odvolání. Žalobkyně vstoupila do řízení
na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, č. j. 16 C
9/2005-220, a to v důsledku úplatného postoupení pohledávky ze dne 1. 3. 2007 z
postupitele Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních
orgánů a organizací, identifikační číslo osoby 71197176, na žalobkyni. Žalobkyně se tak stala účastníkem řízení až na základě usnesení soudu ze dne
20. 6. 2007 a teprve od té doby jí mohla vzniknout nemajetková újma způsobená
průtahy či nepřiměřenou délkou řízení. V tomto období, tj. od 20. 6. 2007 do
26. 11. 2008, soud neshledal žádné průtahy ani délku řízení za nepřiměřenou, v
řízení bylo postupováno plynule a řádně. K dalším namítaným nesprávným
postupům soudu soud I. stupně uvedl, že se nejednalo o nesprávný úřední postup
v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť se jednalo o činnost soudu vedoucí k
vydání rozhodnutí ve věci samé, resp. o činnost související s vedením řízení v
souvislosti s právním názorem soudce. Soud I. stupně se rovněž neztotožnil s
tvrzením žalobkyně o jejím nástupnictví „v poloze niterného přenesení zájmu na
celém předmětném řízení“, když právě ze smlouvy o postoupení pohledávky a
výpisů z ARES a Ministerstva vnitra vzal za prokázané, že se jedná o dva
rozdílné subjekty s rozdílným identifikačním číslem osoby, a zejména ze
skutečnosti, že k výměně žalobců došlo na základě smlouvy o úplatném postoupení
pohledávky. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jehož skutkové i právní závěry
shledal správnými. Dále uvedl, že nemajetková újma je osobnostním nárokem
spjatým s fyzickými osobami, kterým jedině může vznikat, zatímco žalobkyně je
osobou právnickou, posoudil význam sporu pro žalobkyni jako nepatrný s tím, že
žalobkyně vede větší množství obdobných sporů, a přihlédl rovněž k výsledku
samotného řízení pro žalobkyni, kterým bylo pravomocné zamítnutí žaloby. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž formuluje
dvě otázky zásadního právního významu. Dovolatelka má za to, že dosud nebyla
předmětem právního posouzení dovolacího soudu otázka, kdo je nositelem
nemajetkové újmy občanského sdružení jako právnické osoby vzniklé za účelem
hájení a prosazení společných zájmů členů sdružení, a zda nemajetková újma může
vůbec právnické osobě vzniknout, v čemž odvolací soud uzavírá, že nikoliv. Žalobkyně poukázala na to, že i právnické osoby mají určitá osobní práva (např. § 19b obč. zák), a že zákon č.
82/1998 Sb. právnické osoby z možnosti uplatnění
nároku podle tohoto zákona nijak nevylučuje, neboť hovoří toliko o poškozeném. Rozdílně než odvolací soud pak řeší tuto otázku i Evropský soud pro lidská
práva. Dle dovolatelky v případě újmy způsobené občanskému sdružení pociťují
jeho členové tuto újmu jako újmu vlastní. Druhou otázku zásadního právního
významu formuluje dovolatelka tak, zda nemajetková újma způsobená nesprávnými
úředními postupy spočívajícími nejen v průtazích v řízení může vzniknout i
účastníku řízení, který vstoupil do řízení až po vzniku nesprávných úředních
postupů. Žalobkyně v tomto smyslu namítá, že chyby, které vznikly předtím, než
se stala účastníkem řízení, působily i ve vztahu k ní jako nové žalobkyni. Soudy se omezily pouze na průtahy v řízení a závěr, že v řízení nedošlo k jiným
nesprávným úředním postupům, postrádá odůvodnění. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními a
vyvozenými právními závěry soudů obou stupňů. S ohledem na obsah dovolání
podotkla, že řízení o náhradu škody či nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998
Sb. není revizním řízením ve vztahu k řízení původnímu. Soudy rozhodující v
kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup
soudu či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu
jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci
řízení o opravných prostředcích. Navrhla dovolání žalobkyně jako nedůvodné
zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, který není
měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co
předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím
soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v napadeném
rozhodnutí jsou řešeny některé právní otázky rozdílně od judikatorní praxe
dovolacího soudu. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou
některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, uvedl, že při posuzování
předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním
věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) je nutno
postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce
zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu
v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud se v uvedeném Stanovisku již zabýval otázkou, zda nemajetková
újma způsobená nesprávným úředním postupem může vznikat pouze osobám fyzickým
nebo rovněž osobám právnickým, a v čem tato újma může spočívat. Nárok na
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1
OdpŠk je nárokem specifickým, kterým je kromě vnitrostátního nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem realizováno taktéž právo
na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý,
jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné
právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily
osoby při plnění úředních povinností.
Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva dospěl
k závěru, že přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení se v zásadě poskytuje i osobám právnickým, přičemž
nemajetková újma se u právnických osob zpravidla neprojevuje týmiž důsledky
jako u osob fyzických. Smyslem poskytování kompenzace nemajetkové újmy za
tvrzené porušení práva na řízení v rozumném čase je reparace úzkosti, duševního
stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty, kteréžto pocity jsou příznačné
pro osoby fyzické, zatímco nemajetková újma právnické osoby může spočívat
například v poškození dobrého jména právnické osoby, v nejistotě při
rozhodování, v zásahu do řízení společnosti a konečně též, i když v menším
stupni, v úzkosti a potížích způsobených členům vedení společnosti (srov.
příslušné pasáže Stanoviska k sedmé právní větě). Závěr odvolacího soudu o tom,
že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení nemůže vznikat
právnickým osobám, tudíž není správný.
V posuzované věci však byla pro rozhodnutí ve věci samé stěžejní otázka (a
význam dalších kladených dovolatelem je proto činí nepodstatnými), zda je třeba
při úvaze o celkové délce řízení, jakož i při posuzování jiných nesprávných
úředních postupů soudu, přihlédnout i k té části řízení, v níž jako účastník
řízení vystupovala jiná právnická osoba, která následně postoupila svoji
pohledávku z původního řízení stěžovatelce. V případě postoupení pohledávky,
pro niž je vedeno původní řízení, však není důvod přičítat postupníkovi
dosavadní dobu řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu či v jehož
průběhu došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu.
Nejvyšší soud sdílí v otázce povahy práva na náhradu nemateriální újmy za
nesprávný úřední postup jako práva ryze osobní povahy východisko, dle nějž
jinak takové právo, stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění
(práva osobní povahy ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice
zemřelé postižené fyzické osoby, jejíž smrtí tudíž zanikají. Právo na náhradu
nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup tudíž nelze z téhož důvodu
postoupit. Důsledek uvedený v § 524 odst. 2 obč. zák., dle nějž s postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, se zde
neuplatní. Povinnost nahradit škodu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením
při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti ze strany státu a
potud je jeho samostatným závazkem a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení
pohledávky. Je proto třeba takové následky posuzovat samostatně jak u
postupníka, tak i u postupitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3.
2011, sp. zn. 3908/2009). Nositelem nároku na odškodnění nemajetkové újmy je
poškozená právnická osoba a nikoliv její členové.
V posuzovaném řízení, které trvalo od 13. 1. 2005 do 26. 11. 2008, došlo ke
změně v osobě žalobkyně na základě úplatného postoupení pohledávky ze dne 1. 3.
2007, o jejímž procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu
v Olomouci ze dne 20. 6. 2007, přičemž ke sloučení obou odborových organizací
došlo až dne 12. 4. 2009, tedy po pravomocném skončení posuzovaného řízení.
Vzhledem k výše uvedené judikatorní praxi Nejvyššího soudu proto postupoval
soud I. stupně správně, jestliže při úvaze o celkové délce řízení neposuzoval
dobu, po kterou se řízení účastnila jiná právnická osoba. Obdobně nemůže novému
účastníkovi řízení vzniknout nemajetková újma v důsledku nesprávných úředních
postupů, které se odehrály před jeho vstupem do řízení, neboť ty působily pouze
ve vztahu k původnímu účastníkovi řízení. Postupník svým vstupem do řízení
obdobně podle § 107 odst. 4 o. s. ř. přijímá stav řízení, jaký tu je v době
jeho nástupu do řízení, tedy včetně případných procesních pochybení soudu.
Pokud žalobkyně kupovala problematickou pohledávku, která byla v okamžiku
postoupení pohledávky již předmětem soudního sporu, musela si být vědoma
případných obtíží spojených s vedením soudního řízení, a byl jí rovněž dobře
znám dosavadní průběh řízení. Koneckonců obtíže spojené s vymáháním pohledávky,
popř. potřeba jejího uplatnění v soudním řízení, mají obvykle vliv na tvorbu
její ceny při jejím úplatném převodu a bývají motivem jejího postupu. V řízení
nebylo zjištěno nic takového, co by tento předpoklad, na němž Nejvyšší soud
staví svoji dosavadní judikaturu v této věci (viz citované Stanovisko a jeho
odkaz na rozhodnutí ve věci sp.zn. 30 Cdo 3908/2009 Nejvyššího soudu),
vylučovalo.
Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na správném právním závěru, že žalobkyni
nelze přičítat celkovou délku řízení, ale pouze dobu, po kterou se řízení
aktivně účastnila, tedy dobu od 20. 6. 2007 do 26. 11. 2008. Ve vztahu k této
délce řízení pak soudy obou stupňů uzavřely, že za dobu účasti žalobkyně v
řízení nedošlo k průtahům a ani celková délka řízení (1 rok a 5 měsíců) nebyla
nepřiměřená, a proto nedošlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk a nedošlo ani k jiným nesprávným
postupům, které by mohly žalobkyni způsobit nemajetkovou újmu. Vzhledem k
tomuto závěru nebylo třeba dále zkoumat vznik nemajetkové újmy právnické osoby
ani její rozsah, neboť pro naplnění předpokladů pro odpovědnost státu podle
zákona č. 82/1998 Sb. musejí být kumulativně splněny všechny tři předpoklady
obecné odpovědnosti za škodu (nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná
souvislost). Není-li splněn jen jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou
splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Úvahy odvolacího soudu o tom, že právnickým
osobám nemajetková újma nevzniká, proto nemohly mít vliv na konečné rozhodnutí
ve věci.
Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně jako nedůvodné a právní posouzení věci
odvolacím soudem v rozsahu, ve kterém odkázal na závěry soudu prvního stupně,
za správné, proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2011
JUDr. Františei Ištvánek, v. r.
předseda senátu